Читать книгу Stavitelé chrámů - Otokar Březina - Страница 4

Jsem jako strom v květu, zvonící hmyzem a včelami:

ticho a smích;

krev, to je sluneční východ, kde v ohni se koupe

omladlý den;

v korridorech světla jsem prostřela vůně pro kroky

milenců svých

a všechna tajemství noci jsem hodila do klína žen.

Však žárlivá nechci, když za noci dřímu, umdlená

objetím jar,

bys toužil po etherné kráse mých sester, jež vábí tě

k hrám:

tisíce let jsem skládala bohatství svá jak královský dar

a těm, kteří dovedou ničeho nežádat, celý ho dám.

Pro ty je dráždivá krutost mé lásky,

umdlení hrobový mír,

hloubka mých zraků, z nichž sálá

osudných souhvězdí vír,

vteřin mých číše, kde věčnosti světlo