Читать книгу Větry od pólů - Otokar Březina - Страница 3

Země dýchala do nocí šťastných, dech vinic nesla jim do snů,

staleté orloje v městech odbily půlnoc, dřímaly lesy a vody;

jen duše vyděděných bděly, melancholické,

u svých krvavých ohňů.

Mučeníci těla, jimž kvílení nejhlubších pramenů šumí z tepotu krve

a ve chvílích mlčení kroky stínů. Z hořících keřů,

jež vyšlehly do tmy bytosti jejich, vanou k nim slova Rozhněvaného,

a větry, jež v žízni toužili píti, sytí jen plamenů žízeň.

Mučeníci lásky: Den se jim prodloužil nocí, však ztratil své světlo.

Zbloudili do magických zahrad, jež rostly před zraky šílenství jejich

a přerostly zahrady země, stále výše se pjaly, pralesy květů,

a plnily prostor, vyssály zardění jiter a západních září,

od obzoru k obzoru rostly vějířem stínů, do kalichů chytaly hvězdy,

vesmír halily do tmy a tisíce žhavých a otravných vůní

z hlubin svých vichřicí vály a rostly, v tajemné noci,

k hranicím neznámých světů – a uprostřed bloudili, teskní,

ztracení v nádheře soumraků; hlas jejich umíral tichem

a nikdo jim neodpovídal; daleko od nich leželo království ženy,

nepřístupné staletími; jen těžké větry z něj vály

a v noc jejich léta se blížilo září, před jitrem světlo zodiakální.

Mučeníci ticha: Mystického ptáka slyšeli pěti, věky prožili ve vteřinách,

a když se procitlí vrátili do měst, nikdo už neznal jich jména;

slova jejich byla bratřím jen pohybem rtů a veselím němých,

když požili vína, i odpovídali jim soucitně znameními.

Otroci prodaní staletí před narozením: Otců pouta

vrostla do jejich těla a v jejich krvi se rozpustila;

i zmírali prací svých nadějí, jimiž do vysílení vzdělávali zemi,

příliš jemnou by snesla jich kroky, rozkvetlou k tanci nenarozených.

Mučeníci hříchu: Záhadní, kteří sami sebe hledali marně

a na směr cesty své k sobě ptali se vlastního stínu ironického.

Tváří svých poznati chtěli skloněni k zrcadlu krve

a v slzách ženy zřít úsměv svých retů, stisknutých agoniemi duše.

Žhavé mlčení jim v myšlenkách práhlo. Mlčení hrobů a času,

jak hněvivé echo radosti jejich. Mlčení přísah a tíže

na rtech umírajících. A když Láska vyšla o slavnostech světla,

by líbala duše, stín viny padl jim na tvář a změnil je v neviditelné.

Mučeníci nedůvěry: V nejjasnějším snu cítili blízkost nejhlubší tmy

i báli se sníti a za nocí slunce a duší hynuli bděním;

hlas krve slyšeli v zpovědi nejčistčí lásky a neuvěřili pravdě,

že zněla jim podobna rozhovoru bolestí s nadějemi.

Mučeníci nejvyšší touhy: Sny jejich bloudily od hvězdy k hvězdě

a zemřely dřív, než dosáhly posledních světů. Na váhách větru

vážili pozemské květy a i ty nejethernější smutně dopadly k zemi,

a jako procitnutí zabloudilého bylo teskno jejich očekávání:

jitra jejich čekala denního světla, světlo čekalo na večery,

večery čekaly nocí, noci na přiznání ticha,

ticho na rozhovor hvězd a hvězdy na příchod druhého času:

však odpověď druhého času jak unesou pozemské větry pro tíži?