Читать книгу Stavitelé chrámů - Otokar Březina - Страница 2

Viděli jsme zástupy nesčíslné. Ponurou majestátností věcí

kráčeli smutni. Cizí byly si duše jak by každá z jiného světa

po tajemném ztroskotání zachránila se na zem.

I snily o svých ztrátách.

O samotách uprostřed magických lesů, nad nimiž slunce

podobno ptáku zlatými křídly nekonečnými brázdilo ether;

celým vesmírem letěla jeho píseň o slávě života

harmonického,

o zázracích tvůrčího jitra v zahradách země a podmořských

nížin,

v modrých preriích vzduchu a vody:

v oceány se sklánělo v žízni a pijíc rozvlnilo je bouří,

v jeskyně ametystové pod ledovci západů do hnízda

horských růží šlo spáti

a jeho sen viditelný, hra tisíců bratrských sluncí,

tančících v rythmech hudby melancholické, vznášel se nekonečnostmi

zářící láskou. Noc dávala hovořit květům o jejich léčivé síle

a opojení, jež dřímá v hroznech a máku. Znali jemná

slova,

jež jako rozhozené zrní lákají ptáky. A zvířata lesní,

která neokusila krve, je přítulně navštěvovala.

Snili o městech, jež vládnou nad zeměmi. O rozkoši práce,

slavnostním zvonění kladiv, zkrocení ohně, závratích boje,

signálech jízdy, sladkosti nebezpečenství, hrdosti dávajících,

smělosti ruky, jež hází tajemné sítě nad národy

a o slovech, jež jako smolné věnce padají na města

nepřátelská.

O pýše orlů na horách osamělých, jejichž vířící křídla

rychlostí letu zdají se nehybně ztuhlá jak z kovu

a stačí zrakům protínajícím soumračný vesmír jak hvězdy.

O rozkoši zničení, triumfální jízdě cyklonů nad rovinami,

požárech lesů, ledových vichřicích polů, o démonickém

výsměchu živlů,

které v řinčení přetrhaných řetězů blesky vybíjejí se v chaos.

O tragické žízni hledajících, honbě, která tajemství stíhá

cestami nesčetných světů, ústících v jediném světě,

zmateně probíhá tisíciletími, číhá na předvěkých

pohřebištích

a jako na skoby řeřavé ještě, dokuté právě posledním

úderem kladiv,

na slunce věší svá tenata neviditelná

a lovecké sítě spouští v plamenná moře, která je tráví

jak pavučiny. A odsouzená hledati věčně

mate se mlčeními, která si kolem ní odpovídají

v magických dotknutích rukou, v agonii mučených zvířat,

v početí zakrytém blesky, v šílenství strhaných zraků

i v pýše

zahrabávající do země stopy, jimiž jsi kráčel.

Snili o rozkoších nejistoty a hry, rozčilení tržišť,

o zmatku tisíce jazyků, pokřikem plnících duši jak

přístaviště,

kam ze všech moří se vracejí lodě a kde orgie bázní,

nadějí, krve a hříchu přehlušují hukot moří

a pozdravnou střelbu a orchestry přijíždějících.

A večer o sladkosti hudby táhnoucí nábřežími

jak etherná mlha, do níž se stápí tisíce světel,

nad řekami, jež jako žíly studené záře zdají se prýštit

z měsíce. O ženách záhadných, zemdlených tíží své krásy,

jež volají milence písněmi zadumčivými. A jejichž šepot

a vlnění šatů zdá se zakleto v květech a dřímotě keřů:

bílé, ve fosforném jiskření drahokamů a rtů, halí se

v soumrak,

jak by jich ruce, s pohyby hadů uspávaných kouzlem,

házely zrní magické vůně v srdce zapálená jich zraky

a v omamném kouři k odpovědi vyvolávaly duše mrtvých.

Ale nejposlednější ze všech (jak jsme zakvíleli láskou!)

miliony vyděděných, mravenci, kteří vyhrnuli se z lomů,

otroci, kteří plíží se žitím jak sady zapovězenými,

táhli kolem nás mlčky. Umdlená jejich duše neměla snů.

Jen v zajiskření očí při úderu rány neočekávané

viděli nad sebou klenutí nebes, zčernalé soumrakem věku,

jako strop ponuré dílny, začazené prací tisíciletou:

dmychaly větry do výhní pod obzorem, v Gehennu

rudého žáru,

kde celé pralesy vyvrácené zdály se praskat vln ohnivou tíží,

a jako bubliny vyfouklé ze skla, blankyty země

objímající,

hrající duhou a modrem, kopule etherných paláců štěstí,

okna na vrcholu klenby pro světlo s výše, se tavily

v páře,

a kroužily pěnou po hladinách varu připraveného,

jehož reflex přes celý hvězdnatý zenit se šířil

a v sazích mraků se chytal, jak zlatý písek slepený krví:

gigantské pohybující se stíny promítaly se na něm,

jak obraz tajemného zápasu kolem věčných ohňů:

Mezi nimi šli stavitelé tvého chrámu. Ti jediní ze všech

poznávali se znameními. Jako slib jiných nebes a země

viděli hrůzu a nádheru věcí. V plnosti nesčíslných forem

cítili prvotní napjetí tvého tvůrčího dechu,

jež jako Eliášovo světlo ze všech nejvyšších linií krásy

se jiskří

nad krajinami oblaky věků zatíženými

a ranami blesků ochromí zčernalou ruku odvážlivého.

Vykoupením tajemné viny byla jim bolest a práce.

Jistotou cesty vnitřní radost, nepohnutá, bílá a silná

jak slunce,

jež, třeba neviditelné uprostřed bouře a noci,

dle věčného zákona vládne zemí. Vítězů matku a sestru

ve květu tisíciletí, na rtech zardění jitřní, vítali ženu

a souhvězdí letní Orel, Labuť, Delfín a Lyra

vstávala v záři do jejich nocí, po dni, který se dloužil.

K milionům trpících bratří bylo poslání jejich

jako k najmutí dělníků k stavbě. Ale aby žhavější byla

slova najímajících a ruce odměňujících horkostí touhy,

tvá spravedlnost, silná a vládnoucí smrtí,

rtům jejich odňala vzpomínku na všechnu sladkost země.