Читать книгу Hanuman - Svatopluk Čech - Страница 4

Ó pralese, ty spousto nádherná

krás, velebnosti, kouzel, hrůz i žasů,

ty pokladnice tvarů nezměrná

i barev, světel, stínů, vůní, hlasů,

jak půvabně jsi rázem procitla

dne polibkem! Jak hrdá temena

tvých velikánů pod ním zasvitla,

vrcholků valných zeleň plamenná,

vln smaragdových bleskotavé moře!

Leč korunami knížat pralesa

i v nižší oblasti den poklesá,

kde druhý les, těm podrost obrům tvoře,

však spodní houšti sám jsa mocný štít,

své listy svěží, veliké a malé

v bohatství forem skládá neskonalé.

Tu báječné je nakupení zřít

vějířů ohromných a chocholů,

jež s palmových se šíří vrcholů

a složeny jsou skvostně, divukrásně

z čepelů zelených a jemné třásně.

V tom listů mnohotvárném zpeření

noc potýká se hravě s denním svitem

v odstínu sterém, vábně rozmanitém,

až dolej hustší, hustší šeření

přechází zvolna v soumrak pověčný,

kam do úžasné směsi bylin všakých,

v mok, plíseň, v kořenů spleť křivolakých

den nikdy nesklání zrak všetečný.

Než ve výši svit budí na sta duh

a pablesků. Tam rozepjatý v kruh

terč lupenů, jichž konce zohýbané

jak zdobné třepení jej vroubí kol,

uprostřed šera osaměle plane

jak zlatý velmogula parasol.

Zde liana, jež visí girlandami

se sykomory, v zápleti svých spon

hrá zvonců sličných barvitými plamy,

že řek bys: rubín, safír, chalcedon

to svítí s nádherného bandalíru —

den rozmetal zde skvostů plnou míru.

A pralesem teď táhne svěží dech,

jak vál by z Jitra slastiplné hrudi,

sto vůní nese, v listech šeptá všech,

ruch žití mnohotvárný kolkol budí.

Tu papoušek svým skřekem slunce zdraví

a rozkyvuje purpur třepetavý

svých křídel, čechrá smaragdový bok.

Páv divoký se míhá v přeletu

jak zářný oblak z duhobarvých ok.

Tam kolébá se motýl na květu

jak oheň křídlatý. Výš opice

sen střásají, ve větví, úpon směsi

jak šotků roj hluk pustý tropíce:

níž střemhlav letí, za ohon se věsí,

po kmenech spouštějí se jako blesk

a houpají se směle na lianách

v pitvorných obratech. A na všech stranách

zní shora, zdola jejich šum a vřesk.

Dnes opic roje bouří divná zvěst:

že vládce živ, že v jejich středu jest,

že navrátil se náhle z dálných stran

ve kroji divném božský Hanuman,

jejž dávno oplakaly – obec sirá —

že k jeho rozkazu ve valný sněm

teď odevšad se národ opů sbírá.

Jak rarášků by lesem bouřil tem,

vše spěchá tam, kde v lůně ssutin charých

své sněmoviště mají z časů starých.

Ve středu města – spousty trosek nyní —

jež prales větevnatým krovem stíní,

zřít rozvětralou sivou pagodu,

jež nesčíslné bůžků podoby

a zvířat, vížek jeví v obvodu —

mech pokrývá ty zpustlé ozdoby —

a shora čtverým sloním nad chobotem

báň malou nese s lupenitým hrotem.

Na této baňce jako na prestolu

již sedí Hanuman a kolem něho

na soškách, vížkách po pagodě dolů

tlum předních opic rodu vznešeného.

Již také vůkol odevšad se rojí

sbor sněmovníků ze ssutin a stromů …

Les větve mocné nad pagodou pojí

jak šerou klenbu ohromného dómu;

než kopule ta zdá se žíti celá

úžasným rejem drobných satanů:

ve mračna opic bouřně rozechvělá

zdá měniti se listí banánů,

chleboňů, mangiv, banyan a palem,

zdá živým ovocem se plnit valem

a všechny větve dokola se chvějí

pitvorným hemžením těl chlupatých

a sterými se šklebí obličeji.

I po lianách svislých, rozpjatých

se kupí hustě, od lesního stropu

v dol houpají se těžké hrozny opů.

Jak slovy pojmouti tu zvuků směs,

ten vřesk a šum a skřek, jímž opů sněm

les rozvířil, svůj projevuje ples

nad krále ztraceného návratem!

A král tam klidně seděl na pagodě.

Skrz otevřenou nad ním lesní báň

proud světla mihotavý padal naň,

kol těla skvoucí glorii mu plodě,

v níž zřetelně se jevil vzácný zjev:

frak šarlatový s hojnou třásní zlatou

a spodky fialové za oděv

sloužily králi; hlavu hrdě vzpjatou

kryl divotvárný klobouk veliký,

podobný onomu ve tvaru, slohu,

jejž nosil slavený syn Korsiky;

leč zlatý střapec v každém visel rohu

a nad ním chochol mohutný se skvěl

ze zlatých drátků, pestrých per a skel.

Ten oblek věru důstojným byl bohů!

Sněm opů na vše s úžasem se díval

a mnohý vydával křik obdivu,

ač také leckterý op hloupý skrýval

smích nad fračiskem v lian pletivu.

Až posléz zahřímalo se všech stran:

«Buď zdráv nám kníže, velký Hanuman!»

Tu vládce opů klobouk skvostný sňal

a řečí plamennou sněm započal:

«Buď Višnu veleben, měj vroucí dík

i svatý praděd můj! Přímluvným slovem

on jistě, kdysi Ramy pomocník,

jej pohnul tam ve stanu oblakovém,

by unésti mne dal přes valné moře

tam, poznání kde zasvitla mi zoře.

Teď odsloněný zrak můj pravdu stíhá

a rozevřena leží přede mnou

osudů opičích a lidských kniha —

čtu každou její známku tajemnou.

Op, všeho tvorstva vrch a diadém,

z ruk božích vyšel nadán v plné míře

vloh duševních a hmotných pokladem.

I množil se, svá sídla zemí šíře.

Leč jedna část té velké rodiny

v původním stavu ztrnula, byt majíc

na větvích stromů, jejich plodiny

– dar přírody – bez práce pojídajíc,

své vlohy vzácné zůstavujíc ladem,

že mnohé zakrněly, zašly zcela,

a víc a více s tupých zvířat stádem

se sbližujíc, jež za soudruhy měla.

Část druhá naopak vždy výš a výš

své dary rozvíjela čilou snahou,

zem poddávala sobě, tvorů říš,

vždy pokroku se ubírajíc drahou;

po valné, nespočetné řadě věků

tak povznesla svůj um, tak vyspěla

ve brusu zevnějším a žití vděku,

od lesních bratrů svých tak docela

se odlišila, že jen stěží bys

teď uvěřil ve stejný původ obou,

by nevěstil jej tváře, těla rys.

Což ach, řeč opičí se zdráhá mdlobou

vznět líčit můj, když pomním na Evropu,

vlast nejkrásnější vzdělaných těch opů!

Ta líčit města, plná třpytných skladů,

ty karosy, ten vyfintěný dav,

tu žití rozkoš, pohodlí a vnadu,

ten vybroušený společenský mrav.

Ach, vyznávám, stud hanby na tváři:

my proti nim jsme míň než barbaři.

Jak němá tvář, jež s nimi v lesích žije,

jen jídlo známe, šplh a přemety,

nám nesvitl ni paprsk osvěty,

nás hudba nešlechtí ni poesie,

a sotva jménem divadlo nám známo

a politika, salony – ó Bramo!

Ký div, že opic pokročilých, lidí

(neb již i za to jméno «op» se stydí),

rod osvícený pohlíží tak spatra

na pralesního surového bratra.

Ba, bratrství to dávno zapřel zcela.

Nedávno teprv slavný člověk jeden

to bratrství doznal, velkým srdcem veden —

a jaká bouře proti němu hřměla!

Však líp než on já chci jim dokázat

náš stejný rod, že pouhou vůlí snadně

ten zapřený a povržený brat

k nim povznésti se může, ne-li nad ně.

Když tamo prvně, v duši stud a lítost,

jsem s lidským porovnal náš bídný los,

tu náhle čelem zajiskřilo cos

a mžikem prohřálo mou celou bytost:

to jiskra byla velké ideje,

jež rostla dechem blahé naděje

a přede mnou teď vůdčí hvězdou plane,

k níž pohled nadšený se obrací:

bych z potupy své plémě zanedbané

vznes osvětou a civilisací,

bych prsť, jež předků mnohověkou nedbou

nechána ladem, zplodil ducha setbou

a učinil svůj národ činem slavným

kulturních plemen druhem rovnoprávným.

Dnes ještě ruka má se díla chopí.

Než přistoupím k duševní sféře vyšší,

tré vyhladím, co zevnější zjev opí

od člověckého nejnápadněj liší.

Věc první dotýká se ohonu,

jenž k posměchu jen za námi se vzdýmá;

než srubnem’ zbytečnou tu příponu

a nepěknou, ba neslušnou – dím zpříma.

Pak nohu, která zneužitím dlouhým

se stala ruky pomocníkem pouhým

a místo řádné chůze bídně tápe

neb větví palcem všetečným se chápe,

vrátíme k původnímu určení

a řádná obuv, spínajíc ji pevně,

tvar její záhy vhodně promění.

A teď – ach žel, že promlouvat mi zjevně

o věci té – ve valném shromáždění —

jíž neslušno se dotknout beze rdění —

Ach, žel, tak děsně zanedbán tvůj cit,

že bez ruměnce, národe můj drahý,

as vyslechneš, co nahlas vyslovit

se zdráhá cudný jazyk můj: Jsi nahý.

Ne – neukazuj větší pro potupu

na hrubou srst, ten zvířecí háv chlupů —

ten halí jen – Však řeč mi vázne studem.

Dost o tom předmětu. Jen povím krátce,

že do sukně a kalhot, do kabátce

po lidsku nadál oblékat se budem.

Tak předem zjednáme si lidský vzhled

a dál pak chutě bude stoupat nám

po stupních mravu, umění a věd

ve člověčenství jasný velechrám!»

Král odmlčel se; vůkol opic mračna

též visí bez ruchu. Jak meteory

ty velké myšlenky jich slní zory,

ta perspektiva skvělá, nedozračná.

Po chvíli teprve ty mraky těl

ruch udivení bouřně rozechvěl:

sto šermujících ruk tu vzduchem lítá

a vrtí se a kývá sterá leb,

sto postav sebou hází, škube, zmítá,

na tváři sterý posuněk a škleb.

Než co jich tamo vykládá své umy,

jen pustý slyšet šum – hlas všichni tlumí —

a rozpačitě slavný řečník mnohý

se škrábe za ušima palcem nohy.

Až starý jeden opičák – zjev chmurný

se stříbrem vážných šedin v řídké srsti,

ve tváři tisíc vrásek, pohled zpurný —

plod mangovníku drže v jedné hrsti,

se sivým vousem levicí si hraje

a třetí rukou lehce objímaje

úponku vzdušnou tropického svlačce,

v němž volně seděl jako na houpačce,

teď čtvrtou ruku ke knížeti vztáhl

a takto po řečnickém lauru sáhl:

Dím od plic: nesouhlasím s tebou, králi!

Ne lidé nad námi, než nad člověkem

my stojíme, jak předci naši stáli.

Hle, jasný důkaz v ději starověkém:

když bohu, jenž tvar lidský na se vzal,

milostnou Situ olbřím Ravanas

kdys unesl na Lanku, tu nehledal

u lidí pomoci, než volal nás,

na Hanumana spoleh, na Sugrivu.

A co ta slavná opí knížata

pak vykonala udatnosti divů,

jak Hanumanem obru odňata

choť Ramova, jak mostu oblouk smělý

přes moře na Singhalu vystavěly

pak ruce opičí – to v dějin desky

je slavně psáno nesmrtnými lesky.

A přednost naši uznal člověk sám:

že Indu rod náš polobožským, věstí

od Himalaje k moři mnohý chrám,

kde sbory opic nábožně se pěstí.

Jen žijme dál, jak žili předci naši.

Plod mangivy – co sladší širým světem?

A život zde, na větvích s vonným květem

ve stinném pralese – co můž být krasší?

Jen hloupostí jsou věda, osvěta

i vzdělanost i blouznění ta všecka —

víc pro mne ceny má ta mangy pecka.

Já vyhléd také trochu do světa,

až v Madrasu jsem byl i v Bombaji

a zřel jsem život evropských těch bloudů,

jak naškrobeně kruhem sedají,

podobni loutkám tragantových oudů,

a váží úzkostlivě každé hnutí

i posuněk, jak fráze jalové

vždy přežvykují, do poklon se nutí —

dík pokorný za žití takové!

By bláhovci ti měli rozum větší,

k nám prchali by v náruč svobody

z těch samovolných pout a marných péčí

na čistá ňadra matky přírody.

Ba, k čemu nám ty floutky napodobit —

spíš oni k nám se mají přizpůsobit!

My zůstali, jak nejmoudřejší bytost,