Читать книгу Kdyby to věděla - Блейк Пирс - Страница 7

První rok v důchodu naučil Kate Wise mnoho životních moudrostí, z nichž nejdůležitější byla následující: bez pořádného plánu se v důchodu začnete brzy nudit.

Slýchávala vyprávění o ženách, které si v důchodu našly nové koníčky. Některé si otevřely malý internetový obchod, jiné se zajímaly o malířství a háčkování. Další se pak pokoušely napsat román. Ačkoliv to, podle Kate, byly všechno dobré způsoby jak trávit volný čas, žádný z nich ji nijak zvlášť neoslnil.

Pro někoho, kdo strávil více než třicet let se zbraní u pasu, bylo obtížné najít jakékoliv rozptýlení. Pletení by sotva mohlo nahradit vzrušení z honby za vrahem. Zahradničení nevykompenzuje ten adrenalin z vtrhnutí do domu, kdy nemáte absolutně žádné tušení, co na vás čeká na druhé straně dveří.

A jelikož se pokoušela zabavit ledasčím, ale nic se ani zdaleka nepřibližovalo potěšení, jež pociťovala při výkonu služby, po pár měsících s hledáním přestala. Jediné, co ji činilo alespoň trochu šťastnou, byly její výlety na střelnici, kam chodila dvakrát týdně. Klidně by chodila častěji, kdyby se nebála, že ji mladší členové na střelnici budou považovat za pouhou agentku v důchodu, která se snaží oživit vzpomínky na časy, kdy byla na vrcholu své kariéry.

Byl to oprávněný strach. Koneckonců, i ona sama byla přesvědčená, že přesně tohle dělá.

V pondělí, zhruba kolem čtrnácté hodiny, ji tento fakt zasáhl jako kulka mezi oči. Zrovna se vrátila ze střelnice a ukládala svou M1911 zpět do šuplíku ve svém nočním stolku, když v tom se zdálo, že jí snad pukne srdce.

Třicet jedna let. Třicet jedna let strávila ve výkonu služby. Zúčastnila se více než stovky zásahů a šestadvacetkrát operovala se speciální jednotkou pro zvláštní případy. Proslula svou rychlostí, bystrou myslí, ale i takovým tím „mám na háku“ přístupem.

Dokonce i její vzhled byl pověstný, totiž něco, co ji i v pětapadesáti letech stále trochu trápilo. Když se ve svých třiadvaceti letech stala agentkou, okamžitě si vysloužila řadu nevkusných přezdívek jako „Nohy“ či „Barbie“ – přezdívky, které by dnes mnohé muže stály místo. Tehdy však byly podobné narážky na denním pořádku.

Kate dokonce lámala nosy, protože jí nějací agenti sahali na zadek. Jedním takovým hodila napříč rozjetým výtahem, když jí zezadu zašeptal do ucha něco obscénního.

Zatímco přezdívky s ní zůstaly až do její čtyřicítky, obtěžování a chtivé pohledy ne. Drsná pověst si Kate předcházela, takže se její kolegové postupně naučili respektovat ji i její tělo – tělo, na které byla pyšná, a které udržovala v dobré kondici, takže ho většina mužů považovala za desítku.

Ovšem nyní, v pětapadesáti letech, jí začínaly chybět i ty přezdívky. Neměla nejmenší tušení, že důchod bude takový oříšek. Střelnice sice byla fajn, ale byl to jen pouhý výkřik minulosti. Pokoušela se zahnat svou touhu po minulosti čtením. Rozhodla se, že se vrhne na knihy o zbraních; přečetla nespočet knížek o historii zbraní, o způsobu jejich výroby, o preferencích vojenských generálů v oblasti zbraní atd. Právě proto nyní používala M1911, jejíž historie byla opravdu působivá, neboť našla uplatnění hned v několika amerických válkách a její raný model byl použit už v První světové válce.

Zkoušela číst i fikci, ale nenašla v ní zalíbení – ačkoliv ji nadchlo několik knížek o počítačové kriminalitě. I když se teď vracela ke knihám, které si zamilovala, když byla mladší, životy fiktivních postav jí zkrátka nepřipadaly ničím zajímavé. A jelikož se nechtěla stát tou smutnou, nedávno vysloužilou dámou, která tráví veškerý čas vysedáváním v místní knihovně, objednala si všechny knihy, jež během posledního roku přečetla, z Amazonu. Měla jich více než stovku, všechny uložené v krabicích ve sklepě. Jednou ji napadlo, že by si mohla postavit několik knihovniček a proměnit tak volný prostor v pořádnou studovnu.

Ne, že by měla něco jiného na práci.

Zaskočena myšlenkou, že poslední rok svého života strávila v podstatě nicneděláním, se Kate Wise pomalu posadila na postel. Několik minut tam seděla jako paralyzovaná. Její zrak spočinul na stole na druhé straně místnosti, kde ležela fotoalba. Byla v nich jen jedna rodinná fotka. Na ní byl její zesnulý manžel Michael, jak objímá jejich dceru, zatímco Kate stála vedle něj s úsměvem ve tváři. Fotka z pláže, která sice nebyla kvalitní, ale přesto ji vždy zahřála u srdce.

Ostatní fotky v albech však pocházely z práce: zákulisní snímky, fotky narozeninových oslav z oddělení, snímky Kate jak plave v bazénu, střílí na střelnici, běhá na okruhu apod.

Poslední rok však žila jako maloměšťák, který nikdy nevytáhne paty ze svého malého městečka. Maloměšťák, který se obklopuje lidmi, jež předstírají zájem o jeho třicet let staré historky ze střední školy, kde hrával fotbal v juniorské lize.

Přesně tohle teď byla Kate.

Kate se mírně otřásla, vstala z postele a zamířila rovnou k fotoalbům na stole. Pomalu a téměř metodicky si všechny tři prohlédla. Viděla fotky svého mladšího já, jak se postupem času vyvíjela, až do chvíle, kdy klasické fotoaparáty nahradily mobilní telefony. Viděla sama sebe a lidi, které znala, lidi, kteří padli po jejím boku v práci. V tu chvíli si začala uvědomovat, že zatímco ji tyto chvíle do jisté míry formovaly, nedefinovaly ji úplně.

Vystřižené články z novin, které si schovávala v zadní části alba, dále vyprávěly příběh. Kate hrála ústřední roli v každém z nich. DVA ROKY SLOUŽÍCÍ AGENT DOPADL VRAHA NA ÚTĚKU, stálo v nadpisu; AGENTKA JEDINÝM PŘEŽIVŠÍM V PŘESTŘELCE, KTERÁ SI VYŽÁDALA 11 OBĚTÍ. A pak ten, který z ní udělal legendu: PO TŘINÁCTI OBĚTECH BYL PŮLNOČNÍ VRAH DOPADEN AGENTKOU KATE WISE.

Čistě z lékařského hlediska měla před sebou ještě nejméně dvacet let života – možná i čtyřicet, kdyby se jí nějakým způsobem podařilo zabojovat a přelstít smrt. I kdyby to zprůměrovala a řekla, že má před sebou třicet let života, dotáhla by to na pětaosmdesát…a třicet let je dlouhá doba.

Říkala si, že za třicet let se dá ledacos stihnout. Během následujících deseti let by mohla klidně ještě zažít nějaké hodně dobré roky, předtím, než se jí vlivem stáří začne zhoršovat zdraví.

Hlavní otázkou však bylo, jak ty zbývající roky využít.

A přestože měla pověst jednoho z nejbystřejších agentů, kteří v poslední dekádě sloužili v FBI, nevěděla kde začít.

***

Kromě střelnice a jejího téměř obsedantního čtení, měla Kate ještě jeden zvyk. Každý týden se scházela s dalšími třemi ženami na kávu. Byla to veselá čtveřice dam, které si ze sebe rády dělaly srandu, že vytvořily ten nejsmutnější spolek vůbec: čtyři čerstvé důchodkyně, které neměly ponětí, co si počít s nově nabytým volnem.

Den po jejím zjevení, jela Kate do jejich oblíbené kavárny. Byl to malý rodinný podnik a káva tam byla mnohem lepší než ta předražená břečka ze Starbucksu, navíc se to tam nehemžilo mladými lidmi ani fotbalovými mámami. Vešla dovnitř, a než přistoupila k pultu, aby si objednala, podívala se na jejich obvyklý stůl vzadu. Dvě ze tří žen tam už seděly a mávaly na ni.

Kate uchopila svůj lískooříškový nápoj a přidala se ke svým kamarádkám. Sedla si vedle Jane Pattersonové, sedmapadesátileté ženy, která byla sedmým měsícem v důchodu. Dříve pendlovala mezi firmami jako nabídkový specialista pro státní telekomunikační společnost. Naproti ní seděla Clarissa Jamesová, něco málo přes rok v důchodu, která od té doby pracovala na částečný úvazek jako instruktorka kriminologie v FBI. Čtvrtou členkou jejich smutného spolku byla čerstvá důchodkyně Debbie Meadeová, která se však zatím neukázala.

Zvláštní, pomyslela si Kate. Deb tu obvykle bývá jako první.

Od chvíle, co si přisedla, vypadaly Clarissa s Jane nějak nervózně. To už bylo samo o sobě trochu zvláštní, neboť Clarissa byla vždycky veselá kopa. Na rozdíl od Kate si důchod okamžitě zamilovala. Kate to přikládala tomu, že se Clarissa provdala za muže, který byl takřka o deset let mladší, a který navíc ve svém volnu závodil v plavání.

„Co je to s vámi, lidi?“ zeptala se Kate. „Víte přece, že sem chodím, abych se naladila na tu správnou důchodovou vlnu, že jo? Vy dvě teď ale vypadáte naprosto sklesle.“

Jane s Clarissou se na sebe podívaly pohledem, který už Kate viděla nesčetněkrát. Jako agentka ho viděla v obývacích pokojích, výslechových místnostech, i v nemocničních čekárnách. Bez vyřknutého slova vyjadřoval jednoduchou otázku: Kdo jí to řekne?

„O co jde?“ zeptala se.

Najednou si plně uvědomovala Debbiinu nepřítomnost.

„Jde o Deb,“ řekla Jane, čímž potvrdila její obavy.

„Vlastně, ne tak úplně o ni,“ dodala Clarissa. „Spíše o její dceru, Julii. Potkala jsi ji někdy?“

„Jednou, myslím,“ odvětila Kate. „Co se stalo?“

„Je mrtvá,“ řekla Clarissa. „Vražda. Zatím nevědí, kdo to udělal.“

„Ach můj bože,“ vyhrkla Kate, upřímně zarmoucená kvůli své přítelkyni. Znala Deb od chvíle, kdy ji před patnácti lety potkala v Quanticu. Kate tehdy pracovala jako asistentka instruktora pro novou skupinu agentů v terénu a Deb spolupracovala s pár techniky na novém bezpečnostním systému. Ihned si padly do oka a spřátelily se.

Ovšem fakt, že jí Deb nenapsala nebo nezavolala dříve než ostatním, jasně ukazuje, jak rychle se může v průběhu let přátelství změnit.

„Kdy k tomu došlo?“ zeptala se Kate.

„Někdy včera,“ odvětila Jane. „Dnes ráno mi to napsala.“

„Nemají žádné podezřelé?“ zeptala se Kate.

Jane pokrčila rameny. „Jen mi řekla, že neví, kdo to udělal. Žádné stopy, indicie, nic.“

Kate na sobě najednou cítila, jak se zase dostává do režimu agentky. Pomyslela si, že takhle nějak se asi musí cítit vrcholový atlet, který už dlouhou dobu nezávodil na svém oblíbeném stadionu. Možná neměla svou oblíbenou dráhu ani obdivující davy lidí, které by jí připomínaly úspěšné časy, ale zato měla mysl vytříbenou k řešení zločinů.

„Nedělej to,“ řekla Clarissa, pokoušejíc se o svůj nejlepší úsměv.

„Co nemám dělat?“

„Nebuď teď agentka Wise,“ odpověděla Clarissa. „Buď jen přítelkyně. Nemysli si, že nevidím, jak ti to šrotuje v hlavě. Bože, ženská. Nemáš náhodou těhotnou dceru? Vždyť budeš babička!“

„Jen si kopni, když jsem na zemi,“ řekla Kate s úsměvem a zeptala se: „Ta dcera Debbie… měla přítele?“

„Netuším,“ odpověděla Jane.

U stolu zavládlo trapné ticho. Za poslední rok, co se tyhle čerstvé důchodkyně scházely, nikdy nezabrousily do nepříjemných témat. Nyní to bylo zcela poprvé, a evidentně je to rozhodilo. Kate na to byla samozřejmě zvyklá. Čas, který strávila v akademii, ji naučil jak zvládat podobné situace.

Ale Clarissa měla pravdu. Jakmile Kate zjistila, co se stalo, okamžitě přepnula do režimu agentky. Byla si vědoma toho, že by se teď měla chovat především jako kamarádka – myslet na ztrátu Deb a na její duševní stav. Jenže ta agentka v ní byla příliš silná a její instinkty, přestože ležely celý rok ladem, jely na plné obrátky.

„Tak, jak bychom jí mohly ulehčit?“ zeptala se Jane.

„Napadlo mě, že bychom jí mohly každý den vařit,“ odvětila Clarissa. „Znám pár dalších žen, které by do toho možná šly. Prostě se ujistit, že v následujících týdnech nebude muset vařit pro svou rodinu, aby se s tím mohla v klidu vypořádat.“

Dalších deset minut pak strávily vymýšlením způsobu, jak celý tento plán zrealizovat.

Kate však tuto konverzaci vnímala pouze okrajově. Její mysl teď bloudila v úplně jiných končinách, snažila se vyhrabat skrytá fakta a zvláštnosti o Deb a její rodině. Pokoušela se vytvořit případ, i když tu možná žádný nebyl.

Ale třeba jo, pomyslela si Kate. A řekla bych, že je jen jeden způsob, jak to zjistit.