Читать книгу Lovení - Блейк Пирс - Страница 11

Zvláštní agent Jake Crivaro seděl vzpřímeně ve svém křesle v kanceláři, když v tom mu zazvonil telefon.

V Quanticu byl až příliš velký klid, od té doby co se včera vrátil.

Jeho intuice mu říkala…

Nový případ.

Přesně jak čekal, po zvednutí telefonu se ve sluchátku ozval zvučný hlas zvláštního agenta pověřeného vedením Erika Lehla.

„Crivaro, potřebuju vás, přijďte hned ke mně do kanceláře.“

„Hned jsem u vás, pane,“ odpověděl Crivaro.

Zavěsil telefon a popadl svou cestovní tašku, kterou měl vždy přichystanou. Agent Lehl byl ještě víc úsečný než běžně, takže se určitě jednalo o něco naléhavého. Crivaro počítal s variantou, že bude muset narychlo odcestovat – možná i do hodiny.

Pospíchal chodbou a všiml si, že mu srdce bije o něco rychleji než normálně. Užíval si ten pocit. Po deseti týdnech, kdy působil jako mentor v programu FBI, to byl vítaný návrat k běžnému životu.

Během prvních pár dní letního programu musel vyřešit vraždu – případ nechvalně proslulého zabijáka klauna. Poté už si zvykl na poněkud všední práci spočívající v mentorování jedné ze stážistek – talentované Riley Sweeneyové, se kterou sice nebylo jednoduché pořízení, ale zato ho překvapila svými schopnostmi a pomohla mu vyřešit případ.

Přesto program na jeho vkus ubíhal poněkud pomalu. Nebyl zvyklý trávit tolik času mimo terén.

Jake vstoupil k Lehlovi do kanceláře a muž vytáhlé postavy okamžitě vstal ze svého křesla, aby ho pozdravil. Erik Lehl byl tak vysoký, že všude vytvářel dojem, že je mu prostor příliš těsný. Mezi agenty se o něm povídalo, že vypadá, jako by chodil na chůdách. Na Jakea spíš působil, jako by byl sestavený z chůd – podivně poskládané trámy různé délky, které při pohybu nebyly nikdy perfektně zkoordinované. Ale jednalo se o špičkového agenta, který si zasloužil vysoké postavení v oddělení behaviorální analýzy u FBI.

„Nedělejte si tu moc pohodlí, Crivaro,“ poznamenal Lehl. „Ihned odjíždíte.“

Jake poslechl a zůstal stát.

Lehl se podíval na desky z hnědého papíru, které držel v ruce, a zachmuřeně si povzdechl. Jake si už dávno povšiml, že Lehl má sklony brát každý případ s extrémní vážností – i v osobní rovině, jako by ho každý obludný zločin přímo urážel.

Není zas tak překvapivé, že si Jake nepamatoval, že by někdy Lehla zastihl v dobré náladě.

Přeci jen…

Chytání zrůd máme v popisu práce.

Jake věděl, že pokud by se nejednalo o obzvlášť hrozný případ, Lehl by mu ho nepřiděloval. Jake by se dal považovat za odborníka na případy, které překračovaly hranice lidské představivosti.

Lehl podal Jakeovi hnědé desky a dodal: „Skutečně odporná záležitost v Západní Virginii. Podívejte se na to.“

Jake otevřel desky a spatřil černobílou fotografii, která zachycovala divný balík, ovázaný lepicí páskou a ostnatým drátem. Balík visel na plotovém sloupku. Jakeovi chvilku trvalo, než mu došlo, že ten balík má tvář a ruce – že ve skutečnosti je to člověk a to očividně mrtvý člověk.

Jake se zhluboka nadechl.

Dokonce i pro něj to byl otřesný pohled.

„Fotografie byla pořízená asi před necelým měsícem. Alice Gibsonová pracovala v salónu krásy a její tělo bylo nalezeno ovázané ostnatým drátem a zavěšené na plotovém sloupku u vesnické cesty poblíž Hylandu v Západní Virginii,“ vysvětlil Lehl.

„Dost odporná věc,“ řekl Jake. „Jak si vede místní policie?“

„Mají ve vazbě podezřelého,“ odpověděl Lehl.

Jake překvapeně vykulil oči.

„Proč se tedy případ dostal k FBI?“

Lehl odpověděl: „Akorát nám volal šéf policie v Dightonu, města poblíž Hylandu. Dnes ráno bylo nalezeno stejně svázané tělo, které bylo pověšené na plotovém sloupku u cesty za městem.“

Jakeovi to začínalo docházet. Pobyt v cele v době druhé vraždy dával podezřelému dost dobré alibi. A najednou se zdálo, že mají co do činění se sériovým vrahem.

Lehl pokračoval: „Vydal jsem rozkaz, aby nechali místo činu nedotčené. Musíte se tam tedy dostat co nejrychleji. Autem by to přes hory trvalo čtyři hodiny, takže na vás čeká helikoptéra na vzletové dráze.“

Jake už se otáčel k odchodu, když Lehl dodal: „Chcete, abych k vám přidělil kolegu?“

Jake se otočil a podíval se na Lehla. Tuto otázku jaksi nečekal.

„Nepotřebuju partnera,“ odvětil Jake. „Ale budu potřebovat forenzní tým. Policie z venkova v Západní Virginii nebude umět řádně zajistit důkazy z místa činu.“

Lehl přikývl: „Hned vám dám dohromady tým. Poletí s vámi.“

Jake už procházel dveřmi, když Lehl dodal: „Agente Crivaro, dříve nebo později budete potřebovat nového kolegu.“

Jake neochotně pokrčil rameny a řekl: „Když myslíte, pane.“

V Lehlově hlase byl slyšet náznak zavrčení: „Ano, myslím. Je na čase, abyste se naučil vycházet s ostatními.“

Jake se na něj překvapeně podíval. Nebylo obvyklé, aby měl stručně se vyjadřující Erik Lehl uštěpačné poznámky.

Nejspíš to myslí vážně, pomyslel si Jake.

Jake beze slova opustil kancelář. Rázným krokem procházel budovou a přemýšlel nad tím, jak mu Lehl řekl, že mu přidělí nového kolegu. O Jakeovi se všeobecně vědělo, že s ním v terénu není lehké vyjít. Měl ale za to, že nedával nikomu bezdůvodně zabrat, pokud si to nezasloužili.

Jeho poslední parťák, Gus Bollinger, si to rozhodně zasloužil. Byl propuštěn za to, že znehodnotil otisky prstů na zásadním důkazu v případu takzvaného „Zápalkového vraha“. Následkem toho zůstal případ otevřený – a máloco nesnášel Jake víc než nedořešené případy.

Na případu zabijáka klauna pracoval Jake s agentem z DC, Markem McCunem. McCune nebyl tak neschopný jako Bollinger, ale hloupé chyby dělal zrovna tak a na Jakeův vkus měl o sobě příliš vysoké mínění. Jake byl rád, že jejich partnerství trvalo jen po dobu jednoho případu a že McCune zůstal v DC.

Vstoupil na betonovou plochu, kde čekala helikoptéra, a v mysli mu vytanulo jméno někoho dalšího, s kým nedávno pracoval.

Riley Sweeneyová.

Ohromila ho už jako studentka psychologie, která mu pomohla vyřešit případ série vražd na univerzitě v Lantonu. Když zakončila studium, zatahal za správné nitky a za cenu toho, že si rozzlobil několik kolegů, ji dostal do prestižního programu pro stážisty. Navzdory svému přesvědčení ji zapojil do případu zabijáka klauna.

Z části odvedla vážně skvělou práci. A taky se dopustila několika opravdu nehorázných chyb. Poslouchat rozkazy jí moc nešlo, v tom se měla ještě hodně co učit. Ale znal jen hrstku zkušených agentů s takto silně rozvinutou intuicí.

Sám byl jedním z oné hrstky.

Jake se akorát sehnul před rotujícími lopatkami vrtule, aby nastoupil do helikoptéry, když si všiml čtyřčlenného forenzního týmu, jak přebíhá přes betonovou plochu k vrtulníku. Vrtulník čekal, než všichni z forenzního týmu nastoupili, a pak vzlétl do vzduchu.

Byla to hloupost myslet právě teď na Riley Sweeneyovou. Základna v Quanticu byla obrovská, takže i když bude na Akademii FBI, je nepravděpodobné, že by se jejich cesty opět zkřížily.

Jake otevřel desky a začal pročítat policejní zprávu.

*

Jakmile vrtulník překonal vrcholky Appalačského pohoří, ocitl se nad zvlněnými loukami. Louky se zdály být poseté černými tečkami. To byl dojem, který z výšky vytvářel černý anguský skot pasoucí se na loukách. Vrtulník začal přistávat a Jake viděl, jak policejní auta blokují štěrkovou cestu, aby se přihlížející lidé nemohli dostat na místo činu.

Vrtulník přistál na travnaté pastvině. Jake spolu s forenzním týmem vystoupili a zamířili ke skupince policistů v uniformách stojících u služebních aut.

Na obou stranách plotu z ostnatého drátu, který se táhl podél cesty na konci pastviny, stáli policisté a soudní lékař a jeho tým. Jake zahlédl i spletené klubko drátu visící na plotovém sloupku.

Podsaditý muž, podobné konstituce jakou měl Jake, mu vykročil vstříc, aby ho pozdravil.

„Graham Messenger, velitel zdejší policie v Dightonu,“ řekl a potřásl Jakeovi rukou. „V těchto končinách jsme si užili jen pár takhle ohavných případů. Pojďte se podívat na tenhle.“

Jake ho následoval k plotovému sloupu, kde, jak se dalo očekávat, visel podivný balík, který držel pohromadě lepicí páskou a ostnatým drátem. Jake zahlédl tvář a ruce, které napovídaly, že v balíku se ukrývá člověk.

Messenger řekl: „Předpokládám, že o Alice Gibsonové, předešlé oběti nalezené poblíž Hylandu, už víte. A tady se opakuje úplně stejná situace. Oběť se tentokrát jmenuje Hope Nelsonová.“

Crivaro se zeptal: „Byla pohřešovaná před tím, než se našlo tělo?“

„Ano, bohužel byla,“ odpověděl Messenger a ukázal na zjevně otřeseného muže středního věku, který stál poblíž jednoho ze služebních vozů. „Támhle stojí starosta Mason Nelson, manžel Hope Nelsonové. Včera večer pracovala v obchodě se zbožím pro farmáře, který vlastní, ale nevrátila se v očekávanou dobu domů. Volal mi uprostřed noci a zněl dost vyděšeně.“

Policejní šéf provinile pokrčil rameny.

„No, běžně tu někdo na chvíli zmizí a pak se zase objeví. Řekl jsem mu, že se na to podívám dnes, pokud se do té doby nenajde. Neměl jsem tušení…“

Messengerův hlas zeslábl. Povzdechl si, zakroutil hlavou a dodal: „Nelsonovým patří v Dightonu spousta majetku. Vždy to byli dobří, slušní lidé. Tohle si nebohá Hope nezasloužila. Ačkoli, neumím si představit, kdo by si tohle zasloužil.“

Přistoupil k nim další muž. Byl starší, měl protáhlou tvář, bílé vlasy a hustý nemoderní knírek. Velitel Messenger ho představil jako Hamishe Crosse, vrchního soudního lékaře v této oblasti. Cross se stéblem trávy v puse vypadal uvolněně a zdálo se, že ho zajímá, co se děje.

Zeptal se Jakea: „Už jste někdy něco takového viděl?“

Jake nereagoval. Samozřejmě by odpověděl, že neviděl.

Jake se vedle balíku sehnul, aby ho blíže prozkoumal.

Obrátil se na Crosse: „Předpokládám, že jste pracoval i na té předchozí vraždě?“

Cross přikývl a sklonil se k Jakeovi a zatočil stéblem trávy v puse.

„Ano, pracoval,“ řekl Cross. „A tahle je téměř totožná. Jisté je, že nezemřela tady. Byla unesená, svázaná nejprve lepicí páskou, pak ostnatým drátem a pak pomalu vykrvácela. Anebo se ještě předtím udusila. Způsob, jakým je svázaná, jí sotva umožňoval volně dýchat. Nejsou zde stopy po krvi, takže to, co jsem popsal, se odehrálo někde jinde.“

Jake koukal na její tvář a ruce. Byly bílé, skoro jako by byly z papíru. Leskly se ve svitu dopoledního slunce jako kusy porcelánu. Zdálo se mu, že spíš než jako člověk, vypadá jako nějaká zvrácená bizarní socha.

Kolem těla se shromažďovalo několik much. Neustále si sedaly, pohybovaly se kolem a pak zase odlítaly. Vypadalo, že jsou z tohoto záhadného objektu dost zmatené.

Jake se postavil na nohy a zeptal se Messengera: „Kdo našel tělo?“

Odpovědí mu byl mužský hlas, který křičel: „Co se tu sakra děje? Jak dlouho tu ještě budete?“

Jake se otočil a uviděl, jak se k nim blíží dlouhovlasý muž s neupravenými vousy. Oči se mu blýskaly vztekem a pronikavý hlas se mu třásl.

„Kdy už k čertu odvezete tuhle – tuhle věc pryč? Přiděláváte mi samé problémy. Musel jsem kvůli tomu nechat dobytek na spasené pastvině. Dneska mě čeká ještě spousta práce. Jak dlouho to ještě potrvá?“ zaječel.

Jake se obrátil na Hamishe Crosse a potichu řekl: „Teď už můžete tělo odvézt.“

Cross přikývl a rozdal svému týmu rozkazy. Pak odvedl rozčíleného muže pryč a ve snaze ho uklidnit k němu tiše promlouval.

Messenger objasnil Jakeovi situaci: „To je Guy Dafoe, vlastník tohoto pozemku. Místní hipík, který zde má organickou farmu. Neprovozuje ji příliš dlouho. Ukázalo se, že zdejší oblast je vhodná k chovu trávou krmeného organického hovězího. Organické farmy v současnosti hýbou zdejší ekonomikou.“

Velitelův telefon zazvonil. Přijal hovor a po chvíli ticha řekl Jakeovi: „To je Dave Tallhamer, šerif z Hylandu. Asi jste slyšel, že máme ve vazbě podezřelého z první vraždy – Philipa Cardina. Bývalý manžel první oběti a darebák, co neměl alibi. Tallhamer ho považoval jednoznačně za vinného. Ale řekl bych, že další vražda mění situaci, že? Dave se ptá, jestli má toho chlápka pustit.“

Jake se na okamžik zamyslel a odpověděl: „Ne, dokud s ním nepromluvím.“

Velitel Messenger zvědavě přimhouřil oči a řekl: „No, když je někdo zavřený v cele v době vraždy, tak mu to dává celkem neprůstřelně alibi, ne?“

Jake potlačil netrpělivý povzdech.

Suše zopakoval: „Chci si s ním promluvit.“

Messenger přikývl a vzal si telefon zpátky k uchu.

Jake teď neměl náladu cokoli vysvětlovat. Pravdou bylo, že o podezřelém ve vazbě nic nevěděl, včetně toho, proč je podezřelý. Jake si byl jen dobře vědom, že Philip Cardin mohl mít komplice, který spáchal tuto další vraždu, nebo…

Bůhví, co se vlastně děje.

V této fázi vyšetřování bylo vždy tisíce otázek a žádné odpovědi. Jake doufal, že nebude trvat dlouho, než se to změní.

Zatímco Messenger stále mluvil do telefonu, Jake se vydal k manželovi oběti, který se opíral o policejní vůz a zíral do prázdna.

Jake promluvil: „Upřímnou soustrast, pane Nelsone. Jsem zvláštní agent Jake Crivaro a pomůžu dostat vraha vaší ženy před soud.“

Nelson zlehka přikývl a působil jako by příliš nevnímal, co mu říká.

Jake se pevným hlasem zeptal: „Pane Nelsone, netušíte, kdo by to mohl udělat? Nebo proč by to někdo dělal?“

Nelson se na něj podíval se zmateným výrazem.

„Cože?“ řekl. Pak opakoval: „Ne, ne, ne.“

Jake věděl, že nemá cenu ptát se ho na další otázky. Alespoň ne teď. Očividně byl v šoku. Což nebylo žádné překvapení. Jeho žena byla mrtvá a navíc zemřela obzvláště bizarní smrtí.

Jake zamířil zpátky na místo činu, kde už měl jeho forenzní tým napilno.

Rozhlédl se kolem a povšiml si, že se nachází na skutečně odlehlém místě. Alespoň se tu netlačí dav zvědavců.

A zatím ani stopy po novinářích.

Vzápětí zaslechl zvuk dalšího vrtulníku. Rozhlédl se a viděl, jak na louce přistává helikoptéra od televize.

Jake si zhluboka povzdechl a pomyslel si…

Tohle nebude snadný případ.