Читать книгу Opuštěná - Блейк Пирс - Страница 9

Následující odpoledne Riley jela do domu Penningtonových. Navzdory jejím pochybnostem, že byla Lois Penningtonová zavražděna, si byla Riley jistá, že je správné toto udělat.

Dlužím to April, pomyslela si, zatímco řídila.

Konec konců věděla, jaký to je pocit, být si něčím jistá a nemít nikoho, kdo by jí věřil.

A April si byla určitě jistá, že něco není v pořádku.

Ale Rileyn instinkt se o slovo ještě nepřihlásil. Ale když vjížděli do luxusnější části Fredericksburgu, připomněla si, že netvoři často číhají za nejklidnějšími průčelími. Mnoho okouzlujících domů, kolem kterých projely, jistě skrývalo temné tajemství. V životě spatřila příliš mnoho zla, než aby si toho nebyla vědoma.

A ať už byla smrt Lois sebevražda nebo vražda, nebylo pochyb o tom, že do zdánlivě šťastného domova Penningtonových se vedral netvor.

Riley zaparkovala na ulici před domem. Byl to velký dům o třech podlažích a zabíral poměrně velké prostranství. Riley si vzpomněla, co Ryan řekl o Penningtonových.

"Nejsou úplně bohatí, ale žijí si pohodlně."

Dům jeho slova potvrzoval. Byl to atraktivní, luxusní dům v hezké čtvrti. Jediná nezvyklá věc na domě byla policejní páska přes dveře samostatně stojící garáže, kde rodina našla jejich oběšenou dceru.

Chladný vzduch se ostře vrhl na Riley a April, když vystoupily z auta a rozešly se směrem k domu. Na příjezdové cestě bylo natěsnáno několik zaparkovaných vozů.

Zazvonily na zvonek a Tiffany jim přišla otevřít. April se vrhla do Tiffaniny náruče a obě dívky začaly vzlykat.

"Ach, Tiffany, je mi to tak líto," řekla April.

"Díky, díky, že jsi přišla," řekla Tiffany.

Z jejich společných emocí se Riley sevřelo hrdlo. Obě dívky se zdály být tak mladé, byly to stále jen děti. Zdálo se hrozně nespravedlivé, že musí podstoupit tak hrozné utrpení. I přesto ale cítila k Aprilině srdečné laskavosti zvláštní hrdost. Z April rostla starostlivá a soucitná dívka.

Jako rodič nejspíš dělám něco správně, pomyslela si Riley.

Tiffany byla o něco menší než April a provázela ji nepatrná mladistvá nemotornost. Její vlasy byly jahodově blond a její kůže byla bledá a pihovatá, zarudnutí kolem jejích očí od pláče proto činilo její pohled výraznějším.

Tiffany vedla Riley a April do obývacího pokoje. Rodiče Tiffany seděli mírně od sebe na gauči. Prozrazovala jejich řeč těla něco? Riley si nebyla jistá. Věděla, že páry čelí smutku mnoha různými způsoby.

Několik dalších lidí se pohybovalo kolem, mluvili na sebe tlumeným šeptem. Riley se domnívala, že to jsou přátelé a rodina, která přišla pomoci.

Slyšela, jak se v kuchyni ozývají hlasy a řinčení nádobí, zdálo se, že tam někdo připravuje jídlo. Skrze klenutý průchod do jídelny viděla dvě dvojice, které na stole rovnaly fotografie a vzpomínkové předměty. V obývacím pokoji byly také fotky Lois a její rodiny z různé doby.

Riley se zachvěla při pomyšlení, že dívka na fotkách byla ještě před dvěma dny naživu. Jak by se cítila, kdyby April ztratila tak náhle? Byla to mrazivá myšlenka a k takové realitě se už přiblížila příliš mnohokrát.

Kdo by přišel k ní domů a poskytl jí pomoc a útěchu?

Chtěla by vůbec něčí pomoc a útěchu?

Tyto myšlenky setřásla, když ji Tiffany představila svým rodičům, Lesterovi a Eunice.

"Prosím, nevstávejte," řekla Riley, když se dvojice začala zvedat, aby ji pozdravila.

Riley a April se posadily poblíž dvojice. Eunice měla pihovatou pleť její dcery a pestrobarevné vlasy. Lesterova pleť byla tmavší a jeho obličej byl dlouhý a útlý.

"Je mi velmi líto vaší ztráty," řekla Riley.

Dvojice jí poděkovala. Lesterovi se podařilo vynutit mírný úsměv.

"Nikdy jsme se nesetkali, ale trochu znám Ryana," řekl. "Jak se mu daří?"

Tiffany se natáhla ze své židle, aby poplácala svého otce na paži. Tiše artikulovala, "Jsou rozvedení, tati."

Lesterova tvář trochu zrudla.

"Ach, je mi to velice líto," řekl.

Riley cítila, jak se začervenala.

"Prosím, ne," řekla. "Jak to lidé v této době říkají –´je to složité.´"

Lester pokýval a stále se slabě usmíval.

Pár okamžiků bylo ticho, jen tlumený shon kolem nich pokračoval dál.

Pak Tiffany řekla, "Mami, tati – Aprilina matka je agentkou FBI."

Lester a Eunice se upřeně dívali a nevěděli, co říct. Riley byla znovu v rozpacích a také nevěděla, co na to povědět. Věděla, že April volala včera Tiffany a řekla jí, že přijedou. Zdálo se, že Tiffany doteď neřekla rodičům nic o tom, čím se Riley živí.

Tiffany se dívala střídavě na své rodiče a pak řekla, "Myslela jsem, že by nám možná pomohla zjistit ... co se opravdu stalo."

Lester zalapal po dechu a Eunice si hořce vzdychla.

"Tiffany, už jsme o tom mluvili," začala Eunice. "Víme, co se stalo. Policie si je jistá. Nemáme důvod myslet si něco jiného."

Lester se nejistě postavil.

"Já tohle nemohu řešit," řekl. "Já prostě ... nemůžu."

Otočil se a odešel do jídelny. Riley viděla, že za ním obě dvojice spěchají, aby ho uklidnily.

"Tiffany, měla by ses stydět," řekla Eunice.

Dívčiny oči se zalily slzami.

"Ale já chci jen vědět pravdu, mami. Lois se nezabila. Nemohla to dělat. Já to vím."

Eunice se podívala na Riley.

"Je mi líto, že jsi do toho všeho spadla," řekla. "Tiffany má problém přijmout pravdu."

"To ty a táta se nemůžete vypořádat s pravdou," řekla Tiffany.

"Tiše," řekla matka.

Eunice předala své dceři kapesník.

"Tiffany, jsou věci, které jsi o Lois nevěděla," řekla pomalu a opatrně. "Byla víc nešťastná, než ti nejspíš prozradila. Vysokou školu měla ráda, ale nebylo to pro ni snadné. Udržet si průměr výsledků kvůli stipendiu vytvářelo velký tlak a také pro ni bylo těžké být mimo domov. Začala brát antidepresiva a chodila si na Byars pro odbornou radu. Tvůj otec a já jsme si mysleli, že už se jí daří lépe, ale mýlili jsme se."

Tiffany se snažila udržet své vzlyky pod kontrolou, ale stále vypadala velmi rozzlobeně.

"Ta škola je hrozná," řekla. "Já bych tam nikdy nešla."

"Není hrozná," řekla Eunice. "Je to velmi dobrá škola. Je náročná, to je vše."

"Vsadím se, že ostatní dívky si nemyslely, že to je dobrá škola," řekla Tiffany.

April poslouchala svou přítelkyni s velkými obavami.

"Jaké ostatní dívky?" zeptala se.

"Deanna a Cory," řekla Tiffany. "Jsou taky mrtvé."

Eunice smutně zavrtěla hlavou a řekla Riley, "Dvě další dívky spáchaly sebevraždu na škole Byars minulý semestr. Pro školu to byl hrozný rok."

Tiffany hleděla na matku.

"Nebyly to sebevraždy," řekla. "Lois si to nemyslela. Myslela si, že je s tím místem něco v nepořádku. Nevěděla, co to je, ale řekla mi, že to je něco opravdu zlého."

"Tiffany, byly to sebevraždy," řekla unaveně Eunice. "Každý to říká. Takové věci se stávají."

Tiffany vstala, třásla se zuřivostí a frustrací.

"Smrt Lois se ´jen tak´ nestala," řekla.

Eunice odpověděla, "Až budeš starší, pochopíš, že život může být těžší, než si uvědomuješ. A teď se zase posaď, prosím."

Tiffany se posadila za chmurného mlčení. Eunice se zahleděla do dálky. Riley se cítila hrozně nepříjemně.

"Opravdu jsme nepřišly, abychom vás jakkoli rušily," řekla Riley Eunice. "Omlouvám se za vyrušení. Možná bude nejlepší, když odejdeme."

Eunice mlčky přikývla. Riley a April zamířily ke dveřím.

"Měly jsme zůstat," řekla April mrzutě hned jak byly venku. "Měly jsme položit víc otázek."

"Ne, jen jsme je znepokojily," řekla Riley. "Byla to strašná chyba."

April od ní náhle odběhla.

"Kam jdeš?" Zeptala se Riley zděšeně.

April zamířila přímo k bočnímu vstupu do garáže. Zárubně dveří přetínaly policejní pásky.

"April, nechoď tam!" Řekla Riley.

April ignorovala pásku i svou matku a otočila klikou. Dveře byly odemčené a otevřely se. April se přikrčila pod páskou a vstoupila do garáže. Riley pospíchala za ní a chtěla jí hubovat. Místo toho se jí zmocnila vlastní zvědavost a opatrně nahlédla do garáže.

Nebyly tu žádné automobily a proto parkovací prostor pro tři vozy vypadal strašidelně prázdně. Několika okny dovnitř pronikalo tlumené světlo.

April ukázala směrem k rohu.

"Tiffany mi řekla, že Lois byla nalezena támhle," řekla April.

A opravdu, místo bylo na zemi označeno pruhy krycí pásky.

Pod střechou byly široké střešní trámy a žebřík opřený o zeď.

"Pojď," řekla Riley. "Neměli bychom tady být."

Odvedla dceru ven a zavřela za sebou dveře. Jak šla s April k autu, Riley si scénu vizualizovala. Bylo snadné si představit, jak by mohla dívka vylézt na ten žebřík a oběsit se.

A opravdu se to stalo? říkala si.

Neměla žádný důvod myslet si něco jiného.

I tak začínala pociťovat slabý záchvěv pochybností.

*

Zakrátko poté, když byla Riley později doma, zavolala okresní lékařce, Danici Selves. S Danicou mnoho let kamarádila. Když se jí Riley zeptala na případ smrti Lois Penningtonové, zněla Danica překvapeně.

"Proč se o to tak zajímáš?" Zeptala se Danica. "Ono se o to FBI zajímá?"

"Ne, je to prostě něco osobního."

"Osobního?"

Riley zaváhala a pak řekla, "Moje dcera je dobrá kamarádka se sestrou Lois a Lois také trochu znala. Ona i sestra Lois měly potíže uvěřit, že spáchala sebevraždu."

"Aha," řekla Danica. "No, policie nenašla žádné známky souboje. A já jsem provedla testy a pitvu. Podle výsledků krve si vzala pořádnou dávku alprazolamu nějakou dobu předtím, než zemřela. Můj odhad je, že chtěla být mimo sebe co to jen šlo. V okamžiku, kdy se oběsila, jí už nejspíš vůbec nezáleželo na tom, co dělá. Bylo by to tak mnohem snazší."

"Takže to je opravdu jasný případ," řekla Riley.

"Mě to tak určitě připadá," řekla Danica.

Riley jí poděkovala a hovor ukončila. V té chvíli přišla April dolů s kalkulačkou a kouskem papíru.

"Mami, myslím, že jsem to dokázala!" řekla vzrušeně. "Nemohlo to být nic jiného než vražda!"

April si sedla vedle Riley a ukázala jí nějaká čísla, která si zapsala.

"Provedla jsem malý průzkum na internetu," řekla. "Zjistila jsem, že z více než sta tisíc vysokoškoláků spáchá sedm a půl procent sebevraždu. To je žádná celá nula nula sedmdesát pět procent. Ale na škole Byars jen asi jen sedm set studentů a během posledních několika měsíců se měli zabít tři z nich. To je asi žádná celá čtyřicet tři procent, což je padesáti sedmi násobek průměru! To je prostě nemožné!"

Riley zabolelo u srdce. Cenila si toho, že o tom April tolik přemýšlí. Přemýšlela nad tím velmi dospěle.

"April, jsem si jistá, že tvoje výpočty sedí, ale ..."

"Ale co?"

Riley zavrtěla hlavou. "Vůbec nic to nedokazuje."

April vyvalila nedůvěřivě oči.

"Jak to myslíš, že to nic nedokazuje?"

"Ve statistice jsou takzvané odlehlé hodnoty. Jsou to výjimky pravidla a jsou v rozporu s průměry. Je to jako u posledního případu, na kterém jsem pracovala – toho s travičem, pamatuješ? Většina sériových vrahů jsou muži, ale toto byla žena. A většina vrahů ráda sleduje své oběti umírat, ale téhle to bylo jedno. Toto je stejný případ. Není žádným překvapením, že existují vysoké školy, na kterých spáchá více studentů sebevraždu, než jaký je průměr."

April se na ni dívala a nic neříkala.

"April, právě jsem mluvila s patoložkou, která provedla pitvu. Je si jistá, že smrt Lois byla sebevražda. A ona svou práci zná. Je to odbornice. Musíme věřit jejímu úsudku."

Aprilin obličej se svraštil hněvem.

"Nechápu, proč pro jednou nemůžeš věřit mému úsudku."

Pak spěšně vyrazila nahoru.

Alespoň si je jistá, že ví, co se stalo, pomyslela si s bolestným zasténáním.

To o sobě Riley říct nemohla.

Její instinkt jí stále vůbec nic nenapovídal.