Читать книгу Koks - Вадим Федоров - Страница 6

Vdechl jsem naplno již studenější večerní vzduch mého oblíbeného města. Odešel z terasy a poté i z bytu. Uzamkl dveře. Sjel dolu. Přešel přes ulici.

U vchodu do klubu postávala urostlá dáma v bílém županu. Volavka. Neomylně identifikovala můj ruský původ a pokusila se navázat konverzaci.

«Pojď se pobavit, krajánku,» řekla mi s typickým oděským přízvukem, «nebudeš litovat. Máme stejné holky, jako všude. Ale levnější.»

Obešel jsem ženu v bílém a vstoupil do klubu. Doprovázela mně její poznámka, že jako opravdový chlap jsem udělal správnou volbu.

Krátká chodba mě vyvedla k dlouhému schodišti. Na jeho konci jako na letišti stála brána s detektorem kovů a nudící se strážný. Ožil, když mně uviděl a nasadil předepsaný úsměv. Položil jsem na stůl hodinky a telefon. Prošel skrze rám. Vše bylo v pořádku.