Читать книгу Vábení - Блейк Пирс - Страница 12

Docela dobré představení, pomyslela si Riley.

Hlas Larryho Mullinse se trochu třásl. Když skončil své připravené prohlášení pro výbor, schvalující podmínečné propuštění, a rodiny jeho obětí, jeho hlas zněl, jako by měl na krajíčku.

"Ohlédl jsem se po předchozích patnácti letech," řekl Mullins. "Nemine jediný den, aniž bych byl plný lítosti. Nemůžu se vrátit a změnit, co se stalo. Nemohu oživit Nathana Bettse a Iana Hartera. Ale stále mám před sebou roky, během kterých mohu smysluplně přispívat společnosti. Prosím, dejte mi šanci to učinit."

Mullins se posadil. Jeho právník mu podal kapesník a on si otřel oči – ačkoli Riley žádné skutečné slzy neviděla.

Státní úřednice a správce případů se spolu šeptem radili. Stejně jako členové propouštěcí komise.

Riley věděla, že brzy nadejde její čas vypovídat. Mezitím si prohlížela Mullinsův obličej.

Dobře si ho pamatovala a pomyslela si, že se moc nezměnil. Dokonce i tehdy byl dobře upravený a výřečný, se seriózním a nevinným výrazem. Pokud byl nyní ostřílenější, schovával to za svým výrazem nejhlubšího smutku. Tenkrát pracoval jako chůva – nebo "chůvák," jak ho raději nazýval jeho právník.

Co zaujalo Riley nejvíce bylo, jak málo zestárnul. Bylo mu dvacet pět let, když šel do vězení. Stále měl ten stejný přívětivý, chlapecký výraz, který míval tehdy.

Totéž neplatilo pro rodiče obětí. Oba páry vypadaly předčasně zestárlé, s pošramocenými dušemi. Riley bolelo srdce, když pomyslela na léta žalu a smutku, která si páry prožily.

Přála si, aby pro ně od začátku byla bývala schopna udělat všechno správně. Stejně tak i její první FBI partner, Jake Crivaro. Byl to jeden z prvních případů, na kterých Riley pracovala jako agentka a Jake jí byl dobrým mentorem.

Larry Mullins byl zatčen na základě obvinění z vraždy dítěte na dětském hřišti. Během vyšetřování Riley a Jake zjistili, že v Mullinsově péči zemřelo v jiném městě za téměř stejných okolností další dítě. Obě děti byly zadušeny.

Když Riley Mullinse zadržela, podala mu výčet jeho práv a spoutala ho, jeho usmívající se, škodolibý výraz jí, sám o sobě, své provinění téměř prozrazoval.

"Hodně štěstí," řekl jí sarkasticky.

A opravdu, štěstí se obrátilo proti Riley a Jakovi hned, jak byl Mullins ve vazbě. Neústupně popíral spáchání vražd. A navzdory nejlepšímu úsilí Riley i Jaka byly důkazy proti němu nebezpečně slabé. Bylo nemožné určit jak byli chlapci udušeni a žádná vražedná zbraň se nenašla. Sám Mullins jen přiznal, že je spustil z dohledu. Obě dvě vraždy popřel.

Riley si vzpomněla, co jí a Jakovi řekl hlavní žalobce.

"Musíme být obezřetní, nebo ten hajzl odtud odkráčí pryč. Pokud se ho pokusíme odsoudit za všechna obvinění, o všechno přijdeme. Nemůžeme dokázat, že Mullins byl jediný, kdo měl k dětem přístup, když byly zabity."

Pak přišla polehčující okolnost pro zmírnění trestu. Riley nenáviděla toto dohadování. Její nenávist k nim začala tímto případem. Mullinsův právník nabídl dohodu. Mullins přizná svou vinu z vražd, ale ne z úkladných vražd, a jeho tresty poběží současně.

To byla mizerná dohoda. Ani to nedávalo smysl. Pokud Mullins skutečně děti zabil, jak by mohl také být jen nedbalý? Oba dva závěry byly zcela protichůdné. Ale žalobce neviděl jinou možnost, než dohodu přijmout. Mullins byl nakonec postaven před třicet let ve vězení s možností podmínečného propuštění nebo předčasného propuštění za dobré chování.

Rodiny byl zdrceny a zděšeny. Vinily Riley a Jaka z toho, že svou práci neodvedli dobře. Jake odešel do důchodu hned jak případ skončil, byl zahořklý a rozzlobený muž.

Riley slíbila rodinám chlapců, že udělá všechno, co bude moci, aby udržela Mullinse za mřížemi. Před několika dny Riley volali rodiče Nathana Bettse, aby jí pověděli o slyšení ohledně podmínečného propuštění. Nastal čas, aby dodržela svůj slib.

Šepot ustal. Úřednice, řídící výslech, Julie Simmonsová, se podívala na Riley.

"Věřím, že zvláštní agentka FBI, Riley Paige, by chtěla učinit prohlášení," řekla Simmonsová.

Riley těžce polkla. Chvíle, na kterou se patnáct let připravovala, právě nastala. Věděla, že výbor byl již obeznámen se všemi důkazy, i když neúplnými. Nebyl důvod se jimi znovu zabývat. Musí zapůsobit víc osobně.

Vstala a promluvila.

"Pochopila jsem, že Larry Mullins žádá o podmínečné propuštění, protože je ´příkladným vězněm´." S ironickou poznámkou dodala, "Pane Mullinsi, blahopřeji vám k vašemu úspěchu."

Mullins přikývl, jeho obličej zůstal bez výrazu. Riley pokračovala.

"´Příkladné chování´ - co přesně to znamená? Zdá se mi, že to nemá moc společného s tím co udělal, ale spíš s tím co neudělal. Neporušil pravidla věznice. Choval se slušně. To je vše."

Riley se snažila udržet svůj hlas v klidu.

"Upřímně řečeno, nejsem překvapená. Ve vězení nemá k dispozici žádné děti, které by mohl zabít."

V místnosti zaznělo zalapání po dechu a šelest. Mullinsův úsměv se proměnil v nevzrušený výraz.

"Promiňte," řekla Riley. "Uvědomuji si, že Mullins nikdy neprohlásil, že šlo o promyšlenou vraždu a obžaloba se tomuto verdiktu nikdy nevěnovala. Ale i přesto se přiznal. Zabil dvě děti. Není možné, že to provedl s dobrými úmysly."

Na okamžik se odmlčela, pečlivě volila svá další slova. Chtěla vyprovokovat Mullinse, aby ukázal svůj hněv, své pravé já. Ale ten muž samozřejmě věděl, že kdyby to udělal, zničil by svou historii dobrého chování a nikdy by se odsud nedostal. Její nejlepší strategií bylo ukázat členům výboru, co skutečně provedl.

"Viděla jsem bezvládné tělo čtyřletého Iana Hartera den poté, co byl zabit. Vypadal, jako by spal s otevřenýma očima. Smrt ho oloupila o veškerý výraz tváře a jeho obličej byl uvolněný a klidný. I tak jsem ještě viděla hrůzu v jeho očích bez života. Jeho poslední chvíle na tomto světě byly plné hrůzy. U malého Nathana Bettse to bylo stejné."

Riley slyšela, jak obě matky začaly plakat. Strašně nerada vyvolávala tyto hrozné vzpomínky, ale prostě neměla na vybranou.

"Nesmíme zapomenout na jimi prožitý děs," řekla Riley. "A nesmíme zapomenout na to, že Mullins během soudu neprojevil téměř žádné emoce a rozhodně vůbec žádnou známku lítosti. Jeho výčitky svědomí přišly mnohem, mnohem později – jestli byly vůbec skutečné."

Riley se dlouze a zvolna nadechla.

"Kolik let života vzal těm chlapcům dohromady? Mě se zdá, že mnohem, mnohem víc než sto. Dostal třicet let. Odseděl si jen patnáct. To nestačí. Nebude žít dost dlouho na to, aby za ty ztracené roky zaplatil."

Rileyn hlas se nyní třásl. Věděla, že se musí držet. Nemohla se rozplakat nebo křičet vzteky.

"Je čas odpustit Larrymu Mullinsovi? To nechám na rodinách chlapců. Toto slyšení není o odpouštění. O to tu nejde. Nejdůležitější věc je nebezpečí, které stále představuje. Nemůžeme riskovat pravděpodobnost, že v jeho rukou zemřou další děti."

Riley si všimla, že pár lidí v komisi se podívalo na své hodinky. Trochu zpanikařila. Výbor dnes ráno projednal dva jiné případy před polednem měl dokončit ještě další čtyři. Začínali být netrpěliví. Riley to musí okamžitě zakončit. Zpříma se na ně podívala.

"Dámy a pánové, prosím vás, neschvalujte toto podmínečné propuštění."

Pak řekla: "Možná by chtěl jménem vězně promluvit někdo jiný."

Riley se posadila. Její poslední slova byla dvojsmyslná. Moc dobře věděla, že za Mullinse zde nepromluví ani jeden jediný člověk. I přes své "dobré chování" neměl na světě přítele ani obhájce. Riley si byla jistá, že si také žádného nezaslouží.

"Chtěl by někdo promluvit?" zeptala se úřednice, řídící výslech.

"Jen bych rád dodal pár slov," řekl hlas vzadu v místnosti.

Riley zalapala po dechu. Dobře ten hlas znala.

Otočila se na židli a spatřila malého, baculatého muže, který stál vzadu v místnosti. Byl to Jake Crivaro – nečekala, že ho dnes uvidí. Riley byla nadšená a překvapená.

Jake předstoupil a pro členy výboru uvedl své jméno a hodnost, pak řekl: "Mohu vám říct, že tenhle chlápek je mistr manipulátor. Nevěřte mu. Lže. Neprojevil žádné výčitky svědomí, když jsme ho chytili. Vše, co vidíte, je jen jako."

Jake předstoupil přímo před stůl a naklonil se přes něj k Mullinsovi.

"Vsadím se, že jsi nečekal, že mě dnes uvidíš," řekl pohrdavým hlasem. "Nenechal bych si to ujít – ty podrazáckej zabijáku dětí."

Úřednice udeřila svým kladívkem.

"Pořádek!" vykřikla.

"Ach, promiňte," řekl Jake s předstíranou omluvou. "Nechtěl jsem urazit našeho příkladného vězně. Konec konců je nyní vyléčen. Je to kající se podrazácký vrah dětí."

Jake tam jen stál a díval se na Mullinse. Riley studovala vězňův výraz. Věděla, že se Jake snaží o to, aby Mullins vybuchl. Ale vězňova tvář zůstávala kamenná a klidná.

"Pane Crivaro, posaďte se, prosím," řekla úřednice. "Komise se nyní může rozhodnout."

Členové komise se nyní shlukli, aby sdíleli své myšlenky a poznámky. Jejich šepot byl vzrušený a napjatý. Mezitím Riley nemohla dělat nic jiného, než čekat.

Donald a Melanie Bettsovi nyní vzlykali. Darla Harterová plakala a její manžel, Rossi, ji držel za ruku. Zíral přímo na Riley. Jeho pohled ji protínal jako nůž. Co si myslel o svědectví, které právě podala? Myslel si, že vynahradila své selhání před mnoha lety?

V místnosti bylo horko a cítila, jak se jí nad obočím utváří pot. Její srdce úzkostlivě bilo.

Shluk se za pár minut rozpustil. Jeden z členů komise něco úřednici pošeptal. Ta se ke všem přítomným otočila.

"Propuštění bylo odepřeno," řekla. "Můžeme začít další případ."

Riley zalapala po dechu nad ženinou cynickou otevřeností, jako by v případu nešlo o nic víc, než o parkovací lístek. Ale připomněla si, že komise měla na spěch a chtěla dokončit zbytek svých dopoledních slyšení.

Riley vstala a oba páry spěchaly k ní. Melanie Bettsová se Riley vrhla do náruče.

"Ach, děkuji, děkuji, děkuji..." pořád opakovala.

Další tři rodiče se shlukli kolem ní, usmívali se skrze své slzy a znovu a znovu říkali "děkujeme".

Spatřila Jaka, jak stojí stranou v chodbě. Jak jen mohla, opustila rodiče a rozběhla se k němu.

"Jaku!" řekla a objala ho. "Jak už to je dlouho?"

"Příliš dlouho," řekl Jake s tím svým šikmým úsměvem. "Ta dnešní mládež nikdy nepíše a nezavolá."

Riley si vzdychla. Jake se k ní vždycky choval jako ke své dceři. A byla to opravdu pravda, měla s ním zůstat v kontaktu.

"Tak jak bylo?" zeptala se.

"Je mi sedmdesát pět let," řekl. "Vyměnili mi obě kolena a kyčel. Špatně vidím. Mám naslouchátko a kardiostimulátor. A všichni mí přátelé, kromě tebe, zhebli. Jak myslíš, že jsem se měl?"

Riley se usmála. Poměrně hodně zestárnul, od té doby, co ho viděla naposledy. I tak nevypadal tak slaboučký, jak se snažil působit. Byla přesvědčena, že může stále vykonávat svou starou práci, pokud by byl někdy znovu potřeba.

"No, jsem ráda, že jsi byl schopen se sem dostat," řekla.

"Nemělo by tě to překvapit," řekl Jake. "Jsem alespoň tak protřelý řečník jako ten bastard Mullins."

"Tvé prohlášení opravdu pomohlo," řekla Riley.

Jake pokrčil rameny. "No, kéž by se mi ho podařilo vyprovokovat. Rád bych byl svědkem tomu, jak ztratí nervy před propouštěcí komisí. Ale on je chladnější a chytřejší, než jakého si ho pamatuji. Možná ho to naučilo vězení. Každopádně jsme dostáli dobrého rozhodnutí, aniž by ztratil hlavu. Možná že zůstane za mřížemi nadobro."

Riley chvíli nic neříkala. Jake na ni vrhl zvláštní pohled.

"Je tu něco, co jsi mi neřekla?" zeptal se.

"Obávám se, že to není tak jednoduché," řekla Riley. "Pokud bude Mullins sbírat body za dobré chování, jeho předčasné propuštění bude pravděpodobně v následujících letech nevyhnutelné. Není nic, co pro to já nebo kdokoli jiný může udělat."

"Ježíš," řekl Jake a hleděl tak zahořkle a naštvaně, jako před léty.

Riley věděla, jak se asi cítí. Bylo srdcervoucí, představit si Mullinse, jak je propuštěn. Dnešní malé vítězství jim připadalo spíše hořké, než sladké.

"No, musím už jít," řekl Jake. "Bylo skvělé vidět tě."

Riley smutně sledovala svého starého partnera odcházet. Pochopila, proč neměl v úmyslu se zdržet a oddávat se negativním pocitům. Prostě to nebyl jeho styl. Rozhodla se, že se s ním zase brzy setká.

Také se snažila najít na tom, co se právě stalo, něco pozitivního. Po patnácti dlouhých letech jí Bettsovi a Hartersovi konečně odpustili. Ale Riley neměla pocit, jako by zasloužila odpuštění, o nic víc, než Larry Mullins.

Právě v ten okamžik byl Larry Mullins vyváděn v poutech.

Obrátil se a podíval se na ni a usmál se, tiše vyslovoval svá ďábelská slova.

"Uvidíme se příští rok."