Читать книгу Větry od pólů - Otokar Březina - Страница 1

Vládnoucí, jenž rozkazem světla,

vyslal jsi nesčetné dni a nesčetné noci,

zamyšlené tajemstvími,

jako služebníky své před sebou,

by přijaly duše tvé v tisíci světech

a vedly je k tobě!

Hlase, jenž zazníváš klenbami věků,

nebezpečnými bouřemi světla,

tmy vodopády,

ve všudypřítomném mlčení smrti, jež pokrývá zemi,

bezvětří tvého žhavého pásma rovníkového,

a každému kroku

dává ozvěnu v nekonečnosti!

Ať omyji oči své, nemocné soumrakem,

na výši tvých hor, z jichž temen se valí

prameny šumící písněmi nesmrtelnými!

Do větrů touhy, jež staletí proudí,

z nesčetných duší, z krvavých nocí našeho pólu

k rovníku tvému,

strhni má křídla!

Ať vzrostou v šířce tvých magických temnot,

paprsků vějíř, široká od světa k světu,

jemná a silná, by směla se opřít

do tvých nejčistčích světel,

a údery stoupání svého

odrazit vlny mé písně,

a passáty výší

hnáti je k zemi!

V extasi lásky chci zpívati bratrským duším,

že není bolestí větších,

nežli jsou ztracená vítězství jejich,

že není radostí větších,

nežli je opojení

zraku věčností sesíleného!