Читать книгу Větry od pólů - Otokar Březina - Страница 4

Okna noci jsi otevřel, Otvírající! Tajemný průvan z nich zavál

a křídla mé nejsilnější myšlenky strhl mi z dohledu zraků.

V závrati, jak by staleté víření země v soumracích světů

se uvědomilo v mé duši, přítomnost druhého žití jsem cítil.—

Od země k zemi a od slunce k slunci těžkými údery padalo ticho

a jeho echem nové ticho vstalo z mých hlubin, jiné ticho než ticho země:

Dýcháním tisíců vřelo, staletími polibků, závratným mlčením srdcí,

jež přestala bíti,

letem všech mrtvých a budoucích křídel, paprsků věčnými symfoniemi,

melancholickým zvoněním dešťů, jež padají, úrodné, v staletá zrání,

výkřiky snění, jež bojí se jiter, a mystickým hovorem vůní.

Bouřemi dávných moří se třáslo v orchestru budoucích blesků,

poslední kadence doznělých písní slívalo s počátkem písní nedozpívaných.

Němé otázky rtů, které se přestaly ptáti!

Pohledy zraků v extasích smrtelných žíznivě upřené v dálky!

Dusná ticha tajemných suggescí vášní, jež v bolestech zrají pro

Rozkvěty příští

a národy vedou půlnocí věků, v krvavých odlescích severních září:

slova složená z vlnění zsinalých světel, jež v pozemských

myšlenkách hasnou,

a vnitřní hlasy, jež v hlubinách duší, neslyšené, odpovídají

jásotu duší všech světů a úsměvům nového května!

Opojení všech budoucích snů, jež rozkvetou v hořících duhách

novými slunci na oblacích tvého dechu nesmrtelného!

Věčná víření němých blesků, jimiž přeletají rozkazy svaté tvé vůle

z tajemství světa skrytého zrakům do světa barev umírajících!

O Věčný! V té chvíli, když ruce mé bez vlády klesly, sesláblé láskou,

vlastní svůj život viděl jsem, změněný neznámým světlem:

bledé jiskření barev, jež prýštělo z ledových květů mých oken,

roztálo smyté tvým ohnivým dechem a v nádheře zahrad tvých

zrakem jsem šílel.