Читать книгу Ještě Než Požehná - Блейк Пирс - Страница 10

Quantico opustili okamžitě po obědě. Bryers řídil po dálnici směrem na jihozápad a Mackenzie měla díky stylu jeho jízdy chvílemi pocit, že byla vysvobozena z příšerně nudné práce jen proto, aby byla záhy vystavena smrtelnému nebezpečí.

„Tak, co mi o tom případu povíte?“ zeptala se po chvíli.

„Ve Strasburgu ve Virginii bylo objeveno tělo. Našlo se v národním parku a bylo ve stavu, který silně připomíná stav těla, jež bylo ve stejné oblasti objeveno před dvěma lety.“

„Myslíte si, že jsou spojená?“

„Musí být, pokud chcete můj názor. Stejná lokace, stejně brutální styl vraždy. Dokumenty jsou ve složce na zadním sedadle, jestli se chcete podívat.“

Mackenzie se otočila dozadu a spatřila složku, kterou Bryers obvykle bral s sebou, když očekával, že bude muset provádět na případu nějaké výzkumy. Mackenzie ze složky vyndala jeden z dokumentů, ale nepřestala přitom klást otázky.

„Kdy bylo tělo nalezeno?“ zeptala se.

„V neděli. Zatím nemáme vůbec nic, co by nás odkazovalo nějakým směrem. Tohle není plné stop jako posledně. Potřebujeme vás.“

„Proč mě?“ zeptala se.

Bryers se podíval do zpětného zrcátka a plynule předjel auto, které už tak jelo za hranicí maximální povolené rychlosti.

„Teď je z vás agent – a v tomhle jste zatraceně dobrá,“ odpověděl. „Lidé si o vás šuškají. Lidé, kteří o vaší existenci neměli v momentě, kdy jste se objevila v Quanticu, ani potuchy. Je sice vcelku zvláštní, že se novopečený agent dostane hned k případu, jako je tenhle, ale vy přece jenom nejste nějaký obyčejný agent, že?“

„Je to dobře, nebo špatně?“ zeptala se Mackenzie.

„Řekl bych, že to bude záviset na vašem výkonu,“ odpověděl.

Prozatím spokojena s odpověďmi, které dostala, začala se Mackenzie soustředit na papíry. Bryers se na ni tu a tam podíval – asi aby viděl její reakce, nebo aby se ujistil, kde se zrovna při četbě nachází. Zatímco ona se probírala jednotlivými detaily, on se po chvíli jal vyprávět příběh celého případu.

„Trvalo jenom pár hodin, než jsme nabyli totální jistoty, že jsou případy propojené. To tělo z před dvou roků bylo nalezeno zhruba o třicet mil jinde. Obrázky, které vidíte v téhle složce, jsou právě z něj.“

„Dva roky,“ řekla Mackeenzie podezíravě. Na fotkách viděla tělo, které bylo strašlivě zmrzačené. Některé byly tak hrozivé, že musela tu a tam odvrátit zrak. „Jak můžete tak snadno spojit dvě vraždy, které rozděluje tak douhý časový úsek?“

„Protože obě těla byla nalezena ve stejném národním parku a ve velmi podobně zubožené kondici. A vy si jistě vzpomenete, co si u FBI myslíme o náhodách, že?“

„Že neexistují?“

„Přesně.“

„Strasburg,“ řekla Mackenzie. „Vůbec nic o tom místě nevím. Malé město, že?“

„Ehm, spíše střední. Počet obyvatel se blíží šesti tisícům. Jedno z těch jižanských městeček, které ještě pořád nezapomněly na občanskou válku.“

„A někde poblíž je tam národní park?“

„Ano,“ odpověděl Bryers. „To pro mě byla novinka také. Navíc je docela velký. Jmenuje se Národní park Little Hill. Zhruba sedmdesát čtverečních mil a táhne se až k hranici s Kentucky. Je populární mezi rybáři, kempaři a pěšími turisty. Je tam prý spousta divokého lesa. Asi zhruba tak.“

„A jak byla ta těla nalezena?“ ptala se Mackenzie dál.

„To druhé našli kempaři v sobotu večer,“ odpověděl Bryers. „Ale to před dvěma lety, to byla pěkně hnusná podívaná. Tělo bylo nalezeno až několik týdnů po vraždě. Už se rozkládalo a zvířata si také vybrala svoje. To ostatně můžete vidět na těch fotkách.“

„Nějaký náznak důvodu, proč byli zavražděni?“

„Nic, čeho bychom si byli vědomi. Obě těla jsou ale ošklivě zmrzačená. U toho prvního byla hlava téměř oddělena, všech deset prstů useknutých, aniž by se někdy našly, a pravá noha od kolena dolů také zmizela. To novější bylo tak nějak rozeseto kolem. Levá noha se našla skoro dvě stě stop od zbytku těla. Chybí i pravá ruka, která zatím ani nebyla nalezena.“

Mackenzie si povzdechla. V takových chvílích se svět zdál jako opravdové peklo plné zla.

„To je brutální,“ řekla tiše.

Přikývnul.

„To je.“

„Máte pravdu,“ pokračovala. „Podobnost je příliš jasná, než aby ji bylo možno ignorovat."

V tu chvíli se Bryers rozkašlal, přičemž si zakryl ústa vlastním předloktím. Byl to dlouhý, suchý a bolestivě znějící kašel, jako kdyby byl opravdu ošklivě nachlazený.

„Jste v pořádku?“ zeptala se Mackenzie.

„Jo, jsem v pohodě. Podzim je tu a moje stupidní alergie se opět hlásí o slovo. Ale co vy? Jste v pořádku? Promoce je za vámi, vy jste nyní oficiálně agentkou a svět je pro vás jedna velká ústřice. Jste nadšená, nebo spíš vystrašená?“

„Trochu od obojího,“ přiznala popravdě.

„Přišel v sobotu někdo z rodiny?“

„Ne,“ řekla a než stačil nasadit smutnou tvář nebo říci cokoliv na povzbuzení, dodala: „Ale to je v pohodě. Moje rodina si nikdy nebyla příliš blízko.“

„To znám,“ přitakal. „U mě je to stejné. Moji rodiče byli dobří lidé, ale já jsem byl náctiletý, začal jsem se podle toho chovat, a oni na mě potom tak nějak zanevřeli. Nebyl jsem pro ně dostatečně dobrý křesťan a holky se mi až příliš líbily. Něco na ten způsob.“

Mackenzie na to nic neřekla, protože ji to náhlé svěření zaskočilo. Od chvíle, kdy se s ním poznala, jí toho ještě nikdy o svém životě tolik nevyjevil – a teď to přišlo zcela nečekaně a bez ohlášení jako dvanáctivteřinová lavina.

A potom, než si pořádně uvědomila, že to vlastně dělá, znovu promluvila. Když ta slova opouštěla její ústa, měla skoro stejný pocit, jako kdyby zvracela.

„Moje matka mi udělala něco podobného,“ řekla. „Vyrostla jsem a ona zjistila, že už mě vlastně tak úplně nemá pod kontrolou. A pokud mě nemohla kontrolovat, najednou cítila, že se mnou nemá zas tak tolik společného. Jenže v té době neztratila kontrolu jenom nade mnou, ale tak nějak úplně nad vším.“

“No, nejsou rodiče skvělí?” povzdychl si.

„Svým speciálním způsobem.“

„A co váš otec?“ zeptal se.

Ta otázka byla jako nůž rovnou do srdce, ale Mackenzie sama sebe znovu překvapila, když na ni odpověděla: „Je mrtvý,“ řekla trochu ochraptělým hlasem. Přesto však málem začala mluvit i o tom, jak se to stalo a jak objevila jeho tělo.

I když se čas, po který se v předchozích týdnech neviděli, evidentně podepsal na zlepšení pracovních vztahů, stále ještě se necítila připravená, aby s Bryersem sdílela i tyto staré bolesti. I přes její poměrně chladnou odpověď se však Bryers zdál být otevřenější a komunikativnější. Přemýšlela, jestli to může být tím, že spolu nyní pracovali oficiálně a s požehnáním jeho nadřízených, anebo něčím jiným.

„To je mi líto,“ řekl a přešel to způsobem, který dokazoval, že porozuměl, že o tom Mackenzie nechce mluvit. „Moje rodina...oni nikdy nepochopili, proč jsem chtěl dělat tuhle práci. Samozřejmě, byli to velmi přísní křesťané. Když jsem jim pověděl, že nevěřím v boha, to mi bylo sedmnáct, v podstatě nade mnou zlomili hůl. Mezitím už jsem je oba dva vyprovodil na hřbitově. Táta se držel skoro šest let poté, co umřela máma. Dokonce jsme se po jejím pohřbu tak trochu smířili a než zemřel v roce 2013 na rakovinu plic, skoro bych nás zase nazýval přáteli.“

„Alespoň jste měl šanci dát věci do pořádku,“ řekla Mackenzie.

„Pravda,“ připustil.

„Oženil jste se někdy? Děti?“

„Byl jsem ženatý sedm let. A mám z toho manželství dvě dcery. Jedna je teď na vysoké v Texasu. Druhá kdesi v Kalifornii. Přestala se mnou mluvit zhruba před deseti lety hned poté, co přestala skončila na střední a nechala se sbalit a zasnoubit s jedním šestadvacetiletým maníkem.“

Mackenzie pouze přikývla, protože se konverzace vyvíjela pro oba až příliš nepohodlným směrem. Vlastně to bylo celé dost divné, že se Bryers tak najednou otevřel, ale byla za to ráda. Něco z toho, co jí však pověděl, dávalo smysl. Bryers působil jako samotář, což sedělo i jako vysvětlení pro nepříliš vřelé vztahy s kolegy.

Informace o dvou dcerách ale na všechno vrhala trochu jiné světlo. Docela přiléhala k vysvětlení, proč se ní teď mluvil tak otevřeně a proč se už delší dobu zdálo, že s ní rád pracuje.

Další dvě hodiny jízdy byly naplněny občasnou konverzací, týkající se povětšinou případu nebo Mackenziiných studií na akademii. Bylo příjemné mít někoho, s kým o tom mohla mluvit a ona se nakonec cítila skoro špatně, že to tak utnula, když se ptal na jejího otce.

Zabralo další hodinu a čtvrt, než Mackenzie spatřila první cedule, ohlašující, že exit na Strasburg se blíží. Mackenzie by skoro řekla, že pocítila změnu v ovzduší v jejich automobilu, když se v tu chvíli jejich konverzace stočila striktně k případu, jenž tu na ně čekal.

O šest minut později zahnul na exit do Strasburgu a když vjeli do města, Mackenzie pocítila nervozitu. Byl to však ten příjemný druh nervozity – stejný, jako když v pátek večer před promocí zastavili na tom parkovišti a ona se chystala na paintballovou přestřelku.

Dorazila na místo. Ne pouze do Strasburgu, ale do stádia ve svém životě, do kterého se vždy chtěla dostat a o kterém snila už od dob, kdy se utápěla v policejní práci v Nebrasce, aniž by kdy dostala pořádnou šanci vyniknout.

Bože, pomyslela si. Je to opravdu jenom pět a půl roku?

Ano, bylo tomu tak. Ale teď se její sny plnily přímo před jejíma očima a během těch pěti let se práce za stolem na tom zaplivaném policejním oddělení změnila v sedadlo v Bryersově autě, a najednou, jako kdyby to ani nebyl ten stejný život. Její minulost jí nic nepřinášela, spíše jí vždy jenom svazovala ruce, jenže teď se situace obrátila, Mackenzie narostla křídla a ona mohla minulost spokojeně nechat ležet někde v zapomnění.

Spatřila ceduli, odkazující na Národní park Little Hill, a zatímco Bryersovo auto jelo čím dál pomaleji, Mackenziino srdce naopak zrychlovalo. Bylo to tady. První případ, na který je oficiálně nasazena. Pohledy všech se budou upírat k ní, to věděla.

Nadešel čas.