Читать книгу Hanuman - Svatopluk Čech - Страница 2

Kdesi ve pralesích Hindostanu

rozvaliny města obrovského

truchlí v upomínkách slávy zašlé,

nádhery, jež klesla do hrobu,

sníce o velebném davu chrámů,

o hemžení nábožného lidu,

o palácích, kde se drahokamy

třpytil prestol pyšných nabobů.

Nyní trosky pagod, minaretů,

hrdých radžů rozkotaná sídla

skrývají se pod vějíře palem,

pod mohutné koše banánů:

prales ukryl soucitně tu spoustu

v těžký rubáš z lupení a květů,

na líc slávy zahynulé spředl

v hustý závoj sterou lianu.

A v té vzdušné přízi úponkové,

jako mrštná chasa námořnická

v síti lan, rod opic dovádivých

provádí své reje závratné;

báječného opa Hanumana

(s nímžto Višnu, přijav tělo Ramy,

slavně dobyl výspy obrů, Lanky)

potomstvo to jesti posvátné.

Před časy zde opice ty svaté

chovány jsou v chrámu velkolepém

něžnou péčí hindů bohulibých

pod záštitou Durgy bohyně,

a když chrám i s městem klesl v rumy

zlobou nepřátel, zde pozůstaly

nad troskami, bydliteli jsouce

jedinými v této pustině.

Sytily se různým sladkým plodem

lesních obrů, jejich zeleň hustou

oživoval z jitra do večera

opičí té obce vřesk a rej;

pitvorných těl byly; ohon dlouhý

větví hbitě chápal se jak laso;

pod náčelkou chlupů rozježených

téměř lidský měly obličej.

Žily po způsobu jiných opů,

ale po zákonu zasvěceném

vždycky jeden mezi nimi králem

uznáván byl z času dávného;

dědila se královská ta hodnost

utvrzeným posloupnosti řádem

přímo od božského Hanumana,

opičího reka slavného.

Poslední teď Hanuman jim vzrůstal

pod laskavou péčí jasné matky,

ctností mnohou všechna srdce opí

v tuchu příští slávy ztápěje;

ale Parvati svým hrozným srpem

srubla list, jenž poupě skvostné stínil,

a žár sudby nepřátelské sžehl

všechny hrdé sny a naděje.

Kdys ve stinném koši sykomory

královna jej v loktech uspávala,

něžně odstraňujíc z hebké srsti

smělce ssající tam vzácnou krev;

náhle vyšel z bambusové houšti

netvor lidský v námořnickém šatě,

neobměkčil kamenné mu srdce

mateřské té něhy tklivý zjev:

rozlehl se lesem rachot, výkřik,

dým se vyvalil a shůry kněžna

kácela se s listnatého trůnu,

zastižena smrtným olovem.

Vrah pak syna z loktů matky mroucí

vyrval, odvlek‘ na mohutný koráb,

do neznámé odvezl jej dálky

spoutaného mrzkým okovem.