Читать книгу Pouze udatní - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 11

Royce utíkal lesem a cítil, jak mu pod nohama praskají větvičky. Meč v pochvě si tiskl k boku, aby se mu nezachytil v podrostu. Bez kradeného koně se nepohyboval dost rychle. Musel s tím něco udělat.

Pokusil se zrychlit. Poháněla ho touha vrátit se k lidem, na kterých mu záleželo. Rudý ostrov ho naučil, že musí běžet dál, i když mu srdce v hrudi buší jako splašené a svaly ho pálí únavou. Přežil běh přes ostrov posetý pastmi, takže mu v obyčejném lese nedělalo problém přimět se běžet rychleji a dál.

Samozřejmě mu pomáhala síla a rychlost, kterou vládl. Po obou jeho stranách se míhaly stromy, švihaly ho větvemi, ale Royce si jich nevšímal. Slyšel lesní zvířata, která se pohybovala kolem a chtěla se zbavit vetřelce v teritoriu. Royce věděl, že takhle pokračovat nemůže. Když bude dál dělat tolik hluku, přitáhne k sobě pozornost všech vojáků z vévodství.

„Jen ať si přijdou,“ zašeptal. „Zabiju je všechny.“

Jedna jeho část si to skutečně přála. Tohle a ještě víc. Podařilo se mu zabít lorda, který poslal jeho a jeho přátele na smrt. Podařilo se mu zabít stráže, které ho měly zadržet… ale také věděl, že nemůže bojovat proti takové nepřátelské přesile. I nejsilnější, nejrychlejší a nejnebezpečnější muži v jámách dokázali bojovat současně jen s několika nepřáteli. Když jich bylo příliš, nedokázali si krýt všechny strany a útok mohl přijít z nečekaného úhlu.

„Na něco už přijdu,“ slíbil si Royce, ale přesto zpomalil. Postupoval teď lesem opatrněji. Snažil se nadělat co nejméně hluku. Slyšel ptáky a ostatní stvoření. Roycovi se původně zdálo, že je v lese téměř sám. Zvířecí zvuky ho teď ale přesvědčily o opaku.

Co mohl dělat? Jeho první myšlenkou bylo, že by mohl utíkat stále dál. Někam do divočiny, kde nežili lidé, jen Piktové. Přemýšlel nad tím, že by zmizel. Prostě by zmizel, protože proč by tu měl zůstávat?

V mysli se mu na okamžik zhmotnila představa Genevieve. Jak na něj shlížela, když byl v jámě. Jak jí na něm očividně nezáleželo. Royce tu myšlenku potlačil, protože na Genevieve myslet nechtěl. Po tom, co mu udělala, to bylo až příliš bolestivé. Proč by neměl zmizet na místo, kde nežili lidé?

Jedním z důvodů byl Mark. Jeho přítel padl v jámě, ale Royce ho neviděl zemřít. Částečně by si přál věřit, že se Markovi v nastalém rozruchu nějak podařilo přežít. Nechtěla by ho šlechta vidět znovu bojovat, kdyby to šlo? Nechtěli by si užít veškerou zábavu, kterou by jim jeho přítel mohl poskytnout?

„Musí být naživu,“ přikývl Royce. „Prostě musí.“

I jemu to ale znělo, jako by se snažil přesvědčit o něčem nemožném. Zavrtěl hlavou a pokračoval v cestě lesem. Snažil se zorientovat. Měl pocit, že se nejdřív musí dostat domů a teprve pak bude schopen cokoli dělat. Dostane se domů a jakmile bude zase v bezpečí, vymyslí nějaký plán ohledně toho, co dál. Rozhodne se, jestli uteče, jestli se pokusí najít Marka, nebo si vysní armádu, se kterou by mohl porazit vévodovy muže.

„Možná si ji vyčaruji jen tak ze vzduchu,“ pronesl a nezastavoval přitom. Pohyboval se teď rychlostí loveného zvířete, krčil se a vyhýbal se nízkým větvím. Dával si pozor, kam šlape na spadaném listí, aniž by přitom zpomalil.

Les znal. Dobře věděl o různých cestičkách, protože tu se svými bratry strávil spoustu času. Vzájemně se tu naháněli a lovili drobnou zvěř. Teď tu pronásledovali a lovili jeho a on se snažil vymyslet, jak to přežít. Byl si poměrně jistý, že nedaleko narazí na loveckou stezku, která ho zavede k malému potůčku, kolem uhlířova domku a pak směrem k vesnici.

Royce k ní zamířil a po chvíli ho z myšlenek vytrhl nějaký vzdálený zvuk. Nebyl příliš hlasitý, ale byl tam. Zvuk opatrné chůze na stezce. Kdyby tu s bratry nestrávil tolik času a kdyby na Rudém ostrově nezjistil, že nebezpečí může být kdekoli, asi by si ho nevšiml.

„Počkám, nebo se schovám?“ zeptal se sám sebe. Bylo by jednoduché se ukázat na stezce. Slyšel totiž kroky jediného člověka, navíc to ani neznělo jako kroky vojáka. Vojenské kroky totiž obnášely zřetelný hluk těžkých bot a řinčení zbroje, někdy také zvuky ratiště kopí taženého po zemi. Tyhle kroky ale byly jiné. Nejspíš šlo o chalupníka nebo dřevorubce.

Přesto se Royce ukryl. Přikrčil se ve stínu stromu, na místě, kde jeho klenuté kořeny vytvořily doupě, které za normálních okolností zřejmě sloužilo nějakému zvířeti. Některé větve byly tak nízko, že je Royce mohl přitáhnout a ještě lépe se tak skrýt před pohledem ze stezky. Sám měl ale dobrý výhled. Přikrčil se a přestal se hýbat. Ruku měl pro jistotu poblíž jílce meče.

Když Royce spatřil příchozího, málem vyšel z úkrytu ven. Muž vypadal neozbrojený a neměl ani brnění. Měl na sobě jen volné šedivé hedvábné šaty, které působily temným a beztvarým dojmem. Na nohou měl pantofle z šedivé kůže s řemínky omotanými kolem kotníků. Přesto Royce něco zastavilo. Když se muž přiblížil, všiml si Royce, že je jeho kůže stejně šedá jako jeho šaty. Navíc byla plná fialových a rudých tetování tvořeného ze smyček a symbolů. Jako by muže někdo využil místo pergamenu – a zapsal na něj nějaké šílené texty.

Royce si nebyl jistý, co to všechno znamená, ale přesto měl neurčitý pocit, že je muž nebezpečný. Byl rád, že se ukryl. Zdálo se mu, že kdyby teď byl na stezce, mohlo by dojít k potyčce.

Cítil, jak se jeho ruka sevřela kolem jílce meče a nutkání vyskočit z úkrytu. Royce se přinutil uvolnit, pustil meč a vzpomněl si na propadla a nástražné dráty na Rudém ostrově. Chlapci, kteří se bez přemýšlení vrhli kupředu, umírali dřív, než s nimi Royce vůbec stihl vyrazit na cestu do bezpečí. Z tohoto muže měl stejný pocit. Necítil přímo strach, ale současně věděl, že ten muž není neškodný.

I teď se zdálo, že nejrozumnější věcí bude zůstat tiše a nejlépe ani nedýchat.

Přesto se muž na stezce zastavil. Naklonil hlavu ke straně, jako by něco slyšel. Royce viděl, jak se cizinec přikrčil. Zamračil se, když něco vyndal z kapsy a hodil to na zem.

„Máš štěstí,“ pronesl cizinec, aniž by vzhlédl. „Zabíjím jen ty, u kterých mi to určí osud. Runy říkají, že zatím bojovat nebudeme, cizinče.“

Royce neodpověděl a cizinec zatím sbíral pohozené runové kameny.

„Je jeden chlapec, který musí zemřít, protože to tak osud chce,“ řekl muž. „Ale měl bys znát mé jméno a vědět, že jednoho dne dožene osud nás všechny. Jsem Prach. Angarthim z míst mrtvých. Měl bys odejít. Runy říkají, že ve tvých šlépějích kráčí smrt. A nechoď směrem k té vesnici tamhle,“ dodal ještě, jako by ho to napadlo teprve teď. „Když jsem odcházel, mířila k ní velká skupina vojáků.“

Vstal a odešel. Nechal Royce přikrčeného pod stromem a oddechujícího hlasitěji, než by si myslel. Měl se přeci schovávat. Na cizinci bylo něco, z čeho mu téměř běhal mráz po zádech. Bylo na něm něco divného, i když Royce nedokázal přesně říct, co to mělo být.

Kdyby měl víc času, možná by se Royce dál krčil – předpokládal by, že mu od muže hrozí další nebezpečí. Místo toho jen přemýšlel nad jeho slovy. Pokud k té vesnici mířili vojáci, mohlo to znamenat jen jedinou věc…

Znovu se rozběhl, rychleji než kdy dřív. Po pravé straně si všiml uhlířova domku, vycházel zpoza něj kouř, takže uhlíř zřejmě pracoval na milíři. U kůlu před domkem stál uvázaný kůň, který vypadal, že je spíš zvyklý na tahání vozu než na jezdce na zádech. Roycovi se zdálo, že je v domku ticho. Za jiných okolností by možná našel majitele koně a pokusil by se ho přesvědčit, aby mu ho půjčil.

Teď ale jen přesekl provaz poutající ho ke kůlu, naskočil na něj a pobídl ho kupředu. Jako zázrakem zřejmě zvíře vědělo, co se od něj čeká. Tryskem vyrazilo po stezce, zatímco Royce se mu tiskl k zádům a doufal, že dorazí včas.

***

Když Royce vyjel z lesa, zapadalo slunce. Rudé nebe se nad světem rozkládalo jako zkrvavená dlaň. Rudá záře způsobovala, že všechno na zemi vypadalo jako by hořelo.

Pak si ale Royce uvědomil, že nejde o hru světla. Jeho vesnice skutečně hořela.

Některé její části hořely jasným plamenem. Doškové střechy byly pro oheň ideální potravou. Royce měl pocit, že hoří celý obzor. Některé budovy už byly jen černé a kouřící, černými sazemi pokryté trámy vypadaly jako kostlivci mrtvých budov. Jedna se zřítila právě v době, kdy se na ni Royce díval.

„Ne,“ zamumlal. Seskočil z koně a za ohlávku ho vedl dál. „Ne. Nesmí být pozdě.“

Ale bylo. Ohně, které ještě hořely, někdo zapálil už dávno. Hořely totiž jen největší budovy – takové, kde ještě mělo co hořet. Zbytek vesnice byl zuhelnatělý, vzduchem se vznášel štiplavý kouř a Roycovi bylo jasné, že neměl šanci se sem dostat včas. Uvědomil si, že muž na stezce mluvil o blížících se vojácích, ale nezmínil, jak jsou daleko a jak dlouho jim mohlo trvat, než se k vesnici dostanou.

Když už nemohl jinak, sklonil zrak k tělům na zemi. Bylo jich tolik, mužů i žen, mladých i starých. Pobili všechny bez rozdílu. A také bez slitování. Některá těla ležela mezi troskami, zčernalá stejně jako dřevo kolem nich. Další ležela na ulicích – jejich zející rány vyprávěly příběh o tom, jak zemřeli. Royce viděl, že někteří z nich padli při pokusu o odpor. Jiní měli posekaná záda, jak se snažili utéct. Viděl několik mladších žen pobitých ve skupině na jedné straně. Myslely si, že jde o další nájezd šlechty, která od nich chce to, co chtěla od všech? Myslely si to až do chvíle, kdy jim podřezali hrdla?

Royce se zmocnila bolest a vztek. A ještě stovka dalších věcí. Všechno se to spojovalo a Royce měl pocit, že mu z toho pukne srdce. Potácel se vesnicí, prohlížel si mrtvá těla a téměř nemohl uvěřit, že toho byli vévodovi lidé schopní.

Přesto to tak bylo a on to nemohl zvrátit.

„Matko!“ vykřikl Royce. „Otče!“

Dovolil si doufat. I přes zkázu kolem. Někteří vesničané přece museli přežít. Museli se dostat do bezpečí. Drancující vojáci si nedávali pozor a vždycky jim někdo unikl. Nebo ne?

Royce si všiml další hromady těl na zemi. Tahle ale vypadala jinak. Tahle těla totiž neměla žádná zranění od mečů. Zdálo se, jako kdyby ti lidé prostě… zemřeli. Možná jako by je někdo zabil holýma rukama. Jenže to nebylo nic lehkého ani na Rudém ostrově. Royce to teď ale neřešil, protože to nebyli lidé, které chtěl najít. Nebyli to jeho rodiče.

„Matko!“ vykřikl. „Otče!“

Věděl, že pokud tu vojáci ještě někde jsou, určitě ho uslyší. Bylo mu to ale jedno. Jedna jeho část takovou možnost dokonce vítala, protože by to znamenalo příležitost je pobít. Přiměl by je zaplatit.

„Jste tu?“ vykřikl Royce a z jedné z budov se vypotácela postava. Byla pokrytá sazemi, působila otrhaným dojmem. Roycovi se na okamžik rozbušilo srdce. Myslel si, že ho možná slyšela jeho matka. Pak si ale uvědomil, že to není ona. Poznal starou Lori, která vždy děsila děti svými historkami a která o sobě někdy tvrdila, že má dar vidění.

„Tvoji rodiče jsou mrtví, chlapče,“ řekla a Roycovi jako by se v tu chvíli rozpadl svět. Úplně ztuhnul.

„To není možné,“ zavrtěl hlavou. Nehodlal tomu uvěřit. „Nemůžou být…“

„Jsou.“ Lori se posadila a opřela se o nízkou zídku. „Jsou stejně mrtví, jako už brzy budu i já.“

Když to dořekla, všiml si Royce krve na její zástěře. Rány po bodnutí mečem.

„Pomůžu ti,“ řekl a natáhl k ní ruku i přes to, jakou bolest sám cítil při myšlence na rodiče. Soustředění se na někoho jiného bylo jedinou věcí, která mi teď mohla pomoct.

„Nesahej na mě!“ vykřikla a namířila na něj prst. „Myslíš, že nevidím temnotu, která tě obklopuje? Myslí, že nevidím smrt a zkázu, která se zmocňuje všeho, čeho se dotkneš?“

„Vždyť umíráš,“ snažil se ji přesvědčit Royce.

Stará Lori pokrčila rameny. „Všechno umírá… tedy skoro,“ řekla. „Dokonce i ty nakonec zemřeš, i když předtím ještě zvládneš otřást světem. Kolik lidí ještě zemře kvůli tvým snům?“

„Nechci ničí smrt,“ odporoval Royce.

„Stejně k tomu ale dojde,“ opáčila žena. „Tvoji rodiče už zemřeli.“

Royce se zmocnil vztek. „To vojáci. Já je—“

„Vojáci ne. Ne kvůli nim samotným. Zdá se, že je nás víc, kdo vidíme nebezpečí, které ti jde v patách, chlapče. Přišel sem muž. Cítila jsem z něj smrt tak silně, že jsem se raději skryla. Bez problémů zabíjel silné muže a když zamířil k vám domů…“

Zbytek si Royce dokázal domyslet. V tu chvíli si ale uvědomil něco horšího. Zmocnilo se ho zděšení.

„Já ho viděl. Viděl jsem ho na stezce,“ vyhrkl. Sevřel v ruce meč. „Měl jsem vyjít ven. Měl jsem ho tam zabít.“

„Já viděla, co dokáže,“ řekla stará Lori. „Zabil by tě tak jistě, jako jsi ty zabil nás tím, že ses narodil. Dám ti radu, chlapče. Uteč. Uteč do divočiny. Ať tě už nikdy nikdo nevidí. Ukryj se, jako jsem se ukrývala já, než se ze mě stalo tohle.“

„Po tomhle?“ obořil se na ni Royce. Hořel v něm vztek. Cítil na tváři horké slzy a nebyl si jistý, jestli pláče kvůli smutku, vzteku nebo něčemu jinému. „Myslíš, že můžu jen tak odejít, když se stalo tohle?“

Žena zavřela oči a povzdechla si. „Ne, ne, nemyslím. Vidím… změnu celé země. Povstane král. Padne král. Vidím smrt a ještě víc smrti. Všechno proto, že ty jsi ty.“

„Pomůžu ti,“ řekl znovu Royce a natáhl ruku ke zranění na Loriině boku. Objevil se záblesk, jako když se člověk špatně otře o vlnu. Lori zalapala po dechu.

„Co jsi to udělal?“ obořila se na něj. „Jdi, chlapče. Jdi! Nech starou ženu zemřít. Na tohle jsem příliš unavená. Na tebe ještě čeká spousta smrtí, ať už půjdeš kamkoli.“

Ztichla a Royce si na okamžik myslel, že možná odpočívá. Byla ale až příliš nehybná. Vesnice kolem byla zase tichá a klidná. Royce v tom tichu vstal a nevěděl, co dál.

Pak si uvědomil, co musí udělat, a zamířil k domu svých rodičů.