Читать книгу F. L. Věk (Díl druhý) - Alois Jirásek - Страница 8

Den co den chodil P. Vrba ráno naproti k Svatému Ignáci sloužit mši svatou, a to od té doby, co jim zavřeli kostel sv. Karla. Za teplejšího počasí chodil s ním také farář Hejna, na jaře dlouho ve svém tmavomodrém límcovém plášti, v čepici přes uši stažené, a míval mši zpravidla nejblíže tomu oltáři, u kteréhož teď po nějaký rok denně sloužil vojenský kněz slovanskou mši svatou. Dnes, ač byl krásný březnový den a slunce jasně svítilo, zůstal starý farář doma. Nebyloť mu již od večera dosti volno a v noci dobře nespal; ale svého kaplana do kostela poslal. A ten byl tomu rád, že jde sám, nebo se chtěl po mši zastavit a také se zastavil vedle ve vojenské nemocnici. Přeptával se na Brtka a chtěl se k němu podívat. Vojáci ho však nahoru nepustili a odbyli ho, že o vojákovi nevědí, jak mu je. Vtom, jak s nimi jednal, přicházel shora mladý důstojník a ten, povšimnuv si starého kněze, sám k němu přistoupil a ptal se zdvořile, čeho si přeje.

Uslyšev, pokrčil rameny, teď že není čas návštěv, ale poslal vojáka nahoru se zeptat, jak je tomu ztrestanému muži. Přišla zpráva, jaká se dala očekávat: že je tomu vojákovi zle, že musí ustavičně na břiše ležet, jak má hřbet rozbitý. Rozsekali ho, že má záda jednu ránu, až mu maso visí, a že se to všecko zapaluje. Tak voják vyřizoval.

Zasmušen vracel se P. Vrba domů. Cestou sám sebe v duchu plísnil, to že má ze své dobroty, kdyby byl do těch prokletých kasáren nelezl, a proč tam lezl, když ten dům tak zneuctili, takže by ten kaprál byl třeba na tom vojákovi tak neseděl a ho nesoužil a nemyslil, že on, Vrba, je strýcem toho nešťastného Brtka. Teď že bude mít, teď aby chodil do nemocnice. O to by tak nebylo, ale o faráře, když mu nic neřekl.

Docházeje k jejich domu, zahlédl před ním paní Markovou. Ještě ta! Jistě čeká kvůli tomu děvčeti. Zase nová starost! A co si toho vždycky nabere, každému vyhoví –

Mračil se dost, ale když došel, vyslechl docela vlídně a s účastenstvím, že ta šlechtična si vyšla do kostela, ale že se nevrací, že již to je dlouho.

„Zabloudila,“ mínil.

„A ta se nedá.“ Zvěděl leccos, i to o té němčině; ale tu se jen usmíval, až paní Markovou tím popletl. Začala také povídat, jak ráno, když studenti odešli, byla ta slečna u okna, jak se dívala na dvůr na vojsko, že se ani nemohla odtrhnout. Vtom zahlédl P. Vrba v okně holou hlavu faráře Hejny v malé černé čepičce; i chvátal, že pan farář čeká.

Okolo desáté dostali návštěvu. Přišel Kramerius, byv lístkem Vrbovým pozván, a s ním Šedivý. Pro mladého toho spisovatele si Kramerius sám vzkázal, aby uviděl šlechtičnu, o kterou se pomáhal také starat. Spatřili ji pak, když po desáté vstoupila s Vavákem, v kožíšku, v čapce, v červených punčochách, po ránu svěžejší nežli včera. Vavák měl dnes na prsou stříbrný peníz. Maternová se zarazila, když zhlédla tolik mužů, jichž se nenadála. Šla ke křeslu políbit starému faráři ruku i P. Vrbovi, jenž zapomenuv na všecko mrzení, pozoroval usmívaje se oba mladé muže, patrně překvapené. Zvláště ten mladší, Šedivý, jenž stál v pozadí, jak pannu Maternovou zhlédl, už z ní oka nespustil.

Rychtář Vavák, jsa teď jako poručníkem mladé Maternové, chtěl, a také z vlastenecké horlivosti to udělal, aby poznala, jací lidé znamenití se jí ujímají. I ukázal na Krameria, to že je ten český slávomnožce a novinotistce, a tu pan Prokop Šedivý, herecký veršovec u vlastenského divadla, aby se jim poděkovala. Na to slovo, jež více účinkovalo nežli ten novinotistce, svezl se dívčin pohled z Krameria na Šedivého; podala mu ruku dříve nežli Krameriovi.

Když vycházeli z domu, pošeptal Šedivý, jda s Krameriem poslední, svému společníku: „Jako malina!“

Kramerius se usmál a řekl:

„To nepůjdeš se mnou.“

„No, mohl bych, ale – mám tudy cestu, mohl bych se zastavit u –“

„Tak sbohem, a nestavuj se a raděj čekej –“

„Anač?“

„Snad se panna zas vrátí, snad ji ten major nepřijme; pak bys ji mohl zas vyprovodit.“

„Ale kam?“

Kramerius pokrčil rameny a pravil:

„To by byla chyba, věru bych nevěděl. A do nějaké služby –“

„Ne, to ne!“ vpadl Šedivý živě. Vtom došli společnosti, která stanula před domem. Kramerius se rozloučil s Vavákem a P. Vrbou, panně Maternové pak přál mnoho štěstí a dobrou pořízenou. Šedivý zůstal a přibočil se k dívce. Dali se Dobytčím trhem vzhůru a napříč k bývalé jezovitské koleji, nyní vojenské nemocnici. Vavák, jda s P. Vrbou za mladými, začal vážný hovor, jak by bylo, kdyby ten strýc major nechtěl a své neteře si nenechal. Vtom si zase vzpomněl na toho bohatého měšťana, o kterém mu včera P. Vrba pověděl.

Zatím mladí před nimi bezstarostněji se bavili. Panna Maternová ptala se sice na strýcův byt a vyznala se také, že se toho strýčka nějak bojí. Ale brzo na bázeň zapomněla, jak se s Šedivým rozhovořila. Byl mladý, ti ostatní byli všichni starší a staří, vážní, a on tak hovorný a zdvořilý. Také se jí líbil postavou, v tmavozeleném, pěkném kabátě, v napudrovaných vlasech, sám trochu přisnědlý, usmívavé, zdravé tváře. A tak mu to slušelo, když se usmál a ukázal zdravé, bílé zuby.

To všecko postřehla, třebaže zpočátku klopila zrak nebo před se hleděla. Ani to jí neušlo, jak za hovoru se po ní tváří obrací, jak jen na ni hledí. Mluvil s ní o Praze. Pověděla mu, jak se jí dnes v kostele, tamhle (ukázala po Sv. Ignáci) líbilo, ale jak poté trochu bloudila, když jdouc z kostela kousek zašla, aby se ještě rozhlédla, a jak ta stará paní, u níž byla na noc, trnula a se divila, že se tak sama mohla odvážit. Zasmála se tomu, ale vtom si na divadlo vzpomněla. Šedivý začal chutě o svém zalíbeném předměte, ale nedokončil. Zahnuliť zatím kolem rohu vojenské nemocnice a dostali se do ulice stromovím vysázené. Vedla vzhůru podél někdejšího ústavu šlechtičen, právě na všeobecnou nemocnici proměněného. Lipová alej táhla se celou tou ulicí a dále za rozlehlou budovou šlechtického ústavu až na samý kraj Lipové ulice.

Záplava jarního světla slunečního proudila stromovím, až se jeho větve dosud holé a tmavé v plné té záři leskly. A tu jak se panna Maternová zvědavě po novém místě rozhlížela, zeptala se na velikou tu budovu, podél kteréž kráčeli, a pozorně naslouchala, jako prve o divadle, když Šedivý vykládal, jaké tu měly šlechtičny zaopatření, než se přestěhovaly na Hradčany, a jak se vůbec dobře mají a že ani nejsou všechny českých rodů a tak starých jako některé domácí.

Oči jeho utkvěly přitom zkoumavě na tváři mladé šlechtičny. Ta na okamžik se před se zahleděla jako v zamyšlení, až se pojednou optala:

„A mají také kočáry?“

Šedivý byl překvapen, ale pak se té otázce bezděky usmál.

„Na kočárech jezdí, pravda,“ odvětil, „ale panno, hle!“

Zastavil se. Byli u příčné ulice, jež alej přerušovala. Šedivý ukazoval přes příčnou tu ulici nalevo na roh, kde stálo patrové stavení s mansardovou střechou krytou kůrkami, valně už zahnědlými. Stavení to, ozdobené při zakulacených rozích plochými sloupy a nad okny římsami barokového rázu, mělo zelené žaluzie. Nevysoký vchod byl z ulice. Od toho domu dále směrem aleje k Lipové ulici táhla se vysoká zeď. Z ní v určitých vzdálenostech vynikaly mírně profilované ozdobné pilíře, na jejichž hlavicích stály pískovcové vázy a putti ve stínu rozložitých stromů za zdí se vysoko pnoucích.

„V tom domě bydlí pan major Materna,“ ohlašoval Šedivý. Toho okamžiku stanuli u nich Vavák s P. Vrbou.

„Tak to je dům pana majora,“ mínil rychtář, hledě na nárožní stavení. „A to je v nějaké zahradě.“

„To je hraběte Glam–Gallasa,“ vysvětloval P. Vrba.

„A veliká!“ mínil rychtář, stopuje zrakem dlouhou zeď.

„Ó veliká,“ vysvětloval Šedivý, rukou směr naznačuje. „Tady a Lipovou ulicí a odtud zas jde zeď Ječnou ulicí až dolů k jezovitům. Hrabě Gallas skoupil tu několik domů, no, již před dvacíti lety, a tenhle,“ a ukázal na majorův dům, „byl také sousedský, ale patřil nějaké baronce a byla při něm vinice a kuchyňská zahrada. A ještě jiné zahrady a zahrádky skoupil a udělal z toho zahradu. Je prý tuze krásná.“

„A jakže pan major?“

„Sloužil prý s nějakým Gallasem na vojně. A tak mu pak tu ten byt přenechali.“

Mladá Maternová mlčela. Nějak zvážněvši hleděla na dům se žaluziemi, na zahradní zeď i na koruny stromů stopené v zářivém jasu jarního slunce. Trhla sebou, když P. Vrba ji vyzval, takže tedy ve jménu Páně půjdou. Rudý stín mihl se jí obličejem a neodvětila ani, když jí Šedivý přál, aby šťastně pořídila. Zato jí svitlo ve zraku, když dodal, že tu chvíli počká, kdyby se snad brzo vrátili.

Vešli. Síň byla bílena, cihlami dlážděna, dřevěné staré schody měly masivní zábradlí zděné, pod nímž u prvního schodu stála na podstavci nevelká socha nějaké zkroucené stojící Flóry nebo mladé zahradnice. P. Vrba šel napřed, za ním rychtář, poslední panna Maternová. Nahoře na chodbě čistě vybílené zahlédli na oknech mnoho uschlých květin, v jednom, ve výklenku, také dva hudební pulpity. A okna byla zašlá, míst sem tam měňavě duhových. Stanuli. Spatřiliť napravo na konci chodby otevřené dvéře. Viděli jimi veliký krb, nyní studený, bez záře, nad ním na bílé zdi plno lesklého měděného nádobí, kaserolů, pánví, forem i konvic, a pod tím u zdi poblíž krbu nenatřený nevelký stůl, na stole koš, z něhož čouhala nějaká zelenina a vrkoč cibule. Vedle koše na stole lesklo se mdle do šedastříbrna bříško zabité ryby.

Před tou rybou ležela otevřená kniha, nehrubá, nevelká, a nad ní se skláněli dva mužové skoro proti sobě. Ten napravo hodně veliký prošedivělých vlasů, s černou mašlí v týle, suchý, dlouhých rukou, s přistřiženými kníry, s cvočkem v uchu, v šedé kamizole a v tmavých nohavicích a gamaších, druhý značně menší, subtilnější, v květovaném županu, v napudrované vlásence a copu. A ten, ukazuje ukazováčkem na nějaké místo v knize, opakoval: