Читать книгу Předurčená - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 13

Řím, 1790

Kyle stál ve tmě a zhluboka dýchal. Bylo jenom málo věcí, které nenáviděl více, než stísněné prostory a jak se v černotě natáhl a ucítil kámen, který ho věznil, začal se potit. Chycený do pasti. Nic horšího pro něj neexistovalo.

Zahnal se a pěstí udělal díru přímo do kamene. Ten se rozbil na kousky a on si musel zakrýt oči před denním světlem.

Pokud Kyle něco nenáviděl více než být chycen do pasti, byl to zásah denního světla přímo do obličeje, zvláště pokud na sobě neměl své obaly na kůži. Rychle přeskočil přes sutiny a našel útočiště za zdí.

Kyle zhluboka dýchal a dezorientovaný prozkoumával své okolí, zatímco si z očí otíral prach. Tohle bylo to, co na cestování v čase nenáviděl: nikdy přesně nevěděl, kde se ocitne. Nedělal to už po staletí a nebyl by to udělal ani teď, kdyby nebylo toho neskutečného trnu v jeho patě, Caitlin.

Po tom, jak opustila New York, Kylovi netrvalo dlouho, aby si uvědomil, že tahle válka je vyhraná jenom částečně. Protože ona byla pořád na svobodě a pátrala po štítu, věděl, že nikdy nebude mít klid. Byl na pokraji vítězství v této válce, téměř si zotročil celou lidskou rasu, téměř se sám stal absolutním vůdcem celé upířské rasy. No ona, ta patetická malá holka, ho zastavila. Dokud byl štít ve hře, nemohl dosáhnout absolutní moci. Neměl na výběr, musel ji vystopovat a zabít. A pokud to znamenalo cestování v čase, pak to bylo to, co udělá.

Kyle, ztěžka dýchajíc, vzal obal na kůži a obalil si své ruce, krk a trup. Podíval se kolem a uvědomil si, že je v mauzóleu. Podle jeho značení vypadalo římsky. Řím.

Nebyl tady už hodně dlouhou dobu. Rozbitím mramoru rozvířil až příliš mnoho prachu, sediment hustě visel v denním světle a díky tomu to bylo těžké říct s jistotou. Zhluboka se nadechl, vzchopil se a směřoval ven.

Měl pravdu: byl to Řím. Podíval se ven, zbadal italské cypřiše a věděl, že nemůže být nikde jinde. Uvědomil si, že stojí na vrcholu Římského fóra, jeho zelená tráva, jeho kopce a údolí a rozpadající se památky se před ním rozprostírali na mírném svahu. Přineslo mu to staré vzpomínky. Zabil tady mnoho lidí, kdysi, když toto místo plnilo svou funkci a sám tady byl jednou téměř zabit. Při tom pomyšlení se usmál. Tohle bylo místo pro něj.

A bylo to perfektní místo, na kterém se ocitnout. Pantheon nebyl daleko a za několik minut mohl stát před soudci z římského Velkého koncilu, nejmocnějšího sabatu, a získat všechny odpovědi, které potřeboval. Už brzy bude vědět, kde se Caitlin nachází a pokud všechno půjde dobře, získá jejich povolení zabít ji.

Ne, že by to povolení potřeboval. Byla to jenom zdvořilost, upířská etiketa, následování tisíc let staré tradice. Upíř si vždycky vyžádal povolení, pokud chtěl někoho zabít na cizím území.

Ale pokud by odmítli, jenom těžko by ho to zastavilo. Mohlo by to jeho život udělat těžším, no zabil by každého, kdo by se mu postavil do cesty.

Kyle zhluboka vdechoval římský vzduch a cítil se jako doma. Bylo to už tak dlouho, co tady byl naposled. Až příliš se zasekl v New Yorku, v upíří politice, v moderném čase a na moderném místě. Tohle však byl více jeho styl. V dálce mohl vidět koně, prašné cesty a předpokládal, že se pravděpodobně nachází v osmnáctém století. Perfektní. Řím byl město, no pořád naivní, pořád měl 200 let co dohánět.

Když se Kyle prohlédl, zjistil, že cestu v čase zvládl opravdu dobře. Při jiných cestách byl mnohem více dobitý, potřeboval více času na zotavení. Ale ne tentokrát. Cítil se být silnější než kdy předtím, připraven jít. Cítil, že jeho křídla se okamžitě rozprostřou, že pokud chce, může letět přímo do Pantheonu a zrealizovat svůj plán.

Ale nebyl tak úplně připravený. Už dlouhou dobu neměl dovolenou a bylo fajn být zpátky. Chtěl to tam trochu prozkoumat, vidět a vzpomínat jaké to je, ocitnout se znovu na tomto místě.

Kyle seběhl dolů z kopce neskutečnou rychlostí a za krátký okamžik byl venku z Fóra v rušných, přeplněných ulicích Říma.

Divil se, že i 200 let dozadu byl Řím pořád tak přecpaný lidmi, jak to jenom šlo.

Jak Kyle vešel do davu, zpomalil své tempo a kráčel vedle nich. Byla to masa lidí. Široký bulvár, celý udělaný z hlíny, nesl tisíce lidí, kteří se náhlili do všech směrů. Také nesl koně všech tvarů a velikostí, koňské povozy, vozy a kočáry. Ulice zapáchali od tělesného pachu a koňských výkalů. Všechno se to teď Kylovi vracelo, nedostatečná infrastruktura, nedostatečná hygiena—zápach starých časů. Cítil se kvůli tomu špatně.

Kyle cítil, že do něj strkají z každého směru, zatímco dav houstl a houstl, lidi všech ras a tříd se honili sem a tam. Podivoval se nad primitivními vitrínami, které se snažili prodat starodávné italské klobouky. Podivoval se nad malými kluky, oblečenými v hadrech, kteří utíkali směrem k němu a natahovali ruce s ovocím, které prodávali. Některé věci se nikdy nezmění.

Kyle zabočil do úzké, pochybné uličky, kterou si velmi dobře pamatoval a doufal, že bude pořád taková, jako bývala kdysi. Byl nadšený, když zjistil, že tomu tak opravdu je: před ním stáli tucty prostitutek, opřené o zdi, a jak kráčel, volali na něj.

Kyle se široce usmál.

Jak přistoupil k jedné z nich—velké, baculaté ženě s obarvenými červenými vlasy a příliš velkým množstvím make-upu—natáhla se a pohladila ho rukou po tváři.

“Hej, velký kluku,” řekla, “chceš se pobavit? Kolik máš peněz?”

Kyle se usmál, chytil ji rukou kolem pasu a vedl ji dolů postranní uličkou.

Ona ho s radostí následovala.

Jen co zatočili za roh, řekla, “Ještě jsi mi neodpověděl. Kolik máš—”

Byla to otázka, kterou nikdy nedokončila.

Předtím, jak stihla větu doříct, Kyle už ponořil své zuby do jejího krku.

Pokoušela se křičet, no on jí svou volnou rukou zavřel pusu, přitáhl si ji ještě blíž a pil a pil. Cítil, jak se lidská krev prohání jeho žilami a cítil se skvěle. Byl vyprahlý, dehydrovaný. Cestování v čase ho vyčerpalo a tohle bylo přesně to, co potřeboval k probuzení svého ducha.

Když cítil, jak její tělo ochabuje, sal víc a víc, pil víc, než mohl vůbec potřebovat. Nakonec, když se cítil kompletně nasycen, nechal její bezvládné tělo spadnout na podlahu.

Když se otočil a chystal se odejít, přistoupil k němu velký neoholený muž, kterému chyběl zub. Zpoza svého opasku vytáhl dýku.

Muž se podíval na zem na mrtvou ženu, pak nahoru na Kyla a zašklebil se.

“To byl můj majetek,” řekl muž. “Radím ti, abys mi za ni zaplatil.”

Muž udělal dva kroky směrem ke Kylovi a vrhl se na něj s dýkou.

Kyle se mu s jeho reflexy rychlosti světla snadno vyhnul, chytil muže za zápěstí a jedním pohybem mu zlomil ruku na dvě poloviny. Muž křičel, no předtím než stihl něco podniknout, Kylu mu vytrhl dýku z jeho ruky a tím stejným pohybem mu sekl do hrdla. Pak nechal jeho mrtvé tělo ležet na ulici.

Kyle se podíval dolů na dýku, složitou malou věc se slonovinovou rukojetí a přikývl. Nebyla vůbec špatná. Strčil si ji za opasek a rukou si ze rtů otřel krev. Zhluboka se nadechnul a, konečně spokojený, prošel uličkou a zpátky na ulici.

Ach, jak mu jenom Řím chyběl.