Читать книгу Ještě Než Požehná - Блейк Пирс - Страница 8

I když Mackenzie nastavila budík na osmou ráno, byla probuzena vibrováním mobilu už v 6:45. Zasténala a podívala se směrem k telefonu. Pokud je to Harry a chce se omluvit za něco, co ani neudělal, tak ho zabiju, pomyslela si. Stále víceméně v polospánku sáhla po telefonu a pokusila se zaostřit na displej.

Naštěstí to nebyl Harry, ale Colby.

Mackenzie zmateně svraštěla obočí a zvedla to. Colby rozhodně nepatřila k ranním ptáčatům a navíc už spolu nemluvily déle než týden. Nejspíše byla prostě jenom nervózní kvůli promocím a nejistotě, která se rozprostírala hned za nimi. Colby byla jedinou ženskou kamarádkou, kterou Mackenzie tady v Quanticu měla, takže se snažila dělat všechno pro to, aby jejich přátelství vydrželo – i když to znamenalo zvednout telefon brzo ráno těsně před promocemi a poté, co se jí podařilo ukrojit pouhé čtyři hodiny spánku.

„Ahoj, Colby,“ řekla. „Co se děje?“

„Spala jsi?“ zeptala se Colby.

„Jo.“

„Ach, sakra. Omlouvám se. Myslela jsem si, že budeš na nohou už za rozbřesku vzhledem k tomu všemu, co se má dneska semlít.“

„Je to jenom promoce,“ zívla Mackenzie.

„Ha! Kéž by šlo jenom o to,“ řekla Colby lehce hysterickým hlasem.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Mackenzie a posadila se pomalu na posteli.

„Budu,“ odpověděla Colby. „Podívej…myslíš, že by ses se mnou mohla setkat ve Starbucks na rohu Fifth Street?“

„Kdy?“

„Co nejrychleji můžeš. Já tam jdu rovnou.“

Mackenzie se opravdu nechtělo někam teď jít. Nechtělo se jí ani pomyslet na to, že by opustila postel. Jenže Colby ještě nikdy nezněla takhle divně. A vzhledem k tomu, že je čekal důležitý den, rozhodla se, že se bude muset pokusit být dobrou kamarádkou.

„Dej mi tak dvacet minut,“ řekla.

S povzdechem se potom vyškrábala z postele a rychle se začala připravovat. Co se vzhledu týkalo, musela se spokojit jenom s tím nejzákladnějším. Vyčistila si zuby, navlékla na sebe mikinu a tepláky na běhání, vlasy si uvázala do hodně odbytého culíku a vyrazila ven.

Když kráčela těch šest bloků na Fifth Street, začínala na ní postupně doléhat váha dne, který měla před sebou. Dnes promuje z akademie FBI, jenom chvilku před polednem, a učiní to jako jedna z nejlepších v ročníku. Na rozdíl od většiny ostatních absolventů, které za těch dvacet týdnů poznala, nebude mít v publiku žádnou rodinu ani nikoho dalšího, kdo by s ní ten úspěch oslavil. Bude na to sama, stejně jako byla na věci sama po většinu svého života. Vlastně už od šestnácti. Teď se pokoušela přesvědčit se, že jí to nijak nevadí, ale nebyla to pravda. To, co cítila, nebyl snad smutek, ale spíše jakási podivná úzkost, jejíž hrany s lety ztratily na ostrosti a otupily se.

Když dorazila do Starbucks, všimla si, že doprava na ulici je o něco hustší než obvykle – nejspíše za to mohli právě rodiny a přátelé absolventů. Nechala to plavat. Posledních deset let strávila tím, že se pokoušela na matku se sestrou myslet co nejméně, takže proč by s tím měla začínat zrovna teď?

Když vstoupila do Starbucks, zjistila, že Colby už tam je. Usrkávala ze svého hrnku a zamyšleně se dívala z okna. Na stolku čekal ještě jeden další šálek a Mackenzie usoudila, že ten bude pro ni. Posadila se naproti Colby a okamžitě začala předvádět divadélko o tom, jak moc je unavená. Přivřela dokonce trochu oči a zamračila se.

„Tohle je moje?“ zeptala se a sáhla po kávě.

„Ano,“ řekla Colby. Vypadala unavená, smutná a nabručená.

„Tak co se děje?“ zeptala se Mackenzie ve snaze zabránit hrozícímu chození kolem horké kaše.

„Já nebudu promovat,“ odpověděla.

„Cože?“ zeptala se Mackenzie překvapeně. „Myslela jsem, že jsi vším prošla na výbornou.“

„Prošla. Je to…já nevím. Mám pocit, že jsem tu během toho výcviku úplně vyhořela.“

„Colby…to nemůžeš myslet vážně.“

Její hlas zněl až příliš přísně, ale bylo jí to v té chvíli jedno. Tohle vůbec nebyla ta Colby, kterou znala. Takové rozhodnutí nemohlo přijít, aniž by o tom předtím hodně nepřemýšlela. Tohle nebyl chvilkový zkrat nebo rozmar dívky, která byla prostě jenom unavená a vynervovaná.

Jak to jenom teď může vzdát?

„Ale já to myslím vážně,“ řekla Colby. „Poslední zhruba tři týdny už mě to opravdu nebavilo. Některé dny jsem přišla domů a plakala, protože jsem se cítila jako v kleci. Já už to prostě nechci.“

Mackenzie nevěděla, co na to říct.

„No, udělat takové rozhodnutí zrovna v den promoce, je dost šílené.“

Colby pokrčila rameny a znovu se zadívala ven z okna. Vypadala unaveně. Poraženě.

„Colby...ty se nemůžeš jenom tak vzdát. Nedělej to.“ Další slova, jež se jí drala na jazyk, už raději nevyřkla: Pokud se na to teď vykašleš, tak posledních dvacet týdnů bylo úplně k ničemu a navíc budeš přede všemi za slabocha.

„Ale já to nehodlám oficiálně ukončit,“ řekla Colby. „Já na tu promoci dneska půjdu. Musím. Moji rodiče přiletěli z Floridy, takže nemám na výběr. Od zítra je to ale vyřízeno.“

Když Mackenzie na akademii začínala, instruktoři je varovali, že zhruba tak dvacet procent z nich to někde v průběhu výcviku pravděpodobně vzdá. V minulosti to prý bývalo skoro třicet procent. Myšlenka na to, že by se mezi ně měla zařadit i Colby, jí však přesto jenom stěží dávala smysl.

Byla tak silná a odhodlaná. Jak sakra mohla nakonec přijít s takovou koninou?

„Co budeš dělat?“ zeptala se nahlas. „Pokud se doopravdy rozhodneš tohohle všeho vzdát, jakou jinou kariéru si zvolíš?“

„Já nevím,“ odpověděla. „Možná něco kolem prevence obchodu s lidmi. Výzkum a zdroje nebo tak něco. Já přece nemusím být agent, no ne? Je tu spousta dalších možností. Já prostě jen nechci být agent.“

„Ty to doopravdy myslíš vážně,“ povzdechla si Mackenzie.

„Myslím. Jenom jsem ti to chtěla říct, protože po promoci se moji rodiče nejspíš budou rozplývat pýchou.“

Och, chudinko, pomyslela si Mackenzie sarkasticky. To musí být hrozná představa.

„Já to nechápu,“ řekla Mackenzie.

„To od tebe ani nečekám. Ty jsi v tomhle skvělá. Máš to ráda. Je to, jako kdyby ses pro to narodila, víš? Já...no já nevím. Jenom se tak plácám.“

„Ach jo, Colby...mrzí mě to.“

„Nemusí,“ odpověděla. „Jakmile pošlu mámu s tátou zpátky na Floridu, všechen tlak bude pryč. Řeknu jim, že jsem byla odvolána kvůli nějaké akci, kterou si vymyslím, a potom už bude jenom na mně, jak s tím vším naložím, řekla bych.“

„No...hodně štěstí, řekla bych,“ odpověděla Mackenzie.

„Přestaň s tím, prosím,“ zarazila jí Colby. „Dneska promuješ jako jedna z nejlepších v ročníku. Ani nemysli na to, že se budeš mračit kvůli mně. Byla jsi pro mě moc dobrá kamarádka, Mac. Jenom jsem ti to chtěla říct sama a předem, než aby sis toho potom všimla náhodou později.“

Mackenzie se nijak nesnažila zakrýt vlastní zklamání. Nebyla na sebe nijak pyšná, že se uchyluje k v podstatě dětinským taktikám, ale přesto zůstala chvíli zticha a jenom zadumaně usrkávala ze svojí kávy.

„A co ty?“ přerušila Colby ticho. „Někdo z rodiny nebo přátel, kdo se přijde podívat?“

„Nikdo,“ řekla Mackenzie.

„Och,“ řekla Colby trochu rozpačitě. „To mě mrzí. Nevěděla jsem...“

„Není třeba omluv,“ řekla Mackenzie. Teď byla na řadě ona, aby se zadívala z okna a teprve po pár vteřinách dodala: „Jsem docela ráda, že to tak je.“

***

Mackenzie byla promočním ceremoniálem hluboce zklamána. Nebylo to nic více než formalizovaná verze promoce ze střední školy a zdaleka se to nemohlo vyrovnat té z vysoké. Zatímco čekala, až bude vyvoláno její jméno, měla spoustu času na vzpomínání na předešlé promoce a jak během nich její rodina více a více sklouzávala do pozadí.

Vzpomínala si, jak skoro plakala, když vystupovala na promoční pódium na střední škole s vědomím, že její otec nikdy nedostane šanci vidět, jak dospěla. Byla si toho vědoma už dlouhé roky, ale v té chvíli, kdy stála na těch schodech, ji to udeřilo naplno jako kámen mezi oči. Během její další promoce na univerzitě už ji to netrápilo. Tam už neměla rodinu vůbec žádnou. Později si uvědomila, že právě to byl rozhodující moment v jejím životě, od kterého se potom už pro většinu věcí a činností uchylovala do samoty. Když o ní její rodina nejevila žádný zájem, ona se o ně také nebude zajímat.

Ceremoniál skončil bez nějaké větší pompy, a když už byla skoro na cestě pryč, všimla si Colby, jak se na druhé straně auly fotí s rodiči. Vypadalo to, že hraje skvělé divadlo a dokonale před nimi skrývá své skutečné pocity. Její otec a matka samozřejmě jenom zářili pýchou na dceřin úspěch.

Mackenzie nevěděla, co jiného by dělala a všechno to focení kolem jí nedělalo vzhledem k její situaci dobře, a tak začala přemýšlet, jak by se odtamtud co nejrychleji dostala nadobro. Chtěla se jednoduše vrátit domů a otevřít si první z, doufala, několika piv, které si na to odpoledne a večer naplánovala. Už se vydala ke dveřím, když tu zaslechla známý hlas, jenž zavolal její jméno.

„Hej, Mackenzie,“ řekl ten hlas. Okamžitě věděla, kdo to je. Nejenom díky tónu, ale také proto, že lidí, kteří ji oslovovali křestním jménem a ne jednoduše Whiteová, tu bylo, co by na prstech spočítal.

Byl to Ellington. Měl na sobě oblek a vypadal zrovna tak nepohodlně, jak se Mackenzie cítila. Úsměv, kterým ji však počastoval, byl naopak až příliš pozitivní. V tu chvíli jí to ale nijak neobtěžovalo.

„Zdravím, agente Ellingtone.“

„Myslím, že v situaci, jako je tahle, je v pořádku, když mě budete oslovovat Jared.“

„Preferuji Ellingtone,“ řekla a mírně se usmála.

„Jak se cítíte?“ zeptal se.

Pokrčila rameny a strašně moc si přála, aby odtamtud už byla pryč. Mohla si nalhávat, co chtěla, ale fakt, že tam neměla nikoho z rodiny ani přátel, na ni začal doléhat.

„Jenom pokrčení rameny?“ zvedl Ellington obočí.

„Inu, jak bych se měla cítit?“

„Vítězně. Hotově. Hrdě. Nadšeně. To je jenom pár příkladů.“

„To všechno cítím,“ odpověděla. „Jenom...já nevím. Celá ta ceremonie mi přijde zbytečná.“

„Tomu rozumím,“ řekl Ellington. „Sakra, já nesnáším, když musím nosit tenhle kaftan.“

Mackenzie už se chystala odpovědět, že mu nošení obleku docela jde, když tu se odněkud zpoza Ellingtona objevil McGrath. I on věnoval Mackenzie úsměv, ale na rozdíl od toho Ellingtonova tento působil téměř vynuceně. Natáhl k ní ruku, ona ji přijala a téměř se přitom neubránila překvapenému výrazu nad tím, jak slabý jeho stisk byl.

„Jsem rád, že jste prolezla,“ řekl McGrath. „Jsem si jistý, že před sebou máte zářnou kariéru.“

„Byla to brnkačka, že?“ nadhodil Ellington.

„Mezi pěti procenty nejlepšími,“ řekl McGrath, rozhodnut neumožnit Mackenzie pronést jediné slovo. „Slušná práce, Whiteová.“

„Díky, pane,“ bylo všechno, na co se zmohla.

McGrath se naklonil blíže a jeho tvář byla opět čistě pracovní. „Rád bych, abyste se hlásila do kanceláře. V pondělí v osm ráno. Chci, abyste se ponořila do práce tak rychle, jak jen to bude možné. Už mám hotové vaše papíry – postaral jsem se o to vlastně už před docela dlouhou dobou, aby to na nás čekalo, až tenhle den přijde. Alespoň vidíte, že jsem věřil, že to nezmamráte. Ale teď...není čas. V pondělí v osm. Souhlas?“

„Samozřejmě,“ řekla, překvapena tím nečekaným, i když svérázným, projevem podpory.

McGrath se znovu pousmál, znovu jí potřásl rukou a opět zmizel v davu.

Jakmile byl pryč, Ellington se na ni podíval a široce se usmál.

„Ten je teda dobře naloženej. Můžu vám říct, že tohle se nestává často.“

„Asi je to pro něj velký den,“ odvětila Mackenzie. „Celá nová várka talentů, ze kterých si může vybírat.“

„To je pravda,“ řekl Ellington. „Ale všechny žerty stranou. Tenhle člověk si agenty vybírá opravdu pečlivě. Pamatujte si to, až s ním budete v pondělí mluvit.“

Rozhostilo se trapné ticho, které se v jejich konverzacích objevovalo zcela pravidelně a na které si oba už tak nějak zvykli. Bylo něco jako potvrzením jejich přátelství – anebo jak se ten vztah vlastně měl nazývat.

„Dobrá, podívejte,“ řekl po chvíli. „Jenom jsem vám chtěl poblahopřát a povědět, že mi vždycky můžete zavolat, kdyby toho na vás bylo moc. Já vím, že to teď asi zní hloupě, ale v určitém bodě bude nejspíše i nechvalně proslulá Mackenzie Whiteová potřebovat něčí pomoc. A já jsem ten, kdo se pokaždé pokusí přispěchat co nejrychleji.“

„Díky,“ odpověděla.

Při tom posledním slovu najednou pocítila silné nutkání požádat jej, aby šel s ní – ne z nějakých romantických důvodů, ale čistě jenom pro to, aby nebyla sama. Znala jej docela dobře a, i když o něm měla smíšené pocity, byla ráda, když byl s ní. Nerada si to přiznávala, ale začínala mít pocit, že by měla udělat něco, čím by ten dnešní den a úspěch, jenž reprezentoval, oslavila. A, i když by to znamenalo strávit dalších pár lehce trapných hodin s Ellingtonem, bylo by to pořád lepší (a nejspíše i produktivnější), než být po zbytek dne sama, trápit se sama nad sebou a pít pivo.

Nic však neřekla. I kdyby se jí nakonec podařilo k tomu sebrat odvahu, nezáleželo by na tom. Ellington rychle kývnul hlavou a potom se stejně jako McGrath vypařil v davu.

Mackenzie tam ještě na chvilku stála a ze všech sil se snažila setřást z ramen pocit, že nakonec zůstala úplně, ale úplně sama.