Читать книгу Klenot Pro Šlechtu - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 14

„Já jsem Lady Emmeline Constance Ysalt d’Angelica, Markýza Sowerdská a Lady Šerpového řádu!“ křičela Angelica z plných plic a doufala, že ji někdo uslyší. Doufala, že když už nic jiného, tak alespoň její plné jméno přitáhne pozornost. „Táhnou mě pryč a chtějí mě zabít!“

Strážný, který ji táhl, ale nevypadal, že by ho to nějak trápilo. Angelica tak poznala, že nejspíš není šance, že by ji někdo slyšel. Nebo že by jí někdo pomohl. Na místě, jakým byl palác, se odehrával tolik zla, že si sloužící dávno zvykli nereagovat na volání o pomoc. Všichni začali být slepí a hluší, pokud jim ovšem jejich vládci nepřikázali něco jiného.

„Nedovolím ti to,“ řekla Angelica a snažila se zarýt podpatky do podlahy. Strážný ji ale bez námahy táhl dál. Byl na ni příliš velký. Zkusila ho tedy udeřit. Praštila ho tak silně, až ji zabolela ruka. Jeho sevření na okamžik povolilo a Angelica toho využila, aby vyrazila pryč.

Strážný byl ale okamžitě u ní, chytil ji a udeřil ji tak prudce, až jí zazvonilo v uších.

„Nesmíš… mě bít,“ řekla. „Lidé to poznají. Má to vypadat jako nehoda!“

Znovu ji udeřil a Angelica měla pocit, že to udělal prostě jen proto, že mohl.

„Až spadneš ze střechy, nikdo si nevšimne jedné modřiny navíc,“ řekl. Pak si ji přehodil přes rameno, jako by byla jen zlobivé dítě. Angelica si nikdy nepřipadala tak bezmocná, jako právě v tu chvíli.

„Jestli ještě jednou vykřikneš,“ upozornil ji, „znovu tě praštím.“

Angelica nekřičela. Nejspíš by to zkusila, kdyby měla pocit, že to k něčemu bude. Neviděla ale nikoho, kdo by jí mohl pomoct. Ať už proto, že měli všichni moc práce nebo proto, že je královna všechny poslala někam jinam. Angelica se s tím nemohla smířit. Ta stará čarodějnice všechno naplánovala tak pečlivě a chladnokrevně, jako když kočka číhá na myš.

„Nemusíš to dělat,“ pronesla Angelica.

Strážný odpověděl prostým pokrčením ramen. Pokračovali do vyšších pater paláce, po schodištích, která byla tím užší, čím výš se dostávali. Strážný nakonec musel Angelicu shodit z ramene, protože jinak by neprošel. Přesto ji pevně držel za vlasy a táhl ji tak, až Angelica křičela bolestí.

„Mohl bys mě pustit,“ navrhla mu. „Nikdo se to nedozví.“

Strážný si odfrkl. „Nikdo si nevšimne, že ses znovu objevila u dvora nebo doma u rodiny? Královnini špehové se nedozví, že žiješ?“

„Odejdu,“ zkusila to znovu. Pravdou bylo, že by nejspíš opravdu musela odejít, pokud chtěla přežít. Královna vdova by neměla radost z toho, že žije. „Moje rodina má styky za mořem. Odsud v podstatě nechodí zprávy. Mohla bych zmizet.“

Zdálo se, že strážného ta myšlenka ani v nejmenším nenadchla. „A kdyby tě náhodou někdo našel? Ne, vykonám svoji povinnost.“

„Zaplatím ti,“ pronesla Angelica. Byli už dost vysoko. Tak vysoko, že když vyhlédla úzkým oknem ven, vypadalo město jako postavené z dětských kostek. Možná, že právě tak královna vnímala svoji říši – jako hračku pro své pobavení.

Znamenalo to, že už brzy budou na střeše.

„Copak nechceš peníze?“ navázala Angelica. „Muž jako ty nejspíš moc nevydělává. Mohla bych ti dát spoustu peněz. Budeš boháč.“

„Jako mrtvola mi nic nedáš,“ podotkl strážný. „A pokud budu mrtvola já, tvoje bohatství mi nepomůže.“

Přímo před nimi byly malé okované dveře s jednoduchou západkou. Angelica si pomyslela, že její cesta ke smrti by měla být dramatičtější. I tak jí ale ten pohled stačil, aby se v ní vzedmula nová vlna strachu. Pokusila se odtáhnout, i když ji strážný táhl dál.

Kdyby u sebe měla Angelica dýku, mohla ji použít, zatímco on otvíral dveře. Kdyby u sebe měla alespoň ostrý jídelní nůž, pokusila by se mu podříznout krk. Nic takového ale neměla. Měla na sobě svatební šaty a byla nepřipravená. Měla u sebe jen několik pudrů, kterými si měla obnovit líčení, šňupací prášek na zklidnění nervů a… a to bylo všechno. Všechno ostatní bylo někde dole, sbalené, protože nečekala, že by na svatbě potřebovala svoji výbavu.

„Prosím,“ škemrala a tentokrát ani nemusela předstírat bezmocnost, „jestli nechceš peníze, tak co tvoje vychování? Jsem jen mladá dívka, která se zapletla do hry mocných. Nic z toho jsem nechtěla. Prosím, pomoz mi.“

Strážný ji vytáhl na střechu. Byla plochá s cimbuřími, která ve skutečnosti ale neměla vliv na obranyschopnost. Do vlasů se jí opřel vítr.

„Ty si myslíš, že ti to uvěřím?“ zeptal se strážný. „Že jsi jen nevinná holčička? Víš, jaké příběhy se o tobě vyprávějí v paláci, paní?“

Angelica jich většinu znala. Pokládala za důležité vědět, co o ní lidé vyprávějí, aby věděla, komu se v budoucnu pomstít.

„Říká se, že jsi marnivá a krutá. Že ničíš lidské životy jen proto, že o tobě někdo promluvil špatným tónem. Že necháváš unášet své soupeřky a necháváš je tetovat jako nechtěné. Myslíš, že si zasloužíš soucit?“

„To jsou jen lži,“ řekla Angelica. „Jsou to jen—“

„Mně je to stejně jedno.“ Přitáhl ji k okraji. „Královna vdova mi dala rozkaz.“

„A co udělá, až ten rozkaz splníš?“ obořila se na něj Angelica. „Myslíš, že tě nechá naživu? Kdyby Šlechtická rada zjistila, že zabila šlechtičnu, sesadila by ji.“

Muž jen pokrčil rameny. „Už jsem pro ni zabíjel.“

Řekl to, jako kdyby o nic nešlo a Angelica si v tu chvíli uvědomila, že skutečně zemře. Ať řekne cokoli, ať zkusí cokoli, tenhle muž ji zavraždí. Z toho, jak se tvářil, se zdálo, že ho to baví.

Tlačil Angelicu k okraji a ona věděla, že za několik okamžiků už bude padat. Z nějakého důvodu v tu chvíli pomyslela na Sebastiana. Nemyslela na něj ale se záští, kterou měla cítit, protože ji opustil. Angelica nechápala, proč se to stalo, když šlo o muže, kterého chtěla získat za manžela jen kvůli upevnění svého postavení, muže, kterého chtěla dostat do postele pomocí uspávadla…

Něco ji napadlo. Byl to zoufalý pokus, ale asi byl čas na dělat zoufalé věci.

„Můžu ti nabídnout něco cennějšího než peníze,“ řekla Angelica. „Něco lepšího.“

Strážný se zasmál, ale přesto se zastavil. „Co by to mělo být?“

Angelica sáhla k opasku a vytáhla balíček šňupacího prášku. Pozvedla ho, jako by šlo o tu nejdražší věc na světě. Strážný ji pustil a zadíval se na balíček. Snažil se pochopit o co jde. Angelica balíček velice pomalu otevřela.

„Co to je?“ obořil se na ni strážný. „Vypadá to jako—“

Angelica prudce vyfoukla vzduch a poslala tak strážnému do tváře oblak prachu. Uskočila stranou a doufala, že se tak strážnému vyhne. Ten se jednou rukou snažil dostat prášek z očí a druhou ji zachytit. Jeho ohromná ruka se jí sevřela kolem paže a oba se nebezpečně přiblížili k okraji střechy.

Angelica netušila, jaký vliv na něj bude mít zklidňující prášek. Kdykoli ho používala ona, zabíral dost rychle, ale obvykle šlo jen o malé dávky. Jaký účinek bude mít tak velká dávka na tak ohromného chlapa? A zapůsobí dostatečně rychle? Angelica cítila, že se zády zapřela o cimbuří. Muž do ní zatlačil a ona uviděla modrou oblohu.

„Zabiju tě!“ zařval strážný a Angelica si uvědomila, že strážný nemluví úplně jasně. Že by ochabl i jeho stisk? Tlačil ji dozadu menší silou?

Už byla nakloněná tak, že viděla zem, na kterou se měla zřítit. Viděla i hemžení sloužících a šlechticů. Ještě okamžik a zřítí se dolů. Roztříští se na dláždění nádvoří. Rozletí se na kusy jako padající sklenice.

V tu chvíli Angelica ucítila, že strážného stisk povolil. Ne moc, ale dost na to, aby kolem něj proklouzla. Teď stál on zády k volnému prostoru.

„Měl sis vzít peníze,“ řekla a vyrazila kupředu. Narazila do něj vší silou. Strážný zavrávoral a pak se po zádech zřítil dolů. Marně máchal rukama ve vzduchu.

Ne úplně marně. Podařilo se mu rukama chytit Angelicu a ta si uvědomila, že ji táhne přes okraj. Strhl ji s sebou. Vykřikla a pokusila se něčeho zachytit. Prsty zajela do spáry mezi kameny. Ruka jí uklouzla, ale vzápětí narazila na další spáru. Strážný ji naštěstí pustil a když se Angelica podívala dolů, na okamžik se cítila spokojeně. Strážný dopadl na nádvoří. Spokojenost ale vystřídalo zděšení, když jí došlo, že visí na palácové stěně.

Šmátrala po stěně a snažila se najít oporu. Něco pevného, čeho by se mohla zachytit. V jednu chvíli jí sklouzla noha, ale podařilo se jí došlápnout na vytesaný erb. S pobavením si uvědomila, že jde o erb královské rodiny. Kdyby tam nebyl, ona by už byla po smrti.

Měla pocit, jako by jí trvalo celou věčnost, než vyšplhala zpátky na střechu. Svaly ji pálily úsilím. Z nádvoří slyšela výkřiky. Kolem mrtvého strážného se shlukovali lidé. Nepochybně se některý z nich podíval vzhůru a viděl ji, jak šplhá zpátky na střechu. Pak se překulila přes okraj a prudce vydechovala.

„Seber se,“ přikázala si Angelica. „Jestli tu zůstaneš, jsi mrtvá. Seber se.“

Přinutila se vstát a snažila se něco vymyslet. Královna vdova se pokusila ji zabít. Přirozeně by se měla pokusit utéct, protože kdo by se mohl postavit královně? Musela najít cestu z paláce, možná by mohla zamířit do přístavu a za moře. Nebo by mohla proklouznout do města a vyhnout se strážným, kteří po ní budou pátrat. Mohla by se ztratit na venkově. Její rodina byla mocná. Měla přátele, kteří by se mohli ptát ve Šlechtické radě, kteří by—

„Udělali by to, co jim královna nařídí,“ pronesla Angelica polohlasem. Pokud by vůbec něco udělali, bylo by to příliš pomalé a ona by tou dobou už byla jistě po smrti. Mohla jen utéct a doufat, že přežije. Nikdy nebude v bezpečí, nikdy už nebude v centru dění. To se jí vůbec nelíbilo.

Čímž se vrátila k původní otázce: kdo by se mohl postavit královně?

Angelica se pečlivě oprášila, upravila si vlasy a přikývla. Byl to… nebezpečný plán, to ano. Nejspíš to bude nepříjemné, ale byla to ta nejlepší možnost, kterou měla.

Zatímco lidé dole zmatečně křičeli, ona vyrazila pryč ze střechy a zmizela v paláci.