Читать книгу Ještě Než Požehná - Блейк Пирс - Страница 7

Mackenzie seděla na sedadle spolujezdce v sedanu nafasovaném od FBI a v ruce svírala stejně tak nafasovaný Glock. Byla to zbraň, se kterou srůstala, jako kdyby to byla jenom další část jejího těla. Tentokrát ten pocit byl však přece jenom trochu jiný. Až tenhle den totiž skončí, všechno už bude jiné.

Bryersův hlas ji vytrhl z úvah. Byl to on, kdo seděl za volantem a tu a tam jí počastoval pohledem, jenž ze všeho nejvíce připomínal pohled zklamaného otce.

„Víte…že tohle nemusíte dělat,“ řekl. „Nikdo si nebude myslet nic špatného, když se tomu prostě vyhnete.“

„Myslím, že to musím udělat. Myslím, že to sama sobě dlužím.“

Bryers si povzdychl a podíval se ven z auta. Stáli na rozlehlém parkovišti, které se topilo v noční temnotě a bylo osvětleno jenom tlumenými pouličními světly, táhnoucími se sporadicky na ostrůvku uprostřed. Viděli tři auta a spolu s nimi i obrysy tří můžu, kteří tam nervózně přešlapovali.

Mackenzie vzala za kliku a otevřela dveře.

„Budu v pohodě,“ řekla.

„Já vím,“ odpověděl Bryers. „Jenom…prosím buďte opatrná. Pokud se vám dneska v noci něco stane a ti nepraví lidé přijdou na to, že jsem tu byl s vámi…“

Mackenzie nečekala na zbytek. Vystoupila z auta a zabouchla za sebou dveře. Glock držela v ruce a uvolněným krokem se vydala k těm třem a jejich autům. Věděla, že není důvod být nervózní, ale přesto se nedokázala ubránit. Ani přes fakt, že jedním z těch mužů byl Harry Dougan.

„To jsi s sebou musela přitáhnout i Bryerse?“ zeptal se jeden z nich.

„Hlídá mě,“ odpověděla. „Není ani trochu jako vy tři.“

Všichni tři se zasmáli a podívali se k autu, ze kterého Mackenzie právě vystoupila. V perfektní synchronizaci Bryersovi zamávali. Ten se za volantem falešně usmál a ukázal jim prostředníček.

„Pořád se mu ani trochu nelíbím, co?“ zeptal se Harry.

„Ne, promiň.“

Zbývající dva muži se na Harryho s Mackenzie podívali se stejnou rezignací, kterou si pěstovali už několik posledních týdnů. I když ještě nebyli párem v pravém slova smyslu, už to mezi nimi jiskřilo dostatečně na to, aby si toho jejich spolužáci všimli. Nejmenší z nich se jmenoval Shawn Roberts a ten druhý, masivní chlapík, jenž měřil přes dva metry, byl Trent Cousins.

Právě ten pokynul bradou k pistoli v Mackenziiné ruce a z pouzdra na opasku vytáhl svou vlastní.

„Tak jdeme na to?“

„Jo, nejspíš nemáme moc času,“ řekl Harry.

Všichni se opatrně rozhlédli po parkovišti. Napětí ve vzduchu houstlo a Mackenzie si v jednom okamžiku uvědomila, že jí to vlastně velice baví. Možná poprvé od dětství byla něčím opravdu nelíčeně a upřímně nadšená.

„Tak na tři,“ řekl Shawn Roberts.

Všichni se zakývali, jak přešlapovali z nohy na nohu, zatímco Harry začal odpočítávat.

„Jedna…dva…tři!“

A potom najednou všichni čtyři běželi. Mackenzie se rychle klidila doleva, aby se schovala za jedním z aut. Už když k němu doběhla, uslyšela první tlumené výstřely ze zbraní ostatních. Samozřejmě, nebyly to skutečné ostré pistole, jenom atrapy…paintballové pistole, které však byly vyrobeny tak, aby své reálné předlohy co nejvěrněji připomínaly. Tohle nebylo zdaleka poprvé, kdy se Mackenzie účastnila cvičení se simulovanou municí, ale bylo to poprvé, kdy něco takového činila bez instruktora a jakýchkoliv ochranných pomůcek.

Napravo od ní se ve spršce červené barvy o zem rozprskla kulka. Nebylo to ani deset centimetrů od jejího chodidla. Skrčila se za autem a rychle se přesunula na jeho druhý konec. Podívala se mezi kola, aby prostorem pod autem spatřila dva páry nohou. Zrovna se nedaleko od ní rozdělily. Jeden z nich zamířil rovněž do zákrytu za autem.

Mackenzie si prohlížela prostor jejich simulované bitvy už v okamžiku, kdy spolu ještě mluvili a připravovali se. Věděla, že nejlepší pozice je u základny velkého sloupu lampy uprostřed parkoviště. Stejně jako celá Hogan’s Alley, bylo i toto parkoviště často zařazováno do jejich simulací. Díky tomu, že tu byla už několikrát, Mackenzie věděla, že na všech těch místech existuje nějaká výhodná pozice, která člověku téměř s jistotou zaručí vítězství. Na tomto parkovišti to byl právě ten sloup. Nebyla však schopna se k němu vydat okamžitě, protože v momentě, kdy Harry dokončil odpočítávání, už před ní byli v témže směru další dva chlapíci. Teď však musela vymyslet, jak se tam rychle dostat, aniž by ji přitom trefili.

Pokud ji střelí, prohraje a to znamenalo přijít o sázku ve výši pěti set dolarů. Už předtím přemýšlela, jak je to asi dlouho, kdy byl tento předpromoční ceremoniál vymyšlen a jak se z něj časem stala tajná legendární aktivita, otevřená jenom těm nejlepším z ročníku.

Zatímco jí hlavou probíhaly tyto myšlenky, sledovala, jak se Harry s Cousinsem zapletl do malé přestřelky na druhé straně parkoviště. Cousins byl skrčený za jedním z aut, zatímco Harry se kryl přitisknut zády k velké popelnici.

Mackenzie se ušklíbla a zamířila na Cousinse. Byl dobře schovaný a ona v podstatě neměla šanci jej ze svého postavení trefit, ale to neznamenalo, že ho nemůže aspoň vyplašit. Zamířila do jednoho z rohů karosérie auta, za kterým se schovával, a vypálila. O zlomek vteřiny později se v tom místě rozprskla kulka s modrou barvou. Viděla, jak sebou Cousins trhnul a urychleně se skrčil, čímž s Harrym ztratil vizuální kontakt. Ten toho okamžitě využil a dvakrát za sebou po něm rychle vypálil.

Doufala, že nezapomíná počítat. Myšlenka celé té nepovolené noční hry tkvěla v tom, že na konci zůstane jenom jeden střelec, který nebyl nikým zasažen. Každý hráč měl stejnou zbraň – pistoli se střelivem naplněným barvou – a povolen byl jenom jediný zásobník stejné velikosti, kterou měla jejich standardní zbraň – Glock. Podle té byly pistole také vzhledově upraveny. To znamenalo, že každý měl jenom patnáct nábojů. Mackenzie jich nyní zbývalo čtrnáct a byla si vcelku jistá, že ostatní už každý vypálili nejméně tři nebo čtyři.

Vzhledem k tomu, že Harry s Cousinsem byli zaměstnáni jeden druhým, znamenalo to, že je momentálně nejnebezpečnější Shawn. Jenže Mackenzie neměla tušení, kde by mohl být. Na to, jak strašně byl vysoký, se mu dařilo velice dobře skrývat.

Opatrně poklekla a riskovala vyklonění zpoza strany svého auta, ve snaze Shawna odhalit. Neviděla jej, ale zato dobře uslyšela cvaknutí zbraně, ze které bylo nedaleko právě vypáleno. Ucukla zpátky právě včas. O nárazník se rozpleskla kulka s barvou. Trocha té zelené ji vystříkla na ruku v momentě, kdy se odtahovala, ale to se naštěstí jako zásah nepočítalo.

Aby byl člověk vyřazen, musel být zasažen do ruky, nohy, do zad nebo do trupu. Jediným zakázaným cílem byla hlava. Kulky byly sice vyrobeny z tenkého plastu, ale díky rychlosti, kterou dopadly, přesto dokázaly udělat na kůži pořádné jelito. Pokud by některá z nich trefila oko, zasažený nešťastník by o něj s velkou pravděpodobností přišel. To byl jeden z největších důvodů, proč se na tuto tradici a oficiálních místech dívali se značnou nelibostí. Věděli, že se to děje každý rok, ale obvykle prostě jenom zavírali oči a nechávali budoucí absolventy, aby si svou malou nebezpečnou zábavu pořádali pod pokličkou.

Ta rána dala Mackenzie docela dobrou představu o tom, kde se Shawn skrývá. Určitě byl schoulený za jedním z těch betonových sloupů ve středu. Přesně na místě, které plánovala sama pro sebe. Měl dokonalou pozici, ze které mohl ohrozit úplně všechny. Teď se odvrátil od Mackenzie a vypálil po Harrym. Trefil popelnici jenom kousíček od jeho hlavy. Ihned ale potom musel k zemi, protože po něm Harry i Cousins začali střílet společně.

Mackenzie rovněž pokusila své štěstí, vystřelila po Shawnovi a málem jej trefila do ramene. Sehnul se v poslední chvíli a střela mu tak jenom proletěla nad hlavou a zmizela ve tmě. Zároveň se však ozval Cousinsův výkřik v němž se mísila bolest i frustrace.

„Jsem venku,“ řekl Cousins a pomalu odcházel mimo parkoviště, aby se posadil na jednu z laviček, na kterých měli vyřazení tiše počkat na ostatní. Mackenzie zahlédla jasně žlutou skvrnu těsně nad jeho kotníkem, kam dopadla Harryho rána.

Harry se rozhodl celé situace využít a jako blesk vyrazil ze svého stanoviště za popelnicí. Svou pověstnou rychlostí mířil ke třetímu zaparkovanému autu.

Stále ještě běžel, když tu se Shawn vynořil ze své skrýše. Nejprve vystřelil na Mackenzie, aby jí udržel zalezlou, ale potom se okamžitě zaměřil na Harryho. Další jeho střela se rozpleskla o zem jenom pár centimetrů od Harryho lýtka zrovna ve chvíli, kdy zaběhl za auto.

Mackenzie se rychle přesunula na druhou stranu svého auta v naději, že by se jí mohlo podařit Shawna odrovnat. Vystřelila do stejného místa u základny sloupu, do kterého mířila před chvílí, ale z opačné strany vozidla. Když se tam její střela neškodně rozprskla, Shawn chviličku počkal a potom se vyklonil, aby zkontroloval situaci. V té chvíli už se Mackenzie prosmýkla zpátky na původní místo a z něj se k němu rychle ale tiše blížila. Stačilo jenom pár kroků a dosáhla ideálního úhlu, vypálila a trefila jej přímo do boku. Zelená barva se rozstříkla po jeho košili i kalhotech. Shawn byl tou ránou tak překvapen, že padl na zadek.

„Jsem venku,“ zakřičel a kysele po Mackenzie blýskl očima.

Ještě ani nestačil opustit arénu, aby se na lavičkách přidal ke Cousinsovi, když Mackenzie koutkem oka zahlédla pohyb na levé straně.

Ty parchante, pomyslela si.

Rychle doběhla ke sloupu a schovala se za ním. Přímo nad její hlavou svítila lampa. Mackenzie však věděla, že to bude její výhoda, pokud se útočník bude pokoušet schovávat ve stínech. Světlo může být příliš jasné, což mu v konečném důsledku značně stíží míření.

Jakmile se natlačila zády k silnému sloupu, už se o něj z druhé strany rozprskla střela s barvou. V tichu, které následovala, slyšela jenom Cousinse s Shawnem, kteří se pochechtávali na své lavičce.

„Tohle bude zábavná podívaná,“ řekl Cousins.

„Ty říkáš zábavná,“ přisadil si Shawn, „já říkám bolestivá.“

Mackenzie se navzdory faktu, že si dělali legraci i z ní, musela mírně pousmát. Nepochybovala o tom, že ji Harry klidně střelí. Rozhodně neměli ten typ vztahu, ve kterém by ji ochranitelsky ušetřil bolesti a nechal ji vyhrát. Teď byli oba na stejné lodi – již zítra absolvující agenti FBI.

Přesto však spolu strávili již hodně času, ať už ve škole, anebo v mnohem přátelštějších situacích po ní. Mackenzie jej znala velice dobře a věděla díky tomu, co musí udělat, aby jej dostala. Když se vyklonila, aby vystřelila do kola auta, za kterým se schovával, cítila se skoro až provinile.

Ze svého úkrytu se vyklonil okamžitě. Vykoukl přes kapotu. Mackenzie naznačila pohyb doprava, jako kdyby se chtěla vrátit zpátky na sloup. Vystřelil tam, přesně jak předpokládala. Ona se v tom okamžiku však už vydala do protisměru a překulila se doleva. Na konci pohybu zůstala ležet na zemi na břiše a s pistolí před sebou. Vypálila.

Střela Harryho zasáhla do pravé části hrudi. Jasně žlutá barva se rozprskla po jeho triku a na chvilku zasvitla ve stínu jako další lampa.

Harry padl na kolena a zahodil svou zbraň. Potom naplno vyšel zpoza auta a nevěřícně přitom kroutil hlavou.

„Jsem vyřízenej.“

Mackenzie vstala, naklonila hlavu do strany a trochu se zamračila.

„Zlobíš se?“ popíchla ho.

„Ani trochu. Byl to parádní tah.“

Cousins se Shawnem začali tleskat. V povzdálí vystoupil Bryers ze svého auta a přidal se k nim. Mackenzie věděla, že si o ní dělal starosti, ale že je zároveň i pyšný, že tu je. Součástí tradice totiž bylo, že jeden ze zkušených agentů musel být kolem a dohlížet, kdyby se něco zvrtlo. Občas se to stávalo. Verze, kterou zachytila Mackenzie, říkala, že v roce 1999 byl jeden chlapík zasažen zezadu do kolene a svůj promoční ceremoniál nakonec musel absolvovat s francouzskými holemi.

I s Bryersem se všichni shromáždili na lavičce. Byl to právě on, kdo teď sáhl do náprsní kapsy a vytáhl z ní oněch pět set dolarů. Složili se na ně všichni a teď náležely vítězce. Bryers peníze podal Mackenzie a řekl:

„Dělali jste si vůbec nějaké naděje, chlapci?“

„Dobrá práce, Mac,“ řekl Cousins. „Byl bych radši, kdybys mě oddělala ty, než tihle kašpaři.“

„Dík,“ pokývala Mackenzie hlavou.

„Nerad zním jako starej prd,“ řekl Bryers, „ale je už skoro jedna ráno. Běžte domů a trochu se prospěte. Všichni. Prosím, neukazujte se na promoci celý ztrhaní a mimo mísu.“

Mackenzie se znovu zmocnil ten zvláštní pocit štěstí. Tohle byla skupina jejích přátel – přátel, se kterými se dala do kupy poté, co před devíti týdny skončil ten McGrathův experiment.

Zítra budou všichni promovat z akademie, a, pokud všechno půjde tak, jak má, budou z nich do týdne zbrusu noví agenti FBI. Zatímco Harry, Cousins a Shawn si nedělali naděje, že by svou kariéru odstartovali na něčem, co by stálo za řeč, Mackenzie se mohla těšit na něco více…přesněji řečeno, na skupinu speciálních agentů, o které se jí zmínil McGrath, když konečně vyřešili ten strašný případ vražd. Stále sice nevěděla, co to přesně znamená, ale to na jejím nadšení nijak moc neubíralo.

Jejich skupinka se brzy rozdělila, když se všichni vydali vlastní cestou. Mackenzie se nemohla zbavit pocitu, který už docela dlouho neznala. Byl to pocit, že budoucnost byla stále ještě příliš vzdálená, mimo dosah a stále ještě se rozvíjející. Teď však poprvé za hodně dlouhou dobu cítila, že nad tím vším získává jakous takous kontrolu.

*

Mackenzie se dívala na modřinu na Harryho hrudi a věděla, že její základní emoce by se měla jmenovat soucit, ale přitom se naopak nemohla ubránit smíchu. Místo, kde jej zasáhla, bylo krvavě rudé a jako kořeny stromů od něj do stran táhla fialová modřina. Vypadalo to vlastně docela jako rána od obrovského včelího žihadla, ale zcela jistě to bolelo mnohem více.

Stáli v její kuchyni a ona pro něj balila do utěrky pytel s ledem. Když bylo hotovo, podala mu jej a on si jej potom trochu komicky přidržel u těla. Bylo vidět, že je mu trapně, ale zároveň je potěšen, že jej pozvala k sobě, aby se ujistila, že mu nic není.

„Omlouvám se,“ řekla konečně upřímně. „Ale víš, možná, že tě za tu výhru budu moct pozvat na kafe.“

„To bude teda sakra dobrý kafe,“ odpověděl Harry. Odsunul led z hrudi a zachmuřil se, když spatřil svoji ránu.

Mackenzie se na něj dívala a teprve teď si uvědomila, že, i když už byl v jejím bytě více než tucetkrát, a při několika příležitostech se přitom líbali, tohle bylo poprvé, kdy si u ní doma sundal triko. Také to bylo od Zacka prvně, co se ocitla v bezprostřední blízkosti takto polovičatě oděného muže. Možná, že to byl ještě dozvuk adrenalinu z té přestřelky, radost z vítězství v ní, anebo vzrušení z toho, co má přijít zítra, ale jednoduše se jí to líbilo.

Přistoupila blíže a přiložila dlaň na nezraněnou polovinu jeho hrudi. Padla přesně na srdce. „Bolí to ještě?“ přistoupila ještě blíže.

„Teď zrovna ne,“ odpověděl a trochu nervózně se ušklíbl.

Pomaloučku přejela rukou k ráně a jemně se jí dotkla. A potom, řízena pouze ženskými instinkty, které již dlouho úspěšně potlačovala, se k němu přitáhla a políbila jej. Pocítila, jak celé jeho tělo ztuhlo. Její ruka sjela k jeho boku a přitáhla jej blíže. Políbila jej na klíční kost, potom trapéz a nakonec na krk. Teď už se k ní tlačil sám.

Bylo pro ně už docela obvyklé, že se vzájemně líbali tak dlouho, až už nakonec ani jeden z nich nevěděl, co vlastně dělá. Stalo se to tedy zatím jenom čtyřikrát, ale pokaždé to přišlo jako nějaká tajemná vlna ze samotné přírody, zcela neočekávaně a bez varování.

Trvalo méně než deset vteřin, než byla jemně natlačena na kuchyňskou linku. Její ruce zkoumaly jeho hruď, zatímco jeho levačka odhalila způsob, jak jí nadzvednout tričko. Srdce jí divoce tlouklo a každý sval v těle křičel, že to chce a že už je na to dokonale připravená.

Takhle blízko už se dostali předtím – vlastně hned dvakrát. V obou případech však k ničemu nedošlo. Tedy, byla to ona, kdo nakonec couvnul. Poprvé se mu vysmekla v okamžiku, kdy začal zápolit s knoflíkem na jejích kalhotách. Podruhé byl až příliš opilý a ona až příliš střízlivá. Ani jeden z nich nikdy nic neřekl, ale váhavost ohledně spaní spolu, přišla jako výsledek vzájemného respektu a nejistoty toho, co jim budoucnost přinese. Navíc na Harryho myslela mnohem více, než aby jej byla schopná jenom tak použít jako nějakou sexuální hračku. Líbil se jí víc a více, ale sex byl stále ještě příliš osobní záležitostí. Před Zackem poznala jenom dva muže, z nichž jeden ji spíše napadl, než aby šlo o vzájemně opravdu plně chtěný sex.

Všechno tohle jí teď proletělo hlavou, zatímco se s Harrym líbala a příliš pozdě si stačila uvědomit, že se její ruce už nacházejí mnohem níže, než jen v oblasti hrudníku. On si toho očividně povšiml také, protože jeho tělo ztuhlo ještě více a navíc začal dýchat mělčeji.

Tu najednou odstrčila ruce a vymanila se z polibku. Sklopila zrak v obavě, že pokud se na něj podívá, spatří v jeho očích zklamání.

„Počkej,“ řekla. „Harry…promiň…já nemůžu…“

„Já vím,“ odpověděl hlasem, kterému se nedařilo zakrýt frustraci. „Já vím, že je to…“

Mackenzie se zhluboka nadechla a potom od něj poodstoupila. Nedokázala se na něj ani podívat. Zmatení zračící se v jeho očích, bylo v tu chvíli příliš. „Nemůžeme. Já nemůžu. Omlouvám se.“

„To je v pořádku,“ řekl jako když chápe, ale nechápavým hlasem. „Zítra je velký den a je pozdě. Takže já teďka už půjdu, než budu mít čas přemýšlet nad tím, že sem byl zase sestřelenej.“

Podívala se na něj a přikývla. Ten poslední ostnatý komentář ji nerozhodil. Nechala to plavat. Svým způsobem si ho vlastně i zasloužila.

„To bude asi nejlepší,“ řekla.

Harry si opatrně oblékl triko zcela zamazané od barvy a pomalu se vydal ke dveřím.

„Dobrá práce dnes v noci,“ řekl při odchodu. „Ani na chvilku jsem nepochyboval, že to nakonec vyhraješ.“

„Díky,“ řekla Mackenzie nepřítomně. „A Harry…opravdu, je mi to líto. Já nevím, co mě vždycky zastaví.“

Pokrčil rameny a otevřel dveře. „To nic,“ řekl. „Jenom…já už tohle moc dlouho dělat nevydržím.“

„Já vím,“ řekla smutně.

„Dobrou, Mac.“

Zavřel za sebou dveře a Mackenzie osaměla. Nehybně stála v kuchyni a dívala se na hodiny na zdi. Bylo 1:15 a ona se ani necítila unavená. Možná, že ta malá hra na parkovišti napumpovala do její krve až příliš mnoho adrenalinu.

Přesto však učinila pokus jít do postele, ale výsledek byl, že většinu noci strávila převracením se a přemýšlením. Občas se jí zdály sny a ona si jich díky nepříliš hlubokému spánku byla vědoma. V jednom z nich například spatřila tvář svého otce. Usmíval se, jako kdyby byl pyšný, že se ve svém snažení už dostala tak daleko – že už zítra absolvuje akademii FBI.

Kromě toho úsměvu však viděla i něco dalšího. Byly tam všechny ostatní věci, které sny o něm běžně provázely. Mrtvolný svit v jeho očích i všechna ta krev.