Читать книгу Ještě Než Požehná - Блейк Пирс - Страница 6

Pam se posadila na kládu ležící na okraji tábořiště a zapálila si cigaretu. Po sexu byla vždycky plná energie. Kousek od ní stál Hunterův stan a připomínal polorozbořenou kupoli. Zevnitř se ozývalo jeho tlumené chrápání. I tady v lesích to bylo to samé. Ona seděla tady, plná energie z proběhnuvšího milování, zatímco on spal jako zabitý. Uprostřed té krásné přírody jí to však ani tolik nevadilo.

Patou vyhloubila v zemi malou díru, do které odklepávala cigaretu. Dobře věděla, že kouřit v lese během takhle suchého podzimu je pořádně bezohledné. Dívala se k nebi a sledovala hvězdy. Byla poměrně chladná noc. Podzim už na východní pobřeží dolehl plnou vahou a srazil teploty k zemi. Pam si vlastníma rukama objala ramena. Přála si, aby Hunterův stan měl takový ten průzor ve střeše, kterým se člověk mohl dívat ven, ale bohužel tomu tak nebylo. Celé situaci to však neubíralo na romantičnosti – odjeli daleko od domova a byli sami v hlubokém lese. Bylo to pravděpodobně to nejbližší společnému životu, co byla ochotná dovolit, dokud se ji ten idiot konečně neuráčí požádat o ruku. Díky hvězdnatému nebi, perfektnímu počasí a chemii, která mezi nimi jenom jiskřila, byla tato noc jedna z těch šťastnějších.

Chtěla se už vrátit zpátky do stanu, přitulit se k němu a zahřát, ale nejprve si musela ještě odskočit. Vyrazila do lesa a dávala si přitom pozor, aby nesešla z cesty. Nebylo snadné se tu pohybovat takhle v noci, když svítily jenom hvězdy a srpek měsíce. Rozhlížela se do šera tak dlouho, dokud si nebyla jistá, že se musí vydat doleva, kde po pár metrech najde záchody.

Vyrazila tedy oním směrem a asi tak půl minuty kráčela dál. Když se po chvíli ohlédla, stan už ani neviděla.

„Sakra,“ řekla polohlasně ve snaze ukočírovat rodící se paniku.

Seber se, poručila sama sobě a znovu se vydala kupředu. Stan je jenom kousek zpátky a…

Tu její levá noha o něco zavadila a než si stačila uvědomit, co se to děje, už se poroučela k zemi. Na poslední chvíli se jí podařilo dát před sebe ruce a ochránit si tak obličej od přímého nárazu na zem. Při dopadu hekla úlekem i bolestí, ale ihned zahanbeně vstala.

Vyčítavě a skoro až s dětinskou uražeností se podívala na kládu, o níž zakopla. V temnotě, jež všechno obestírala, ten tvar vypadal velice nejasně. Přesto však byla schopna s jistotou říci, že to žádná obyčejná kláda není.

Pomyslela si, že ji možná jenom šálí zrak. Musela to být nějaká podivná hra stínů. Nic víc.

Dívala se na to několik vteřin, ale žádná z nich nezastavila mráz, která jí začal šplhat po páteři. Poznala, co to je. Najednou už to bylo bez diskuze.

Lidská noha.

Z pohledu, který se jí naskýtal, to bylo všechno. Nezdálo se, že by tam někde bylo i tělo. Noha ležela v trávě, zčásti zakrytá porostem a podzimním listím. Chodidlo bylo obuté v tenisce a bílá ponožka pod ní byla nasáklá krví.

Pam začala křičet. Otočila se a rozběhla se zpátky tmou. Křičet už nepřestala.