Читать книгу Sledovaná - Блейк Пирс - Страница 16

Riley se začala představovat vraha. Co ale cítil, co si myslel a pozoroval, když přišel a hledal dokonalé místo pro střelbu? Chtěla se stát vrahem, jak jen mohla, aby ho vystopovala. A to se jí podaří. Byl to její dar.

Věděla, že si nejprve musel najít místo.

Hledala kolem, stejně jak to musel dělat on.

Jak se tam pohybovala, pocítila téměř magnetickou sílu.

Táhlo jí to k červenému vrbovému keři. Na jedné straně keře byl prostor mezi jeho větvemi a zemí. Na tom místě bylo na zemi malé holé místo.

Riley se sklonila a pozorně se na zem podívala.

Půda na tom prázdném místě byla čistá a hladká.

Příliš upravená, pomyslela si Riley. Příliš hladká.

Zbytek půdy v této oblasti byla drsnější, nepravidelnější.

Riley se usmála.

Vrah zašel tak daleko, aby po sobě uklidil, aby neprozradil svou přesnou polohu.

Riley se představila místo činu v měsíčním svitu, zahleděla se dolů ze svahu a přes pole směrem k zadní části kasáren.

Představila si, co vrah z tohoto místa viděl – vzdálenou postavu seržanta Worthinga, vycházející zadními dveřmi.

Riley viděla, jak se na vrahově tváři formuje úsměv.

Slyšela, jak přemýšlí ...

"Přesně na čas!"

A jak vrah očekával, seržant si zapálil cigaretu a opřel se o zeď.

Nastal čas jednat – a to musel udělat rychle.

Obloha se začínala prosvětlovat na místě, kde brzy vyjde slunce.

Tak, jak to musel učinit vrah, i Riley se natáhla na holé místo na zemi. Ano, bylo to dokonalé místo, dokonalý tvar pro použití výkonné zbraně.

Ale jaký měl vrah pocit, když v rukou zbraň třímal?

Riley vlastně nikdy odstřelovací pušku M110 v rukou nedržela. Ale před několika lety trochu cvičila s předchůdcem zbraně, s M24. Plně nabitá a smontovaná M24 vážila asi šestnáct liber, a Riley se dočetla, že M110 není o nic lehčí.

Ale noční vidění přidávalo na váze, což její horní část dělalo trochu těžší.

Riley si představila pohled skrze noční vidění. Pohled na seržanta Worthinga byl flekatý a zrnitý.

Pro skutečného odstřelovače to ale nebyl problém. Pro zkušeného zabijáka to bylo snadné. I tak Riley vycítila, že vrah je trochu nespokojen.

Co mu vadilo?

Na co myslel?

Pak k ní jeho myšlenky připluly ...

"Kéž bych mohl vidět výraz na jeho tváři."

Riley to chápala.

Zabíjení bylo hluboce osobní – byl to akt nenávisti, nebo na přinejmenším pohrdání.

Ale on jej nehodlal odložit z důvodu nespokojenosti. Mohl to provést stejně dobře aniž by viděl výraz své kořisti.

Cítila odpor spouště, když ji zmáčkla, a pak prudké kopnutí pušky, když byl náboj vystřelen.

Hluk z výstřelu nebyl příliš hlasitý. Zvuk supresoru a kompenzátoru tlumil hluk a vzplanutí.

Trápilo i tak vraha, že to někdo slyšel?

Riley si byla jistá jen chvilku. Zastřelil dva další muže ze stejné vzdálenosti a zdálo se, že nikdo výstřely neslyšel. Nebo pokud je někdo slyšel, nikomu nepřišly mimořádné.

Ale co dělal vrah, když vystřelil?

Díval se dál skrze hledí, uvědomila si Riley.

Následoval tělo v jeho poklesu oproti zdi do podivného zhroucení.

A vrah si opět pomyslel ...

"Kéž bych mohl vidět výraz na jeho tváři."

Stejně tak jak to musel udělat vrah, Riley se postavila na nohy. Představila si jak se vrah chopil širokého štětce, aby po sobě půdu urovnal a pak odešel směrem, kterým přišel.

Riley si s úlevou oddechla. Její pokus o spojení s myslí vraha odhalil víc, než doufala.