Читать книгу Předurčená - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 14

Caitlin kráčela s knězem přes uličku v kostele, když dokončil blokování hlavního vchodu a utěsnění všech ostatních. Slunce zašlo a jak kráčel, zároveň zapaloval pochodně, které postupně osvětlovali obrovské místnosti kostela.

Caitlin se podívala nahoru a všimla si všechny obrovské kříže a přemýšlela, proč se tady cítí tak klidně. Neměla by, jako upír, mít strach z kostelů? Z křížů? Pamatovala si sídlo Bílého sabatu v New Yorském klášteře a kříže, které lemovali zdi. Caleb jí řekl, že vybrané upíří rasy kostely přijali. Pustil se do dlouhého monologu o historii upíří rasy a jejím vztahu s křesťanstvím, no ona ho tehdy úplně neposlouchala, byla do něj příliš zamilovaná. Teď si přála, aby věděla, o čem mluvil.

Kněz-upír provedl Caitlin přes boční dveře a ona si uvědomila, že rychle sestupují po kamenných schodech. Kráčeli dolů klenutou, středověkou chodbou a v průběhu cesty pořád zapaloval pochodně.

“Nemyslím si, že se vrátí,” řekl a popři chůzi zamkl další vchod. “Prohledají kvůli tobě krajinu a když tě nenajdou, půjdou do svých domovů. To dělají vždycky.”

Caitlin se tady cítila bezpečně a byla tak vděčná za pomoc tohoto muže. Přemýšlela, proč jí pomohl, proč kvůli ní riskoval svůj vlastní život.

“Protože patřím k tvému druhu,” řekl, otočil se, díval se přímo na ní a zkoumal ji svýma pronikavýma modrýma očima.

Caitlin vždycky zapomněla, jak snadno dokážou upíři číst jeden druhému myšlenky. Ale na chvíli taky zapomněla, že on byl jedním z nich.

“Ne všichni z nás mají z kostelů strach,” řekl a opět odpověděl na její myšlenky. “Víš, že naše rasa je roztříštěná. Náš druh—benevolentní druh—potřebuje kostely. Prospívají nám.”

Když zabočil do další chodby, k dalšímu malému schodišti, Caitlin přemýšlela, kam je vlastně vede. Myslí se jí prohánělo takové množství otázek, že nevěděla, na co se zeptat jako první.

“Kde jsem?” zeptala se a když to udělala, uvědomila si, že to byla první věc, kterou mu od jejich setkání řekla. Všechny její otázky z ní začali ve spěchu vypadávat. “V jaké krajině jsem? Jaký rok je?”

Jak kráčeli, on se usmíval a na tváři se mu shlukovali stařecké vrásky. Byl to nízký, slabý muž, s bílými vlasy, hladce oholený a s obličejem starého otce. Na sobě měl komplikovaný kněžský oděv a vypadal hodně staře, dokonce i na upíra. Přemýšlela, kolik století už musel být na zemi. Cítila, že z něj vyzařuje dobro a teplo a cítila se v jeho společnosti velmi příjemně.

“Tak mnoho otázek,” řekl nakonec s úsměvem. “Já tomu rozumím. Je toho na tebe moc. No, pro začátek, jsi v Umbrii. V malém městečku v Assisi.”

Namáhala si mozek a snažila se přijít na to, kde to je.

“Itálie?” zeptala se.

“V budoucnosti ano, tato oblast bude součástí státu s názvem Itálie,” řekl, “no teď ne. Jsme pořád nezávislí. Pamatuj,” usmál se, “už víc nejsi v 21. století—jak jsi si asi sama všimla díky oblečení a chování těch vesničanů.”

“Jaký je rok?” zeptala se potichu Caitlin a měla téměř strach z odpovědi, kterou uslyší. Její srdce bilo rychleji.

“Jsi v 18. století,” odpověděl. “Abych byl přesnější: rok 1790.”

1790. Assisi. Umbria. Itálie.

Pomyšlení na to ji ohromilo. Všechno se to zdálo být tak neskutečné, jako kdyby byla ve snu. Jenom těžko dokázala uvěřit tomu, že tohle všechno se opravdu děje, že byla opravdu, skutečně tady, v tomto čase a na tomto místě. To cestování v čase opravdu fungovalo.

Taky cítila malou úlevu: ze všech těch míst, na kterých se mohla ocitnout, Itálie v 1790 nezněla tak strašně. Nebylo to, jako kdyby se ocitla někde v pravěku.

“Proč se mě ti lidé pokoušeli zabít? A kdo jste vy?”

“I přes všechen náš pokrok, toto je pořád tak nějak primitivní a pověrčivá doba,” řekl. “Dokonce i v tomto čase luxusu a dekadence je tady množství prostých lidí, kteří žijí v strachu z nás.”

“Jak vidíš, malá horská vesnice Assisi byla pro náš druh vždycky pevností. Je navštěvována upíry a vždycky byla. Náš druh upírů se krmí pouze na hospodářských zvířatech. No i tak si nás postupem času vesničané začali všímat.

“Někdy někoho z nás spatří. A když se to stane, situace bývá nesnesitelná. A tak je vždycky necháme, aby nás pohřbili. Necháme je projít si jejich směšnými, malými, lidskými rituály, které jim dodají pocit, že se nás zbavili. A když se nedívají, jednoduše znovu vstaneme a vrátíme se zpátky k našim životům.

“No někdy upír vstane příliš brzy, nebo ho někdo při tom spatří a tehdy přichází dav. To se rozšíří. Tyhle věci se vždycky rozšíří. Nášmu druhu to přináší nechtěnou pozornost, no jenom dočasně.”

“Mrzí mě to,” řekla Caitlin a cítila se za to špatně.

“Nic si z toho nedělej,” řekl, “Tohle bylo tvé první cestování v čase. Nemohla jsi to kontrolovat. Chvíli trvá, než si na to zvykneš. Dokonce i ti nejlepší z nás nedokážou velmi dobře kontrolovat přemísťování. Vždycky je těžké říct, přesně kdy nebo kde se vlastně ocitneme. Počínala jsi si dobře,” řekl a jemně jí položil ruku na zápěstí.

Prošli přes další chodbu, tato měla nízké, klenuté stropy.

“Kromě toho, neudělala jsi všechno až tak špatně,” dodal. “Po tom všem jsi přeci dokázala přijít sem.”

Caitlin si vzpomněla, jak spatřila kostel, když sprintovala přes pole.

“Ale mně se to jenom zdálo jako logické místo, kam jít,” odpověděla. “Byla to první budova, kterou jsem spatřila a vypadala jako pevnost.”

On se usmál a zakýval hlavou. “Ve světě upírů neexistuje nic takového, jako je náhoda,” řekl. “Vše je předurčeno. Budova, která se tobě zdá být bezpečná se jinému může zdát chatrná. Ne, ty jsi si tohle místo vybrala z nějakého důvodu. Velmi konkrétního důvodu. A byla si navedena ke mně.”

“Ale vy jste kněz.”

Jemně zakroutil hlavou. “Jsi pořád velmi mladá a pořád se máš toho hodně co učit. My máme naše vlastní náboženství, naše vlastní vyznání. Není tak velmi rozdílné od toho, které se vyznává v tomto kostele. Můžeš být upírem a zároveň být zapojena do náboženského života. Zejména náš typ upírů,” řekl. “Já dokonce pomáhám lidem v jejich každodenním spirituálním životě. Koneckonců, mám výhodu a moudrost tisíců let na této planetě—narozdíl od lidských kněží. Lidé naštěstí nevědí, že nejsem z jejich druhu. Vše co vědí je, že jsem městský kněz a vždycky jsem taky byl.”

Caitlin se hlavou prohánělo množství myšlenek, když se snažila to všechno pochopit. Obrázek kněze-upíra se jí zdál být tak paradoxní. Představa upířského náboženství, které funguje uvnitř kostela…všechno to bylo tak zvláštní.

I když to bylo opravdu fascinující, to, co opravdu chtěla vědět, se netýkalo upírů, kostelů nebo náboženství. Chtěla se dozvědět něco o Calebovi. Přežil cestu v čase? Byl naživu? Kde byl?

A zoufale se chtěla dozvědět něco o jejich společném dítěti. Byla pořád těhotná? Přežilo dítě?

Hodně nad těmito věcmi přemýšlela a doufala, že kněz tyto otázky zachytí a odpoví jí na ní.

Ale on neudělal nic.

Věděla, že slyšel její myšlenky a rozhodl se jí neodpovědět. Nutil ji, aby se tyto otázky zeptala nahlas. A, jak pravděpodobně věděl, tohle byly otázky, které se bála zeptat.

“A co Caleb?” zeptala se nakonec třesoucím se hlasem. Příliš se bála zeptat se na jejich dítě.

Podívala se na něj a viděla, jak se jeho úsměv vytratil a nepatrně mu cuklo obličejem.

Její srdce se propadlo.

Prosím, pomyslela si. Prosím, neříkej mi zlé zprávy.

“Na některé věci budeš muset přijít sama,” řekl pomalu. “Některé věci bych ti neměl říkat. Je to cesta, kterou musíš projít. Ty a jenom ty.”

“Ale je tady?” zeptala se s nadějí. “Podařilo se mu to?”

Kněz, kráčejíc vedle ní, pevně sevřel rty. Nechal její otázky viset ve vzduchu, nezodpovězeny, zdálo se to jako věčnost.

Nakonec se zastavili před dalším schodištěm a on se otočil a podíval se na ní. “Přeju si, abych ti mohl říct více,” řekl. “Opravdu.”

Otočil se, zvedl svou pochodeň a vedl ji dál cestou přes další schodiště.

Vstoupili do dlouhé, klenuté chodby, všechny stropy tady byly zlacené a složitě navrženy. Byli kompletně pokryté freskami, světlé a mezi nima byli oblouky lemované zlatem. Strop zářil.

Stejně tak i podlaha. Byl to nádherný, růžový mramor a vypadal být nedávno vyčištěný. Tahle podzemní část kostela byla úžasná, vypadalo to jako starobylá komnata na poklad.

“Wau,” slyšela Caitlin sama sebe nahlas říkat. “Co je to za místo?”

“To je místo zázraků. Jsi v kostele Sv. Františka z Assisi. Tohle je také místo jeho odpočinku. V našem náboženství je to velmi svaté místo. Lidé—lidé a taky upíři—sem absolvují poutě, přicházejí z míst vzdálených tisíce mil, jenom aby mohli být na tomhle místě. František byl svatým zvířat a take byl svatým všech živých bytostí nepatřících k lidské rase—včetně nášho druhu. Říká se, že se tady dějí zázraky. Tady jsme chráněni jeho energii.

“Neocitla jsi se tady náhodou,” pokračoval. “Toto místo je tvým začátkem. Je to odrazový můstek pro začátek tvé cesty, tvé poutě.”

Otočil se a podíval se na ní.

“Co pořád nedokážeš vidět,” řekl, “je, že jsi na cestě. A některé poutě trvají roky a mnoho, mnoho mil.”

Caitlin přemýšlela. Všechno jí to připadalo ohromující. Nechtěla být na cestě. Chtěla být zpátky doma, s Calebem, v bezpečí, v 21. století a tuto noční můru nechat za sebou. Byla unavená z cestování, z toho, že byla pořád na útěku, z neustálého hledání. Chtěla mít jenom znovu normální život, život teenagerky.

Ale zakázala si takový druh myšlení. Věděla, že to ničemu nepomáhá. Věci se změnili—natrvalo—a nikdy nebudou takové, jaké byly předtím. Připomněla si, že změna teď pro ní byla normální. Už více nebyla ta stejná stará, průměrná Caitlin. Teď byla starší. Moudřejší. A ať už se jí to líbilo nebo ne, byla na speciální misi. Prostě to musela akceptovat.

“Ale co je moje pouť?” zeptala se Caitlin. “Co je můj cíl? Kam přesně vlastně jdu?”

Vedl ji na konec poslední chodby a zastavili se před velkou, propracovanou hrobkou.

Caitlin cítila energii, která vycházela z hrobky a hned věděla, že tohle je místo posledního odpočinku Svatého Františka. Cítila se nabitá jenom díky tomu, že stála blízko ní, cítila, jak se stává silnější a vrací se jí její pravé já. Opět přemýšlela, jestli se vrátila jako člověk nebo jako upír. Opravdu jí její schopnosti chyběli.

“Ano, pořád jsi upír,” řekl. “Neměj obavy. Jenom to trvá nějaký čas, než se opět staneš sama sebou.”

Cítila se zahanbeně, že opět zapomněla hlídat své myšlenky, no také ji uklidnili jeho slova.

“Jsi velmi zvláštní člověk, Caitlin,” řekl. “Naše rasa tě velmi potřebuje. Zajdu až tak daleko, že řeknu, že bez tebe by celá naše rasa a taky celá lidská rasa byly na pokraji vyhynutí. Potřebujeme tě. Potřebujeme tvou pomoc.”

“Ale co mám dělat?” zeptala se.

“Potřebujeme, abys našla štít,” řekl. “A abys našla štít, musíš nejprve najít svého otce. On a jenom on ním disponuje. A abys ho našla, musíš najít svůj sabat. Tvůj opravdový sabat.”

“Ale já nemám tušení, kde začít,” řekla. “Já dokonce ani nevím, proč jsem se ocitla na tomto místě a v tomto čase. Proč Itálie? Proč 1790?”

“Odpovědi na tyto otázky musíš objevit sama. Ale ujišťuji tě, že máš hodně zvláštní důvody, aby ses ocitla zpátky v tomto životě.

Potkat určité lidi, vykonat určité věci. A tohle místo a čas tě dovedou ke štítu.”

Caitlin přemýšlela.

“Ale já ani netuším, kde je můj otec. Nemám ponětí, kde začít.”

Otočil se na ní a usmál se. “Ale máš,” odpověděl. “To je tvůj problém. Nevěříš své intuici. Musíš se naučit hledat hluboko uvnitř sebe. Vyzkoušej to teď. Zavři oči, zhluboka dýchej.”

Caitlin udělala to, co řekl.

“Zeptej se sama sebe: kam musím jít dál?”

Caitlin si namáhala mozek. Nic se nestalo.

“Poslouchej zvuk svého dechu. Nech svou mysl, ať se uklidní.”

Když to Caitlin udělala, když se opravdu soustředila a uvolnila, v mysli jí začali probíhat obrazy. Nakonec otevřela oči a podívala se na něj.

“Vidím dvě místa,” řekla. “Florencii a Benátky.”

“Ano,” řekl. “Velmi dobře.”

“Ale jsem z toho zmatená. Kam mám jít?”

“Na cestě neexistujou žádné špatné rozhodnutí. Každá cesta tě jednoduše přivede na jiné místo. Výběr je na tobě. Máš velmi silný osud, no taky máš svobodnou vůli. Můžeš si vybrat každý krok. Například teď se potýkáš s rozhodující volbou. Ve Florencii si splníš své závazky, dostaneš se blíž ke štítu. To je to, co se od tebe vyžaduje. No v Benátkách se nachází tvé srdeční záležitosti. Musíš si vybrat mezi tvou misí a tvým srdcem.”

Caitlinino srdce jako by vyletělo.

Srdeční záležitosti. Znamená to, že Caleb je v Benátkách?

Cítila, že její srdce ji táhne do Benátek. Zároveň však věděla, že Florencie je místo, kde by měla být, aby mohla udělat to, co se od ní očekává.

Už teď se cítila být rozpolcená.

“Teď jsi dospělá žena,” řekl. “Rozhodnutí je na tobě. Ale pokud budeš následovat své srdce, přijde žal,” varoval ji. “Cesta srdce není nikdy jednoduchá. A nikdy očekávaná.”

“Cítím se tak zmatená,” řekla.

“Nejlepší práci děláme ve snech,” řekl. “Vedle je klášter, ve kterém můžeš v noci spát, odpočinout si a rozhodnout se až ráno. Do té doby se úplně zotavíš.”

“Děkuji,” řekla, natáhla se a chytla ho za ruku.

Obrátil se k odchodu a když to udělal, její srdce se rozbušilo. Byla tady ještě jedna otázka, kterou se ho potřebovala zeptat, ta nejdůležitější ze všech. No část z ní měla příliš velký strach. Třásla se. Otevřela ústa a chystala se promluvit, no měla v nich úplně sucho.

Kráčel dolů chodbou a právě se chystal odbočit za roh, když konečně nasbírala odvahu.

“Počkejte!” zakřičela. Pak jemněji dodala, “Prosím, mám ještě jednu otázku.”

On se zastavil, no zůstal stát zády k ní. Bylo divné, že se na ní neotočil, jako kdyby vycítil, na co se ho chce zeptat.

“Moje dítě,” řekla tichým, třesoucím se hlasem. “Je on…ona…přežilo to? Cestu? Jsem pořád těhotná?”

Pomalu se otočil a podíval se na ní. Pak zklonil pohled.

“Je mi to líto,” řekl nakonec tak potichu, že si nebyla jistá, jestli ho slyšela. “Vrátila jsi se v čase. Děti se můžou pohybovat pouze dopředu. Tvé dítě žije, no ne v tomto čase. Pouze v budoucnosti.”

“Ale…” začala rozechvěně, “Já myslela, že upíři můžou cestovat v čase pouze zpátky, ne dopředu.”

“Pravda,” řekl. “Obávám se, že tvoje dítě žije na místě a v čase bez tebe.” Opět zklonil pohled. “Je mi to tak moc líto,” dodal.

S těmito posledními slovy se otočil a odešel.

A Caitlin se cítila, jako kdyby jí někdo zabodl do srdce dýku.