Читать книгу Vábení - Блейк Пирс - Страница 9

Scratch seděl na houpačce na verandě a sledoval děti, jak přichází a odchází ve svých halloweenských kostýmech. Obvykle měl rád, když chodili koledníci. Ale tento rok mu tato událost přišla hořko-sladká.

Kolik z těchto dětí bude za pouhých pár týdnů naživu? zamýšlel se.

Pak si povzdychl. Asi nikdo z nich. Termín se blížil a nikdo jeho zprávám nevěnoval pozornost.

Řetězy houpačka na verandě skřípaly. Padal drobný, teplý déšť a Scratch doufal, že děti nenastydnou. Na klíně měl košík se sladkostmi a byl dost štědrý. Bylo už pozdě a brzy už kolem žádné děti nebudou.

Ve Scratchově mysli si děda stále stěžoval, i přesto, že výstřední starý muž zemřel již před lety. A nezáleželo na tom, že Scratch byl už dospělý, dědova rada byla vždy na blízku.

"Podívej se na toho v plášti a černé plastové masce," řekl děda. "To že je kostým?"

Scratch doufal, že se s dědou znovu nepohádají.

"Je převlečený za Dartha Vadera, dědečku," řekl.

"Nezajímá mě, kdo to má být. Je to levný převlek z obchodu. Když jsem tě brával koledovat, vždycky jsme ti kostým vyrobili. "

Scratch si ty kostýmy pamatoval. Aby ho děda proměnil v mumii, zabalil ho do roztrhaného prostěradla. Aby z něj udělal rytíře v lesklé zbroji, vyzdobil ho děda těžkopádným plakátovým papírem, pokrytým hliníkovou fólií, a k tomu nosil kopí z koštěte. Dědovy kostýmy byly vždy kreativní.

Přesto Scratch na oslavy Halloweenu nevzpomínal s příjemnými pocity. Děda vždy nadával a stěžoval si, zatímco ho do převleků oblékal. A když se Scratch vrátil domů z koledování ... na chvíli se znovu cítil jako malý kluk. Věděl, že děda má vždycky pravdu. Scratch ne chápal proč, ale na tom nezáleželo. Děda měl pravdu, a on se mýlil. Tak se prostě věci měly. Tak to bylo odjakživa.

Scratchovi se ulevilo, když už byl na koledování příliš starý. Od té doby sedával na verandě a předával dětem sladkosti. Měl z nich radost. Těšil se z toho, jak si užívají dětství, když on to štěstí neměl.

Na verandu vstoupily tři děti. Chlapec byl oblečen jako Spiderman a dívka jako Catwoman. Vypadali na devět let. Třetí dětský kostým Scratche rozesmál. Malá holka, asi sedmiletá, byla převlečená za čmeláka.

"Dejte koledu nebo něco provedeme!" volaly děti, zatímco se nahrnuly před Scratche.

Scratch se zasmál a přehraboval se v koši se sladkostmi. Některé z nich dětem předal a ty mu poděkovaly a odešly.

"Přestaň jim dávat cukrlata!" Zavrčel děda. "Kdy přestaneš podporovat ty malý spratky?"

Scratch dědovi tiše vzdoroval už několik hodin. Později za to bude muset zaplatit.

Děda mezitím stále reptal. "Nezapomeň, že zítra večer máme práci."

Scratch neodpověděl, jen poslouchal vrzající houpačku. Ne, nezapomene na to, co bude muset zítra večer udělat. Byla to špinavá práce, ale musí to být.

*

Libby Clarková následovala svého staršího bratra a svou sestřenici do temných hvozdů za zahradami domů v sousedství. Nechtěla tu být. Chtěla být doma v pohodlné posteli.

Její bratr, Gary, šel s baterkou první. V kostýmu Spidermana vypadal divně. Její sestřenice, Denise, následovala Garyho ve svém převleku kočičí ženy. Libby klusala za nimi.

"Pojďte," řekl Gary a spěchal vpřed.

Bez potíží proklouzl mezi dvěma keři a stejně tak Denise, ale Libbyn kostým byl celý nafouklý a zachytil se za větve. Teď se strachovala ještě víc. Pokud se kostým čmeláka poničí, maminka bude vyvádět. Libby se podařilo se vyprostit a pelášila za nimi, aby je dohnala.

"Já chci jít domů," řekla Libby.

"Tak jdi," řekl Gary a pokračoval dál.

Ale Libby se samozřejmě příliš bála, než aby se vrátila. Už byli příliš daleko. Neodvažovala se jít zpátky sama.

"Možná bychom všichni měli jít zpátky," řekla Denise. "Libby má strach."

Gary se zastavil a otočil. Libby si přála, aby viděla jeho tvář, která byla zakrytá maskou.

"Copak se děje, Denise?" řekl. "Máš taky strach?"

Denise se nervózně zasmála.

"Ne," řekla. Libby viděla, že lže.

"Tak pojďte, obě dvě," řekl Gary.

Malá skupina pokračovala dál. Půda byla mokrá a mazlavá a Libby měla mokrý plevel až po kolena. Alespoň už přestalo pršet. Měsíc začínal vykukovat skrz mraky. Ale také začalo být chladno a Libby měla všechno vlhké, třásla se a měla opravdu, ale opravdu strach.

Konečně se stromy a keře rozestoupily a odhalily velkou paseku. Z vlhké země stoupala pára. Gary se zastavil na okraji, stejně tak Denise a Libby.

"Tady to je," zašeptal Gary a ukázal. "Podívej – je to čtvercové, jako by tady měl být dům nebo něco takového. Ale dům tu není. Není tu nic. Dokonce tu nerostou stromy ani keře. Jen plevel. To proto, že ta zem je prokletá. Žijí tady duchové."

Libby si připomněla, co jí řekl táta.

"Žádní duchové neexistují."

I tak se jí třásla kolena. Bála se, že se počurá. Mamince by se to určitě nelíbilo.

"Co to je?" Zeptala se Denise.

Ukázala na dva tvary, které vystupovaly ze země. Libby připadaly jako velké roury, které jsou nahoře ohnuté, a téměř úplně pokryté břečťanem.

"Nevím," řekl Gary. "Připomínají mi periskopy ponorky. Možná nás duchové sledují. Jdi se podívat, Denise."

Denise se vystrašeně zachechtala.

"Ty se jdi podívat!" Řekla Denise.

"Dobře, já půjdu," řekl Gary.

Gary ne příliš odvážně vykročil palouk a vydal se k jednomu z tvarů. Zastavil se asi tři stopy od něj. Pak se otočil a vrátil se zpět ke své sestřenici a sestře.

"Nedokážu říct, co to je," řekl.

Denise se znovu zasmála. "To protože ses ani nepodíval!" řekla.

"Podíval," řekl Gary.

"Nepodíval! Ani ses k tomu nepřiblížil!"

"Přiblížil jsem se k tomu. Pokud jsi tak zvědavá, běž se na to podívat sama."

Denise chvíli nic neříkala. Pak vyběhla na mýtinu. Došla trochu blíže k tvaru, než kam došel Gary, ale pak bez zastavení utíkala zpět.

"Já taky nevím, co to je," řekla.

"Teď je řada na tobě, jít se podívat, Libby," řekl Gary.

Libby se strach vkrádal až do krku jako pnoucí břečťan.

"Nenuť ji, Gary," řekla Denise. "Je moc malá."

"Není moc malá. Dospívá. Je čas, aby se tak začala chovat."

Gary do Libby ostře dloubl. Ocitla se pár metrů blíž k palouku. Otočila a pokusila se vrátit zpět, ale Gary natáhl ruku, aby ji zastavil.

"Ne-ne," řekl. "Denise a já jsme šli. Ty musíš taky jít."

Libby těžce polkla a otočila se, stála tváří v tvář prázdnému prostranství se dvěma ohnutými objekty. Měla vtíravý pocit, že by její pohled mohly opětovat.

Opět si vzpomněla na tátova slova ...

"Žádní duchové neexistují."

Tatínek by o něčem takovém nelhal. Tak čeho se tedy tak bála?

Kromě toho začínala být na Garyho naštvaná za to, že je tyran. Byla téměř stejně naštvaná, jako vyděšená.

Já mu ukážu, pomyslela si.

Nohy se jí ještě třásly, krok po kroku pokračovala na velké čtvercové prostranství. Jak se přibližovala ke kovovému objektu, cítila se Libby statečnější.

Když se k té věci dostala blíž – na mnohem kratší vzdálenost, než Gary nebo Denise – byla na sebe docela hrdá. Přesto nemohla rozklíčovat, co to je.

S větší porcí odvahy, než jakou tušila, že má, k tomu natáhla ruku. Strčila prsty mezi listy břečťanu v naději, že její ruka nebude polapena nebo snědena nebo něco horšího. Její prsty narazily na tvrdý, chladný kov roury.

Co to je? říkala si.

Teď v trubce ucítila mírné vibrace. A něco zaslechla. Zdálo se, že to přichází z roury.

Naklonila se k rouře opravdu blízko. Zvuk byl slabý, ale věděla, že to není jen její představivost. Zvuk byl skutečný a bylo to jako když pláče a naříká žena.

Libby prudce vzdálila ruku od roury. Byla příliš vystrašená, než aby se pohnula, promluvila nebo zakřičela nebo cokoliv jiného. Nemohla ani dýchat. Připadalo jí to jako tehdy, kdy spadla ze stromu na záda a vyrazila si dech.

Věděla, že se musí dostat pryč. Ale zůstala tam jako přimrzlá. Bylo to, jako by musela svému tělu říct, jak se pohybovat.

Otoč se a utíkej, pomyslela si.

Ale několik děsivých okamžiků to prostě nemohla udělat.

Pak se její nohy samy od sebe rozeběhly a ona se ocitla, jak se žene zpátky na okraj mýtiny. Obávala se, že se po ní natáhne něco opravdu děsivého, popadne ji a škubne s ní zpět.

Když dorazila na okraj lesa, sehnula se a lapala po vzduchu. Teď si uvědomila, že celou tu dobu ani nedýchala.

"Co se děje?" Zeptala se Denise.

"Duch!" Libby zalapala po dechu. "Slyšela jsem ducha!"

Nečekala na odpověď. Odtrhla se a běžela zpět odkud přišli tak rychle, jak to jen dokázala. Slyšela, jak její bratr a sestřenice běží za ní.

"Hej, Libby, zastav!" volal její bratr. "Počkej!"

Ale se nehodlala zastavit, dokud nebude v bezpečí doma.