Читать книгу Koks - Вадим Федоров - Страница 4

Ráno bylo pošmourné. Kocovina špatný dojem z něho ještě umocňovala. Ze všeho nejdříve jsem sáhl po vitamínové bombě a acylpirinu.

«Neměls míchat becherovku s pivem, blbče» nadával jsem sám sobě. Pokolikáté už.

Doplazil jsem se do koupelny. Dlouho se dával dohromady pod studenou sprchou, pak stejně dlouho si připravoval snídani.

Poté začal běžný život: hovory, prohlížení pošty, odpovědi na maily a sms. Postupně jsem se dostával do formy. Kolem oběda už jsem se cítil zcela fit.

Odpoledne jsem si udělal výlet do katastru nemovitostí. Vyzvedl potřebné doklady a vrátil se domů.

Chvíli jsem smejčil po bytě a dělal pořádek. Podíval se na sebe do zrcadla a oholil se. Pro všechny případy vyměnil ložní prádlo – podvědomí pracovalo. Zamyslel jsem se, co ještě? Pak jsem se vydal do nejbližšího květinářství koupit květiny. Přesně tam mě zastihlo volání Zlaty.

«Ahoj,» dychtivě jsem se zeptal, «kde jsi?

«Vedle tvého domu,» řekla.

«Už běžím,» slíbil jsem jí, «za pár minut jsem tam.»

Popadl jsem kytici velkokvětých kopretin, sedl do auta a rychle dojel domů. Zastavil jsem u chodníku. Ani jsem se nenamáhal dát auto do garáže. Protože u domu mě čekala Zlata. Děvče s krásnýma očima.

Šel jsem k ní a podal jí kytici. Potěšeně se usmála. A příjemně mne zaskočila otázkou, zda jí nechám přespat. Vysvětlovala:

«Zase s tím mám problém. Nebo mi pronajmi jeden ze svých bytů.»

«Volné nemám,» zalhal jsem, «všechny jsou obsazené. Budeš muset strávit noc u mě.»

Naklonil jsem se k ní. Políbil ji. Zlata byla vstřícná. Až se mi zatočila hlava.

«Co to dělám?» pomyslel jsem si. «Vždyť je mladší o šestnáct let. Teoreticky by mohla být mou dcerou».

Ale tyhle mravokárné myšlenky byly rychle pryč. Zůstalo jen líbání. Ve výtahu, na chodbě, v kuchyni. Dívčiny oči zářily štěstím.

«Celý den jsem vlastně nejedla,» popstěžovala si, «nemám něco uvařit?»

«Tentokrát to udělám já,» vžil jsem se do role pozorného hostitele «mám pelmeně, bude to raz na raz».

«Už jsem o té vaší slyšela specialitě, ale nikdy jsem to neochutnala. Nechám se překvapit,» odvětila a sedla si v očekávání dobroty na židli. «Navíc když vaří muž, je to sexy. Velmi.»

Nevyvracel jsem ji, zda je to sexy, nebo ne, když se vaří pelmeně. Vytáhl jsem sáček z mrazáku, vhodil pelmeně do vroucí vody a po deseti minutách už jsem je nakládal na talíře. Přidal jsem zakysanou smetanu a nakrájenou petrželku. Zlatě pelmeně chutnaly. Dokonce i já jsem je snědl s chutí. I když po pravdě řečeno už mi pořádně lezly krkem během mého života za svobodna.

Za oknem bylo pořád ještě světlo. Večer jen velmi pomalu přebíral moc. Přitom mě se chtělo vypnout slunce a zůstat se Zlatou bez otravných slunečních paprsků.

Přemístili jsme se na gauč. Povídali si o počasí, o jakémsi filmu. Myšlenky se mi nějak pletly. A zdá se, že tohle postihlo nejen mě.

Nakonec jsem se odvážil. Naklonil jsem se k dívce, objal ji za ramena. Zlata se přimkla ke mně, její smaragdové oči na mě házely záblesky.

«Malér má zelené oči,» zarecitovala Zlata.

«Ty máš ale pamatováka,» pochválil jsem jí.

Políbili jsme se. Sálalo z ní ženské teplo, touha a trochu byly cítit pelmeně. Líbání nemělo konce. Postupně jsem z ní svlékl tričko, pak přišla řada na podprsenku. Nebránila se. Prsa měla menší, krásně se vešla do mých dlaní. Pokaždé, když jsem se dotkl bradavky, zachvěla se.

Rty už měla touhou oteklé. Zrzavé vlasy roztřepané.

«Já se snad zblázním,» zasténala Zlata, «půl roku jsem neměla chlapa.»

«Také jsem dlouho s nikým nebyl,» zašeptal jsem jí na oplátku. «Já tě chci, miláčku.»

Zlata se odtáhla, narovnala účes, přesněji řečeno to, co z něj zbylo.

«Jdu do koupelny,» řekla a dodala na můj vkus poněkud panovačně: «a pak půjdeš ty. Připrav zatím postel.»

A odešla. Zavřela se v koupelně. Za chvíli jsem uslyšel, jak tam šumí voda.

Vyvinul jsem horečnou činnost. Rozestlal postel. Načechral polštáře. Zapálil svíčky a zatáhl závěsy. Srdce mi bušilo, jako kdybych měl první rande v životě.

Zlata pořád nešla. Vytáhl jsem tablet. Vyhledal youtube. Rychle našel album Joe Dassina. Z reproduktoru se tiše linula melodie Et si tu n’existais pa, čili Kdyby nebylo tebe.

Zhasnul jsem světlo. Ložnici nyní matně osvětlovaly pouze dvě malé svíčky. Vrzly dveře. Zlata se mihla kolem mě lehkým stínem a okamžitě zmizela pod dekou.

«Já budu rychle, budu hned,» pospíchal jsem do koupelny.

V koupelně vonělo mýdlem, nějakým krémem a ještě ženou. Na polici ležela malá krabička se zelenými čočkami, na pračce úhledně složené punčochy a kalhotky. Vypláchl jsem si ústa přípravkem pro svěží dech. Narychlo se osprchoval. Utřel jsem se osuškou. Vešel do šera ložnice.

Zlata na mě čekala. Přivinula se ke mně, její rty se přisály na mé. Chytila mou hlavu rukama. Zasténala, když jsem do ní vstoupil.

Nespali jsme skoro celou noc. Bylo to samé líbání a milování. Vyčerpáni jsme si na několik minut zdřímli, abychom se poté s ještě větší vášní splétaly v horkém objetí. Zdálo se, že dál už to nejde. Že už není ani touha, ani síla. Ale stačilo, aby se mé rty dotkly tváře této Zlatovlásky, a spánek mizel, znovu jsme se oddávali jeden druhému. Mezi tím bylo líbání, povídání. Svěřovali jsme si své pocity, přiznávali, jak je samota zlá, vyprávěli o svých životech.

Zlata byla neukojitelná. Zdálo se, že funguje na atomové články, které ji neustále dobíjí. A jejím prostřednictvím i mě.

Probudil jsem se pozdě. Přimhouřil jsem oči před jasným sluncem, které si našlo cestu i přes závěsy. Vedle mně nikdo nebyl. Člověk by si mohl pomyslet, že se mi minulá noc zdála. Možné by to bylo. Ale únavou rozlámané tělo potvrzovalo, že sen to nebyl.

Sladce jsem se protáhl. Pak jsem si oblekl kalhoty a šel do kuchyně. Slyšel jsem, že moje nová láska je tam. Již čerstvě umytá a učesaná. V slušivých šortkách a tričku. Z trička se na mně usmíval ježek.

«Našla jsem v kuchyni cereálie. Dáš si je s mlékem?» zeptala se.

«Budu hned,» přikývl jsem, «jen se trochu upravím.»

Pořádně jsem se vysprchoval a vrátil se do kuchyně.

«Poslyš, Zlatičko, složil jsem ti báseň, když jsem byl ve sprše,» řekl jsem trochu rozpačitě.

«No ne!» podivila se Zlata. «Tak mi ji přečti.»

«Je to v ruštině,» varoval jsem ji.

«Přečti, a pak to přelož,» nedala se zviklat.

Tak jsem zarecitoval:

Zlata zatleskala a já se pokusil o překlad:

Zlata tentokrát netleskala, ale přistoupila blíž a objala mně. Srdce mi zabušilo. Básničky jsem nepsal od svých osmnádcati let. Ale i tehdy jsem je nikomu nikdy nečetl.

«Zítra pohřbívám bratra,» smutně řekla Zlata. «Já chci vědět, proč zemřel a kdo ho k tomu dohnal.»

«Přijdu na pohřeb,» přislíbil jsem, «a určitě zjistím, proč zemřel Michal.»

«Nechoď na pohřeb,» požádala mě Zlata. «Budeme tam jen máma a já. Ona nechce nikoho vidět. Dnes s ní přespím u kamarádky. A zítra večer ji vyprovodím domů. Do Pavlova jede noční vlak.»

«To se celé dva dny neuvidíme?» neskrýval jsem zklamání.

«Budou to jen dva dny,» odpověděla Zlata, «to přežiješ. Já se k tobě určitě vrátím. Mám tě moc ráda.»

Přitáhl jsem k sobě tu mou mimořádně přitažlivou a milou dívku, vzal ji kolem útlého pasu. A dlouho jsme jen tak stáli u okna a dívali se na tramvaje, které vyjížděly z depa. Počasí se náhle změnilo. Nebe se zatáhlo. Každou chvíli mohl spustit déšť. Také uvnitř jsem pocítil neklid a smutek. Jen tramvaje vesele vyzváněly při výjezdu na trať.