Читать книгу Zrazená - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 12

Ostrov Pollepel, řeka Hudson, New York

(Dnešek)

“Caitlin?” ozval se tichý hlas. “Caitlin?”

Caitlin Paine uslyšela hlas a pokusila se otevřít oči. No ty byly hrozně těžké; Nezáleželo na tom, jak se snažila, sotva je dokázala udržet. Nakonec je na krátkou chvíli dokázala otevřít a podívat se, odkud přichází ten hlas.

Caleb.

Klečel vedle ní, její ruku držel v těch svých a v jeho tváři se zračili velké starosti.

“Caitlin?” zeptal se ještě jednou.

Snažila se zorientovat, předrat se pavučinou, kterou měla ve své hlavě. Kde byla? Viděla dost, aby si všimla, že tato místnost byla prázdná a vytvořená z kamene. Byla noc a velké okno pouštělo dovnitř měsíční svit. Kamenné podlahy, kamenné zdi, klenutý kamenný strop. Kámen vypadal hladce a starobyle. Byla v nějakém středověkém klášteře?

Kromě měsíčního svitu místnost osvětlovala jenom malá pochodeň připevněná ke vzdálenější zdi, která nevyzařovala mnoho světla. Byla tam příliš velká tma, aby dokázala vidět víc.

Snažila se soustředit na Calebovu tvář, tak blízkou, jenom stopu vzdálenou, která na ní s nadějí koukala. Jeho oči se rozzářili, jak jí stiskl pevněji ruku. Jeho ruce byly teplé. Její byly tak studené. Necítila v nich žádný život.

Navzdory její snaze nedokázala Caitlin udržet oči otevřené ani o vteřinu déle. Byly prostě příliš těžké. Cítila se…nemocná nebylo to správné slovo. Cítila se…těžká. Měla pocit, jako by se vznášela, jako by byla v předpeklí, zaseknutá mezi dvěma světy. Necítila se být propojená se svým tělem, už se necítila být součástí země. Ale taky se necítila být mrtvá. Měla pocit, jako kdyby se probouzela z hodně, hodně hlubokého spánku.

Snažila se vzpomenout si. Boston…Králova kaple…meč. A pak…pobodání. Ležela tam, umírala. A Caleb po jejím boku. A pak…jeho zuby. Přibližovali se k ní.

Caitlin cítila tupou, pulzující bolest na jedné straně svého krku. To muselo být z toho ukousnutí. Vyžádala si to-prosila o to.

Ale podle toho jak se teď cítila, si nebyla jistá, jestli to měla udělat. Neměla vůbec dobý pocit. Cítila, jak jí v žilách proudí ledová, studená krev. Cítila se, jako by umřela, no neudělala další krok. Jako kdyby byla zaseknutá.

Více než cokoliv jiného však cítila bolest. Tupou, pulzující bolest v pravé dolní části těla a v břichu. Muselo to být místo, kde byla ubodána.

“To, čím teď procházíš, je normální,” řekl jemně Caleb. “Neměj strach. Všichni si tím projdeme, když jsme poprvé proměněni. Zlepší se to. To ti slibuji. Bolest ustoupí.”

Chtěla se usmát, natáhnout se a pohladit jeho tvář. Zvuk jeho hlasu dělal všechno na světě perfektním. Všechno to stálo za to. Teď už s ním bude navěky a to jí dodávalo naději.

Ale byla příliš unavená. Její tělo nereagovalo na to, co chtěl mozek. Nedokázala přinutit své rty se usmát a nedokázala nasbírat sílu, aby zvedla hlavu. Cítila, že se opět ponořuje do spánku…

Najednou se její myšlenky změnili, trhla sebou a probrala se. Meč…ležel tam, a pak…ukradený. Kdo ho má teď?

A pak si vzpomněla na svého bratra, na Sama. V bezvědomí. Pak ho unesla ta upírka. Co se s ním stalo? Byl v bezpečí?

A Caleb. Proč byl tady? Měl by se snažit získat meč. Zastavit je. Byl tady jenom kvůli ní? Obětoval to všechno, jenom aby mohl zůstat po jejím boku?

V mysli jí běžela otázka za otázkou.

Zmobilizovala veškeré síly, které ještě měla a pootevřela ústa.

“Meč,” podařilo se jí říct a v krku měla tak sucho, že mluvení přinášelo velkou bolest. “Musíš jít…” dodala. “Musíš zachránit…”

“Pssst,” řekl Caleb. “Jenom odpočívej.”

Chtěla říct víc. Mnohem víc. Chtěla mu říct, jak velmi ho miluje. Jak vděčná je. Jak doufá, že ji nikdy neopustí.

Ale to muselo počkat. Zalila ji nová vlna slabosti a její rty se už jednoduše nedokázali od sebe odlepit. Cítila, jak se proti své vůli potápí a potápí, směřuje zpátky do temnoty, zpět do jejího stavu nesmrtelného spánku.