Читать книгу Vábení - Блейк Пирс - Страница 6

Zatímco muž seděl v autě, přemohly ho obavy. Věděl, že si musí pospíšit. Dnes večer bylo důležité, aby vše běželo podle plánu. Ale objeví se žena na této silnici v její obvyklou hodinu?

Bylo jedenáct hodin v noci a měl to jen tak tak.

Vzpomněl si na hlas, který mu zněl v hlavě, než sem přišel. Hlas jeho dědy.

"Scratchi, měl by ses ujistit, že znáš její program opravdu důkladně."

Scratch. Muži v autě se to jméno nelíbilo. Nebylo to jeho pravé jméno. Bylo to pojmenování pro ďábla z lidového vyprávění. Podle dědy byl "zlej".

Děda mu říkal Scratchi odpradávna. Přestože ho všichni ostatní nazývali jeho skutečným jménem, přezdívka Scratch mu uvízla v mysli. Nenáviděl svého dědu. Ale on nemohl ho dostat z hlavy.

Scratch natáhl ruku a poplácal se několikrát po hlavě, snažil se z ní ten hlas dostat ven.

Bolelo to a na okamžik znovu nabyl pocit klidu.

Ale pak se někde zevnitř ozval dědův tupý smích. Teď už byl alespoň trochu slabší.

Úzkostlivě pohlédl na své hodinky. Několik minut po jedenácté. Bude mít dnes večer zpoždění? Šla někam jinam? Ne, to nebyl její styl. Pozoroval ji už několik dní. Byla vždy dochvilná, vždy dodržovala stejnou rutinou.

Kéž by jen pochopila, kolik je v sázce. Děda by ho potrestal, kdyby to zpackal. Ale bylo v tom něco víc. Svět sám o sobě už měl málo času. Měl obrovskou zodpovědnost a to na něj doléhalo.

V dálce se na silnici objevila světla a on si úlevou oddychl. To musí být ona.

Tato venkovská silnice vedla pouze k několika domům. V tuto hodinu obvykle zela prázdnotou, až na ženu, která po ní vždy jela z práce k domu, kde měla pronajatý pokoj.

Scratch otočil auto, aby byl k tomu jejímu čelem a zastavil přímo uprostřed této malé štěrkové cesty. Vystoupil, ruce se mu třásly, s baterkou nahlížel pod kapotu a doufal, že to bude fungovat.

Srdce mu prudce zabušilo, jak kolem druhé vozidlo projelo.

Zastav! modlil se tiše. Zastav, prosím!

Druhé vozidlo nato zastavilo kousek od něj.

Kousl se, aby se neusmál.

Scratch se otočil a podíval se za světly. Ano, bylo to její ošuntělé malé auto, tak jak doufal.

Teď už ji jen musel k sobě nalákat.

Stáhla okénko a on se na ni podíval a co nejpříjemněji se usmál.

"Vypadá to, že jsem uvězněný," zavolal.

Obrátil baterku krátce na obličej řidiče. Ano, to je určitě ona.

Scratch si všiml jejího okouzlujícího, upřímného obličeje. Co bylo ještě důležitější, byla velmi hubená, což jeho účelu vyhovovalo.

Co všechno jí bude muset provést, byla jí až škoda. Ale bylo to jak děda vždycky říkal: "Je to pro vyšší dobro."

To byla pravda a Scratch to věděl. Kdyby to ta žena jen trochu chápala, možná by byla ochotná se obětovat. Konec konců vlastní obětování se bylo jednou z nejlepších vlastností lidské přirozenosti. Měla by být ráda, že poslouží.

Ale věděl, že toho od ní nemůže příliš očekávat. Bude to násilné a chaotické, ostatně jako vždy.

"Co máte za problém?" volala žena.

Všiml si něčeho přitažlivého na tom jak promluvila. Ještě ale nevěděl, co to bylo.

"Nevím," řekl. "Jen tak si umřelo."

Žena vystrčila hlavu z okna. Podíval se přímo na ni. Její pihovatý obličej, orámovaný zářivě červenými kudrnatými vlasy, byl upřímně vyhlížející a usměvavý. Zdálo se, že není ani trochu zdrcena nepříjemnostmi, které jí způsobil.

Ale bude natolik důvěřivá, aby vystoupila z auta? Pravděpodobně ano, když by měl soudit podle chování ostatních žen.

Děda mu vždycky říkával, jak je strašně ošklivý a on si nemohl pomoci a sám o sobě takto také smýšlel. Ale věděl, že ostatní lidé – zejména ženám – připadal od pohledu spíše příjemný.

Pokynul rukou směrem k otevřené kapotě auta. "Nevím nic o autech," zvolal zpět na ni.

"Ani já ne," zavolala žena.

"No, možná bychom my dva mohli dohromady zjistit, co se s tím stalo," řekl. "Nebude vám vadit, když to zkusíte?"

"Vůbec ne. Jen si ode mě toho moc neslibujte."

Otevřela dveře, vystoupila a šla k němu. Ano, všechno perfektně klapalo. Podařilo se mu ji vylákat z auta ven. Ale čas byl stále to nejpodstatnější.

"Pojďme se podívat," řekla, stoupla si vedle něj a při pohlédla na motor.

Teď si uvědomil, co se mu na jejím hlase líbí.

"Máte zajímavý přízvuk," řekl. "Jste ze Skotska?"

"Z Irska," řekla příjemně. "Jsem tu jen dva měsíce, mám zelenou kartu proto, abych zde mohla pracovat s rodinou."

Usmál se. "Vítejte v Americe," řekl.

"Díky. Zatím se mi tu moc líbí."

Ukázal směrem na motor.

"Počkejte chvíli," řekl. "Co si myslíte, že to je?"

Žena se sehnula, aby se podívala více zblízka. Podrazil podpěru a kapota jí se žuchnutím dopadla na hlavu.

Otevřel kapotu, doufal, že už ji nebude muset znovu udeřit. Naštěstí byla v bezvědomí, tvář i tělo bezvládně ležely na motoru.

Rozhlédl se kolem. Nikdo nebyl na dohled. Nikdo neviděl, co se stalo.

Otřásl se radostí.

Vzal ji do náručí a přitom si všiml, že má tvář i přední část oděvu potřísněné mazivem. Byla lehká jako pírko. Odnesl ji k boku auta a natáhl ji na zadní sedadlo.

Byl si jistý, že tahle jeho potřebám dobře poslouží.

*

Zrovna kdy Meara začala nabývat vědomí, otřásla jí ohlušující záplava hluku. Zdálo se, jako by se naráz rozezněly všechny zvuky, jaké si dokázala představit. Jakoby z tuctu hracích skříní zněly zvony, gongy, zvonkohry, ptačí zpěv a různé melodie. Znělo to záměrně nepřátelsky.

Otevřela oči, ale na nic se zaostřily. V hlavě cítila ostrou bolest.

Kde to jsem? říkala si.

Někde v Dublinu? Ne, byla schopna dát dohromady alespoň částečnou chronologii. Přiletěla sem před dvěma měsíci, začal pracovat hned, jak se zabydlela. Určitě je v Delawaru. S námahou si vzpomněla na to, jak zastavila, aby pomohla muži s jeho autem. Pak se něco stalo. Něco špatného.

Ale co je tohle za místo a ten hrozný hluk?

Uvědomila si, že přenášená jako dítě. Uslyšela hlas muže, který ji nesl ji, jak ten rámus překřikuje.

"Neboj se, dostali jsme se sem včas."

Její oči začaly zaostřovat. Před ní se vynořil ohromující počet hodin všech představitelných velikostí, tvarů a stylů. Viděla ohromné pendlovky, obklopené menšími hodinami, některé z nich byly kukačkové, jiné s malou přehlídkou pohybujících se panáčků. Na policích byly rozmístěny ještě menší hodiny.

Všechny ohlašují celou, pomyslela si.

Ale ve všem tom hluku nemohla spočítat všechny gongy nebo zvony.

Otočila hlavu, aby zjistila, kdo ji nese. Podíval se na ni. Ano, byl to on - muž, který ji požádal o pomoc. Byla blázen, že kvůli němu zastavila. Lapila se do jeho pasti. A co se jí chystá provést?

Když utichl hluk z hodin, její oči se znovu rozostřily. Nemohla je udržet otevřené. Cítila, jak její vědomí oslabuje.

Musím zůstat vzhůru, pomyslela si.

Slyšela kovové chrastění, pak cítila, jak je jemně položena na chladný, tvrdý povrch. Pak to znovu zachrastilo a následoval zvuk kroků a pak se nakonec otevřely a zavřely dveře. Nespočetné hodiny pořád tikaly.

Pak uslyšela ženské hlasy.

"Žije."

"To má smůlu."

Hlasy byly tiché a chraptivé. Meaře se podařilo znovu otevřít oči. Viděla, že podlaha je z šedého betonu. Bolestně se otočila a viděla tři lidské siluety, sedící na podlaze blízko ní. Nebo si alespoň myslela, že jsou lidské. Zdálo se, že to jsou mladé dívky, teenageři, ale byly vychrtlé, podobné kostrám, pod kůží se jim rýsovaly kosti. Jedna vypadala, že je sotva při vědomí, hlavu měla skloněnou a oči hleděly na šedou podlahu. Připomínaly jí fotografii vězňů v koncentračních táborech.

Byly vůbec naživu? Ano, musely být naživu. Právě je obě zaslechla promluvit.

"Kde to jsme?" Zeptala se Meara.

Zašeptanou odpověď sotva slyšela.

"Vítej," řekla jedna z nich, "v pekle."