Читать книгу F. L. Věk (Díl druhý) - Alois Jirásek - Страница 6

Farář Hejna seděl v lenošce a bubnoval po ní prsty. To se již počínal mrzeti. Těšil se dnes na koncert, a teď nešel ani koncertista, ani posel, kterého pro něj poslal. Kdykoliv mladý Held přišel do domu do hodiny učit Toníčka, musil se pokaždé zastavit u těch starých kněží. S P. Vrbou seznámil se skrze svého žáka a P. Vrba zas uvedl Helda k starému pánovi, jenž měl hudbu tuze rád. Proto ochotně souhlasil s návrhem svého Matouška, aby jim tu ten mladý filosof časem zahrál; a tak Held koncertoval někdy sám, někdy se svým žákem na housle. Hrál ledacos, většinou samé vážné věci, jak to měl rád farář, jenž schoulen v lenošce spokojeně naslouchal. Ale pokaždé přidal Held nakonec něco pro jeho kaplana, nějakou písničku, takovou „od nás“, jak P. Vrba říkával.

A teď nešli. Stařičký farář už polonahlas broukal a huboval, to že ten starý blázen s tou chasou mladou jistě – Vtom se ozvaly kroky a do jizby vešli: nejprve nějaký cizí mladý pán a s ním Matoušek a pak Held. Ten by byl nejraději dnes vynechal, ale P. Vrba mu nedal.

„Musíte, Heldíčku, musíte, nic naplat. Pan farář se těší. A hrát jakoby nic a o těch raších ani muk. Pan farář by se rozzlobil, kdyby slyšel, co se v našem domě děje. Ulehl by mně třeba, bylo by mu zle.“

Tak šedovlasý kaplan už nahoře rozhodl, když se trochu ukonejšil z toho rozrušení pračaty způsobeného. Tam nahoře se také seznámil s Věkem a hned byl srdečnější, když uslyšel, že mladý kupec je z Dobrušky.

„A to pan farář bude rád. To musíte k nám. On tam u vás před lety letoucími býval kaplanem, ale to už je – kdepak!“

Teď ho faráři uváděl, a ten Věka vítal jako nějakého příbuzného. To všecko Dobruška způsobila: tam zažil farář Hejna několik spokojených let jako kaplan, tam, jak si hned vzpomněl, seznámil se s P. Langem, však že – A tu by byl vykládal ten svůj zápas o vyšší věk s P. Langem a Fulgentiem Kahánkem, kdo koho přečká, ale Matoušek otočil řeč a za chvilečku poté již Held začal. Hrál sám, bez průvodu, a Věk v duchu si vyznal, že by tak nedovedl, že to nevšední hra; nicméně byl rád, když mladý filosof se po prvním kousku omluvil, že musí domů, do kláštera, že nemůže dále hráti. Také Věk se rozloučil s oběma starochy, kteří ho zvali, aby ještě k nim přišel, nežli odjede, a vyšel s Heldem ven. A hned jak vyšli, zeptal se na Tháma, je–li tu jistě a kde bydlí. Ze tu Thám je, Held věděl, nikoliv však, kde bydlí. Umluvivše se, že se zítra sejdou, rozloučili se oba mladí „krajané“, jak si říkali.

F. Věk si vydechl. Nové ty známosti byly mu sice příjemný, nicméně si přál býti sám, aby po svém užil Prahy a také po tom trapném dojmu, kterého před chvílí zažil a který mu nešel z mysli.

V hospodě prve, když obědval, si v duchu rozvrhl, že se podívá také někde po klavíru, který si chtěl koupiti. Nyní to však odložil, poněvadž se mu prve Held nabídl, když se zmínil o té koupi, že by mu poradil a zavedl ho do dobré dílny. Jedno však z rozvrhu zůstalo, že se podívá večer do divadla. Na to se velice těšil. Teď mu také, jak se ubíral Dobytčím trhem, připadlo, že se v divadle asi najisto doví, kde Thám přebývá. Proto bez rozmýšlení zamířil dolů na Staré Město. Odpoledne zatím valně pokročilo, ale do divadla bylo ještě dost času. Zašel si tedy schválně na Staroměstské náměstí podívat se na bývalý klášter benediktský u Sv. Mikuláše, nyní na dílny soukromníkům rozprodaný, kde strávil svá první studentská léta. A ještě mu času do divadla zbývalo, takže se zastavil v kavárně v Krenovském domě. Když odtud vycházel, den se značně nachýlil. Železná ulice byla tou dobou živější proudem těch, kteří se ubírali do divadla, i povozy, které k němu přijížděly. Běhouni v červených premovaných kabátech před panskými kočáry nesli v rukou pochodně; jejich rudá zář nesla se mihotavě prvním soumrakem. Jím mrkalo také zarudlé světlo olejové lampy na rohu ulice a světla v divadelním podjezdu.

Bylo nadobyčej vlažno; vzduch prvního jara byl nějak silný. F. Věk se cítil unaven; ale nebylo to nepříjemno. Také všecko okolí, šum v ulici a před divadlem, všechen ten ruch jindy mu tak vábivý a teď tak vzácný, i představení samo, na něž se těšil (byla Figarova svatba), to vše vzbuzovalo v něm zvláštní, příjemné rozčilení, jakého již dávno nepocítil. A při každém kroku skoro jiná vzpomínka na minulé dni, kdy sem chodil za Mozartem, kdy tu sám zpíval.

Koupil si lístek a chtěl ještě ku vrátnému zeptat se, nezná–li adresy Thámovy. Ale vtom se ozvalo za ním nějak radostné:

„Herr von Věk!“

Rychle se obrátil a již stanul, žasna. Před ním stála a živě se k němu hlásila nějaká paní ve velkém šátku přes ramena a v jakémsi divném čepci, zjev zevnějšku ne nejspořádanějšího a celkem sešlý. Madame Butteau! Jak se spadla! Bývala tělnatá, a ještě v Kralíkách, ač měli tam při společnosti samý nedostatek, vypadala zachovaleji. Že se s Věkem shledala, patrně ji velmi těšilo a nic mu neměla za zlé, že jí hned nepoznal. A zase opakovala, to že je náhoda, šťastná náhoda, jakou bude mít Paulinka radost, a hned zas, kde se tu proboha pan Věk vzal. To mluvila zase česky.

Mladý kupec byl rád tomu shledání, ale že tak hned o Paule začala, jakou bude mít radost, to se ho nemile dotklo. Ta patrná úmyslnost v tom. Mladý kupec na to ani slovem neodvětil a hned se ptal na Tháma, že se po něm právě chtěl sháněti.

„A já zas tady na něj čekala. Od šesti hodin. Celé odpůldne nebyl doma, ani na oběd. Ach, milý pane Věk, ach, škoda povídat! Čekala jsem, myslila, že se tu s ním sejdu.“

„Je zas u divadla?“

„Je. Má, co si přál, Prahu, ale –“

„A co synáček, můj kmotříček,“ rychle se Věk optal.

Paní Butteauová žasla, že Věk neví, že chlapeček zemřel a snad že také ne, že její muž. Když na její otázku, dal–li mu o tom Thám vědět, odpověděl, že žádného psaní nedostal, tu stará paní jala se rameny potrhovat a šátkem na prsou poškubávati, jako by si ho upravovala, a rozčileně přitom mluvila:

„Vždyť jsem si myslila! Vždyť – och, pane Věk, změnilo se leccos, leccos, že by člověk nepomyslil – chudák můj muž! A jaký chudák – Alespoň všemu ušel! Je mu líp, ba líp.“

To řekla paní jindy lehkovážná, dobromyslná, i v nesnázích mysli nepozbývající, patrně trpce. A vtom se ptala, jde–li do divadla, a hned poté, nečekajíc odpovědi, že je přece také navštíví, a co, že by mohl k nim hned. Věk namítl, že je pozdě; než to neplatilo. Paní Butteauová se nedala odbyti, naléhajíc, že u starých dobrých známých hodiny neplatí a že by se Paula hněvala. Mladý kupec byl by rád Paulu spatřil, než přece hned nesvolil a uvedl, že paní Butteauová čeká tu na Tháma.

„Ale ten už beztoho nepřijde! Kdovíkde se toulá. Čekala jsem vlastně na peníze, doma nenechal ani halíře, a večer beztoho domů nepřijde –“

F. Věk se poddal. Jednak neodolal naléhání paní Butteauové, jednak ho odzbrojilo přání spatřiti Paulu. Šli Železnou ulicí k Staroměstskému náměstí. Paní Butteauová mluvila skoro pořád sama. První bylo o dcerách, o Loty, ta že je u velmi dobré společnosti, ve Vídni, a že se bude teď brzo vdávat – „S panem –,“ tázal se Věk a nedořekl, nemoha na jméno vzpomenouti. Ale paní Butteauová mu rozuměla, že myslí milovníka bývalé jejich společnosti, s kterým Loty uprchla.

„Ne, ne, ó ne, ó to bude mít jinší štěstí. Nějaký pán, vyšší úředník, bohatý. A Betyna, no, ta vyrostla, a je teď tu, u divadla, zatím ve sboru. Má tu takové štěstí, jako Loty měla,“ dodala ironicky. „Samé intriky, a Thám se jí tam také dost neujímá.“

F. Věk přerušil její živou řeč tím, že se jí zeptal na pana Butteaua. „Ach, chudáček stará, tak pan kmotříček nevěděl, že umřel. Ba usnul, pane Věku, to byla smrt! Před vánocemi. Byli jsme zrovna v Rychnově. Ještě sehnal na Štědrý den, aby bylo dost, a večeřel s námi, všecko, ryba mu chutnala, všecko, dostali jsme ji od mlynáře prezentem, upravila jsem ji, jak nebožtík rád, tuze dobře, dala jsem si na ní záležet; a po večeři s námi chudáček ještě seděl, všecko; ale spat šel nejdřív. A víc nevstal. Už jsme ho nevzbudili.“

Konec té řeči mluvila pohnutým hlasem a pohnutí její se neutišilo, neboť Věk se také na jejího vnoučka zeptal, co se mu stalo.

„Ach bože, takový brouček! Jak to měl vydržet! Když s ním Paula chodila – trampota samá a v trampotě přišel na svět. Však co bych povídala, nebylo v domě, což jeho jest, a kdyby byla šťastná náhoda pana kmotříčka k nám nezavedla –“

Vidouc, že Věk sebou trhl, že to nerad slyší, začala zas o vnoučátku, jak brzo po dědečkovi zhaslo, psotník že je umořil –

„A je mu také dobře,“ dodala s rozhodností i trpkostí u ní neobyčejnou. „Jenže Paula –“

„Rmoutila se tuze –“

„Oh, a nemůže zapomenout. Ale ta se podiví, až teď přijdeme. Často jsem o tom mluvila, jak bývalo, když jsme se tak pěkně sesedli a děvčata zpívala, a když jste hráli a já tak vedle v kuchyni vás poslouchala a kafíčko vařila a pak na stůl prostřela. A teď! Teď bývá zle, nedostává se, nebo Thám… dnes… Ale co bych pořád stýskala!“ obrátila veseleji a počala na něj, na Věka, se vyptávat, ale jen zkrátka, a že si na něj často s děvčaty vzpomenou, a nejvíc s Paulinkou –

To již přešli Staroměstské náměstí a zahýbali k Řetězové ulici. Věkovi nebylo dosti volno. Tam u divadla se těšil té náhodě, která ho s paní Butteauovou svedla; než z toho, co mu teď všecko řekla nebo napověděla, pojímala ho obava, jak je u Thámů.

Také jej zaráželo, jak se paní Butteauová změnila, v zevnějšku i v chování, a že pořád mluvila o tom nedostatku. Domlouvá–li se? Jak by se jí pomoci nabídl? Byl ve svém přílišném útlocitu na rozpacích. Ale když šli Řetězovou ulicí kolem Tří divých a madame se zmínila, tu že je tuze dobrý traktér, sem že chodí moc pánů na oběd a ona že odtud také někdy béře, však že chtěla dnes Paule také – na tento pokyn se Věk nabídl, ač ho mrzelo, že stará má při všem Paulinku. Paní Butteauová přijala peníze beze vší urážky, patrně ráda, jako když z nohy trn vytrhne.

Stanuli před nevysokým patrovým domem kousek dále přes ulici, proti paláci hrabat z Kokořova. Věk vešel otevřenými dvířky ve velkých vratech domovních a stoupal pak po tmavých dřevěných schodech nahoru a zabočil vpravo, jak mu paní Butteauová udala. Než dvéře otevřela, zašeptala mu, aby byl tiše, ona že půjde napřed, že Paulu překvapí. I vešli do nevelkého pokoje o jednom okně. V jeho zásvitu, neboť v pokoji světla nebylo, viděl Věk, že dvéře do druhého jsou otevřeny, a v druhém, také tmavém, že se něco v koutku probělává. A z toho temna se ozvala Paula, když se jí matka zeptala, proč sedí potmě, proč si nerozsvítila. Odvětila, že se jí nechtělo. Zvuk jejího hlasu, jejž Věk poprvé poznal v Kralíkách, dotkl se ho jako kouzlem. Stál všechen vzrušen, zraku z temného koutu neodvraceje. Vtom vedle něho zakříslo, několik jisker se mihlo temnotou. Paní Butteauová zažehla troud a sirku a vtom už se Paula rychle vstávajíc ptala, je–li sama.

„Ne, nejsem, někoho ti vedu,“ vesele ohlašovala. „To se podivíš!“

Na okamžik nastalo ticho. Temnem míhala se modravá zář zanícené síry, i zápach její bylo cítit, vtom svíčka zaplanula a náhlé její světlo ozářilo také mladou Thámovu ženu stanuvší prostřed druhého pokoje, štíhlou, urostlou, v bílém čepečku na hlavě a s černým krajkovým šátkem volně od hrdla přes ňadra uvázaným. Tvář její byla přihlédla a hubená, takže i v plné záři, jež na ni padla, zůstával jí stín pod patrnou lícní kostí. A hubeností tou zdála se i ústa větší, nežli byla, i krásné oči, jež pátravě hleděly do prvního pokoje. V tváři jevila se únava, ustaranost; ale všechen její zjev byl jímavý. Alespoň Věka dojímal, jakož prve i to vzbudilo jeho soucit, že ji zastal samotnu, v temném koutku, v myšlenkách pohříženu.

Tvář jí oživla, a rychle pokročila, když poznala Věka, jenž pozdraviv vstoupil a pak mlčky, hledě na ni pohledem plným živého účastenství, ruku jí podával. Vzala ji chvatně, upřímněji stiskla i potřásla.

„Vy! A právě teď! To jste hodný!“ Začala po německu.

Věk pověděl, jak se setkal s paní Butteauovou, ale ta mu vpadla do řeči, ohlašujíc Paule, že pan Věk nic nevěděl, aby povážila, že psaní od Tháma nedostal, že Thám ani nepsal.

„Nedostal jste?“ divila se Paula.

„Nedostal. Teprve paní matka mi řekla. Byl jsem velice smutně překvapen, že pan Butteau –“

„A hned za ním náš Venoušek,“ ozvala se Paula temně. „Jak jsem tenkrát byla šťastna. Dítě a řeč! Ale dlouho jsem na něj nemluvila a dlouho mu nezpívala,“ povzdechla česky.

Hlas se jí zachvěl, nozdry se jí pohnuly, oči zamrkaly; zaplakala, nemohouc domluviti. Paní Butteauová, postavivši svíčku na stůl, rychle přistoupila k dceři a jala se ji těšit a jí domlouvati, cože je to plátno. Ale vtom už Paula sama se přemohla; majíc dlouhé oční řasy ještě oroseny, žádala Věka, aby prominul.

„Byla to má jediná radost,“ dodala, sedajíc ke kulatému stolu, když si Věk proti ní usedl.

„A také co Venoušek zemřel,“ pokračovala, „mnoho, mnoho se změnilo.“

Stará paní začala zase těšit, ale nějak zběžně, majíc teď patrně jiné věci na mysli, a zašla také brzo do předního pokojíku. Paula toho nedbala, Věk pak tím méně, všechen jsa zaujat svou bývalou žačkou, a valně si ani nevšiml, že vedle zapraskaly loučky, že se tam náhle rudě od nich projasnilo, jak je stará paní zapálila, a že s nimi odešla ven zatopit. Řekl několik slov Paule na útěchu, ale ona zakroutila hlavou a pravila:

„O, vy nevíte, co to je. Co jsem se namodlila k pánubohu, aby mně dal zase řeč. Teď ji mám, ale na stýskání, na samý nářek.“

Mluvíc hleděla před se na stůl. Pak upřevši zrak na Věka, zeptala se:

„S Thámem jste nemluvil?“

„Nemluvil. Hledal jsem ho v divadle.“

„Sotva byste ho byl tam našel. Je dnes opera.“ Zamlčela se na okamžik, pak dodala:

„Co je teď v Praze, já ho málo mám.“ A povzdechla. „Praha mu je teď vzácná, a má tolik známostí,“ mírnil Věk.

„Pravda, ty známosti! A samí vlastenci!“

To slovo řekla trpce, skoro s úsměškem, takže Věk překvapen sebou bezděky trhl, až si toho Paula povšimla. Ale nezarazila se, nýbrž s tím pochmurným, skoro přísným výrazem v líci pokračovala:

„Divíte se. Ale po takové ráně, jako já teď, a v takovém postavení, jako jsme byli,“ jala se nehtem rýti čárky do tabule a upírala na ně své oči, „a jako dosud jsme, člověk prohlédne a jinak na všecko hledí.“

„Ale přítel Thám se k vám jistě nezměnil. Když pro vás tolik –“

„Ó vím, že udělal dost, mnoho, ale teď to těžce nese, teď ho to mrzí a dává to znát. Do svatby bylo jinak, ale pak se to měnilo. A teď ještě ta smrt – A nadto je nás kolik a je mu to příliš. Je pravda, vidím to, ale vyhnat je, maminku – Betyna je ovšem někdy prostořeká, ale s maminkou by se nemusil vadit. Však ji znáte, jaká je dobrácká –“

„Je–li možná?“

„Že Betynu kazí a podporuje; mně to není ovšem jedno a snáším tu i tam. Teď mně maminka i Bety vyčítají, že ho nemám k tomu stěhování –“ Jala se vypravovati, že Loty psala a je zvala, aby se přestěhovali za ní do Vídně, že ona se vdá a že Bety bude moci na její místo u divadla a Thám že by měl také místo, tak dobré jako v Praze, a jistě také ona, Paula. Ale Thám že nechce o tom ani slyšet, aby ona vystupovala na jevišti, a z Prahy že také nechce, třebaže by také maminka měla z toho náramnou radost, kdyby byli zase s Loty všichni pohromadě.

„Ale to vlastenství!“ dodala s trpkým úsměvem a pohodila hlavou.

„Nemá na tom dost, co mu již obětoval; nechal takového pěkného postavení, on, doktor, a teď zase, nanovo, a jen aby tu mohl zůstat mezi vlastenci, třeba v nouzi, a my s ním.“

F. Věk žasl. Něčeho takového byl by se od Pauly nenadál. Neměl však té chvíle dost odvahy, aby jí to řekl, a jen vyslovil své podivení, že ona tak tuze z Prahy pospíchá.

„Ano, protože by jinde byl víc můj!“ vybuchla. V očích jí zablesklo a přes ubledlou tvář jí přeletěl nádech ruměnce. Než vtom se zarazila, jako by byla řekla, co neměla. Věka v ten okamžik bodla bezděky žárlivost. Ale vzpamatoval se, jenže ne tak, aby Paula nebyla postřehla, že tato její slova se ho živě dotkla.

Zrak její utkvěl na jeho tváři zkoumavě, ale zároveň vroucněji. Pak pojednou podala mu přes tabuli svou hubenou, bílou, pěknou ruku a řekla vroucnějším tónem: „Vy budete šťastnější.“

Sentimentálně se usmál, ale než něco odvětil, otevřely se dvéře předního pokoje, zarachotily tam talíře, a již se hrnula paní Butteauová, majíc plné ruce nádob s večeří i džbán piva. Stavěla vše na stůl, všecka udýchána, ale rozjařena, a mluvila hovorně, že to je od Tří divých, že to není sice jako z domácí kuchyně, ale že už je teď na strojení pozdě, však že pan Věk je zase navštíví a tu že mu ukáže, že ještě nezapomněla vařit, a aby odpustil, že nedává ani ubrus, že by to zatím vystydlo, aby jedli tak – Paula byla večeří překvapena. Podívala se na matku, podívala se na Věka, jako by tušila, ale ten, jako by jejího zkoumavého pohledu neviděl, mluvil s paní Butteauovou. Teď teprve si všiml, jaký to nuzný byt a jak je stará paní dost v rozpacích, snášejíc náčiní a nádobí, každý kousek z jiné vsi. Vymlouvala to, jak mohla, ale mysl jí to nikterak nekalilo. Zasedla s mladými a chutě jim krájela a podávala. Věk, ač mu nebylo do jídla, ze šetrnosti k matce i dceři jedl jako opravdový host.

Stará paní nutila, upřímně pobízela, jako jindy dělávala. Těšilo ji, že mohla pana Věka pohostit. (Na to pohoštění jeho byla by si, kdyby bylo možná, peníze jistě jinde vypůjčila, ale když jinde nemohla…) Při plném stole, z něhož však sama sobě nejméně brala, zapomněla na všechno. Byla dobré míry, a proto ani hned nepostřehla, že její host je změněn, že nějak zvážněl. I začala o minulosti, kdy ještě bydlili v Řeznické ulici. F. Věk si všiml, že Paula na to nic neřekla a že při těch matčiných vzpomínkách hleděla více do stolu; on sám se nepřiznal, že tam už dnes byl i u jejich bývalého bytu.

Stará paní mluvila, pobízela, nalévala, divíc se upřímně, že tak málo jedí, a zase o Betyně, škoda že tu není, ta že by si pochutnala, to že jí musí kousek schovat, jistěže přijde z divadla jako vlk. Hned zase na Loty došlo, ta že teď už asi telecí pečínku ne, ta že něco lepšího – a škoda že její pozvání nepřišlo dřív, nežli Thám dostal zde v Praze zase místo, že by z venkova spíš byl šel do Vídně. Věk tuše, že teď snad dojde na stížnosti a na stěhování, odbočil v hovoru a měl se za chvilku k odchodu. Stará paní nechtěla o tom ani slyšet, a to že musí počkat na Betynu a Thám že snad také přijde, a kapku punče že by ještě mohli – Betyny a punče se Věk lekl, s Thámem se teď setkati si nepřál. Bylo mu tu vůbec nějak úzko. Paula se ho ptala, když vstal, kdy zase přijde, a brzo ať přijde.

Slíbil.

„A to na celé odpoledne,“ doložila paní Butteauová, „víte, uděláme si zase svačinu, jak bývalo.“ A odešla rozsvítit do předního pokojíku lampičku.

„A to vás pak zase přivedeme na vlastenskou víru,“ řekl Věk v ten okamžik Paule, stoje proti ní s kloboukem v ruce. „Jste jí nevěrná. Víte ještě, pamatujete se, jak tenkrát Thám, u vás ještě, přel se s pannou Lotynkou o české divadlo a o českou řeč, a jak jste při něm byla? Vidím vás ještě, jak vám v očích a na tváři bylo vidět, jak jste s Thámem, jakou máte z něho radost.“

Paní Thámová se trpce usmála.

„Ó to bylo všecko jinak,“ odvětila. „Tenkrát jsem všecko jinak viděla.“ Pomlčela, pak jako by se rozhodla, dodala: „A leccos se pak také jinak ukázalo. Když on, Thám – ale ne, nemluvme o tom.“ To řekla živěji, chmuříc čelo, když Věk chtěl slova její vyvraceti. Umlkl, zaražen tou rozhodností. Vtom se paní Butteauová vrátila a on dával rychleji Paule dobrou noc. Vyprovodila jej s matkou, jež lampičkou svítila až ke schodům. Zvaly ho ještě jednou, aby tedy brzo přišel. Jak na zatáčce schodů se ohlédl, aby pozdravil, ještě jednou se mu kmitla nahoře mladá paní v čepečku, ubledlá, zapadlých krásných očí, jež za ním vážně, zamyšleně hleděly. V ten okamžik mu připadla všecka jiná, jako cizí. Zeď mu ji zaclonila a jen ještě hlas paní Butteauové slyšel starostně za ním volající, aby dal pozor, že ty schody –

F. Věk vyšel kvapně z domu, záhy však zmírnil krok. Zahnul do ulice, nehledě na cestu. Šel a šel, a ne tudy, kudy přišel, nýbrž kolem dominikánského kláštera k Perštejnu a odtud do Nové aleje. Měsíc nesvítil, nebe se zatahovalo chmurami, bylo však příjemně. Prve si všímal Věk Prahy každým krokem. Teď šel, ničeho a nikoho nedbaje, a ne chodníkem, nýbrž prostřed ulicí, v aleji. Vracel se s neladnou myslí. Takhle si to cestou v poštovním voze nemaloval, jak se s Paulou a Thámem sejde. Myslil pořád na ně. A více na Paulu, jak se změnila. Nebyl spokojen. V mysli jeho tkvěl hluboko její sympatický obraz, kdy byla němou, sličnou dívkou, nešťastnou, poetickou, kdy na ni nadto hleděl očima mladíka poprvé zamilovaného. Pak s ní poprvé mluvil, nedlouho po tom, co řeči nabyla, v okamžiku, kdy byla tím a prvorozeným děckem přeblažená. A dnes s ní rozmlouval podruhé.

To nebyla ta Paula! Neměl jejích trpkých zkušeností, v tom jí nerozuměl a byl stejného ideálního snažení jako Thám. Myslíval, Paula že mu bude rozumět, že dovede i oběť přinést. A dnes, jak se vyjádřila o vlastencích! – Jen ona chce být první, je v moci své matky a ta v moci jejích sester. A Thám mezi nimi!

Teď lépe rozuměl tomu, jak tenkrát v Kralíkách byl rozhárán. „Jsem špatný učitel,“ také mu tenkráte řekl, že jeho, Věka, učil a k vlastenectví nabádal, a on, Thám, že sám teď s německými herci se světem potlouká a svou sílu utrácí, i svého ducha, že se zabíjí. To bylo všecko kvůli Paule, že její rodiny nechtěl opustit; a teď, když zase byli v Praze, když i Thám se mohl oddati svému, tu zase na něj naléhaly, pryč ho táhnou, aby ony, stará a Betyna s tou Lotkou, byly pohromadě. A Paula je při nich i kvůli nim i kvůli sobě, protože žárlí na jeho vlastenectví. V jakých to je Thám poměrech! Jaká ta jeho domácnost! Pracuje o vznešenou věc, pomáhá zvelebovat vlastenecké divadlo, on nejvíc, a mateřskou řeč, a doma ty boje kvůli takovým herečkám! Však také kvůli nim se jeho, Věka, prve skoro ani nezeptaly, jak je u něho doma, co matka, co on. A nač stará vždy o Paule před ním začínala? Zač ho má Butteauová? To jej mrzelo. Tak došel do Staré aleje, a když stanul opodál Prašné brány, na okamžik se rozmýšlel. Než rozhodl se do své hospody, ač nebylo pozdě. Hledati známých se mu za té nálady nechtělo.

Ve svém pokoji chvíli ještě přecházel, pak u okna stanul. Hleděl přes pavlač na dvůr, kde tou dobou bylo již ticho mezi formanskými vozy, trčícími vysoko do temna, v míhavé, nevalné záři nádvorní svítilny. Věk ještě uvažoval o své návštěvě; také na matku vzpomněl, na domov, na svou tichou, čistou sedničku. A zase na Paulu myslil. Uvažoval její řeč a také mu jí bylo zase líto, když se mu mihla na mysli, tak přepadlá, ubledlá, když se mu kmitl pohled jejích zapadlých očí.