Читать книгу Předurčená - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 16

KAPITOLA PÁTÁ

Оглавление

Kyle procházel úzkými uličkami staré římské čtvrti. Všude kolem něj lidé zavírali obchody a chystali se na odpočinek. Západ slunce byl vždycky jeho oblíbenou částí dne, časem, kdy se začínal cítit nejsilnější. Cítil, že jeho krev pulzuje rychleji, cítil, že jeho síla narůstá s každým krokem. Byl tak šťastný, že je zpátky v přeplněných ulicích Říma, zejména v tomto století. Tihle patetičtí lidé byli pořád stovky let vzdáleni jakémukoliv druhu technologie, jakémukoliv druhu dohledu. Mohl tohle místo roztrhat na kousky s absolutně klidným srdcem a nemusel se obávat odhalení.

Kyle odbočil na Via Del Seminario, která se před ním za chvíli otevřela a on se ocitl na velkém, starodávném náměstí, Piazza Della Rotonda.

A tam stál. Kyle tam stál, zavřel oči a zhluboka dýchal. Byl to tak skvělý pocit být zpátky. Přímo oproti něj bylo místo, které po stovky let nazýval svým domovem, jedna z nejdůležitějších upířských centrál na světě: Pantheon.

Pantheon stál, jako vždy, Kyle byl rád, že to vidí. Masivní, starodávná budova, které zadní část vyčnívala v kruhovém tvaru a přední část byla ohlašována obrovskými, impozantními, kamennými sloupy. Přes den byl pořád otevřen pro turisty, dokonce i v tomto století. Pojal neskutečné davy lidských bytostí.

No v noci, když zavřeli dveře před veřejností, se objevovali opravdoví vlastníci, opravdoví obyvatelé této stavby: Velký Upíří Koncil.

Upíři z velkých i malých sabatů, ze všech koutů světa, se k němu hrnuli, aby se účastnili každého setkání v průběhu celé noci. Koncil rozhodoval ve všech záležitostech, dával povolení, nebo je i odebíral. Ve světě upírů se neudálo nic bez toho, aby o tom Koncil věděl a ve většině případů ani bez jeho svolení.

Všechno to do sebe perfektně zapadalo. Tato budova byla původně postavena jako chrám pro pohanské bohy. Vždy to bylo místo modliteb, shromáždění pro temné upířské síly. Každému, kdo měl oči, to bylo jasné: byly tam ódy na pohanské bohy, fresky, malby, sochy všude kolem. Jakýkoliv lidský pozorovatel, který si dal námahu a přečetl si o poslání tohoto místa, si mohl uvědomit, jaký bylo opravdový účel tohoto chrámu.

A pokud by ani to nestačilo, byli tady taky pohřbeni všichni významní upíři. Bylo to žijící mausoleum, dokonalé místo, které mohl Kyle a jeho druh nazývat domovem.

Jak Kyle kráčel po schodech, měl pocit, jako kdyby se vracel domů. Kráčel přímo k obrovským železným dveřím, čtyřikrát udeřil kovovým klepadlem—upířský signál—a čekal.

Za chvíli se těžké dveře jemně pootevřeli a Kyle zbadal neznámou tvář. Dveře se otevřeli o něco víc, tak akorát aby Kyle mohl vejít a pak se za ním rychle zabouchli.

Obrovský strážník, dokonce větší než Kyle, se díval dolů.

“Očekávají tě?” zeptal se opatrně.

“Ne.”

Kyle, ignorujíc stráž, udělal několik kroků směrem ke komnatě, když najednou ucítil na rameně studený, ledový stisk a zastavil.

Kyle cítil zlost a spaloval ho vztek.

Strážník se na něj dolů díval se stejným hněvem.

“Nikdo nevejde dovnitř bez toho, aby měl domluvené setkání,” řekl. “Budeš muset odejít a vrátit se někdy jindy.”

“Já můžu vejít, kdykoliv se mi zachce,” odvrkl zpátky Kyle. “A pokud nedáš pryč ruku z mého zápěstí, budeš hrozně trpět.”

Strážník na něj taky civěl a ocitli se v mrtvém bodě.

“Vidím, že některé věci se nikdy nezmění,” ozval se hlas. “To je v pořádku, můžeš ho nechat jít.”

Kyle cítil, jak sevřetí povolilo, otočil se a spatřil známou tvář: byl to Lore, jeden z hlavních poradců Koncilu. Stál tam, civěl na Kyla, usmíval se a pomalu kýval hlavou.

“Kyle,” řekl, “Nemyslel jsem si, že tě ještě někdy uvidím.”

Kyle, který se pořád vztekal na strážníka, si narovnal plášť a pomalu přikývl. “Mám nějakou práci s Koncilem,” řekl. “Nemůže to počkat.”

“Mrzí mě to, starý příteli,” pokračoval Lore, “dneska mají plný program. Někteří lidé čekají měsíce. Zdá se, že upíří obchody vzkvétají v každém koutě světa. Ale pokud se vrátíš příští týden, myslím, že bych ti mohl zabezpečit—”

Kyle k němu přistoupil. “Ty tomu nerozumíš,” řekl napjatě, “Nepřišel jsem z této doby. Přišel jsem z budoucnosti. Z dvěstě let vzdálené budoucnosti. Z úplně jiného světa. Konečné rozhodnutí je tady. Jsme na pokraji vítězství—absolutního vítězství. A pokud je neuvidím hned teď, bude to mít pro nás všechny velmi vážné důsledky.”

Jak na něj Lore civěl, úsměv se mu z tváře vytratil, když si uvědomil vážnost těchto slov; nakonec, po několika napjatých okamžicích, si odkašlal. “Následuj mě.”

Otočil se a kráčel a Kyle ho těsně následoval.

Kyle prošel dlouhou, širokou chodbou a za chvíli už vcházel do obrovské, otevřené komnaty. Byla ohromná, dokořán otevřená, se stoupajícím, kruhovým stropem a mramorovou, zářící podlahou. Místnost byla ve tvaru kruhu a její kraje byly vyplněny ozdobenými sloupy a sochami připevněnými na piedestálech, které se dívali dolů do místnosti.

Po krajích místnosti stáli stovky upírů všech možných ras a vyznání. Kyle věděl, že to byli většinou žoldáci, všichni tak ďábelští, jak on sám. Všichni v tichosti sledovali Velký Koncil, který se na opačném konci místnosti posadil za jejich lavici a uděloval rozsudky. Atmosféra v místnosti byla elektrizující.

Kyle vešel dovnitř a vše vsadil na jednu kartu. Jít za Koncilem bylo správné rozhodnutí. Mohl je zkusit ignorovat, mohl prostě honit Caitlin sám za sebe, no Koncil bude mít užitečné informace, přivede ho k ní mnohem rychleji. Co však bylo ještě důležitější, potřeboval jejich oficiální povolení. Vypátrání Caitlin nebyla jenom osobní záležitost, ale také záležitost nejvyšší důležitosti pro upířskou rasu. Pokud mu to Koncil odobří, a on si byl jistý, že se tak stane, nejenom, že bude mít jejich povolení, ale také jejich zdroje. Mohl by ji zabít rychleji a být dřív doma, připraven dokončit svou válku.

Bez jejich svolení by byl jenom dalším nepoctivým, žoldáckým upírem. Kyle s tím neměl žádný problém, no nechtělo se mu trávit čas tím, že si bude pořád hlídat záda: pokud by konal bez jejich povolení, mohli by na něj poslat upíry, kteří by ho měli zabít. Sebevědomě předpokládal, že by je dokázal zvládnout, no nechtělo se mu takovým způsobem mrhat časem a energii .

Ale pokud by odmítli jeho požadavek, byl plně připraven udělat cokoliv, co bylo třeba, aby ji vystopoval.

Byla to koneckonců jenom jedna formalita navíc v nekonečném proudu upířích formalit. Tahle etiketa byla jako lepidlo, které je všechny drží pohromadě—no také ho nekonečně otravovala.

Jak Kyle kráčel hlouběji do komnaty, díval se na Koncil. Byli přesně takoví, jak si je pamatoval. Ve vzdálené části komnaty sedělo na vyvýšeném pódiu 12 soudců Velkého Koncilu. Byli oblečeni v strohých, černých hábitech a všichni měli černou kapuci, která zakrývala jejich tvář. Kyle nicméně věděl, kdo tito lidé byli. Za ta staletí jim čelil už mnohokrát. Jednou, opravdu jenom jednou, si sňali své kapuce a on doopravdy viděl jejich groteskní, staré obličeje, obličeje, které chodili po této planetě po miliony let. Při té vzpomínce sebou trhl. Byli to odporné noční kreatury.

Přesto byli Velkým Koncilem a vždy tady sídlili, od doby, kdy byl Pantheon vybudován. Tato budova byla opravdu částí z nich a nikdo z jeho druhu, dokonce ani sám Kyle, si nedovolil zpochybnit jejich úsudek. Jejich moc byla jednoduše příliš intenzivní a jejich zdroje příliš rozsáhlé. Kyle by možná mohl zabít jednoho nebo dva z nich, no armády, kterými disponovali v každém koutě světa, by ho nakonec dolapili.

Stovky upírů v místnosti přišli, aby byli svědky rozhodnutí Koncilu. Vždy se pečlivě seřadili po stranách, stáli v pozoru, v obrovském kruhu, na okraji a nechávali střed místnosti úplně otevřený. Pro jednu osobu. Vždy to byla ta osoba, která se před ně měla postavit a vyslechnout si rozsudek.

Právě teď to byla nějaká ubohá duše, která tam stála sama, třásla se strachem z toho, že stojí přímo před nimi, dívá se na ty nevyzpytatelné kapuce a čeká na jejich rozsudek. Kyle už na tom místě kdysi byl. Nebylo to nic příjemné. Pokud se jim nelíbila záležitost, ve které jste před ně předstoupili, mohli vás, jenom tak z rozmaru, na místě zabít. Nikdy to před nimi nešlo lehce—vždy to byla otázka života a smrti.

“Počkej tady,” zašeptal Lore Kyleovi, když směřoval do davu. Kyle stál na okraji a sledoval, co se děje.

Jak se Kyle díval, soudce jemně přikývl a dva upíří vojáci přistoupili z obou stran. Každý popadl jednu ruku osoby, která čelila Koncilu.

“Ne! NE!” křičel.

Ale nic mu to nepomohlo. Odtáhli ho pryč, zatímco on řval a bojoval, protože věděl, že ho vedou na smrt a taky věděl, že nic, co řekne nebo udělá, mu nebude nic platné. Musel je požádat o něco, co neschválili, uvědomil si Kyle, když se upírův řev ozýval přes komnatu. Nakonec se otevřeli dveře, on byl vyveden ven a dveře se za ním zabouchli. V místnosti znovu zavládlo ticho.

Kyle ve vzduchu cítil napětí, jak se ostatní upíři dívali jeden na druhého a obával se momentu svého výslechu.

Kyle viděl, že Lore přistoupil k dozorci blízko Koncilu a něco mu pošeptal do ucha. Dozorce ihned odkráčel za soudcem, poklekl a pošeptal mu do ucha.

Soudce jemně pootočil svou hlavu a muž ukázal přímo na Kyla. I z této velké vzdálenosti dokázal Kyle vycítit, jak se do něj soudcovi oči, ukryté pod kapucí, zavrtali. I když nerad, Kyle cítil chvění. Koneckonců, byl v přítomnosti opravdového ďábla.

Dozorce přikývl a to byl podnět pro Kyla.

Protlačil se přes dav a kráčel přímo do středu prázdné podlahy. Stál v malém kruhu ve středu místnosti—bod. Věděl, že pokud se podívá nahoru, přímo nad jeho hlavou bude díra ve stropě, oko, otevřené do oblohy. Přes den umožňovalo pronikat dovnitř slunečnímu svitu; teď, při západu slunce, bylo světlo filtrované a velmi slabé. Místnost byla osvětlená zejména díky pochodním.

Kyle poklekl a uklonil se, čekal, až na něj promluví, jak kázala řádná upířská etiketa.

“Kyle ze Sabatu černého přílivu,” oznámil soudce pomalu. “Máš tu drzost k nám přistoupit neohlášený. Pokud tvůj požadavek nebude schválen, víš, že riskuješ trest smrti.”

To nebyla otázka; bylo to prohlášení. Kyle znal důsledky. Ale neobával se výsledku.

“Jsem si toho vědomý, můj pane,” řekl Kyle jednoduše a čekal.

Nakonec, po mírném šumu, přišlo další prohlášení: “Tak tedy mluv. Co od nás požaduješ?”

“Přišel jsem z jiné doby. Z budoucnosti vzdálené dvěstě let.”

Po celé místnosti se začalo ozývat hlasité mumlání. Zřízenec udřel třikrát do země svou holí a zakřičel, “Ticho!”

Nakonec se místnost uklidnila.

Kyle pokračoval. “Cestování v čase pro mě není lehké, tak jako pro nikoho z nás. No bylo to naléhavé. V budoucnosti, v čase, ve kterém já žiju, bude válka—slavná válka upírů. Začne v New Yorku a odtud se rozšíří. Je to upíří Apokalypsa, o jaké jsme snili. Náš druh konečně zvítězí. Vyhladíme celou lidskou rasu a zotročíme ji. Taky vyhladíme ty laskavé sabaty, kohokoliv, kdo se nám postaví do cesty.

“Já to vím, protože jsem vůdce této války.”

V místnosti se ozvalo další hlasité mumlání, následované údery holí.

“Ale má válka není u konce,” řval Kyle přes všechen ten rámus. “Zůstává už jenom jeden trn v mé patě, jedna osoba, která dokáže zruinovat všechno, čeho jsme dosáhli, která dokáže zruinovat tuto slavnou budoucnost naší rasy. Přichází ze zvláštního rodu a vrátila se v čase, pravděpodobně proto, aby mi unikla. Vrátil jsem se, abych ji našel a jednou pro vždy se jí zbavil. Do té doby než se mi to povede, zůstává naše budoucnost nejasná.

“Předstupuji dnes před vás, abych požádal o vaše povolení ji zabít, tady, ve vašem čase a na vašem místě. Taky bych rád využil vaší pomoci při pátrání po ní.”

Kyle znovu sklonil hlavu a čekal. Jeho srdce tlouklo rychleji, jak očekával jejich rozhodnutí. Bude samozřejmě v jejich zájmu mu pomoci a neviděl žádný důvod, proč by tak neměli učinit. Ale opět, tyto bytosti, živé po miliony let, dokonce starší než on, byly absolutně nepředvídatelné. Nikdy nevěděl, jakou má těchto dvanáct soudců agendu a jejich nařízení se vždycky zdáli být náhodné jako vítr.

Čekal uprostřed hustého ticha.

Nakonec se ozvalo odkašlání.

“My, samozřejmě, víme o kom mluvíš,” ozval se chraplavý hlas jednoho ze soudců. “Mluvíš o Caitlin. O té ze Sabatu Pollepel. No která je, ve skutečnosti, z mnohem mocnějšího sabatu. Ano, přišla do nášho času včera. Samozřejmě, že o tom víme. A pokud bychom ji chtěli zabít, nemyslíš, že bychom to už udělali?”

Kyle dobře věděl, že není vhodný okamžik na odpověď. Potřebovali jejich malou chvíli pýchy. Prostě je nechá dokončit jejich proslov.

“My obdivujeme tvé odhodlání a tvou budoucí válku,” pokračoval soudce. “Ano, velmi ji obdivujeme.”

Přišel další moment těžkého ticha.

“Necháme tě ji vystopovat,” pokračoval soudce, “ale pokud ji najdeš, nezabiješ ji. Zajmeš ji živou a přineseš ji zpátky k nám. Radši si sami vychutnáme její zabití a budeme sledovat, jak pomalu umírá. Bude dokonalým kandidátem na Hry.”

Kyle cítil, jak ho zaplavuje vztek. Hry. Samozřejmě. To bylo všechno, o co se tihle staří, morbidní upíři zajímali. Teď už si vzpomínal. Proměnili Koloseum na arénu pro jejich sport, upír proti upírovi, upír proti člověku, upír proti zvěři a s oblibou sledovali, jak se všichni trhají na kusy. Bylo to kruté a Kyle to jistým způsobem obdivoval.

Ale to nebylo to, co si pro Caitlin přál. Chtěl ji vidět mrtvou. Definitivně. Ne, že by mu záleželo na tom, jestli ji bude někdo mučit. No nechtěl mrhat žádným časem, nechtěl jí dát žádnou šanci. Samozřejmě, ještě nikomu se nepodařilo utéct nebo přežít Hry. Ale při tom všem si nikdo nemohl být jistý, co se může stát.

“Ale, mí páni,” protestoval Kyle, “Caitlin, jak jste řekli, pochází z mocného rodu a je mnohem nebezpečnější a nepolapitelnější, jak si myslíte. Požaduji vaše povolení, abych ji mohl zabít okamžitě. V sázce je až příliš.”

“Jsi pořád mladý,” řekl další soudce, “a tak ti odpustíme zpochybňování našeho rozsudku. Kohokoliv jiného bychom zabili přímo na místě.”

Kyle sklonil hlavu. Uvědomil si, že zašel příliš daleko. Nikdo nikdy soudcům neprotiřečil.

“Je v Assisi. To je místo, kam se teď vydáš. Jdi rychle a neodkládej to. Teď, když jsi to zmínil, docela se těšíme na to, jak ji uvidíme umírat přímo před našima očima.”

Kyle se otočil a odcházel.

“A Kyle,” zavolal jeden z nich.

Otočil se.

Hlavní soudce si odhrnul kapuci a odhalil tu nejgrotesknější tvář, jakou kdy Kyle viděl. Byla pokryta boulemi, jízvami a bradavicemi. Otevřel ústa a ošklivě se usmál, ukázal žluté ostré zuby a zářící černé oči. Ještě více se zašklebil: “Příště, když se objevíš bez ohlášení, budeš to ty, kdo pomalu zemře.”

Předurčená

Подняться наверх