Читать книгу Pouze udatní - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 10

Genevieve mohla jen tiše sedět ve velké síni a sledovat, jak její manžel zuří. Ve chvílích, kdy nezuřil, byl na Altfora vlastně docela příjemný pohled. Měl delší kudrnaté hnědé vlasy, ostré rysy a hluboké tmavé oči. Genevieve si ho ale vždycky představovala jako navztekance, jako by právě to bylo jeho skutečné já.

Neodvažovala se pohnout, aby na sebe neuvrhla jeho hněv. Očividně v tom nebyla sama. Všichni ostatní vévodovi sloužící a nohsledi jen nehnutě a mlčky postávali, nechtěli k sobě přitáhnout jeho pozornost. Dokonce i Moira jako by se držela zpátky, i když se pořád stavěla tak, aby ji Genevieve dobře viděla. Byla jejímu manželovi bližší než ona a to ve všech směrech.

„Můj otec je mrtvý!“ vykřikl Altfor, jako by snad v místnosti byl někdo, kdo ještě nevěděl, co se stalo v jámě. „Nejdřív můj bratr a teď můj otec. Oba je zavraždil zrádce a zdá se, že mi k tomu nikdo z vás nemá co říct.“

Genevieve připadal jeho vztek nebezpečný, byl příliš divoký a neřízený, snažil se najít někoho, na koho by mohl hodit vinu. Uvědomila si, že by byla ráda, kdyby tu s ní byl Royce, ale současně byla ráda, že tu není.

Ještě horší bylo, že ji z jeho nepřítomnosti bodalo u srdce. Přála by si, aby mohla udělat něco jiného, než jen stát po boku svého manžela a sledovat ho z okraje jámy. Jedna její část by teď chtěla být s Roycem a Genevieve nemohla dovolit, aby to na ní Altfor poznal. Už teď běsnil a jí bylo jasné, že by si svůj vztek klidně mohl vybít na ní.

„Tak bude to někdo řešit?“ zařval Altfor.

„Právě na to jsem se chtěl zeptat, synovče,“ ozval se drsný hlas.

Když si Genevieve všimla muže, který vstoupil do místnosti, měla chuť se před ním ukrýt stejně jako před Altforem. Před Altforem se chtěla ukrýt, protože se bála jeho burácejícího vzteku. Na tomhle muži ale bylo něco podivně klidného a chladného. Jako by byl z ledu. Byl asi o dvacet let starší než Altfor, řídly mu vlasy a měl štíhlou postavu. Zdálo se, že se opírá o hůl, ale když se Genevieve podívala lépe, zjistila, že je to dlouhý meč v pochvě. Z mužových pohybů usoudila, že se o něj muž opírá kvůli nějakému zranění, ne kvůli věku.

„Strýčku Alistaire,“ pozdravil ho Altfor. „My jsme… tě nečekali.“

Altfor vypadal, jako by ho příchod jeho strýce rozrušil. Genevieve to překvapilo. Altfor měl dřív všechno pod kontrolou, ale přítomnost staršího muže ho úplně změnila.

„To je vidět,“ pronesl muž. Sevřel v ruce dlouhý meč, o který se opíral. „Vzhledem k tomu, že jsi mě nepozval na svatbu, sis nejspíš myslel, že zůstanu na svém panství, do města už nevkročím a dovolím ti, abys po smrti mého bratra všechno zničil.“ Rozhlédl se a pohledem vyhledal Genevieve. „Blahopřeji ke svatbě, děvče. Synovec si očividně vybírá tupé ovce.“

„Ty… takhle se mnou mluvit nebudeš,“ vyhrkl Altfor. Zřejmě mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že by se měl zastat i Genevieve. „Ani s mojí ženou. Já jsem vévoda!“

Alistair přešel ke Genevieve a tasil meč. V jeho ruce působila zbraň dojmem, že nic neváží. Přesto bylo jasné, že je ostrá jako břitva. Genevieve ztuhla. Když jí Altforův strýc přiložil čepel ke krku, neodvažovala se nadechnout.

„Mohl bych jí podříznout krk a žádný z tvých mužů by se mi v tom nepokusil zabránit,“ pronesl Alistair. „A ty už vůbec ne.“

Genevieve se na Altfora nemusela ani podívat a přesto věděla, že je to pravda. Nebyl to typ manžela, který by ji bránil za každou cenu. Nikdo z dvořanů by jí nepomohl a Moira… Moira se na ni dívala, jako by napůl doufala, že to Alistair skutečně udělá.

Genevieve se musela zachránit sama. „Proč bys mě zabíjel, můj pane?“ zeptala se.

„A proč ne?“ opáčil. „Jistě, jsi hezká, máš blonďaté vlasy, zelené oči, jsi štíhlá, kdo by tě nechtěl za ženu? Rolnických dcer je ale všude dost.“

„Měla jsem dojem, že v mém manželství jde o něco víc,“ odpověděla Genevieve a snažila se přitom znít co nejklidněji. S čepelí u krku to nebylo nic lehkého. „Udělala jsem něco, čím jsem tě urazila?“

„Nevím, děvče. Urazila?“ zeptal se a Genevieve měla pocit, že jí jeho oči pronikají hluboko pod kůži. „Někdo poslal zprávu, ve které byla informace o směru chlapce, který zavraždil mého bratra. Jenže ta zpráva dorazila, až když bylo příliš pozdě. Nevíš o tom něco?“

Genevieve o tom věděla všechno, protože to byla ona, kdo tu zprávu zdržel. Udělala vše, co bylo v jejích silách, ale i tak měla pocit, že to nebylo dost. Ne vzhledem k tomu, co cítila k Roycovi. Přesto se jí podařilo udržet klidný výraz předstírané nevinnosti, protože právě tohle teď byla její jediná obrana.

„Můj pane, já ti nerozumím,“ vydechla. „Sám jsi řekl, že jsem jen rolnická dcera – jak bych mohla zdržet podobnou zprávu?“

Opatrně poklekla a dávala si přitom pozor, aby se nezranila o jeho meč.

„Tvoje rodina mi prokázala obrovskou čest,“ řekla. „Vybral si mě tvůj synovec, vévoda. Udělal ze mě svoji ženu a zajistil mi tak nové postavení. Žiju si tak, jak se mi nikdy ani nesnilo. Proč bych dělala něco, čím bych to ohrozila? Pokud opravdu myslíš, že jsem zrádce, pak mě zabij, můj pane. Zabij mě.“

Genevieve využívala svoji nevinnost jako štít. Doufala, že bude stačit k odražení meče, který se jí právě vznášel nad hlavou. Doufala… vlastně napůl nedoufala, protože smrt by možná vyvážila všechny špatné pocity, které teď měla. Zadívala se Altforovu strýci do očí a neuhýbala pohledem. Nehodlala jakkoli přiznat, že udělala, co udělala. Muž se napřáhl, jako by se chystal ke smrtícímu výpadu… a pak sklonil zbraň.

„Zdá se, Altfore, že tvoje žena má pevnější páteř než ty.“

Genevieve si dovolila znovu dýchat. Pomalu vstala, zatímco její manžel udělal několik kroků ke svému strýci.

„Strýčku, dost těch her. Jsem vévoda a můj otec—“

„Můj bratr byl takový hlupák, že ti odkázal panství. Nepředstírejme ale, že to z tebe dělá skutečného vévodu,“ přerušil ho Alistair. „Taková funkce totiž vyžaduje vůdcovské schopnosti, disciplínu a respekt ostatních. Ty nic z toho nemáš.“

„Mohl bych poručit svým mužům, aby tě odtáhli do žaláře,“ štěkl Altfor.

„A já bych jim mohl přikázat to samé,“ opáčil Alistair. „Řekni mi, koho myslíš, že by poslechli? Nejméně oblíbeného syna mého bratra, nebo jeho bratra, který velel armádám? Toho, kdo nedopadl jeho vraha, nebo toho, kdo bojoval u Haldermarku? Chlapce, nebo muže?“

Genevieve dokázala odhadnout správnou odpověď, ale nelíbila se jí představa, jak by se celá situace mohla vyvinout. Ať se jí to líbilo nebo ne, pořád byla Altforovou ženou a kdyby se ho jeho strýc rozhodl zbavit, nedělala si iluze o tom, co by se asi stalo s ní. Rychle přešla ke svému muži a vzala ho za paži. Lidé si to mohli vyložit jako gesto podpory. Ona mu tím ale chtěla dát najevo, aby se držel zpátky.

„S tímhle vévodstvím to jde z kopce,“ pronesl Alistair. „Můj bratr chyboval a dokud nedojde k nápravě jeho chyb, postarám se, aby vše fungovalo, jak má. Je tu někdo, kdo by chtěl zpochybnit mé právo?“

Genevieve si moc dobře všimnula, že stále drží v ruce meč. Očividně čekal na kohokoli, kdo se odváží promluvit. A samozřejmě to musel být zrovna Altfor.

„Čekáš snad, že ti budu přísahat věrnost?“ obořil se na něj. „Čekáš snad, že před tebou pokleknu, když otec udělal vévodu ze mě?“

„Vévodou se člověk může stát dvěma způsoby,“ štěkl Alistair. „Z nařízení panovníka nebo tím, že se titulu zmocní silou. Máš něco z toho synovče? Nebo poklekneš?“

Genevieve poklekla dřív než její manžel. Zatahala ho za paži, aby ho přiměla ji následovat. Ne, že by jí záleželo na jeho bezpečí, ne po tom, co udělal, ale věděla, že na něm záleží i její život.

„Dobrá, strýčku,“ procedil Altfor zaťatými zuby. „Poslechnu. Zdá se, že nemám na vybranou.“

„Ne,“ souhlasil lord Alistair. „To nemáš.“

Přelétl pohledem po místnosti a lidé jeden po druhém poklekali. Genevieve viděla dvořany i sloužící. Dokonce i Moira padla na kolena. Genevieve by zajímalo, jestli se její takzvaná kamarádka pokusí svést Altforova strýce stejně jako Altfora.

„To je lepší,“ pronesl lord Alistair. „A teď chci, aby vraha mého bratra hledalo víc mužů. Uděláme z něj exemplární případ. Tentokrát bez nějakých okolků. Zemře, jak si zasluhuje.“

Dovnitř vpadl posel v livreji. Genevieve viděla, jak zmateně těká pohledem mezi Altforem a lordem Alistairem. Očividně se snažil přijít na to, komu doručit zprávu. Nakonec se obrátil k Altforovu strýci, což byla podle Genevieve jasná volba.

„Můj pane, odpusť mi,“ řekl, „ale na ulicích dochází k nepokojům. Lidé povstávají ve všech državách bývalého vévody. Potřebujeme tě.“

„Abych lůze ukázal, kde je její místo?“ odfrkl si lord Alistair. „Dobrá tedy. Shromáždi muže, kteří se neúčastní pátrání. Sejdeme se na nádvoří. Ukážeme té sebrance, co dokáže skutečný vévoda!“

Odešel z místnosti. Cestou se opíral o dlouhý meč, který už ale zasunul do pochvy. Genevieve si s úlevou vydechla, ale její pocity neměly dlouhého trvání. Altfor vstal a ve vzduchu se vznášel jeho vztek.

„Vypadněte, všichni!“ zařval na shromážděné dvořany. „Ven, pomozte mému strýci s potlačením povstání, pomozte mu s hledáním zrádce, ale nechtějte, abych to musel opakovat!“

Začali odcházet a Genevieve se chystala vstát a odejít s nimi, ale ucítila Altforovu ruku na rameni. Přidržel ji v pokleku.

„Ty ne, ženo.“

Genevieve čekala a sál se postupně vyprazdňoval. Nakonec v něm zůstala jen ona, několik strážných a v jednom koutě i Moira. Dívala se na ni a ani se nesnažila předstírat soucit.

„Ty,“ vyhrkl Altfor. „Okamžitě mi řekneš, jakou roli jsi sehrála v Roycově útěku.“

„Já… nevím, o čem mluvíš,“ odpověděla Genevieve. „Celou dobu jsem byla tady. Jak bych mohla—“

„Ticho,“ štěkl Altfor. „Kdybych pak nevypadal jako někdo, kdo tě nezvládá, zbil bych tě za to, že si myslíš, že jsem takový hlupák. Jistěže jsi něco udělala. Nikdo jiný, komu na tom zrádci záleží, tady v okolí není.“

„V ulicích jsou celé davy, které mají jiný názor,“ odpověděla Genevieve a podařilo se jí vstát. Altfora se nebála tak jako jeho strýce.

Tedy… bála se ho, ale byl to jiný druh strachu. U Altfora šlo o strach z náhlých výbuchů násilí a krutosti. Před tím ji ale předstíraná poslušnost uchránit nemohla.

„Davy?“ zeptal se Altfor. „Chceš mě provokovat tou chátrou? Myslel jsem, že ses už poučila, ale očividně to tak není.“

Genevieve se teď zmocnil strach, protože Altforův výraz jí sliboval něco velice zlého.

„Myslíš, že jsi v bezpečí, protože bych neublížil vlastní ženě,“ pronesl Altfor. „Ale já ti řekl, co bude následovat, když budeš neposlušná. Tvého milovaného Royce najdeme. Zabijeme ho. A pokud do toho budu mít možnost mluvit, bude to pomaleji, než by plánoval můj strýc.“

Genevieve to nevyděsilo, i když myšlenka na to, že ubližují Roycovi, ji bolela. Věděla totiž, že je Royce daleko mimo Altforův i Alistairův dosah.

„Navíc tu jsou jeho bratři,“ pokračoval Altfor a vyrazil tak Genevieve dech.

„Řekl jsi, že je nezabiješ, když si tě vezmu,“ řekla.

„Teď jsi ale moje žena a přitom mě neposloucháš,“ opáčil Altfor. „Tři bratři už jsou na cestě na popraviště. Budou tam sedět v kleci, dokud nevyhladoví k smrti nebo je něco nesežere.“

„Ne,“ vydechla Genevieve. „Dal jsi slib.“

„A ty jsi slíbila, že mi budeš věrnou ženou!“ štěkl na ni Altfor. „Místo toho pomáháš zrádci, na kterého jsi měla zapomenout!“

„Ty… já nic neudělala,“ odporovala Genevieve. Věděla totiž, že kdyby se přiznala, vše by tím jen zhoršila. Altfor byl šlechtic a nemohl jí tak nic udělat přímo. Ne bez soudu, důkazů a podobně.

„Tak ty tu hru chceš hrát dál?“ zeptal se. „Cena za tvoji zradu tedy stoupla. Tam venku je až moc věcí, které tě lákají. Seberu ti je.“

„Jak… jak to myslíš?“ zeptala se Genevieve.

„Tvoje sestra mě chvíli bavila, když jsi mě zradila poprvé. Teď kvůli tomu, co jsi udělala, zemře. Stejně tak i tvoji rodiče. A všichni další v té chatrči, které jsi říkala domov.“

„Ne!“ zaječela Genevieve a sáhla po nožíku, který měla u sebe. V tu chvíli ji opustily veškeré zábrany, veškerá opatrnost. Hnala ji hrůza z toho, co se její manžel chystal udělat. Udělala by cokoli, aby ochránila svoji sestru. Cokoli.

Altfor byl ale rychlejší. Chytil ji za zápěstí a zabránil jí bodnout ho. Odstrčil ji a Genevieve upadla na zem. Altfor se teď tyčil přímo nad ní. Probodával ji pohledem a jen Moiřin dotek mu zabránil pokračovat.

„Pamatuj, že dokud je tvojí ženou, je šlechtična,“ zašeptala. „Když jí ublížíš, bude z tebe zločinec.“

„Nezkoušej mi říkat, co mám dělat,“ štěkl na ni Altfor a naklonil se o něco víc.

„Neříkám, co máš dělat. Jen navrhuji, můj pane. Můj vévodo. Postupem času, se ženou a také dědicem na své straně, to vše získáš zpět.“

„A proč na tom záleží tobě?“ zeptal se Altfor a probodl ji pohledem.

Pokud se to Moiry nějak dotklo, nedala to najevo. Spíš se tvářila vítězoslavně, když pohledem sklouzla k Genevieve.

„Protože je tvůj bratr, můj manžel, pryč. A já bych raději byla milenkou mocného muže než úplně bezmocná,“ pronesla Moira. „A ty… ty jsi nejmocnější muž, kterého jsem kdy potkala.“

„A proč bych ti měl dát přednost před mojí ženou?“ zeptal se Altfor. „Proč bych měl chtít zbytky po bratrovi?“

Tohle už připadalo kruté i Genevieve. Vždyť ho s Moirou přistihla.

Ať už ale Moira cítila cokoli, ani tentokrát to nedala najevo.

„Pojď se mnou,“ navrhla mu, „a já ti připomenu, v čem je ten rozdíl. Tvoji muži zatím pobijí ty, kdo si to zaslouží. Tvoji muži, ne muži tvého strýce.“

To Altfora přesvědčilo. Přitáhl si ji k sobě a políbil ji před Genevieve i dvěma strážnými. Chytil Moiru za ruku a táhl ji ke dveřím. Genevieve viděla, jak se Moira ohlédla a z krutosti jejího úsměvu jí přeběhl mráz po zádech.

Genevieve to ale bylo jedno. Bylo jí jedno, že ji Altfor zradí způsobem, jakým už to očividně mnohokrát udělal. Bylo jí jedno, že ji málem zabil jeho strýc, i to, že ji všichni vnímali jako přítěž.

Nebylo jí ale jedno to, že je její sestra v nebezpečí a ona musela, musela najít způsob, jakým jí pomoct dřív, než bude pozdě. Altfor se ji chystal zabít a ona netušila, kdy se to má stát.