Читать книгу F. L. Věk (Díl druhý) - Alois Jirásek - Страница 5

Vrásčitý ten žid zarudlé, nehusté brady, v dlouhém kabátě a v širokém klobouce hodně již matně lesklém, sebral Věkovi dva vaky a bral se s nimi dlouhým průjezdem, nedbaje posměšků dvou formanů v modrých plantách a chlupatých kloboucích, kteří stáli v průjezde s otylým prvním podomkem v zelené sametové čepičce a bílé zástěře. Ani tento první podomek, ani druhý, jeho „fici“, který přicházel z nádvoří, kde stálo několik formanských vozů, mladého Věka si hrubě nevšimli. Nepřijelť na svém kočáře nebo s povozem jako forman, tenkráte zvláště vítaný host.

Nad čtverhranným, vlhkým nádvořím, v pozadí konírnami vpravo, vlevo staveními obklopeným, vznášela se kolem pavlač a tou se dostal Věk do svého pokojíka, jejž mu žid opatřil. Mladý kupec se tu vyznal. Bylať to hospoda jeho kraje; zde také starý Šulc „stával“, sem za ním, jsa ještě studentem, chodíval pro psaní a zásilky od maminky. Tu také v tomto průjezde i na tomto dvoře pozdě do večera na starého formana čekal, odtud si tenkráte ty osudné koláče odnášel, s nimiž pak upadl v umrlčí kapli přes P. Matyáše a z mrtvých jej probudil.

Tak mu ty vzpomínky na špinavém dvoře se začaly. Když do svého pokojíka vstoupil, pomyslil, co teď, a také hned, kde asi Thám bydlí a kde by se na něj nejdříve doptal. Sotvaže si trochu oblek upravil, sešel dolů do hospody, aby pojedl. Pak se vydal do města.

Nejprve zamířil k Hněvkovskému. Z adresy jeho věděl, že bydlí na Dobytčím trhu. F. Věk se dal kolem Hybernského kláštera před čtyřmi lety zrušeného a kolem jeho kostela, právě tou dobou nadobro zamčeného, dolů Starou alejí po Příkopech. Stromy dlouhé té aleje byly ještě holé, ale v zářivém vzduchu krásného jarního dne, v plném proudu sluneční záře, v níž se leskla okna domů zavřená i sem tam otevřená, jako by se projasnily, jako by již prociťovaly.

Pod nimi sem tam na lavičkách seděli lidé, šuměly proudy se procházejících. Jeden dolů, druhý proti němu, jeden pestřejší a šumnější nežli druhý. V nich skoro všichni bez plášťů, v jarním obleku, páni ve vykrojených kabátech, makových, žemlových, zelených, cihlových, dámy ve vysokých kloboucích mužským podobných, sem tam růžové barvy s pérem, v šatech se šerpami, ta s pánem, ta s vystrojeným děvčátkem, ona s chlapečkem v krátké kazajce, s širokou šerpou kolem pasu a velikým bílým límcem u krku. Tu kráčel důstojník v černých gamaších, v bílém fráčku, v červené vestě, tam nějaký napudrovaný abbé celý černý, s úzkým pláštíkem přes ruku přehozeným: mladí, staří, ale nejvíce mladí, a všichni vyvábeni zářícím sluncem. F. Věk tomu ruchu, tomu hluku a šumu, z něhož hřmotně vyrážel rachot panských kočárů a jiných povozů i pokřikování kočích, už odvykl. Až se mu hlava z toho točila, i z toho, že tak bedlivě všeho si všímal a pozor dával, nepotká–li někoho známého. Spatřil dva bývalé kolegy z filosofie; ale oni ho nezahlédli a on se k nim nehlásil.

To bylo dole na rohu Koňského trhu opodál zděných kotců a krámů v dřevěných boudách. Odtud zahnul F. Věk vzhůru k Vodičkově ulici. Všiml si lidí, kteří stáli na konci rozlehlého náměstí, i jaký proud lidí se hrne k rozlehlým hradbám, za ně, za Koňskou bránu, rozhlédnout se po polích za ní, po omladlém osení. Z Vodičkovy ulice se dal do Řeznické. Šel za vzpomínkami, a pro ně zastavil se před nevysokým domem, kdež Butteauova rodina kdysi bydlila, kde poznal Paulu i Tháma a zažil tolik příjemného i tolik nepříjemného a trpkého. Nepodobalo se, že by Thám, je–li tu, jak Hněvkovský psal, najal si byt zrovna v tomto domě, nicméně vešel Věk do stavení.

Stoupal povědomými dřevěnými schody; nitro jeho divně zatrnulo, když stanul nahoře na chodbičce, která byla té chvíle načichlá vůní kávy čerstvě vařené, jak obyčejně bývala, když sem před lety odpoledne chodíval učit Paulu na housle, a když na konci té chodbičky spatřil známé dvéře bytu někdy páně Butteauova, kdysi bílé, u kliky ohmatané. Stál okamžik tiše, v duchu dojat, jako by čekal na nějaký hlas, neozve–li se káravé, ale dobromyslné volání staré paní Butteauové nebo veselé chechtání malé Betyny nebo Lotčin popěvek, jak ho již tu na chodbě bývalo slýchati. F. Věk se až lekl, když se dvéře náhle otevřely. Ale tím, že vyšla jakási služka nesoucí dřez plný špinavé vody, uveden zase do skutečnosti. Trochu popleten ptal se, nebydlí–li tu pan Butteau.

„Ne, tady neostává.“

„Ani v tom domě, nebo pan Thám?“

„Ne, žádný.“

A děvečka dívala se udiveně za mladým pánem, jenž se tak zdvořile ptal a jenž pojednou odtud tak pospíchal. Pak se již nikde nezastavil, až když Žitnou ulicí se dostal na Dobytčí trh. Tam bylo velmi živo a nejživěji a nejhlučněji kolem starého kamenného náhrobku s křížem, jenž o samotě tu stál nachýlen a do země zapadlý asi třicet kroků před Novoměstskou radnicí. Děti se tu rojily a honily, nejvíce chlapci, jako včely na slunci. F. Věk se však nalevo ohlížel, přes několik domů, stojících skoro prostřed Dobytčího trhu. Vyvalilť se za nimi do jasného vzduchu špinavý, zahnědlý mrak, vysoko zavířil a zároveň temná rána zaduněla. Jindy tu bylo vídati nad domy věž kostela Božího těla, ale Věk ho toho okamžiku neuviděl, ani když mrak se ztratil, ani když obešed zámečnickou dílnu v nároží těch domů, stanul zanedlouho za nimi. Kostela již skoro nebylo. Zeď s cimbuřím kolem hřbitůvku tatam, hřbitov plný rumu a kamení, a z kostela, v podobu osmipaprskové hvězdy vystavěného, srazili právě zase kus zdi. Už jen málo z té památné stavby trčelo. F. Věk ji znal z kroniky a pomyslil si toho okamžiku, že je jí škoda, ale dlouho nepostáv, dal se napravo, napříč trhem, přes hlubokou cestu rozjezděnou, vedoucí prostranstvím vzhůru k Slovanům.

Z listů věděl, že Hněvkovský bydlí skoro naproti kostelu Božího těla a tím také jezuitskému. Našel ten dům brzo, za spoustou klad, jež navaleny ležely na prostranství před domy, té chvíle skoro chůvami a dětmi obalených. Přítele doma nezastal. Řekli mu, že je asi jistě v sousedství. Věk tam zašed, vyhledal byt paní Markové, kde bydlil nějaký kolega Hněvkovského.

Byt ten byl přes dvůr, v zadním patrovém domě. Když po schodech nahoru docházel, uvítal ho hlas dvojích houslí. Duo znělo z bytu paní Markové. Mladý kupec, nechtěje vytrhovati, chvíli čekal za dveřmi, naslouchaje hře, v níž prim zněl nadobyčej čistě a pěkně. Ale když hra neměla konce, zaťukal a vešel. V prosté, čistotné jizbě o dvou oknech s bílými záslonkami stáli u pultu dva studenti; šestnáctiletý gymnasista, onen, jenž u P. Vrby si knihy na pensa vypůjčoval, a druhý, starší, asi dvacetiletý, pěkného čela, hustého obočí, zpod něhož hleděly bystré, hnědé oči.

F. Věk se omluvil, že vyrušuje, a ptal se po Hněvkovském, že snad tu je u svého kolegy.

„Před chvílí odešli,“ odvětil mladší houslista.

„Ale kam, nevíme,“ dodal starší.

Na Věkovi bylo patrno, že ta zpráva mu nemilá. Na okamžik přemýšlel, pak prosil, aby p. Hněvkovskému, přijde–li sem s kolegou, dobrotivě řekli, aby přišel zítra ráno na Poříč k Zlatému bažantu. A teď udal své jméno a odkud přijel. Ale vtom už ten starší, filosof, odložil rychle housle a velmi živě uvítal Věka.

„A toť jsme trochu krajané – Já jsem Held, filosof, z Třebechovic u Hradce Králové.“

Věka shledání to těšilo; za chvilku již byl s „krajanem“ v živém hovoru. „Toníček“, jak Held studentíkovi říkal, skládal noty, pultek přestavoval, pozoruje přitom hostě i naslouchaje hovoru. Held a Věk se rychle seznámili, jednak Hněvkovským, s nímž se Held také přátelsky znal, jednak hudbou i podobným během mládí. Dovědělť se Věk, že i Held byl choralistou, a to kostela Panny Marie Na louži, ale že brzo ztratil hlas.

„A tu mně pak muzika pomohla.“

„Housle; krásně hrajete.“

„Ano, housličky mně pomohly. Pro ně si mne pan regens chori křížovnický oblíbil.“

„Páter Trautman, znal jsem ho také.“

„Divoký muzikus. Hodný člověk. Vymohl mně byt i stravu u křížovníků. Sem jen na hodinku docházím. Přehráváme si tuhle s Toníčkem.“

Vtom se ozval náhlý rachot bubnu. Věk sebou až trhl. „To je tamhle ze dvora,“ ukazoval Toníček, „to máme přes tu chvíli.“

Věk vstav přistoupil k oknu, plnému měsíčních růží, a vyhledí ven, na veliké prostranství, rozkládající se rozlehle za kasárnami, někdy ústavem starých kněží, až za bývalé proboštství ke kostelu sv. Petra na Zderaze, tou dobou již také zrušenému a zavřenému. F. Věk byl překvapen velikým prostranstvím i oddělením pěšího vojska na něm. „To je nějaká execírka?“

„To tady je pořád,“ odvětil Held, přistupuje k oknu; ale vtom už Toníček u druhého, jež v ten okamžik prudce otevřel, zvolal: „To není execírka –“

„To asi není,“ opakoval Held, hledě na nádvoří. Otevřel okno. Zářivým vzduchem bylo jasně viděti na tmavé půdě nádvoří, uzavřeného bývalým ústavem kněžským, kostelem sv. Karla Boromejského a přilehlými budovami, dvě řady pěších vojáků v bílých fracích; na rozkaz právě zarazili. Stáli jako bílá zeď; od ní se jen odrážely červené výložky a červeně vyložené šůsky a třpyt tasených šavlí i lesk mosazných ozdob na přední části zakulacených černých čák, zpod nichž vzadu splývaly všem jednou řadou, jako když šňůrou mrští, copy všechny stejně dlouhé.

Na pravém křídle seděl na hnědém koni nějaký důstojník, na levém stál jiný, jak jej bylo znáti po taseném kordu, rudé vestě i lesku jeho premování na klobouce.

Podél jedné řady, a každá byla asi o sto mužích, přejížděl na vraníku vyšší důstojník, maje tasenou šavli, podél druhé řady, na druhé straně, na hnědáku jiný důstojník.

Na toho Toníček z okna ukazuje ohlašoval, že to je adjutant, a tamten na vraném že je major. Znal to své sousedství. Všichni upřeně pohlíželi na nádvoří a sotva si povšimli, že i v sousedství, na zádech domů v tyto strany hledících, je všude dost lidí u oken i na pavlačích, kde byla jaká. A oči všech také utkvěly na té bílé živé zdi a na majorovi, jenž mocným, pronikavým hlasem dal nějaký rozkaz. Řady se hnuly, kus od sebe, čelem proti sobě ulici utvořily; vtom také přistoupili z pozadí od kasáren čtyři vojáci, každý s náručí prutů či holí, jež vojákům rozdávali.

„To jsou pračata,“ zaražen pravil Věk, obraceje se po Heldovi.

Vtom nad nimi vzduch prudčeji zavanul a také cizí hlas svědčil, že někdo vešel. Byl to páter Vrba.

„I vy safienti! Pane Held! Co to je! Já myslím, že hrajete jako vzteklý, ani se vás dočkat nemůžeme, až musím za vámi, do těch zatrápených schodů, a vy tu lelky chytáte! Pan farář se nemůže dočkat.“

Vtom zalehl sem z nádvoří krátký signál, jednou – podruhé. To trubač na pravém křídle i trubač na levém křídle dávali znamení, že jsou pruty rozdány a všecko že k vykonání pračat už připraveno.

Held se na Vrbovo promluvení rychle obrátil; ale nežli kněze uvítal, stál Vrba za nimi volaje, co tu mají. Podíval se na Věka, pak ven, a tam už zrak jeho utkvěl.

„Maria Panno! To je ulice! To jsou pračata!“ volal šedý kněz. „Zas už! Co se zas stalo v těch pekelných kasárnách!“ mluvil rozhorluje se a nachyloval se přes Helda a vtom vzkřikl:

„Už ho vedou! A od nás, z našeho domu! Rasovnu z něho udělali. Ubožáku! To tě jistě udal nějaký takový otrapa kaprál –“ Tak mluvil k vojáku, jenž ho neslyšel a jejž profós s dvěma ozbrojenými vojáky přiváděl po pás obnaženého. Za té své řeči ještě přeběhl P. Vrba k druhému oknu, k Toníčkovi, jenž upozorňoval, že felčar odsouzeného ještě přehlíží; vtom šedý kněz vychyluje se, škubaje sebou a chmuře tvář, ztemna vzkřikl:

„Už! Pánbůh tě posilni!“

Odsouzenec zmizel v hrozné ulici; krajní dva vojáci ji zavřeli nahými šavlemi, jež napříč napřáhli, a trubač na tom konci začal troubiti reveil. Nad živou zdí míhaly se bílé rukávy a rudé skvrny – jejich výložky, a s nimi se míhaly od kraje dál a dál hole a bily jako do žita do nahých zad vojákových. Ten, krče ramena před krupobitím bolestných ran, pod nimiž pruhy naskakovaly i krev vystřikovala, běžel s hlavou schýlenou, maje ruce na prsou zkřížené. A trubač troubil a ustal teprve, když byl odsouzenec v polovici; ale vtom už spustil trubač na druhém křídle týž signál a troubil, až voják doběhl konce a zpět zase do polovice, kdy druhý trubač převzal notu v tu chvíli hrozně znějící. F. Věk všechen rozrušen se odvrátil, a jak bezděky pohlédl k druhému oknu, spatřil, že šedovlasý kněz v tmavohnědém kabátě a v černých punčochách také se již nevychyluje oknem.

P. Vrba, hledě zamračeně do země, měl ruce na prsou sepjaté, jako by se modlil. A modlil se; to za ubohého tam v té ulici, a vtom si maně vzpomněl na starou Brtkovou z Milčic a na starého sedláka, jenž pro jejího vnuka bibli prodával. Venku se ozvaly toho okamžiku přede dveřmi kroky a do dveří vstoupil voják jakýsi, patrně důstojnický sluha. Všichni u oken se po něm obrátili. Zarazil se, ale pak, když zhlédl P. Vrbu, pozdravil hó uctivě, a přistupuje k němu, ohlašoval, že ho hledal, že byl dole, ale že ho ten starý velebný pán sem poslal, aby řekl –

„Co chcete? Mám snad jít?“ přerušil mu Vrba řeč, jsa opravdu překvapen tím neobyčejným poslem.

„Tady on, Brtek, voják u regimentu, u Brinken, ráčili u něho být a říct mu, kdyby chtěl domů psát nebo kdyby mu bylo nějak zle, aby k nim přišel –“

„Co je s ním?“

„Prosím – běhá ulicí – teď.“

„To je on!“ vzkřikl P. Vrba, až se voják posel zarazil. Venku se ozvaly, patrně ze sousedských oken, živé výkřiky, a Held, jenž se svým žákem stál u okna, vzkřikl:

„Upad!“

V ten okamžik umlkl signál. Všichni ve světnici běželi k oknům. Do trestné ulice vstupoval právě felčar s důstojníkem. Shýbli se k vojáku, jenž dobíhaje počtvrté ulicí, z náramných bolestí mdlobou zchvácen se skácel. Ti tam u okna viděli, jak na felčarovo znamení přichvátali dva vojáci a jak na padlého kamaráda přehodili plachtu. P. Vrba hleděl za nimi, jak odnášeli do kasáren bezvládné tělo zabalené v bílé plachtě, jež nasakovala jeho krví, a pomyslil si:

„Kdyby ho tak babička viděla!“

Venku zaznělo zase dvoje krátké, ostré zatroubení na obou křídlech na znamení, že je pokuta dokonána; pak i pronikavé majorovo velení až do pokoje zalehlo. Teď už nikdo nedbal o nádvoří a vojáky. Věk i studenti hleděli na vojáka, jenž na Vrbový otázky vypravoval, co se stalo a jak mladý Brtek, jeho krajan, dostal se až na pračata.

P. Vrba prve dobře tušil, že toho příčinou je nějaký surovec desátník. Byl to ten nedopita, kterého on sám v kasárnách poznal. Dokud měl Brtek nějaký groš, bylo dobře. Ale pak, když nemohl nic dávati (a dal skoro všechno, co dostal, tomu kaprálovi), tak voják vypravoval, byly zase bouřky, hůř a hůř, protože si kaprál myslí, že ten velebný pán, jako P. Vrba, je Brtkův nějaký strýček, a ten ať platí. Nevěřil nic mladému vojákovi, že toho velebného pána ani neznal, ty peníze že byly od babičky. I týral Brtka na cvičení, bil ho, nadával mu, kopal ho, když mu vojáček zouval gamaše, ukládal mu potupné tresty, nechával ho u své postele v noci v plné zbroji stráži stát –

„A což není zastání? Což si nemohl stěžovat?“ zvolal P. Vrba.

„I stěžoval si – ale pan hejtman,“ a voják mávl rukou, „ten ani dobře nerozumí, je Němec a nadává –“

„Vám Čechům –“

„Nám nejvíce, a zle – a tuhle, když pan kaprál začal kamaráda zase bít a nadávat i babičce a –“

„Mně snad,“ vpadl P. Vrba.

Voják jen hlavou přikývl a dodal, že se už Brtek neudržel, že ho pojaly zlost a lítost; a vzepřel se desátníkovi, neuposlechl a mrštil jím, když ho ten chytil za vlasy –

„A z toho dnes –,“ ozval se Věk.

„A jak jste mne, vojáčku, našel, a co mi nesete?“

„Věděl jsem o nich, on mně Brtek všecko pověděl, řekli mu, že ostávají blízko, a z arestu mně vzkázal po jednom hodném vojáku, abych jim to všecko pověděl, a kdyby někdo od nich, jako z Milčic, k němu přišel, čekal teď pořád babičku, a že jistě nejdřív přijdou k nim, velebný pane, tak aby to nějak udělali, aby babička nezvěděla. A dřív jsem to nemohl vyřídit,“ dodal voják, „nemohl jsem od pána z kasáren.“

P. Vrba kýval hlavou a opakoval:

„Tak, tak – Udělám – můžete–li, vyřiďte mu, ať se nestará – a že se přijdu na něj podívat.“ A vyptal se, kam zbitého odnesli.

Voják jen dvéře zavřel a již se P. Vrba uplivl, a pokrucuje hlavou, opakoval:

„Otroci! A my také! Všude, všude otroci!“