Читать книгу Stavitelé chrámů - Otokar Březina - Страница 3

Jak stráže tvé bdíme

na místech nebezpečenství;

před námi hranice svaté tvé noci,

za námi království spících.

Těžký dech bratří nám do tváří šlehá,

rozžhaven tisíci sluncí,

jež sálají před jejich zraky

ve snění uzavřenými,

pro nás už neviditelná.

A gesta jejich nesčetných rukou,

umdlených k smrti pracemi snění,

jež marně se hledají ve tmě,

a zmatená slova šeptaná ze snů,

dušená polibky stínů,

spojují naše duše

v nový smysl.

Hvězda za hvězdou hasne,

za světem světy,

vteřiny mrtvé

na orloji věků.

A ti, kteří z bratří se probudili,

sedají vedle nás,

ubledlí ještě tajemstvím spánku,

k vigiliím.

A přece, kolikrát, slabí,

záviděli jsme spícím!

Žár našich zraků spálil nám řasy,

když jsme je přivřeli mdlobou.

Všechna světla,

jež do rukou vtiskli nám odcházející,

vyhasla v našich lampách,

a my ještě bdíme.

Jen moře světelkující, plameny modré

nad poklady skrytými v hlubinách země,

chvějí se šachtami noci,

hornické kahany

z výšin světla sestouplých

dělníků-stínů.

A tušení našeho jitra v dálce!

Ve tmách symboly věcí,

mlčenlivé.

Slyšte! Paprsků píseň,

sluchová halucinace,

zahřmění zvonů neviditelných

do bdění vysíleného,

zaznívá k našim duším

přes celou hloubku země!

Odvrácená polokoule našeho světa

tam koupe se v slunci

příštího rána!

Kvetoucí zahrady ostrovů jižních

tam plují uprostřed moří!

Neznámí ptáci v oblacích jisker a písní

snesli se nad lesy palem!

Světlem jak tíží zlatého vína

se převrhly kalichy květů,

až rozlité voní z trávy!

Motýlům vzňala se v plameny křídla

rychlostí letu!

Ale zde noc, otevřena věkům,

a zraky otevřené noci

a bolesti bránící zavřít je v snění

a oklamat žízeň retů

polibky stínů…

Z chvíle zas těžce vyrůstá chvíle,

jak z propasti propast,

již v podzemních sklepeních

horstva vápencového

staletí klenou:

ztracená řeka, ze světla sřícená do tmy,

vráží tam, zpěněná, v tisíce slují

a hledá a volá žhavého milence svého,

slunce!

Celý svět kvílících zvuků,

jak bázeň kleneb se sesouvajících,

hřímá ohlasem jejího pláče,

marně:

zapadlo slunce, zapadlo v studených lesích

stalaktitových…

O moci Věčného Slova!

Vysvobozující!

Soumraky v sladkost rozpouštějící

druhým světlem!

Modlitbě nové nás nauč

v bolestech našich

nad sněním bratří!

Modlitbě úzkosti smrti a krve utišující,

úzkosti lásky a vzrůstu sesilující,

ovládající bytosti neviditelné,

od loží bratří zaklínající

upíry snění!

A až proměníš v jediný požár

okamžiky naše,

šlehni svým vichrem

v jejich jiskřící chaos;

do čtyř tajemných polů je rozvěj

a v hlubinách noci

na sta mil od sebe nechej je zářit,

jak v blankytu černém

systémy hvězd,

a závratný prostor vesmíru tvého

pronikat vroucností světla,

spojené jednotou zákonů tvých,

hasnout a znova se nítit,

kroužit a letět a hrát,

dle svaté tvé vůle

po věky!