Читать книгу F. L. Věk (Díl druhý) - Alois Jirásek - Страница 2

Za toho nevlídného počasí nebylo mnoho lidí na ulicích. Zato více povozů, většinou zjednaných, fiakrů se zelenými nebo červenými spodky, kozlíků žlutě i rudě potažených, jezdilo zablácenými ulicemi, v jejichž mokru tál ihned sníh dosud padající. Déle zůstával jenom na holých korunách stromů, jak bylo také patrno na Příkopech v Starých alejích i níže v Nových.

Tudy vedle stromů kráčel jakýs sedlák starý ve vysoké černé beranici, zdobené po straně mašličkami nyní zmočenými jako jeho dlouhé, šedivé vlasy. Na sobě měl krátký zahnědlý kožich, odřené staré brslenky a vysoké boty zablácené. Přes rameno nesl pytel všechen mokrý, v němž na konci vyrážely se obrysy čehosi hranatého, jako nějaké truhličky. Náklad ten mu ien zčásti záda zakrýval, takže bylo viděti kus vyšívání, vybledlé květy vzadu na kožichu. Sedlák vrásčitý, ve tváři i na rukou od větru a plískanice zardělý, kráčel nahrben a krokem klátivým, drže v pravici sprostou, rovnou hůl.

Kolem pospíchali lidé nahoru dolů, v pláštích i v kožichách, v kloboucích, třírohých staršího rázu i módních vyšších, i v čepicích, dámy v pláštích i šátcích, schovávajíce ruce v ohromných rukávnících. Sedlák si jich tak nevšímal, zato více koní a povozů, jmenovitě jednoho panského, zaskleného, žlutého s černým krytem a kozlíkem rudě potaženým se zlatými třásněmi, za nímž na prkně mezi zadními koly stáli dva sluhové v premovaných kloboucích a v dlouhých, pěkných kožichách, držíce se lesklých kruhů krytu kočárového. A vtom přecházel také přes ulici jakýsi švihák, jenž nad svým kloboukem, patrně novým, po módě, „en pain de sucre“, i nad svým svrchníkem s dvojitým límcem držel roztažený deštník.

A na ten povoz a na tu tenkráte dosti vzácnou věc, na modrý deštník, zadíval se starý sedlák tak, že dojíždějící fiakrista musil opakovat, a silně, obvyklé „hóop – hop“, nežli si sedlák všiml a se uhnul. A měl už na čase. To se mu přihodilo u Františkánského náměstí, kdež, ocitnuv se na rozcestí, se zastavil. A také zastavil několik lidí a poptával se po České expedici, kde prodávají české noviny. Dva minuli ani neodpověděvše, třetí mrzutě a jako s opovržením ho zkrátka odbyl, že neví, čtvrtý ukázal, aby šel dál a pak vpravo.

Pak mu kdosi ukázal k Perštýnu; tím dal se kolem starého domu U Hercogů nebo U Reinerů, do jehož nástěnného obrazu sv. Trojice, namalovaného samým Reinerem na průčelí, praly teď sníh a déšť.

Dále v Jilské ulici u Vejvodů pod tesaným erbem seděla bába v čepci u plechových nízkých kamínek, pražíc pučálku. Sedlák, nedbaje jejího volání, aby si koupil, minul ji i dominikánský kostel, z něhož se ozýval hlas varhan, a dostal se k Železným dveřím. Tu se naposledy vyptav, pronikl jejich průjezdem, té chvíle zvláště temným, mezi různými kotci a krámci v černých výklencích, z nichž mrkala rudá světélka olejových lampiček, a dostal se do Michalské ulice.

Hned nalevo, řekli mu prve, že je ta Česká expedicí. Byl by ji poznal i beztoho. Dvoupatrový dům prejzové střechy s vikýřem barokového rázu, zažloutlý, ač ne světlý, ale světlejší nežli všechny sousední domy tmavého anebo zašlého nátěru, měl dvojí vchod. Nalevo, k Železným dveřím, na kraji, hlavní vrata mocnými hřeby pobitá s klepadlem a navrchu v oblouku s mřeží pěkně kovanou; nad vraty bylo patrno vypouklé půlkolo, někdy celé pozlatité, nyní již oprchalé. Od těch vrat vpravo tři okna zamřežovaná v přízemí a za těmi na druhém konci menší polozasklené dvéře s dvěma schody kamennými.

A dvéře ty se té chvíle skoro ani netrhly. Odtud lidé vycházeli s novinami v ruce, jiní tam pro ně vcházeli. Také tu stál jakýsi okroč farářský s jedním koněm, a do toho okroče vynášel čeledín jakýs balík.

Ještě dvéře nezavřel, a již se do nich hrnul hranatý forman v dlouhém ovčím kožiše, plném vzadu květů a tulipánů, v chlupatém klobouce, pod nímž prozelenávala se čepice stažená přes uši. Povoz svůj měl na hospodě, přijel z hor, z Vysokého, a přišel sem, aby odevzdal psaní a peníze od radního Vodseďálka, který za sebe a za tři ještě „milovníky“ českých novin posílal peníze na noviny a na knihy.

Sedlák s pytlem na zádech nevešel za formanem, nýbrž stanul opodál u vetešnického krámku naproti přes úzkou ulici na kraji druhého průchodu, kde byl hlouček lidí, nejvíce žen řemeslnických v čepcích i šátcích.

Sedlák, nevšímaje si jich, díval se na dům České expedice. Ale jak zaslechl, že ženy hovoří o pohřbu,o císaři Josefovi, obrátil se k nim a naslouchal.

Litovaly císaře, jak byl hodný, jak k chudým lidem dobrotivý a jak sprostný, že promluvil s každým a neštítil se ani toho nejnižšího. Hluboko zapadlé temné oči sedlákovy živěji zasvitly zpod hustého obočí a pojednou, obrátiv se přímo k ženským, spustil vážným, jako kazatelským hlasem:

„Jako slunce na den vychází a jako přichystaný muž k své denní práci, tak Josef dosedl na království; bylo krásné jitro i den, kterýž na to následoval, krásný byl a trval za dlouhý čas.

Viděli jsme, čeho viděti na sta žádalo a nevidělo: oni přešli za otci svými do hrobu a svých nábožných žádostí tuto zanechali –“

Ženské, náhlým tím promluvením překvapené, žasly čím dál tím více. Neznámý starý sedlák mluvil plynně, jak by z knihy říkal. Výraz jeho vrásčité tváře a ještě více jeho zapadlých očí, divně jako u vytržení planoucích, je mátl. Některým se zdálo, že se starochovi v hlavě popudilo. Než to, co mluvil o císaři Josefovi, bylo tak rozumné! Ty, které stály vzadu, postoupily dopředu, a již byl podivný kazatel obstoupen zvědavými ženskými. On však, jako by toho i jejich úžasu a poznámek nepozoroval, nerušeně, stejně plynně jako začal, pokračoval, jenže živěji a vroucněji:

„Byloť tu také království, jehož dědicem byl Josef jako jiných zemí, království zajisté z příběhopisů slavné a vznešené.

To však zadáno bylo v ruce přednějších té země jako poddané a v tom otroctví zůstávalo až do tehdejších časů několik set let.

To viděl Josef a srdce jeho pohnulo se nad vzdycháním a zkázou lidu svého a pomyslil sám u sebe, jak by to zlé přetrhl, aby vzdychání lidu v radostnou píseň se obrátilo.“

Za řeči té hlouček kolem starého sedláka vzrostl. Zastaviliť se ti, kteří kolem šli, i ti, kteří z Expedice vycházeli. A staroch dále vykládal:

„I vydal do téhož království jisté nařízení a ono svobodu v sobě obsahovalo; a když lidem přečteno bylo, všichni radostí plesali po celém království. A mladí skákali a provyskovali sobě pod lipou, pod kterouž soužení otcové jich v čas otroctví z potu se chladívali –“

Kolem v zástupu, jenž už zabral skoro všecko nevelké prostranství před Českou expedicí, ozvaly se hlasy souhlasu i úžasu nad sedlákem, jak to hbitě říká a co to je, je–li to z jeho hlavy, nebo odkud to má. A zase tu a tarn, a to poblíže řečníka, pokřikovali:

„Robota!“

„Zrušil robotu –“

A jakási ženská stará dodala:

„Škoda že zemřel –“

Na ta slova venkovský kazatel náhle ustal. Jiskrné, tmavé jeho oči utkvěly na stařeně v bílém kdysi čepci, a zostra se otázal: „Kdo umřel –“

Stařena náhlou otázkou překvapena ani hned neodpověděla, zato však její sousedky. „Císař!“

„Vždyť už má po pohřbu!“ odvětilo několik hlasů. „Nic není pravda!“ vykřikl sedlák a mávnuv pravicí plným hlasem volal: „Nevěřte! To není pravda! Císař neumřel. Je živ, ale odvezli ho, pryč ho odvezli.“

Slova ta různě účinkovala. Babky dvě znovu žasly, jiné ženské na sebe mrkly a významně na se pohlédly, jedna i na čelo prstem ukázala, a výrostek jakýsi v ševcovské zástěře i muž v šosatém kabátě, mající pod paží vaničku s uzenkami ubrouskem zakrytými, dali se do hlasitého smíchu.

„A kam ho odvezli?“ vzkřikl výrostek.

Starý sedlák se na něj jen káravě podíval, pak jako by houfci odpovídal, hleděl zase před se a řekl:

„Nejspíše to na trhu provolali.“

Ženské se daly výrostkovi do smíchu, ale vtom už někdo se z houfu hlasitě otázal:

„A proč by ho odváželi?“ Sedlák se dlouho nerozpakoval.

„Mlhy vystoupily,“ odpovídal, „a pára noční se ukázala, bahna všecka nevyšla a země nebyla očištěna od jedovatých zeměplazů –“

„Nějaký potrhlý písmák a čtenář,“ řekl na tu odpověď vetešník v okovaných brejlích svému nejbližšímu sousedstvu, popelářce nesoucí putnu na zádech a mladé služce se džbánem v ruce, a obrátiv se, zašel k svému nedalekému krámci. Také jiní počali odcházeti, jsouce toho mínění jako vetešník; také sníh, jenž za dobrou chvíli jen řídko poletoval, spustil se zase hustěji. Ti odcházeli a jenom jediný blíže k sedlákovi přistoupil. To ten mladý třicetiletý muž, jenž před chvílí sem z krámu České expedice přišel. Byl slušně vysoký, štíhlý, v pudrované vlásence s copem, v klobouku, maje na sobč tmavozelený kabát širokého a v týle vysokého límce. Velké, modré jeho oči vlídného výrazu již chvíli pozorovaly starého sedláka. Napjatě naslouchal jeho výkladu jako žádný z okolostojících, a když staroch udal nejasně a obrazně příčinu, proč prý císaře Josefa zavezli, dotkl se sedlákova ramene a optal se, odkud je.

„Z Poděbradská,“ odvětil staroch, nadzvedaje svou beranici na pozdrav neznámému pánovi.

„Pojďte se mnou; vidíte, tamhle –,“ a pán ukázal na policejního strážníka, jenž v plášti a v gamaších, maje šavli na řemeni přes rameno zavěšenou a v ruce hůl s třapcem, blížil se směrem od Uhelného trhu. „Měl byste oplétání, že tu na ulici kážete.“

„Mluvím pravdu, jemnostpane –“

Pán se usmál a pravil: „Vím, odkud ji máte. Kam vlastně jdete?“

„Semhle, do České expedicí.“

„Také tam jdu. Jsem odtud.“

„Vždyť je to pan Kramerius sám,“ zvolal vetešník, jenž znovu opustiv svůj krámek, přistoupil ke zbytkům houfce, aby zvěděl, co „pan soused“ vyjednává s tím potrhlým písmákem. Ten, jak uslyšel Krameriusovo jméno, trhl sebou, a upřev zapadlé své oči na mladého muže, živě zvolal:

„Je–li to pravda, že oni jsou pan Kramerius, co vydal Knihu Josefovu?“

„Jsem, a vydal jsem tu knihu, ale už, pantáto, pojďte – Jdete jistě ke mně, a je zima –“

Zamířil do svého krámu. Sedlák poslušně za ním. Když strážník došel, stály tu jenom asi tři ženské – ostatní posluchači starochovi se zatím rozešli – a ty si ještě povídaly o starém sedláku a co tu říkal, že císař neumřel, ale že ho někam zavezli; a jedna s úsměškem dodala, bude–li to také v novinách, snad že to pan Kramerius také vytiskne.

Starý sedlák stanul uctivě smeknuv v České expedici, v klenutém to krámě, jenž příčnou zdí byl na dvé rozdělen. Příčná ta zeď, vycházejíc od zadní stěny, nedosahovala až ku přední, k oknům, takže bylo volné spojení mezi menší místností, ne tak hlubokou, kteráž byla vstupujícímu z ulice nalevo, a mezi místností větší, zrovna proti dveřím, kteráž byla sice úzká, ale hluboká. Podél té příčné zdi stály regály, jakož i v menší místnosti, za pudlem a psacím stolem, plné čísel Poštovských novin a knih, nových, tu vydaných, i starých českých tisků, namnoze velikých a hrubých.

V přední místnosti stála u zdi proti regálům prostá dlouhá lavice, nyní prázdná. Před pudlem čekali tři lidé, mezi nimi forman z Vysokého, jemuž pomocník Krameriův zavazoval právě balík knih. Kramerius, sotva vešli, pravil s nelíčenou vlídností ku starému sedlákovi:

„Tak vítám vás. Jdete ke mně? Co mně nesete, pantáto?“

Sedlák složil pytel na lavici u zdi, a rozbaluje ho a vytahuje z něho onu hranatou věc, mluvil:

„Vzácně učený pane, já sám nic – ale tuhle stará Brtková z Milčic –“

„Ach, z Milčic! Tam máte rychtáře Vaváka.“

„Ano, vzácný pane, Františka Vaváka; ten má dary Ducha svatého a jest rozšafný a v písmách honěný. Však právě s ním, teď tomu jest šest let, jsem viděl blesk toho mocného světla –,“ a staroch, povytáhnuv z pytle dřevěné, červotočivé pouzdro, věkem a kouřem, jak ve skrýších a pak u stropu na tramě leta letoucí odpočívalo, všecko zahnědlé, až zčernalé, obrátil se po Krameriovi. Ten tím obratem překvapen se otázal:

„Jaké mocné světlo?“

„Které vyšlo jako slunce na den; však o něm jejich péro všecko jak náleží vypsalo, stalé věci i proroctví.“

Kramerius, už na ulici poznav, že staroch, patrně přepilný a hloubavý čtenář, má všecky obraty svého výkladu, ano celé věty z Knihy Josefovy, kterou on, Kramerius, před šesti lety vydal, pokývl hlavou a pravil:

„Ach, císaře Josefa – Tak vy jste ho také viděl –“

„To štěstí přálo mým očím – jak jsem prál, před šesti lety. Jeli jsme s rychtářem, jako s Vavákem, do Prahy. Tenkrát zrovna bylo držáno veliké cvičení vojska, skrze oheň, jako by vojna byla, a tak bylo všude u Prahy za té patálie vojska jako čečetek. A nad hloubětínskou hospodou jsme, pane, uvázli. Nemohli jsme dál –“

„Pro vojsko.“

„Ba tak, pro vojsko. A když to konce nemělo, uhnuli jsme se nalevo, a tu se stalo, bylo to zrovna nad Kamencovou hutí, že nás císař pán dojel. A jenerálové s ním, Laudon, Lasy a hrabě Kinský, a zrovna vedle nás jel císař na koni. Já bych ho byl, pravda, nepoznal, ale rychtář, ten ho poznal podle malování; a tu jak císař pán a to komonstvo dojíždělo, vzkřikne rychtář: ‚Císař!‘ a z vozu dolů, a já za ním, a klekli jsme. Ó vzácný pane – já se div netřás – strachy i radostí.“

Kramerius vida, že by nadšený ctitel zesnulého panovníka zase zabočil, přerušil jeho řeč otázkou:

„A co on, císař?“

„Tuť jsem sám uviděl jeho sprostnost; už zdaleka kýval rukou a povídal: ‚Vstávejte! Vstávejte!‘ – a když dojel, koně zastavil a na nás promluvil, odkud jsme. Já, pane, mluvit nemohl, ale rychtář, ten jadrně povídá: ‚Z Poděbrad, z panství Jejich císařské Majestátnosti.‘ A on zas: ‚A co to vezete?‘ A rychtář prál: Ječmen, Milosti císařská.‘ A tu císař, zač je ječmen, a rychtář na to, že za dva renské a za groš. A vtom jeden jenerál hned vedle císaře, řekli nám pak, že to byl Laudon, povídá: Jeden strych.‘ A rychtář přisvědčil, že ano. A pak jeli pryč – a my ještě stáli a dívali se A tak jsem se sytě podíval na toho nejlepšího přítele nás ubohých sedláků. A bylo mně, jako když do světla bych hleděl, divže mne slzy nepolily –“

„A jak mluvil císař? Česky?“

„Česky, pravda, česky.“

„A Laudon také?“

„Taky, taky, vždyť Vavák, jako náš rychtář, německy neumí a já taky ne.“ Za řeči té vyňal z pouzdra starou knihu v černé koži s mosaznou sponou.

Zatím odešli oni dva kupci, a nyní se měl také forman z Vysokého k odchodu. Toho Kramerius zastaviv, přeptával se na vysocké „milovníky“ českých novin a vzkázal je pozdravovat. Forman odešel a Kramerius, obrátiv se zase k sedlákovi, zeptal se ho, jak se jmenuje.

„Říkají mně Šlechta, jménem Jan,“ odvětil sedlák a podal Krameriovi hrubou onu starou knihu. Byla to Bible kutnohorská. Majitel České expedice, podívav se zběžně na ni i do ní, ptal se, je–li na prodej a proč ji prodává.

„Já ne, to není má.“

„Ach povídal jste, že stará –“

„Ba tak, stará Brtková od nás – chudá osoba, ale pro sebe peněz nechce, ta by knihu neprodala –“

„A nač tedy?“

„I bída, vzácný pane, bída a starost. Má na vojně vnuka – odvedli jí ho – Bodejť, sirotek, nikoho nemá – a nic nemá, a tak pan vrchní – A tak jí toho synka chytili a pryč s ním, nejdřív do města, jako do Poděbrad, na zámek, pak mu vlasy pentličkou zavázali a pryč. Prosil, že stará babička nikoho nemá, ale nic naplat, a když se pak bránil, svázali ho provazy. Jaká obrana, bože svatý! Chudý chasník! Kdož ví, za koho slouží! A teď mu je zle – tuze si prý stýská; on na vojnu není, a tuze ho všelijak trýzní a trestají – má takového zlého kaprála…“

„A kde jest?“

„A teď tady v Praze. Tuhle přišel od nás soused z Prahy, má tu také syna, a ten staré Brtkové všecko pověděl, co vnuk zkusí, jak si stýská a jak ti vojanští páni jsou zlí, a že nějaký dvacetník by to hodně spravil, že jsou tuze na to lační, a nejvíc ten kaprál, protože si rád zavdá.“

„Proto tedy stará Brtková bibli prodává –“

„Proto, vzácný pane. Když si jinak nemohla pomoci! Tak dala bibli. Těžko se s ní loučila, bodejť, jak by ne. ‚Odnepaměti byla v našem rodu,‘ povídá, ‚až já jí teď musím pozbýt. Pánbůh mně odpusť!‘ A plakala, vzácný pane, a jak by neplakala –“

„A vy jste sem šel s tou knihou schválně.“

„To ne, ale zaslechla, že chci do Prahy. Vědí, když přišlo do hlasu, že císař umřel –,“ a starcovy oči pátravě utkvěly na Krameriovi. Ten, drže bibli v rukou a hledě Šlechtovi do očí, pravil klidně:

„Vy tomu nevěříte.“

Sedlák, očí z něho nespouštěje, na okamžik mlčel, pak určitě odvětil: „Ne, vzácný pane.“

„Tak jste ho měl rád –“

„A my všichni, a oni také – mám tu jejich knížku Josefovu. Říkám si v ní často a rozumím tomu, vzácný pane, co čtu, rozumím,“ opakoval s důrazem. „Však je to svatá pravda, všecko, co tam psáno, co se už stalo, a to ostatní – to proroctví, to se musí ještě vyplnit –“ A vstav jal se jako prve na ulici mluviti kazatelsky, ale živě, patrně z plného přesvědčení a citu:

„Služby boží potom víc v nesrozumitelné řeči se nekonaly, nýbrž modlitby církevní v mateřském jazyku činěny byly –“

Kramerius, jsa poněkud v rozpacích, přerušil mu další výklad. „Toto jest všecko jenom přání, na způsob proroctví, pantáto.“

„A to proroctví žádný nesplní nežli on – císař Josef –“ Pojednou dodal hlasem, v němž prosba i důvěra zněla: „Učený pane, když tak všude mluvili a všude vyzváněli a do kostela na mše se hrnuli – jářku – půjdeš do Prahy, tam je upřímný přítel selského či voráčského stavu, třeba sprostného a opovrženého, ten tě neošidí, ten ti poví pravdu, umřel–li náš dobrodinec –“

Umlkl a oči jeho utkvěly s dychtivostí na rtech Krameriových. „Pantáto, je to pravda. Císař umřel a již jest pochován. Ve Vídni, v císařské kryptě.“

Staroch se patrně zarazil. Okamžik hleděl mlčky na Krameria, jako by ještě zkoumal, pak zhluboka povzdechl a šedivou hlavou zakýval:

„Jim věřím –“ A zase hlavou smutně kýval a dodal: „To na nás pánbůh dopustil – To zas bude. To zas bude lavice, osel, trdlice, to se bude zas karabáč mít –“

„Nic se toho, pantáto, nebojte. To už dnes není možná, aby –“

„O pane drahý, kdyby byli všichni jako oni – Ale co jich je podnes, že nechtějí zapomenout na karabáč, co bylo a jakou měli moc, jak by se zas trestalo na kanceláři neb v jagrhausu; třeba zas až do smrti –,“ dodal chmuře husté sivé obočí.

Kramerius bezděky, jako by pochyboval, opakoval:

„Do smrti?“

„Ba tak, vzácný pane, jako mého nebožtíka bratra –“ Vtom se otevřely dvéře a do Expedice vešel P. Matouš Vrba v zimní čepici se štítem a s ušima a v límcovém plášti tmavomodrém. Trochu na levou nohu napadal. Kramerius, jenž zatím bibli byl na lavici položil, vítal ho jako dobrého známého; než mu pověděl, co tu s tím sedlákem jest, vešel mladší muž, mladší nežli Kramerius. Ten, ruku mu podávaje, důvěrně ho vítal:

„Vítám tě, Šedivý.“

Zatím starý sedlák, vida pány, ustoupil zase a usedl na lavici, ale již všichni tři u něho stanuli a Kramerius se ho ptal, jak to bylo tedy s jeho bratrem. Šlechta změřiv si rychlým, zkoumavým pohledem oba příchozí, mávl rukou a pravil:

„To bylo v tom otroctví, než slunce vyšlo. To jsem byl ještě v samé mrákotě, nedospělý na těle i na duchu. Před čtyřiceti lety – ach, vzácní pánové, tenkrát se musil každý chránit pohněvat jen písaře nebo mysliveckého, nadtož pak sirotčího nebo správce. A můj bratr si mysliveckého mládence rozhněval, a to pro němou tvář. Měl krásného psa, a toho chtěl ten myslivecký a žádostivě; ale bratr nechtěl a nedal, ani neprodal, a tak on se ten myslivec vymstil. Udělal to, jak to hajní a myslivci dělali, když chtěli mít z vesnických psů kůži na boty nebo na kalhoty.“ „A jak?“ ptal se Šedivý.

„Tak, beze všeho. Vzal si příčinu, že pes běhal bez klády na krku u lesa. Přišel k nám, a že psa musí proto zastřelit, a hned se k tomu měl. Ale pes byl divoký a nechtěl rány dočkat.“

„A kde ho chtěl střelit?“ ptal se P. Vrba.

„U nás ve stavení, v síni. A když Vořech, to byl ten pes, takový krásný, veliký, a jak hlídal, pořád pobíhal, lítal a štěkal, poručil ten lotr, aby ho bratr na provaz uvázal a podržel. A tu můj bratr, dej mu pánbůh, vzkřik celý bez sebe: ‚A kdyby mne na tom místě zastřelili, to neudělám.‘ Tak se ten myslivecký teprv rozvztekal a hrozil; a když bratr neposlechl, tak musili mysliveckému psa uvázat, totiž jiní, bratr ne, ten nic, ten to nechtěl ani vidět. Na zahradě, u slívy, tam psa uvázali a tam ho ten – bouch, zrovna do oka, aby si kůži nepokazil.“

„Fi –,“ zvolal Šedivý, „a ještě si snad kůži vzal?!“

„Ba vzal, jako jiní; ze Sadské poslal rasa, aby psa odřel.“

„Sám ras!“ prudce zvolal P. Vrba.

„A jak bratr?“ ptal se Kramerius.

„Ten to brzo zaplatil, že se ozval. Ani ne za týden, oral na poli, a tu se přihnal ten myslivecký, a zrovna na bratra, že je pytlák, že hubí zvěř a pytlačí, a hned ukázal oka, ta že našel v trní u našeho pole, a hned také bratra šacoval, že má jistě koroptve – A sám měl v ruce koroptví pírka, a teď se dal do bratra a křičel, že je u něho našel, jako u bratra, a cpal mu je do očí, že je měl v kapse a že chytá koroptve. Bratr se bránil – ale jaká obrana! Jak jednou mládenec nebo hajný udal, to bez řečí, to bylo všechno mamo. Bratr musel v sobotu do jagrhausu, tenkrát v Havransku – A drazí páni, kdo se dostal do jagrhausu, s tím bylo zle, ne–li amen – ten musil na lavici – ale takové jistě neviděli. Byla schválně pro člověka, ležel v nijako ve formě, a když do ní lehl, tak ho nahoře zašroubovali, že sebou nemohl ani hnout. A do té musil, kdyby i na kolena klekl a prosil nebo krvavě plakal. A můj bratr musil taky, a ten mládenec s hajným ho tak ukrutně mlátili, že jsme si ho musili odnést. A z těch ran měl pak smrt –“

„A to se stalo bez trestu!“ zvolal P. Vrba.

„A nebylo líp, až přišel on, soudce spravedlivý a otec,“ dodal starý sedlák. Vrba i Šedivý pohlédli z něho tázavě na Krameria. Ten oběma na vysvětlenou řekl:

„Pantáta jest horlivý čtenář –“

„A přišel si sem pro knížky,“ mínil Šedivý.

„Sprostný a chudý člověk nesmí povznést svých očí k bohaté tabuli“ – a sedlák upřel své zraky na regály plné knih. „Musí hladovět i v tom a nesmí prohlédnout.“

P. Vrba byl tou odpovědí zaražen. Ne její formou, nebo té porozuměl z poznámky Krameriovy; ale obsah její jej překvapil. A vtom ještě uslyšel to o staré bibli. Kramerius jim pověděl, proč pantáta přišel, a doloživ, jak ta babička chudá plakala pro tu knihu, řekl pojednou sedlákovi, že tu knihu nekoupí. Ten se nemálo zarazil, ale P. Vrba, vystihnuv úsměv i pohled Krameriův, zakýval souhlasně hlavou a ohledávaje kapsy ochotně pravil:

„Jsem s vámi – napolovic, napolovic – vlastně načtvrt, náš pan farář tu druhou částku nahradí, musí.“

„A já také něco přidám,“ doložil Šedivý porozuměv, co se chystá. Za chvilku poté měl starý sedlák v hrsti kolik dvacetníků. Žasna hleděl na ně i na nenadálé dárce; žasl však ještě více a děkoval, když mu Kramerius oznámil, ať ty peníze dle uznání dá tomu vojáčkovi, ale ten ať je opatrný, ať nedá všecko tomu kaprálovi spolknout, a on, Šlechta, ať vezme zas bibli s sebou staré Brtkové.

„A tu máte vy od cesty,“ dodal Kramerius a dal mu dvě knížky, kteréž z regálu vybral. „Když tak rád čtete.“

„A ve kterých kasárnách jest ten synek?“ ptal se P. Vrba.

„Na Dobytčím trhu, velebnosti.“

„Aha, tedy u nás, snad zrovna v mém pokoji – Byl jste tam už někdy?“ Když sedlák zakroutil hlavou, dodal:

„Tak vám ta kasárna ukážu. Máme jednu cestu. Ale počkejte chvilku.“ Obrátiv se ke Krameriovi, dodal:

„Jest psovský čas, v koleně mně to vrtalo a ještě tam mám ty mravence, ale nevydržel jsem doma. Chtěl jsem spatřit vaši novou Expedici, víte, Expedici Královských poštovských novin, královských –,“ opakoval s důrazem.

„Ach, všiml jste si –,“ a Kramerius se usmál. „Ano, královských. Máme teď jen krále –“

„A zůstane to tak?“ ptal se P. Vrba.

„Nechám to tak, dokud to na titulu nechají – A myslím, že nechají, alespoň teď. Budeme mít bohdá brzo korunovaného krále.“

„Víte néco, slyšel–li jste něco?“ tázal se rychle, nedočkavě P. Vrba.

„Baron Neuberk ti něco řekl?“ tázavě doplnil Šedivý.

„Ano, povídal, že tu v Praze bude brzo držán sjezd. Stavové se sjedou. Podají stížnosti, ale nejprve budou prý žádat o korunu, aby byla z Vídně vrácena. Povídal to hrabě Kolovrat, kanclíř, a hrabě Lažanský, Prokop, nejvyšší sudí. Ten to baronovi také řekl.“

„A to jsem chtěl slyšet, to jsem chtěl slyšet!“ opakoval P. Vrba a mnul si vesele ruce. „Vida, dobře jsem hádal, však jsem to panu faráři povídal. Už ne rex non coronatus, už ne; a dobře že jsem sem šel. Však jsem si hned pomyslil, že se takhle více toho dovím nežli z novin.“

„A já bych stavům ještě jedno poradil,“ pravil Kramerius, „aby také o to žádali, a důtklivě, aby nový král mateřský jazyk opět do všech našich škol a kancelářů zavedl. Nebo jen tak okřejeme –“

„To to, pane, to ale já myslím, že se to teď změní; dřív, víme, za nebožtíka, to ne, ten samou němčinu,“ mluvil horlivě P. Vrba. „To s korunou jest dobrý začátek. A vůbec, milí zlatí, já se těším, že bude teď jinak, a věřím, víte, co v Písmě svatém psáno: Co se bouříte a pláčete? Neumřelať, ale spí –“ A zdvihnuv pravici do výše, potřepal jí, a obočí vypjav, opakoval: „Neumřelať!“

Ale vtom už sebou škubl, jak zaslechl hlahol zvonů.

„Poledne! Pan farář bude čekat. Tak už nic nového, pane Kramerius? Tak pojďte, pantáto, zavedu vás.“ Podav ruku Krameriovi i Šedivému, měl se k odchodu. Ale u samých dveří se zastaviv, ptal se, nebyl–li tu někdo v makovém plášti kupovat Paprockého. Uslyšev, že nebyl, dal se do smíchu a pravil: „Však on přijde. Hledá svůj rod šlechtický, Herr von Lidlowa. Ať si Paprockého dobře počítáte, takový bohatý soused a šlechtic k tomu ať platí. Spánembohem! Tak pojďte, pantáto.“

Sedlák, dosud sedě stranou a pány pozoruje a jejich hovoru naslouchaje, vstal na vyzvání knězovo, ale hledě z bible na Krameria, ptal se ho, jestli to tedy tak, má–li bibli opravdu zase vzít staré Brtkové. Když Kramerius přisvědčil, děkoval staroch znovu za Brtkovou a sám za knihy a dodal, podávaje Krameriovi drsnou svou pravici:

„Vzácný pane, jsou jako náš sloup a naše světlo. Aby jich pánbůh ve zdraví zachoval.“

Kramerius mu stiskl ruku a zval jej, aby zas, až přijde do Prahy, se tu zastavil a aby pozdravoval rychtáře Vaváka, aby už zase jednou přišel, že už tu dávno nebyl ani nepsal.

Tu se staroch lekl.

„A proboha!“ zvolal, „vždyť já – odpustějí – ale měl jsem plnou hlavu těch myšlínek – Vždyť jim nesu od našeho rychtáře psaní –“

Složiv pytel, hrabal se vespod v kožichu, až odtud vytáhl dobře složené psaní.

„Měl jste přinést odpověď?“ ptal se K,ramerius, bera list. „Rychtář nic neříkal.“

„Tak jest dobře, pozdravujte ho. Sbohem, velebný pane!“ dodal, pozdravuje P. Vrbu, který ze dveří vykračoval. Za ním se hrnul sedlák v kožichu, nesa bibli zase v pytli na zádech, dav si na šedou hlavu vysokou svou beranici s pentličkami.