Читать книгу Ztracená - Блейк Пирс - Страница 11

Georgi Tullymu se nelíbil vzhled části plochy přes silnici. Nevěděl přesně, proč.

Není proč se obávat, řekl si v duchu. Ranní světlo si s ním zřejmě jen pohrávalo.

Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. Pak se sklonil a zvedl hrst půdy. Jako vždy byla měkká a luxusní. Také voněla, byla bohatá na živiny z minulé sklizně kukuřice – slupky byly zaorány zpět do půdy.

Dobrá černá země Iowy, pomyslel si, když mu kousky země propadávaly mezi prsty.

Tato země byla v Georgeově rodině léta, takže tuto jemnou půdu znal celý svůj život. Ale nikdy se mu neokoukala a jeho hrdost na to, že pečuje o nejbohatší půdu na světě nikdy nemizela.

Podíval se přes pole, která se táhlo do dáli. Zemi nyní několik dní obdělávali. Byla připravena a čekala na kukuřici, posypanou fialovým insekticidem, až bude uložena na místo, kde se brzy objeví kukuřičné klasy.

Odkládal výsadbu do dneška, aby se ujistil, že na to bude dobré počasí. Samozřejmě, že si nikdy nemohl být jistý, že nebude takto pozdě v roce ještě mrznout a úroda nebude zničena. Vzpomněl si na bláznivý dubnový vichr v 70. letech, který překvapil jeho otce. Ale když George ucítil závan teplého vzduchu a podíval se na vysoké mraky, které se táhly po obloze, byl si jistý, že to bude v pořádku.

Dnes je den D, pomyslel si.

Jak George stál a pozoroval, jeho pomocník, Duke Russo přijel traktorem, který táhl čtyřicet stop dlouhý sazeč. Sazeč dokázal pojmout šestnáct řádků najednou, třicet palců od sebe, jedno semeno po druhém a na každé položit hnojivo, semeno zakrýt a převálcovat.

Georgovi synové, Roland a Jasper, stáli v poli a čekali na příjezd traktoru a kráčeli směrem k němu, zatímco se drkotal po okraji pole. George se pro sebe usmál. Duke a chlapci byli dobrá posádka. Nebylo nutné, aby George čekal na výsadbu. Zamával na tři muže, pak se obrátil a zamířil zpět ke svému náklaďáku.

Ale ten kus půdy u silnice znovu upoutal jeho pozornost. Co to tam je? Minul kypřič kousek země? Nedokázal si představit, jak by se to mohlo stát.

Možná tu hrabal lesní svišť.

Ale jak kráčel směrem k onomu místu, viděl, že tohle žádný svišť neudělal. Nebyl tam žádný otvor a půda byla uhlazená.

Vypadalo to, jako by tu bylo něco zahrabáno.

George si zabručel pod vousy. Vandalové a vtipálci mu občas způsobili potíže. Před několika lety nějací kluci poblíž Angieru ukradli traktor a použili jej k demolici skladovací haly. V poslední době jiní stříkali sprejem sprosťárny na ploty a zdi a dokonce i na dobytek.

Rozčilovalo ho to – a bolelo.

George neměl ani tušení, proč by děti usilovaly o to, aby mu způsobily potíže. Nikdy jim nijak neublížil. Nahlásil incidenty Joei Sinardovi, policejnímu šéfovi z Angieru, ale ten s tím nikdy nic neudělal.

"Co ti parchanti udělali tentokrát?" řekl nahlas a klepal o půdu botou.

Předpokládal, že bude lepší, když to zjistí. To, co zde bylo zakopáno, by mohlo zničit jeho vybavení.

Obrátil se ke své posádce a zamával na Dukea, aby zastavil traktor. Když byl motor vypnutý, zakřičel George na své syny.

"Jaspere, Rolande – přineste mi tu lopatu z kabiny traktoru."

"Co se děje, tati?" Zavolal Jasper.

"Já nevím. Prostě to udělej."

O chvilku později k němu Duke a chlapci přicházeli. Jasper podal svému otci lopatu.

Skupina zvědavě sledovala, jak George strčil lopatu do půdy. Jak to udělal, došel do jeho chřípí zvláštní, kyselý zápach.

Pocítil vlnu instinktivního strachu.

Co je tam k čertu je?

Nabral pár lopat hlíny, než narazil na něco pevného, ale měkkého.

Začal nabírat opatrněji, snažil se odhalit, co to je. Brzy spatřil něco bledého.

Georgeovi několik okamžiků trvalo, než zaregistroval, co to je.

"Ó, Bože!" zalapal po dechu a žaludek se mu obracel hrůzou.

Byla to ruka – ruka mladé ženy.