Читать книгу Opuštěná - Блейк Пирс - Страница 10

Už se to dělo zase.

Netvor jménem Peterson držel April v zajetí a ta byla někde před ní.

Riley se pokoušela prohledat temnotu. Každý krok se zdál být pomalý a těžkopádný, ale ona věděla, že si musí pospíšit.

S brokovnicí přes rameno Riley ve tmě narazila na příkrý, blátivý svah směrem k řece. Najednou je uviděla. Peterson stál po kotníky ve vodě. Jen pár metrů od něj byla April napůl ponořená ve vodě, se svázanýma rukama a nohama.

Riley sáhla po své brokovnici, ale Peterson zvedl pistoli a namířil přímo na April.

"Ani na to nepomýšlej," křičel Peterson. "Jeden krok a je po všem."

Riley se vyděsila. Kdyby svou brokovnici jen zvedla, Peterson by zabil April dřív, než by stačila vypálit.

Položila brokovnici na zem.

Zhrození v tváři její dcery ji bude pronásledovat navždy ...

Riley přestala utíkat a ohnula se, lapala po dechu.

Bylo časné ráno a šla si zaběhat. Ale ta hrozná vzpomínka ji zastavila.

Zapomene někdy na ten hrozný okamžik?

Přestane se někdy cítit provinile za to, že April uvrhla do smrtelného nebezpečí?

Ne, pomyslela si. A tak to má být. Nikdy na to nesmím zapomenout.

Vdechovala a vydechovala ostrý, chladný vzduch, dokud se necítila stabilnější. Pak se rozešla po známé lesní stezce. Bledé ranní denní světlo pronikalo mezi stromy.

Tato stezka v městském parku byla blízko domova a bylo snadné se k ní dostat. Riley si sem chodila ráno často zaběhat. Námaha jí obvykle pomáhala vyhnat z mysli zlé duchy a démony z minulých případů. Ale dnes to mělo opačný účinek.

Vše, co se včera stalo – návštěva Penningtonových, nahlédnutí do garáže a Aprilin hněv na Riley – vyvolalo záplavu ošklivých vzpomínek.

A to všechno kvůli mě, pomyslela si Riley a zrychlila tempo svého běhu.

Ale pak si vzpomněla, co se dělo v řece dál.

Petersonova zbraň se zasekla a Riley mu vrazila nůž mezi žebra, ale on jen zavrávoral a spadl do studené vody. Zraněnému Petersonovi se přesto podařilo udržet Riley pod vodou.

Pak uviděla April, zápěstí a nohy měla stále svázané, pak zvedla brokovnici, kterou Riley upustila. Uslyšela ránu do Petersonovy hlavy.

Ale ten netvor se obrátil a vrhl se na April. Strčil jí tvář pod vodu.

Její dcera se utopí.

Riley našla ostrý kámen.

Vrhla se na Petersona a udeřila ho s ním do hlavy.

Ten spadl a ona na něj skočila.

Kamenem znovu a znovu bila Petersona do tváře.

Řeka se tmavě zbarvila krví.

Rozrušena vzpomínkou, Riley utíkala rychleji.

Byla pyšná na svou dceru. April v ten hrozný den ukázala odvahu a důvtip. Byla statečná také v jiných nebezpečných situacích.

Ale teď se April na Riley zlobila.

A Riley si nemohla pomoci a musela se zamyslet, zda pro to má dobrý důvod.

*

Riley se později to odpoledne cítila velmi nesvá během bohoslužby na pohřbu Lois Penningtonové.

Za prvé málokdy chodila do kostela. Její otec byl ostřílený bývalý námořník, který nikdy v nikoho a v nic nevěřil, jen v sebe. Část dětství a období dospívání prožila s tetou a strýcem, kteří se ji snažili dostat do kostela, ale Riley byla příliš vzpurná.

Co se týče pohřbů, ty Riley prostě nenáviděla. Během posledních dvou desetiletí u bezpečnostních složek zažila příliš mnoho brutální reality smrti, takže jí pohřby připadaly pokrytecké. Vždy ze smrti vytvářely něco čistého a klidného.

Celá ta věc je zavádějící, pomyslela si. Tato dívka zemřela násilnou smrtí, svýma rukama nebo pod rukama někoho jiného.

Ale April trvala na tom, že půjde, a Riley ji v tom nemohla nechat sama. Což se zdálo být ironické, protože v tomto okamžiku se Riley cítila sama. Seděla vedle v uličce v zadní řadě zalidněné posvátné svatyně. April byla víc vpředu, seděla v řadě hned za rodinou, co nejblíž k Tiffany. Ale Riley byla ráda, že je April u své přítelkyně a nevadilo jí, že sedí sama.

Slunce rozzářilo okna z barevného skla a rakev vpředu byla obklopená květinami a několika velkými věnci. Bohoslužba byla důstojná a sbor zpíval krásně.

Kazatel teď mumlal něco o víře a spáse, všechny ujišťoval, že Lois je teď na lepším místě. Riley jeho slovům nevěnovala pozornost. Rozhlížela se kolem po indiciích, proč Lois Penningtonová zemřela.

Včera si všimla, jak rodiče Lois seděli na gauči mírně od sebe a vůbec se nedotýkali. Nebyla si jistá, jak si řeč jejich těla vysvětlit. Ale nyní byla paže Lestera Penningtona kolem ramen Eunice v teplém gestu útěchy. Oba dva se zdáli být docela obyčejnými, truchlícími rodiči.

Jestliže na rodině Penningtonových bylo něco vážně špatně, pak to Riley neviděla.

A Riley z toho měla kupodivu nepříjemný pocit.

Považovala se za bystrou pozorovatelku lidské přirozenosti. Pokud Lois skutečně spáchala sebevraždu, byl její rodinný život přinejmenším ustaraný. Ale nic na nich nevypadalo v nepořádku – nic jiného než normální smutek.

Kazatel dokončil své kázání, aniž by zmínil předpokládanou příčinu smrti Lois.

Pak přišla série krátkých, uplakaných svědectví přátel a příbuzných. Hovořili o stesku a šťastnějších časech, někdy zmínili humorné události, které u shromáždění vyvolaly smutný smích.

Ale nic o sebevraždě, pomyslela si Riley.

Něco se jí nezdálo.

Nechtěl někdo z blízkého okolí Lois zmínit něco temného o jejích posledních dnech - boji s depresí, boji s vnitřními démony, nezodpovězeném volání o pomoc? Neměl by někdo naznačit, že její tragická smrt by měla být ponaučením pro ostatní, aby si vyžádali pomoc a podporu namísto zahození vlastního života?

Ale nikdo nic takového neřekl.

Nikdo o tom nechtěl mluvit.

Zdálo se, že se stydí nebo jsou zmateni nebo obojí.

Možná tomu sami plně nevěřili.

Svědectví skončila a nadešel čas prohlédnout si tělo. Riley zůstala sedět. Byla si jistá, že muž z pohřebního ústavu odvedl dobrou práci. To, co z chudáčka Lois zbylo, vůbec nevypadalo, jako když byla nalezena v garáži. Riley ze špatné zkušenosti věděla, jak vypadá uškrcená mrtvola.

Kazatel nakonec nabídl konečné požehnání a rakev byla vynesena ven. Rodina vyšla společně ven a všichni ostatní mohli odejít.

Když Riley vyšla ven, viděla, jak se Tiffany a April plačtivě objímají. Pak Tiffany uviděla Riley a spěchala k ní.

"Nemůžete něco udělat?" zeptala se dívka přiškrceným hlasem.

Otřesené Riley se podařilo říct, "Ne, je mi to líto."

Ještě než ji mohla Tiffany začít prosit, zvolal otec její jméno. Rodina Tiffany nastoupila do černé limuzíny. Tiffany se k nim připojila a vozidlo ujíždělo pryč.

Riley se obrátila zpět k April, která se na ni odmítala podívat.

"Pojedu domů autobusem," řekla April.

April odešla a Riley se ji nesnažila zastavit. Cítila se příšerně a zamířila k autu na parkovišti u kostela.

*

Ten večer nebyla večeře veselou událostí a to už uplynuly dva dny. April s Riley stále nemluvila a sotva promluvila s ostatními. Její smutek byl nakažlivý. Ryan a Gabriela byli stejně teskliví.

Uprostřed jídla Jilly promluvila.

"Dnes jsem si ve škole našla kamarádku. Jmenuje se Jane. Je adoptovaná jako já."

April se rozzářila.

"Hele, to je skvělé, Jilly," řekla April.

"Jo. Máme toho hodně společného. Máme společnou řeč."

Rileyna nálada se trochu zlepšila. Bylo dobré, že si Jilly začínala nacházet přátele. A Riley věděla, že April má o Jilly strach.

Obě dívky si o Jane trochu povídaly. Potom všichni znovu ztichli a posmutněli.

Riley věděla, že Jilly chce rozbít temnou náladu a April rozveselit. Ale mladší dívka teď vypadala ustaraně. Riley se domnívala, že je znepokojena napětím v její nové rodině. Jilly měla jistě strach, že by mohla ztratit, co tak nedávno našla.

Doufám, že nebude mít pravdu, pomyslela si Riley.

Po večeři šly dívky nahoru do svého pokoje a Gabriela uklidila kuchyni. Ryan nalil Riley sklenku bourbonu a jednu také pro sebe a spolu se posadili do obývacího pokoje.

Ani jeden z nich chvíli nemluvil.

"Jdu nahoru promluvit si s April," řekl nakonec Ryan.

"Proč?" Zeptala se Riley.

"Je hrubá. A nejedná s tebou s respektem. Neměli bychom dovolit, aby jí to procházelo."

Riley si vzdychla.

"Není hrubá," řekla.

"No, tak jak bys to nazvala?"

Riley se na chvíli zamyslela.

"Má jen velkou starost," řekla. "Má strach o svou kamarádku Tiffany a cítí se bezmocná. Má strach, že se Lois stalo něco strašného. Měli bychom být rádi, že myslí na druhé. To je známka dospívání."

Oba se opět odmlčeli.

"Co si myslíš, že se opravdu stalo?" Zeptal se nakonec Ryan. "Myslíš si, že Lois spáchala sebevraždu, nebo byla zabita?"

Riley unaveně zakroutila hlavou.

"Kéž bych to věděla," řekla. "Naučila jsem se věřit svému instinktu. Ale můj instinkt se vůbec nehlásí. Prostě ve spojitosti s tím nemám vůbec žádný pocit."

Ryan ji poplácal po ruce.

"Co se stalo není tvoje odpovědnost," řekl.

"Máš pravdu," řekla Riley.

Ryan zívl.

"Jsem unavený," řekl. "Myslím, že půjdu brzy spát."

"Já si tu ještě chvilku posedím," řekla Riley. "Ještě se mi nechce jít spát."

Ryan šel nahoru a Riley si nalila další velký drink. V domě bylo ticho a Riley se cítila opuštěná a podivně bezmocná – byla si jistá, že April se cítí stejně. Ale po dalším drinku se začala uvolňovat a brzy ji přemohla dřímota. Zula si boty a natáhla se na pohovku.

Později se probudila a zjistila, že ji někdo přikryl dekou. Ryan nejspíš přišel dolů, aby ji zkontroloval a ujistil se, že má pohodlí.

Riley se usmála a teď se cítila méně sama. Pak znovu usnula.

*

Riley pocítila záblesk déjà vu, když April spěchala ke garáži Penningtonových.

Jako to udělala včera, Riley zvolala.

"April, nechoď tam!"

Tentokrát April odtrhla policejní pásku předtím, než otevřela dveře.

Pak April zmizela v garáži.

Riley za ní vyrazila a vešla dovnitř.

Interiér garáže byl mnohem větší a tmavší než tomu bylo včera, působil jako obrovské opuštěné skladiště.

Riley April nikde neviděla.

"April, kde jsi?" zavolala.

Hlas April se odrážel v prostoru.

"Tady jsem, mami."

Riley nedokázala říct, odkud ten hlas přichází.

Pomalu se otočila a hleděla do zdánlivě nekonečné tmy.

Konečně se nad hlavou rozsvítilo světlo.

Riley byla omráčená hrůzou.

Na trámu visela dívka jen o pár let starší než April.

Byla mrtvá, ale její oči byly otevřené a její pohled byl upřený na Riley.

A všude kolem dívky byly na stolech a na podlaze rozptýlené stovky zarámovaných fotografií s podobiznami dívek a jejich rodin v různých obdobích jejich života.

"April!" Vykřikla Riley.

Nikdo neodpověděl.

Riley se probudila a posadila se zpříma na gauči, téměř zadýchaná hrůzou z noční můry.

To bylo vše, co mohla udělat, aby nezačala křičet z plných plic ...

"April!"

Ale věděla, že April je nahoře a spí.

Celá rodina spala – kromě ní.

Proč se mi ten sen zdál? podivovala se.

Trvalo to jen chvilku, než našla odpověď.

Uvědomila si, že její instinkt konečně začal spolupracovat.

Věděla, že April měla pravdu – se smrtí Lois nebylo něco v pořádku.

A bylo na ní s tím něco udělat.