Читать книгу Pouze udatní - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 12

Raymond mručel při každém trhnutí vozíku, na kterém ho i s bratry vezli na popraviště. Cítil každý záchvěv a nerovnost, jak se vozík dotýkal jeho potlučeného těla. Slyšel klapání řetězů, které ho poutaly a narážely do dřevěné podlahy.

Cítil strach, i když měl pocit, že ten se ho týká jen vzdáleně. Mnohem silnější byla bolest. Výprask od strážných způsobil, že se mu zdálo, jako by v těle neměl jedinou kost neporušenou. Jako by měl v těle spoustu střepů. Bylo těžké se soustředit na něco jiného, dokonce i na hrůzu ze smrti.

Strach, který vnímal, se týkal hlavně jeho bratrů.

„Jak daleko to asi ještě je?“ zeptal se Garet. Raymondovu nejmladšímu bratrovi se podařilo posadit se. Raymond viděl, že má obličej plný podlitin.

I Lofen se pomalu posadil. Kvůli době strávené v žaláři viditelně pohubl. „Ať už to bude jakkoli daleko, nebude to dost.“

„Kam myslíte, že nás vezou?“ zeptal se Garet.

Raymond jeho otázku chápal. Myšlenka na popravu byla hrozná sama o sobě, ale nevědět, co se mělo dít, kde se to mělo dít a jak se to mělo dít, byla ještě horší.

„To nevím,“ podařilo se odpovědět Raymondovi. Bolelo ho dokonce i mluvení. „Musíme být stateční, Garete.“

Viděl, jak jeho bratr přikývl. Tvářil se odhodlaně i přes situaci, ve které všichni tři byli. Raymond sledoval krajinu za postranicí vozu. Projížděli kolem farem a polí. Viděl několik hor, pár budov, podle kterých usoudil, že už jsou někde daleko od města. Vůz řídil jeden strážný, vedle kterého seděl další s připravenou kuší. Dva další pak jeli po stranách vozů. Rozhlíželi se, jako by čekali, že je každou chvíli někdo přepadne.

„Ticho tam!“ zařval na ně ten s kuší.

„Co nám uděláte?“ opáčil Lofen. „Popravíte nás ještě víc?“

„Za to speciální zacházení, kterého se vám dostalo, nejspíš může ta tvoje nevymáchaná huba,“ odpověděl strážný. „Většinu lidí prostě vytáhneme ze žaláře a skoncujeme to s nimi, jak si vévoda přeje. Naprosto bez problémů. Vy ale jedete tam, kde končí ti, kteří ho vážně, vážně rozčílili.“

„A to je kde?“ zeptal se Raymond.

Strážný se ošklivě pousmál. „Slyšíte to, pánové?“ zeptal se. „Chtějí vědět, kam je vezeme.“

„Zjistí to už brzy,“ prohlásil ten, co svíral otěže a prásknul jimi, aby popohnal koně. „Nevím, proč těm grázlům říkat víc než to, že dostanou všechno, co si zasloužili.“

„Zasloužili?“ ozval se Garet. „Tohle jsme si nezasloužili. Neudělali jsme nic špatného!“

Raymond slyšel, jak jeho bratr vykřikl, když ho jeden z jezdců udeřil přes ramena.

„Ty myslíš, že na tvých řečech někomu záleží?“ štěkl na něj muž. „Myslíš, že všichni, které jsme vezli, netvrdili, že jsou nevinní? Vévoda vás prohlásil za zrádce, takže zemřete smrtí, jakou umírají zrádcové!“

Raymond by se rád přesunul k bratrovi, aby se ujistil, že je v pořádku, ale řetězy, které ho poutaly, mu v tom zabránily. Napadlo ho, že by měl trvat na tom, že opravdu neudělali nic. Až na to, že se pokusili vzdorovat režimu, který je utiskoval a chtěl je připravit o všechno. Jenže o to právě šlo. Vévoda a šlechta si dělali, co chtěli. Jako vždy. Samozřejmě je mohli i poslat na smrt, protože takhle to tu chodilo.

Raymond se při té myšlence zapřel do řetězů, jako by se z nich snad byl dost silný na to, aby se z nich vyprostil. Kov ho ale bez problémů udržel na místě a připravil ho i o ten zbytek síly, který mu ještě zbýval. Raymond se znovu zhroutil na podlahu.

„Dívejte se na ně, snaží se vyprostit,“ zasmál se muž s kuší.

Raymond viděl, jak vozka pokrčil rameny. „Až přijde jejich čas, budou sebou mrskat ještě víc.“

Raymond se ho chtěl zeptat, co tím myslí, ale věděl, že by odpověď stejně nedostal. Navíc hrozilo, že by schytal další výprask – jako jeho bratr. Mohl jen mlčet a čekat. Vůz se zatím dál otřásal na rozbité cestě. Předpokládal, že i tohle je součást mučení. Ta nevědomost. Vědomí vlastní bezmoci. S naprostou neschopností zjistit, kam jedou, natožpak vůz zastavit.

Pokračovali dál mezi poli, kolem sadů i nezvykle tichých vesnic. Zdálo se, že teď jedou do kopce, mířili na místo, kde na jednom z vrcholů stála pevnost téměř tak stará jako království. Rozvrácené kameny působily jako svědectví o království, které tu dřív bývalo.

„Už tam budeme, chlapci,“ usmál se vozka. Z jeho úsměvu bylo jasné, že si to celé užívá víc, než by měl. „Připraveni zjistit, co si pro vás připravil vévoda Altfor?“

„Vévoda Altfor?“ zeptal se Raymond. Nemohl uvěřit vlastním uším.

„Váš vyvedený bratříček zabil starého vévodu,“ odpověděl muž s kuší. „V jámě mu probodl srdce a pak utekl. Prostě zbabělec. A vy teď zaplatíte za jeho zločiny.“

Ve chvíli, kdy to muž dořekl, splašily se Raymondovi myšlenky. Pokud to Royce opravdu dokázal, znamenalo to, že jejich adoptivní bratr udělal pro svobodu ostatních něco ohromného. A navíc se mu podařilo uprchnout. Obojí byl důvod k oslavě. Současně si ale Raymond nedokázal představit, co si pro ně připravil syn bývalého vévody. Jak se jim asi bude chtít pomstít? Zvlášť když neměl Royce, na kterém by si mohl vybít vztek.

V duchu proklel Genevieve. Kdyby ji jeho bratr nikdy nespatřil, nic z toho by se nestalo. A jí navíc na Roycovi vůbec nezáleželo.

„Aha,“ uchechtl se muž s kuší. „Zdá se, že už to začínají chápat.“

Koně táhnoucí vozík pokračovali v cestě. Pohybovali se stabilním tempem zvířat, která byla až příliš zvyklá na svoji práci. Jako by věděli, že už brzy budou v cíli.

Pokračovali dál do kopce a Raymond cítil napětí, které se zmocňovalo jeho bratrů. Garet se zmítal, jako by snad mohl najít způsob, jak se vyprostit a vyskočit z vozu. Kdyby to tak skutečně bylo, doufal Raymond, že to jeho bratr udělá. Že uteče a nebude brát ohled na ostatní. Současně ale věděl, že v takovém případě by ho dostihli jezdci a zabili by ho dřív, než by udělal tucet kroků. Lofen svíral a uvolňoval dlaně. Šeptal něco, co znělo jako modlitba. Raymond pochyboval, že by jim teď nějak mohla pomoct.

Konečně dorazili na vrchol kopce a Raymond uviděl vše, co tam na ně čekalo. Stačilo to, aby se přikrčil ve voze a zbavilo ho to sil k jakémukoli pohybu.

Všude kolem byly rozvěšené klece. Skřípaly ve větru ve stínu padlé věže. V klecích byla těla. Některá byla dočista obraná mrchožrouty, jiná ještě v takovém stavu, aby Raymond jasně rozeznal kousance, které je pokrývaly. Také spáleniny a místa, na kterých jim někdo stáhl kůži. Některá těla v sobě měla vyryté symboly. Raymond si uvědomil, že poznává ženu, kterou nedávno vytáhli z cely. Měla v sobě vyryté spirály a runové symboly.

„Piktové,“ zašeptal zděšeně Lofen. Raymond ale věděl, že tohle není nejhorší. Lidé v klecích na sobě měli známky po mučení a známky toho, že je zabil nějaký divošský kmen. To, co leželo na kameni uprostřed, ale bylo horší. Mnohem horší.

Kámen samotný byl plochá deska s vyrytými symboly divokých kmenů a znaky, které by mohly být magické, pokud by se něco takového v současnosti ještě objevovalo. Pomocí řetězů byly ke kameni připoutané ostatky muže. A nejhorší, nejhorší bylo, že ten muž sténal bolestí dokonce i teď. I když už měl být dávno mrtvý. Tělo měl poseté ranami a spáleninami. Kousanci a šrámy od spárů divoké zvěře. Z nějakého děsivého důvodu ten muž ale stále žil. Něco takového se zdálo nemožné.

„Říkají tomu kámen života,“ pronesl vozka s úšklebkem, který prozrazoval, že přesně ví, jaký děs teď Raymond cítí. „Ve starých dobách díky němu prý léčitelé udržovali při životě chlapy, které sešívali. Pro tenhle jsme našli lepší využití.“

„Lepší?“ zeptal se Raymond. „Tohle je…“ Pro to, jaké to bylo, ani neměl slova. Zlo to nevystihovalo. Tohle nebyl jen zločin proti jakémukoli lidskému zákonu. Tohle bylo naprosto proti přírodě. Bylo to špatné ve všech ohledech.

„Tohle čeká zrádce. Pokud nemají štěstí a nezemřou jako první,“ pronesl vozka. Kývl k jezdcům vedle vozíku. „Sundejte ho. Ať udělal cokoli, na řadu teď přichází někdo jiný. A vykliďte klece, ať jdou zvířata najisto.“

Strážní se s bručením pustili do práce a Raymond by utekl, kdyby toho byl schopen. Popravdě ho ale řetězy svíraly až příliš těsně. Nedokázal se ani zvednout nad postranici vozu, natož se překulit přes ni. Strážným to očividně bylo jasné, protože se bezstarostně pohybovali mezi klecemi a vytahovali z nich ostatky mužů i žen. Shazovali je na zem. Některé se rozpadly a jejich části se skutálely dolů z kopce. Strážní je tam nechali. Věděli, že se o ně postarají mrchožrouti.

Když z klece vytáhli ženu, která předtím byla v žaláři, narazila do kamene života uprostřed a otevřela oči. Vykřikla bolestí a Raymond si byl jistý, že ho ten výkřik bude pronásledovat až do smrti. Byl tak hrozivý, tak bolestivý, že si ani nedokázal představit, jaké hrůzy si asi žena vytrpěla.

„Tahle pořád žije,“ pronesl muž s kuší, když ji ostatní táhli dál od kamene. Když se kamene přestala dotýkat, zase zmlkla. Stejně ale do hrudi schytala šipku z kuše. Asi pro jistotu. Vojáci ji pak hodili stranou.

Po ní pak z kamene života stáhli připoutaného muže. Raymondovi připadalo nejhorší, že jim za to ten muž ještě poděkoval. Poděkoval jim za to, že ho odtáhli na smrt. Ve chvíli, kdy ho stáhli z kamene se z křičícího a zmítajícího se člověka stal nehybný kus masa. Přesto mu strážný pro jistotu podřízl krk, i když Raymondovi to připadalo úplně zbytečné.

Kolem teď zavládlo ticho narušované jen mrchožravými ptáky a temnými zvuky, které naznačovaly, že se kolem pohybují i větší predátoři. Možná je sledovali i predátoři v lidské podobě. Raymond slyšel, že civilizovaní lidé nevidí Pikty, pokud oni sami nechtějí být vidět. I ta myšlenka vše jen zhoršovala.

„Vévoda řekl, že máte zemřít,“ pronesl vozka. „Neřekl nám ale, jak to udělat, takže si zahrajeme hru, kterou musí hrát zrádci. Půjdete do klecí. Možná budete žít, možná zemřete. A pak, za den nebo dva, pokud si vzpomenu, se vrátím a jednoho z vás si vyberu na kámen.“

Zadíval se přímo na Raymonda. „Možná to budeš ty. Možná se budeš dívat, jak tvoji bratři umírají, budeš sledovat, jak se na tebe vrhají divoká zvířata. Jak tě řežou Piktové. Ti nenávidí lidi z království. Na město zaútočit nemůžou, ale ty… ty bys jim posloužil.“

Při těch slovech se zasmál. Strážní Raymonda nadzvedli a odpoutali od vozu. Chvíli ho táhli směrem ke kameni a Raymond je málem začal prosit, aby ho na něj nedávali. Myslel si, že změnili názor a dají ho na něj rovnou. Nakonec ho ale odtáhli k jedné z kývajících se klecí a zamknuli ho do ní. Zámek vypadal masivně. Na jeho otevření by byla potřeba pořádná palice.

Raymond se navíc do klece nemohl pořádně vejít. Nebylo možné se v ní rozumně posadit, natož si lehnout. Při každém pohybu větru se klec pohybovala a skřípala tak hlasitě, až se zdálo, že jde o samostatné mučení. Raymond tam mohl jen sedět a přihlížet, jak strážní táhnou jeho bratry do jejich klecí. Nemohl jim nijak pomoct.

Garet se snažil bojovat. Garet se totiž vždy snažil bojovat. Jen si tím vysloužil úder do břicha navíc. Pak ho zvedli a nacpali do další klece způsobem, jakým by farmář nacpal do klece nespolupracující ovci. Strážní snadno zvedli i Lofena a umístili ho do další klece. V klecích teď byli všichni tři. Viseli tam ve vzduchu, ve kterém se vznášel pach smrti a rozkladu.

„Jak jste si vy tři mohli myslet, že můžete bojovat proti vévodovi?“ zavrtěl hlavou vozka. „Vévoda Altfor řekl, že zaplatíte za všechno, co udělal váš bratr. Takže zaplatíte. Čekejte, přemýšlejte o tom a trpte. My se vrátíme.“

Bez dalšího slova obrátil vozík a vyrazil na cestu pryč. Raymonda a jeho bratrů už si nikdo nevšímal.

„Kdybych tak dokázal…“ řekl Garet a očividně se snažil dosáhnout na zámek.

„Nevíš, jak to odemknout,“ řekl Lofen.

„Takže to nemůžu zkusit?“ štěkl Garet. „Musíme se o něco pokusit. Musíme—“

„Nemá smysl něco zkoušet,“ pronesl Lofen. „Možná se nám podaří zabít strážné, až se vrátí, ale ty zámky nezvládneme.“

Raymond zavrtěl hlavou. „Tak dost,“ řekl. „Teď není čas na hádky. Nedostaneme se ven a nemůžeme nic dělat. Můžeme se alespoň zkusit nehádat se mezi sebou.“

Věděl, co je tu čeká a také, že nemají šanci utéct.

„Už brzy,“ pokračoval, „sem přijdou divoká zvířata. Možná něco horšího. Možná potom už nebudeme moct mluvit. Možná budu… možná budeme všichni mrtví.“

„Ne,“ zavrtěl Garet hlavou. „Ne, ne, ne.“

„Ano,“ řekl Raymond. „Tohle ovlivnit nemůžeme. Můžeme ale smrti čelit statečně. Můžeme jim ukázat, jak umírají čestní lidé. Nemusíme projevit strach, po kterém tolik prahnou.“

Viděl, jak Garet bledl, ale pak přikývl.

„Dobrá,“ pronesl jeho bratr. „Dobrá. To zvládnu.“

„Já vím, že ano,“ pronesl Raymond. „Zvládneš cokoli. Vy oba. Chci vám říct…“ Jak to všechno měl říct? „Mám vás oba rád. Jsem vděčný, že jsem byl vaším bratrem. Když mám zemřít, jsem rád, že to je s těmi nejlepšími lidmi na světě.“

„Jestli,“ opravil ho Lofen. „Ještě není konec.“

„Jestli,“ souhlasil Raymond. „Ale pokud by se to stalo, chci, abyste to věděli.“

„Ano,“ přikývl Lofen. „Cítím to stejně.“

„Já taky,“ přidal se Garet.

Raymond seděl v kleci a chtěl být statečný kvůli svým bratrům. I kvůli komukoli, kdo by je mohl vidět, protože v ruinách věže určitě byl někdo nebo něco, co je sledovalo. Celou dobu se snažil nemyslet na to, co bylo jasné.

Neexistovalo žádné „jestli“. Už teď viděl Raymond první mrchožravé ptáky snášející se do větví stromů kolem. Zemřou tu. Otázkou jen bylo, jak rychle k tomu dojde a jak hrozivým způsobem to bude.