Читать книгу Hanuman - Svatopluk Čech - Страница 3

Jaké boly zmítaly tvým nitrem,

Hanumane ubohý,

když ti v dálce soumrak zahaloval

rodné lesní ostrohy,

když jsi s kormy rozhlížel se v hoři

po neznámém, nekonečném moři

pod hvězdami cizí oblohy!

Ty, kol jehož skrání svity hvězdné

tkala dávnověká báj,

jehož chválou zněla svatá Ganga,

zněl i sněžný Himalaj,

jemuž Indů lid se zbožně kořil —

nyní hrubých šprýmů terč jsi tvořil

pro surovou námořnickou láj.

Tebe, jenž jsi býval světlou modlou

bytostí všech sourodných,

kterýs poznával jen vroucí lásku

v matky loktech lahodných,

v jejích pohledech tak plných něhy —

tebe nutily teď důtek šlehy

do poklon a kejklů nehodných.

Takto vzácný zajatec se plavil

mnohou nocí, mnohým dnem;

cizokrajných břehů pestré zjevy

vůkol míjely jak snem,

až pak v dáli koráb na severu

v albionské mlhy smutném šeru

stanul ve přístavu hlomozném.

Tamo v dýmu námořnické krčmy

na rohožce z rákosu

op se choulil smuten – až tu náhle

větve známých kolosů

rozpjaly se nad ním přeširoko,

z tůně šeřivé jak báje oko

zasvítil mu kalich lotosu.

Listů obrovitých řásná zeleň

osvěžila skrání plam,

větví soumrakem se motýl zaskvěl

křídlatý jak drahokam,

svitla listím datle zlatohnědá,

sáhl po ní – chytil vzduch – ó běda,

všechno bylo pouhý spánku klam!

Z jitra pán mu zřídil roucho vzácné:

dobrodružný jevil tvar

klobouk dvourohý a chochol zářil

báječně jak víly dar;

rudý frak, pln okras filigránských,

klátil párem šosů dlouhatánských

kolem fialových šaravar.

Sedě na kvikavém kolovrátku,

pánovu jenž tížil plec,

vypravil se na pouť uměleckou

do Francouz, Vlach, do Němec,

od rév jihu k jedlím na severu

půl Evropy proputoval věru

opičí ten kníže bezzemec.

Vítán dětí jásotem a smíchem,

musel jeviti svůj um

v ruchu měst i před vesnickou krčmou,

bavit obecenstva tlum,

uklánět se dvorně, klobouk snímat,

v karty hrát, z lodnické dýmky dýmat,

chodit po hlavě a píti rum.

Obvázav si zručně kolem šíje

bílé cípy ubrousku,

krmě krájel, pěkně na vidličku

sbíral kousek po kousku,

sklepníku frank podal velkodušně,

posléz párátka též užil slušně,

víno čistě setřev s licousků.

Peníze pak sbíral v pestrý klobouk;

někdy umělci též vhod

z ručky štědré zapadl tam sladký

sadu severního plod,

spával v loktech svého velitele —

zdálo se, že pustil z mysli cele

dálný prales a svůj božský rod.

Ale posléz omrzela plavce

kočovnická světem pouť,

zatoužil zas navinovat lana,

širým oceánem plout,

a tak jednou vstoupil ve přístavě

na koráb, jenž uchystal se právě

plachty k cestě dálné rozepnout. —

Impresario kýs geniální

záměrem byl velkým jat

jako Alexandr umělecký

dobýt Himalaje pat,

musám žíznivým v panenské půdě

pod Indem a Gangou, na Nerbudě

nový živný pramen vytepat.

A hned sbíhaly se mimů davy

z východu a západu,

sletěly se balleriny. Divy

chtivé slávy, pokladů,

dobýt piruetou, ariemi

Golkondu tam s diamanty všemi,

všechny skvosty Allahabadu.

Snily zlatovlasé primadony,

jak jim sprchne do klínů

zlatý déšť a liják almandinů,

safírů a rubínů,

a sbor baletní tam čekal milce

pod turbany z perel, chystal štilce

pro velebné nosy bramínů.

Stěží koráb, archa umělecká,

stačil pojmout do svých cel

vše, co svět, jenž z prken buduje se,

k Indu přeplaviti chtěl:

ohromnou tu spoustu různé zdoby,

beden, krabic, skřínek, garderoby,

vaty, vlásenek a líčidel.

Zpěvem hlaholíc loď Argonautů

hrdě brázdí mořský luh.

Na ní lodníkem pán Hanumanův

a s ním op dlí, věrný druh;

ó jak svitlo Hanumanu oko,

když kol něho volně, přeširoko

rozepjal se oceánu kruh!

Jaké city srdcem jeho vlály,

an skrz lan a ráhen mříž

nocí teplou opět v záři skvostné

uvítal ho jihu kříž,

když loď, na obzoru zamodralém

zas mu jevíc sličné sbory palem,

k otčině ho nesla blíž a blíž!

A čím blíže k ní, op častěj v dumy

jakés vážné poklesá.

Jednou vyskočil – zrak postih v dáli

rodného zjev pralesa – —

než tu náhlá bouře vzteklou rukou

rozvířila hudbou hromozvukou

moře hlubinu i nebesa.

Hoj, tu na korábu přenešťastném

davy pěvců, aktérů

tragedii svedly srdcelomnou,

hrůzně krásnou operu,

k nížto v tympany a tuby řvoucí

bouře hudla průvod dušervoucí,

o němž nesnilo se Wagneru.

Hanuman z té vřavy vyšplhal se

na stožár – vtom blesku žeh —

hromu rachot – vrchol stěžně klesl

v rozkypělé vlny šleh

a s opičkou pak, jež se na něm pevně

držela, hloub oceánu hněvně

vyplila jej na indický břeh.