Читать книгу Kdyby to věděla - Блейк Пирс - Страница 12

Po rozhovoru s kapitánem Buddem vyřídila Kate příslušné telefonáty, aby dala vědět svým bývalým nadřízeným, že obdržela jejich žádost o návštěvu. Nikdo jí do telefonu nesdělil bližší informace a vlastně ani nemluvila s nikým na vyšší pozici. Napsala tak pár drzých zpráv dvěma nešťastným recepčním, což byl vynikající způsob uvolnění stresu.

Následující den, kolem osmé hodiny ranní, vyrazila z Richmondu. Je trochu s podivem, že byla více vzrušená než nervózní. Připadala si jako absolvent, který po letech navštíví svou Alma Mater. Za poslední rok jí úřad FBI neskutečně chyběl a nemohla se už dočkat, až se tam vrátí… i když jí hrozil trest.

Cestou se snažila rozptýlit poslechem jednoho méně známého filmového podcastu, který jí doporučila její dcera. Po pěti minutách podcastu byli komentátoři přehlušeni, a Kate se tak raději zamýšlela nad posledními roky svého života. Nedá se říct, že by byla sentimentálním typem člověka, ale kdykoliv vyrazila na delší cestu, její mysl tíhla k nostalgii.

Takže místo toho, aby se soustředila na podcast, raději myslela na svou dceru – její těhotnou dceru, kterou zhruba za pět týdnů čekal porod. Měla to být holčička, Michelle. Otec dítěte byl slušný a hodný člověk, ale přesto si Kate vždycky myslela, že pro Melissu Wise není dostatečně dobrý. Melissa, jíž Kate odmala říkala Lissa, bydlela v Chesterfieldu, který de facto spadal pod oblast Richmondu, ačkoliv s tím místní obyvatelé nesouhlasili. Kate jí to nikdy neřekla, ale právě to byl ten pravý důvod, proč se přestěhovala zpět do Richmondu. Nebylo to jen kvůli citovým vazbám k městu z doby, kdy byla na škole, ale především kvůli své rodině – a že tam bude žít její první vnouče.

Vnouče, pomyslela si Kate. Jak se to stalo, že už je Melissa tak stará? A vůbec sakra, jak to, že už jsem já takhle zestárla?

A jak tak přemýšlela o své dceři a zatím nenarozené Michelle, klasicky sklouzla k myšlenkám na svého zesnulého muže, který byl před šesti lety zavražděn. Střelili ho zezadu do hlavy, když v noci venčil psa. Sebrali mu peněženku s mobilem, a Kate byla přivolána k identifikaci těla necelé dvě hodiny poté, co odešel se psem ven.

Ta rána byla po většinu času stále čerstvá, ale nedávala to na sobě znát. Kate odešla do důchodu o osm měsíců dříve, než byl její oficiální důchodový věk. Poté, co konečně rozprášila Michaelův popel, na opuštěném baseballovém hřišti nedaleko jejich domova ve Falls Church, se už zkrátka nedokázala plně soustředit na svou práci.

Možná proto se poslední rok neustále trápila svým odchodem ze zaměstnání. Opustila ho o měsíce dříve, než doopravdy musela. Co všechno jí ty měsíce mohly nabídnout? Co ještě mohla ve své kariéře dokázat?

Neustále dumala nad podobnými otázkami, ale nikdy svých činů nelitovala. Michael si zasloužil alespoň pár měsíců její plné pozornosti. Vlastně si zasloužil mnohem víc než to, ale Kate si byla jistá, že ani v posmrtném životě by od ní nečekal, že svou práci zazdí na příliš dlouhou dobu. Věděl by totiž, kolik bude zapotřebí práce, aby mohla řádně truchlit – a tou prací je myšleno doslova práce v úřadu, po dobu, jak jen to pro ni bude po jeho smrti emočně únosné.

Uvědomila si, že neměla pocit, jako by Michaela zklamala, což ji cestou do DC alespoň částečně uklidňovalo. Sama totiž věřila tomu, že smrtí nic nekončí. Netušila, zda to znamená posmrtný život nebo reinkarnaci, ale tato nevědomost jí nijak zvlášť nevadila. Věděla ale, že ať už je Michael kdekoliv, rozhodně by byl šťastný, že se vrací zpátky do DC – i když to bylo kvůli pořádnému průšvihu.

Nejspíš se teď dobře bavil na její účet.

Ta představa ji navzdory okolnostem rozesmála. Vypnula podcast a soustředila se pouze na cestu, své myšlenky a na to, že dokonce i když to podělá, život vždy nakonec všechno vyřeší.

***

Nepociťovala žádné zvláštní emoce, když vešla hlavním vchodem do velkého vestibulu ústředí FBI. Uvědomovala si ale, že už sem nepatří – jako žena, která navštíví svou střední školu jenom proto, aby zjistila, že ji její útroby činí spíše smutnou než nostalgickou.

Nicméně pomohlo jí, jak jí bylo vše povědomé. Přestože měla pocit, že už sem nepatří, cítila se zároveň, jako kdyby nebyla pryč zas tak dlouho. Prošla vestibulem, ohlásila se na recepci, a poté zamířila k výtahům, jako kdyby byla pryč pouhý týden. Dokonce i uzavřený prostor výtahu byl příjemný, jak ji vezl nahoru ke kanceláři asistenta ředitele Durana.

Když vystoupila z výtahu a vešla do Duranovy čekárny, všimla si té samé recepční, která tam seděla už někdy před rokem. Nikdy si sice vzájemně nepotykaly, ale přesto se recepční zvedla a běžela ji obejmout.

„Kate! Tak ráda vás vidím!“

Jméno té recepční jí naskočilo přesně v ten pravý moment. „Já vás také, Dano,“ řekla Kate.

„Tušila jsem, že se vám nebude v důchodu líbit,“ zavtipkovala Dana.

„Jo, je to děsná nuda.“

„Dobře, tak tedy běžte dovnitř,“ řekla Dana. „Už na vás čeká.“

Kate zaklepala na zavřené dveře kanceláře. I když se z druhé strany ozval poměrně nevrlý hlas, trochu ji to uklidnilo.

„Je otevřeno,“ uslyšela hlas asistenta ředitele Durana.

Kate otevřela dveře a vešla dovnitř. Počítala s tím, že uvidí Durana a připravila se na to. Co ovšem nečekala, byla tvář jejího bývalého parťáka. Logan Nash se na ni ihned usmál, jak se zvedal z jedné ze židlí od Duranova stolu.

Duran se jakoby díval stranou, aby jim dopřál chvilku pro opětovné setkání. Kate se s Loganem Nashem přivítala přátelským objetím. Pracovala s Loganem posledních osm let své kariéry. Byl o deset let mladší než ona, ale po jejím odchodu si pomalu začal budovat vynikající sólo kariéru.

„Rád tě vidím, Kate,“ zašeptal jí do ucha, když se objali.

„Já tebe taky,“ odpověděla. Srdce jí náhle zjihlo a pomalu, téměř dráždivě, si uvědomila, že ať už si nalhávala cokoliv, tuhle část svého života během posledního roku neskutečně postrádala.

Když se od sebe odtrhli, oba se s poněkud trapným pocitem posadili před Durana. Seděli na místech, kde běžně sedávali za dob jejich spolupráce. Jenže nikdy to nebylo z disciplinárních důvodů.

Vince Duran se zhluboka nadechl a odfrkl si. Kate nedokázala odhadnout, jak moc byl Duran naštvaný.

„Takže, nebudeme chodit kolem horké kaše,“ řekl Duran. „Vy jistě víte, proč jste tady, Kate. A já ujistil kapitána Budda, že celou situaci vyřeším co nejefektivnějším způsobem. Zdál se s tím být v pohodě, takže věřím, že celá ta věc s házením podezřelého z verandy bude zametena pod koberec. Strašně rád bych ale věděl, jak jste se vůbec ocitla na verandě toho nešťastníka.“

V tu chvíli jí bylo jasné, že ta konverzace nebude zas tak nepříjemná, jak očekávala. Duran byl pořádná vazba, zhruba sto deset kilogramů a většina z toho byly svaly. Když mu bylo něco přes dvacet let, strávil nějakou dobu v Afghánistánu, a ačkoliv se Kate nikdy nedozvěděla, co tam dělal, kolovaly o něm legendy. Byl svědkem i přímým aktérem hodně drsných věcí, což se dalo mnohdy vyčíst z jeho tváře. Ale dnes se zdál být v dobré náladě. Zajímalo ji, jestli to nebylo proto, že už k ní nemluvil jako ke své podřízené. Bylo to spíš jako náhodné setkání se starým známým.

O to snazší pro ni bylo říct mu o vraždě Julie Hicksové – dcery její dobré kamarádky Deb Meadeové. Převyprávěla mu rozhovor s Meadeovými v jejich domě, i to, jak jistí se zdáli být. Poté udělala to samé se scénou na Neilboltově verandě. Vysvětlila, jak vše začalo pouhou sebeobranou, ale pak to nepochybně zašlo příliš daleko.

Logan se během jejího vyprávění párkrát zachichotal, zatímco Duran si zachovával kamennou tvář. Když domluvila, čekala od něj nějakou reakci, avšak k jejímu překvapení jen pokrčil rameny.

„Podívejte… z mého pohledu,“ řekl, „jde o prkotinu. Sice jste strkala nos tam, kam jste neměla, ale ten chlápek na vás rozhodně neměl sahat – zvlášť, když jste mu řekla, že jste bývalá agentka FBI. To od něj bylo opravdu hloupé. Akorát se mi nelíbí, že jste ho zpoutala.“

„Jak jsem řekla… uznávám, že jsem šla trochu přes čáru.“

„Ty?“ zeptal se Logan a předstíral překvapeného. „Ne!“

„Co o tom případu víte?“ zeptal se Duran.

„Jen tolik, že byla zavražděna ve svém domě, zatímco byl její muž na služební cestě. Jedinou opravdovou stopou byl její ex-přítel, kterého ale policie bleskurychle propustila. Nicméně později jsem se dozvěděla, že měl neprůstřelné alibi.“

„Nic víc?“ zeptal se Duran.

„Nic, o čem bych věděla.“

Duran pokýval hlavou a pak se od srdce zasmál. „A jak jde vlastně důchod, kromě házení chlápků z jejich verand?“

„Je to děs,“ přiznala. „Prvních pár týdnů jsem si ho užívala, ale potom to strašně rychle zevšednělo. Chybí mi moje práce. Přečetla jsem hromadu krimi knížek a sleduju až nezdravě moc detektivních pořadů na kanálu Biography.“

„Asi by vás překvapilo, kdybyste věděla, jak často tohle slýcháme od vysloužilých agentů po prvních šesti až dvanácti měsících v důchodu. Někteří volají a škemrají alespoň o nějakou práci, berou cokoliv. Dokonce i papírování spojené s odposloucháváním.“

Kate neřekla ani slovo, jen přikývla, že tyhle pocity zná.“

„Ovšem vy jste ještě nevolala,“ řekl Duran. „Abych byl upřímný, čekal jsem, že zavoláte. Nemyslel jsem si, že byste s tím mohla jen tak seknout. A tenhle malý incident mi dává za pravdu.“

„Se vší úctou, pane,“ řekla Kate, „zavolal jste si mě kvůli pokárání, nebo jste mi chtěl vymáchat nos v tom, že se nedokážu přenést přes svou starou práci?“

„Ani jedno,“ odpověděl Duran. „Po tom telefonátu z Richmondu jsem si pročítal vaši složku a všiml si, že jste byla požádána o svědectví ve slyšení o podmínečném propuštění. Je to tak?“

„Ano. Jedná se o případ Mueller. Dvojitá vražda.“

„To je poprvé, co vás někdo kontaktoval ohledně práce od doby, co jste v důchodu?“

„Ne,“ řekla Kate a byla si jistá, že už předem znal odpověď. „Asi po dvou měsících v důchodu mi zavolal asistent agenta a vyptával se na jeden odložený případ, na kterém jsem naposled dělala v roce 2005. A ještě se se mnou spojilo pár lidí z oddělení evidence a průzkumu, aby se zeptali na metodologii u několika mých starých případů.“

Duran přikývl a mírně se na své židli zaklonil. „Měla byste ještě vědět, že instruktoři v akademii používají některé vaše starší případy jako názornou ukázku pro ročníkové práce. Zanechala jste tu po sobě nesmazatelný otisk, agentko Wise. A upřímně, doufal jsem, že zrovna vy budete jedna z těch, kdo zavolá, a projevíte zájem o spolupráci, i když už jste v důchodu.“

„Znamená to tedy, že chcete, abych vypomáhala u některých případů?“ zeptala se Kate a snažila se skrýt v hlase svá očekávání.

„No, to ještě úplně nevíme. Uvažujeme, že přidělíme jednoho nebo dva agenty s mimořádnými záznamy na odložené případy. Nic dlouhodobého, ani na plný úvazek. A vaše jméno bylo jediné, na kterém jsme se všichni shodli. Ovšem ještě než se nadchnete, tak vezměte v potaz, že se nejedná o okamžitou věc. Zatím ještě chceme, abyste odpočívala. Dala si pauzu od práce. Opravdovou pauzu.“

„To zvládnu,“ řekla Kate. „Děkuju.“

„Ještě mi neděkujte,“ odpověděl Duran. „Může to trvat několik měsíců. A obávám se, že budu muset svou nabídku stáhnout, pokud se teď vrátíte domů a začnete mlátit mnohem mladší muže na jejich verandách.“

„Myslím, že se dovedu ovládat,“ řekla Kate.

Logan si nemohl pomoci a znovu se vedle ní potichu zasmál.

I Duran vypadal pobaveně, když se zvedl ze židle.

„Teď… jestli opravdu budete vypomáhat, obávám se, že budeme muset absolvovat ty méně zábavné části naší práce.“

Kate očekávala nějaké papírování a povzdechla si. „Formuláře? Dokumenty?“

„Ale kdeže, nic takového,“ odpověděl Duran. „Naplánoval jsem schůzi, abychom se trochu posunuli. Myslím, že to je ten nejlepší způsob, jak všechny informovat.“

„Jé, schůze nesnáším.“

„To já vím,“ řekl Duran. „Moc dobře si to pamatuji. Ale hele… znáte snad lepší způsob, jak vás přivítat zpátky?“

Logan se vedle ní neubránil smíchu, když následovali Durana ven z kanceláře. A Kate to celé přišlo tak nějak zvláštně povědomé.

***

Nakonec to vůbec nebyla špatná schůze. V malé konferenční místnosti na konci chodby na ně čekali pouze další tři lidé. Dva z nich, muž a žena, byli agenti. Kate byla přesvědčená, že ani jednoho z nich ještě nepotkala. Třetí muž jí však připadal nějak povědomý; byla si jistá, že se jmenuje Dunn. Poté, co za nimi Duran zavřel dveře, jeden z agentů vstal a okamžitě jí podal ruku.

„Agentko Wise, jsem moc rád, že vás poznávám,“ řekl.

Poněkud neohrabaně ho chytila za ruku a potřásla mu s ní. V ten moment si agent uvědomil, že to možná trochu přehnal.

„Promiňte,“ zamumlal a rychle se posadil zpátky na místo.

„To nic, agente Rosi,“ řekl Duran, když se posadil do čela stolu. „Nejste první agent, který se nechal unést přítomností téměř legendární agentky Kate Wise,“ řekl trochu sarkastickým tónem a usmál se na Kate.

Muž, o kterém si myslela, že se jmenuje Dunn, stál stranou těch dvou, evidentně mladších, agentů. Byl to nějaký nadřízený, což bylo zřejmé z jeho stoického výrazu a nažehleného obleku.

„Agentko Wise,“ řekl Duran, „toto jsou agent Rose a agentka DeMarco. Jsou partneři zhruba sedm měsíců, ale jen proto, že jsme pro ně s asistentem ředitele Dunnem nemohli najít místo. Oba mají výjimečné schopnosti. A pokud nakonec dostanete případ v Richmondu, jednoho z nich k vám nejspíš přidělíme.“

Agent Rose stále ještě vypadal trochu zahanbeně, ale nenechal se vyvést z míry. Kate marně pátrala v paměti, kdy z ní byl někdo takhle viditelně nervózní. Bylo to patrně v předposledním roce její kariéry, když s ní dotyčný člověk spolupracoval na nějaké jednodenní záležitosti v laboratoři v Quanticu. Byla to pokorná, ale zároveň trochu odpudivá zkušenost.

„Měl bych dodat,“ řekl asistent ředitele Dunn, „že jsme společně se zástupcem ředitele Duranem usilovali o tento program, totiž přivést nedávno vysloužilé agenty zpět do služby. Netuším, zda vám to již řekl, ale vaše jméno bylo první na seznamu.“

„Ano,“ přitakal Duran. „Nemusím asi zdůrazňovat, že bychom opravdu ocenili, kdybyste si to zatím nechala pro sebe. A samozřejmě očekáváme skvělé výsledky.“

„Udělám, co bude v mých silách,“ řekla Kate. Rázem si uvědomovala, že je na ni vyvíjen mírný nátlak. Ne, že by jí to nějak vadilo. Pod tlakem obvykle pracovala nejlépe.

„Skvěle,“ řekl Duran. „Chcete si teď projít detaily tohoto případu?“

Kate přikývla a okamžitě se vrátila do své staré role. Zdálo se, jako by nevynechala jediný den, natož pak celý rok. Zatímco Kate podávala informace o situaci v Richmondu a o tom, jak se do případu zapletla, agenti Rose a DeMarco s ní udržovali neustálý oční kontakt. Nejspíš ji podrobně studovali, aby viděli, jak s ní případně spolupracovat.

Kate se však nenechala rozptýlit. Probírala jednotlivé detaily případu a připadala si zase jako dřív.

A bylo to o mnoho lepší než přítomnost, ve které žila.