Читать книгу Koks - Вадим Федоров - Страница 5

Příští den zavolal Honza.

«Mám pro tebe klíče,» řekl mi do telefonu, «prohlídka tvého bytu nic nezjistila. Takže ho opět můžeš pronajmout narkomanům.»

«Už tam jedu,» zaradoval jsem se.

«Ne tak zhurta,» zchladil mě Honza, «já teď někam odjíždím. Ale můžeme se domluvit přesně v poledne.»

«Díky, jsem tvým dlužníkem,» souhlasil jsem.

Před polednem už jsem stál u domu Ve Smečkách. Honza se opozdil o deset minut. Předal mi klíče. Otevřel jsem a vyjeli jsme do mého bytu.

Kvartýr nás přivítal tichem a odérem rozestlané postele. Špinavé nádobí v kuchyni okupovalo hejno much.

«Jak postupuje vyšetřování?«zajímalo mě.

«Stále kupředu,» odpověděl Honza, «ale zůstává pořád jedna verze, tudíž že skočil sám. Tvůj nájemník byl v narkotickém limbu.»

Vyšli jsme na terasu. Bylo horko. Střechy z červených pálených tašek oslepovaly oči. Vzpomněl jsem si, že jsem Zlatě slíbil, že vypátrám příčinu smrti jejího bratra. Musím z kamaráda vyšetřovatele vytáhnout, co se dá nejvíce. Michal jako překupník či dealer jistě sám i fetoval, nebo v tom bylo i něco víc?

«Zjistili jste, odkud Michal bral kokain?» zeptal jsem se zkusmo.

«Byl přece vyhazovačem tamhle, v Kakadu,» Honza se naklonil přes zábradlí terasy a ukázal rukou. «Vidíš ten dům s červenými okny? Vsadím se, že i on sám ten sajrajt občas prodával.»

«A do Čech se kokain odkud dováží?» položil jsem další otázku. «Z Latinské Ameriky?»

Honza se rozesmál.

«Vadime, ty jsi oběť seriálů,» řekl, «z Jižní Ameriky veškerý kokain putuje do Severní Ameriky. Má tam svůj trh a své prošlapané cestičky. Do Evropy se tohle svinstvo dostává především z Izraele.»

«Odkud?» byl jsem upřímně překvapen.

«Odtamtud,» kývl Honza někam stranou Můstku, «koku pěstují hlavně Arabové, samozřejmě. Pak se to přes Turecko a Kosovo dováží do Evropy. Z Česka je jakési překladiště. Hlavní proud směřuje do Německa, Francie a Anglie. Jsou to země bohaté, mohou si dovolit drahou drogu.»

«A kolik tahle radost stojí u nás?» zeptal jsem se.

«Proč to vlastně potřebuješ vědět?» podezíravě se na mně podíval Honza.

«Čistě ze zájmu,» odpověděl jsem, «vždyť víš, že trávu kouřím pouze jednou za tři roky.»

«Vím,» přikývl Honza, «ale i trávu kupovat zde nedoporučuji. Máčejí ji v acetonu. Aby měla větší sílu. Čistou trávu již nenajdeš. Leda u kamaráda na chatě.»

«Tak tedy kolik stojí drogy v Praze?» připomněl jsem Honzovi

svoji otázku. «Pro uživatele.»

«Černoši na Václaváku prodávají koks za dva tisíce korun. To je za gram. Ale je špinavý, čistého kokainu je v tom jen třicet procent,» začal líčit Honza. «Koupiš-li koks přímo od dealera, pak je to dvakrát dražší, ale i v něm tvoří polovinu doplňky. Dávku heroinu dostaneš za půl tácu. Gram pervitinu stojí tisícovku.»

Byl jsem překvapen.

«Není to zrovna levné potěšení.»

«To si piš,» přikývl Honza,» a všem je to šuma fuk. Všichni se tlačí u toho koryta.»

«Kdo přesně?» navázal jsem na to další otázkou.

Honza však neodpověděl. Uvědomil si, že mi zase řekl toho víc, než bylo žádoucí. Zamračil se.

«Příliš mnoho otázek, kamaráde,» řekl mi. «Uvědom si, že čím méně víš, tím lépe spíš.»

«Tak se nedurdi,» nasadil jsem smířlivý tón, «to nám ještě chybělo, abychom se kvůli drogám hádali.»

Honza mě poplácal po rameni. Usmál se.

A co ty?» zeptal se. «Jsi dnes nějaký divný, jako by veselejší… Nezamiloval ses náhodou?»

«Nevím, možná že jo,» odpověděl jsem. «I básničku jsem dokonce složil.»

A zarecitoval jsem příteli své verše. Honza chvíli mlčel. Opřel se lokty o zábradlí vedle mně.

«Básnička je na hovno,» pravil konečně, «ale tvoje nálada budí optimismus. Já ji znám?»

«Trochu,» odpověděl jsem vyhýbavě, «viděls ji. Raději mi řekni, jak to máš doma ty, se svoji polovičkou?»

«Je to v pořádku,» odpověděl Honza, «sice pořád reptá, že nebývám doma, ale se skandály už přestála. Já jsem ji přece hned varoval, že jsem policajt. Přesto se hlavně zpočátku neubránila výčitkám typu: práce je ti přednější, nevěnuješ mi pozornost, ne vždy nocuješ doma, určitě někoho máš…»

«Obehraná písnička,» přikyvuju. «To známe z každého televizního krimináního seriálu…»

«Nojo…» co naděláš…» odplivl si Honza jako výrostek přes balkonové zábradlí.

A málem se strefil na hlavu kolemjdoucího. Zrozpačitěl a odtáhl se od zábradlí.

«No teda, pane poručíku!» peskoval jsem ho naoko. «Takhle si představujete Pomáhat a chránit?»

Honza mi chtěl k tomu něco říct, ale právě v tuto chvíli zazvonil zvonek u dveří. Ukázalo se, že přišla uklízečka Máša. Hezká Ukrajinka ve středních letech, která zajišťovala úklid v mnou spravovaných bytech. Zejména po ukončení nájmu. To ji jsem volal od Vietnamců.

Opustili jsme byt. Honza šel dál chytat své zločince, a já jsem se vydal na Václavské náměstí.

Na rohu vedle KFC stáli dva černoši, nebo občané černé pleti, jak se dnes oficiálně říká. Oba ve stejné uniformě, jakou mívají portýři. Jeden byl plešatý obvyklého vzrůstu, druhý otylý měl poměrně velký pivní břich. Tlustý něco vysvětloval plešatému. V rukou drželi letáky s nabídkou navštívit noční klub, který sídlil v mé ulici.

Šel jsem k nim blíž. Černoši přestali mluvit. Plešatý se pokusil obdarovat mě letákem, ale já jsem si ho nevzal.

«Co chceš?» zeptal se tlustý.

«Chtěl bych hulit,» řekl jsem. «Nemáte něco?»

Plešatý se zatvářil lhostejně a odešel stranou. Vydal se na lov turistů, kterým nabízel své letáky.

«Tráva z Amstru, za tři sta,» řekl tlustý.

«Okej,» odpověděl jsem.

«Naval prachy,» nařídil tlustý, «a čekej.»

Podal jsem mu tři stokoruny. Černoch si je strčil do kapsy a zmizel v nejbližším průchodu.

Stál jsem uprostřed Václaváku a připadal jsem si jako idiot. Dal jsem peníze neznámo komu.

Uplynuly asi dvě minuty. Už jsem ty peníze odepsal, když mě někdo zatahal za rukáv. Otočil jsem se. Přede mnou stál hubený mladík. Natáhl ke mně ruku. V dlani měl sevřený malý sáček. Vzal jsem ho. Mladík kývl hlavou a zmizel v davu. Strčil jsem sáček s trávou do kapsy a vydal se dolů náměstím.

Znovu se mi do cesty připletl ten černý tlusťoch. Stál si líně vedle zlatnictví a nenápadně oslovoval kolemjdoucí muže nabídkou pobavit se s krásnými dívkami.

Pozdravil jsem ho gestem, ale tlustý nezareagoval. Jako bych mu před chvíli neumožnil malý kšeft.

Odjel jsem «devítkou» domů. Celé odpoledne vyřizoval záležitosti, které nesnesly odklad. A večer jsem se vrátil do bytu Ve Smečkách.

Máša si dala záležet. Byt zářil jako vyleštěný diamant. Byl provoněn nějakou dezinfekcí a dezodorantem. Nejen podlaha ale i nábytek nesly stopy pečlivého ošetření. Židle odložené stranou, stůl uprostřed. Také terasa byla uklizena.

«Tak co, je všechno v pořádku?» vítám se s Mášou, která se již chystala k odchodu.

«Ano, jako obvykle,» řekla, «komplexní úklid. Všechno je vygruntované, odpadky vyhozené… Bydlela tady žena?»

«Proč myslíš?» zajímalo mne.

«Zůstaly tady obnošené věci,» odpověděla, «kalhotky, podprsenka. Pod postelí se válely. A blond vlasy v koutech. Podle všeho, tady se už dávno neuklízelo.»

«Máš pravdu, nájemník tady nedávno měl ubytovanou sestru,» podivil jsem se, jak je uklízečka všímavá, «jsou to zřejmě její věci.»

«Nevím,» odpověděla Máša, «možná, že před ní tady byla ještě jiná. V koupelně byla celá polička zaplněná dámskými krémy a dózičkami. A stály tam dlouho.»

«A kam jsi ty sarapatičky dala?» zeptal jsem se.

«Vyhodila,» odpověděla stručně a zeptala se: «Neměla jsem?»

«Ale jo, měla,» uklidnil jsem ji.

Vyplatil jsem Mášu, vyprovodil ji na ulici a vrátil se do bytu. V myšlenkách zamířím na terasu. Opřel jsem se o zábradlí, jako onehdy Honza. Šikmo naproti vábil k sobě světelnou reklamou noční klub Kakadu, kde Michal dříve pracoval.

Pomalu se mne zmocňoval možná ne zrovna dobrý nápad.