Читать книгу Lovení - Блейк Пирс - Страница 7

KAPITOLA PRVNÍ

Оглавление

Riley Sweeneyová připravovala dva rib eye steaky ke grilování a už po několikáté si pomyslela:

Dnešní noc musí být výjimečná.

Ona i její snoubenec, Ryan Paige, byli poslední dobou příliš zaneprázdněni na to, aby si užívali čas trávený společně. Veškerý jejich čas a energii spolkla Rileyina náročná stáž u FBI a Ryanovo nové zaměstnání coby čerstvého absolventa na pozici právníka. Dokonce i dnes, v sobotu, pracoval přesčas.

Riley bylo 22 už skoro před dvěma týdny, ale od té doby neměli čas její narozeniny oslavit. Od Ryana dostala jako dárek hezký náhrdelník, ale to bylo všechno – žádná oslava, žádná večeře, žádný dort. Doufala, že dnešní jídlo by jim to mohlo vynahradit.

Kromě toho, dnes byla poslední příležitost, aby si udělali hezký společný večer. Riley včera úspěšně dokončila stáž a zítra zamíří na Akademii FBI v Quanticu ve Virginii. Ryan zůstane zde ve Washingtonu D.C. Ačkoli je od sebe bude dělit jen hodina cesty autem nebo vlakem, oba budou mít spoustu práce. Nebyla si jistá, kdy budou mít s Ryanem další příležitost strávit nějaký čas spolu.

Podle instrukcí v podrobně popsaném receptu okořenila Riley steaky solí, pepřem, sušenou mletou cibulí, mletým hořčičným semínkem, sušeným oreganem a tymiánem. Rozhlédla se po kuchyni a zkontrolovala své dílo. Zeleninový salát s dresinkem měla hotový, žampiony byly nakrájené a připravené na grilování se steakem a dvě brambory se už pekly v troubě. Jako dezert měla v lednici připravený kupovaný cheesecake.

Jídelní stůl pečlivě prostřela a umístila na něj vázu s květinami, které vybrala, když kupovala zeleninu. Láhev cenově přijatelného a chutného červeného vína už čekala na otevření.

Riley se podívala na hodinky. Přibližně touhle dobou by se měl Ryan vracet domů. Doufala, že nebude mít příliš velké zpoždění. Chtěla steaky začít připravovat až poté, co dorazí.

Už ji nenapadalo, co dalšího by měla ještě připravit. Celý den prala prádlo, uklízela jejich malý byt, nakupovala a připravovala jídlo – domácí práce, na které neměla příliš času, od té doby, co se na začátku léta s Ryanem společně sestěhovali. Oproti studiu jí to připadalo jako příjemná změna.

Přesto si nemohla pomoci a pomyslela si: Vypadá takhle život po svatbě?

Když dosáhne svého cíle a stane se agentkou FBI, bude opravdu trávit dny tím, že se bude snažit, aby bylo doma všechno perfektně nachystané, než přijde Ryan z práce? To se jí nezdálo moc pravděpodobné.

Právě teď si Riley tuhle budoucnost neuměla představit – nebo jakoukoli jinou konkrétní podobu budoucnosti.

Svalila se na gauč.

Zavřela oči a dolehla na ni obrovská únava.

Oba potřebujeme dovolenou, pomyslela si.

V nejbližší době to ale na žádnou dovolenou nevypadalo.

Zavíraly se jí oči únavou a skoro začínala podřimovat, když ji vytrhla z klidu vzpomínka…

Šílenec v kostýmu a s make-upem klauna jí svázal nohy a ruce.

U obličeje jí držel zrcadlo.

„Hotovo. Podívej!“ řekl.

Podívala se. Po celém obličeji měla rozetřený make-up a byla také nalíčená jako klaun.

Pak před ní držel jehlu. Věděla, že jestli jí vpraví obsah smrtící injekce do těla, zemře hrůzou…


Riley náhle otevřela oči a celá se třásla.

Jen před pár měsíci o fousek unikla smrti, když ji málem zabil nechvalně proslulý „zabiják klaun“. Traumatické vzpomínky z tohoto děsivého zážitku se jí pořád vracely.

Snažila se vzpomínku zahnat pryč, když v tu chvíli zaslechla kroky na schodišti v přízemní hale.

Ryan! Už je doma!

Vyskočila z gauče a ujistila se, že je trouba nastavená na nejvyšší teplotu. Následně zhasla světla a zapálila svíčky, které měla připravené na stole. Nakonec přispěchala ke dveřím a setkala se s Ryanem, který akorát vcházel dovnitř.

Padla mu kolem krku a políbila ho. On jí ale polibek neopětoval a cítila, jak se jeho tělo svěsilo vyčerpáním. Viděl komíhající se světlo svíček uvnitř bytu.

„Riley - co se to sakra děje?“ vyhrkl.

Riley byla v mžiku zklamaná.

Odpověděla: „Připravuju něco dobrého k večeři.“

Ryan vešel dovnitř, odložil si aktovku a zhroutil se na gauč.

„Neměla ses namáhat.“ řekl. „Měl jsem strašný den. A nemám moc hlad.“

Riley si vedle něj sedla a začala mu masírovat ramena.

Řekla mu: „Všechno je téměř nachystané. A nemáš hlad ani, když řeknu, že máme rib eye steak?“

„Rib eye?“ překvapeně odvětil Ryan. „Můžeme si to dovolit?“

Jeho otázka ji rozčílila, takže ji raději nechala bez odpovědi. Spravovala společné finance, takže měla za to, že ví moc dobře, co si mohou a nemohou dovolit.

Ryan očividně vycítil Rileyino zklamání.

„Rib eye steaky zní skvěle. Dej mi jen pár minut, abych si umyl ruce,“ dodal.

Ryan vstal a zamířil do koupelny. Riley přispěchala zpět do kuchyně, vyndala brambory z trouby, zatáhla steaky na pánvi a následně dopekla v troubě, aby byly oba středně propečené.

Když servírovala jídlo na stůl, Ryan byl už usazený u stolu. Oběma nalil sklenici vína.

„Děkuju,“ řekl Ryan s lehkým úsměvem. „Jsi hodná.“

Zakrojil do svého steaku a dodal: „Bohužel budu muset ještě dodělat nějakou práci z domu. Udělám to po jídle.“

Silně zklamaná Riley potlačila povzdech. Doufala, že společná večeře bude mít romantičtější zakončení.

Nějakou chvíli jedli v tichosti. Poté si Ryan začal stěžovat, jaký měl den.

„Tahle absolventská pozice – to je v podstatě otročina. Musíme dělat všechnu těžkou dřinu pro naše partnery – rešerše, sepisujeme dokumenty k případům, kontrolujeme, že bude všechno připravené do soudní síně. A trávíme tam víc času než společníci. Je to jako šikana zelenáčů, až na to, že to nikdy nekončí.“

„Zlepší se to,“ povzbudila ho Riley.

Přiměla se zasmát a dodala: „Sám budeš jednou taky partner. A budeš mít tým čerstvých absolventů, kteří si na tebe budou po příchodu domů stěžovat.“

Ryan se nezasmál a Riley mu to nemohla vyčítat. Jen co ten vtip vyslovila nahlas, už jí tak dobrý nepřišel.

Po zbytek večeře si Ryan stěžoval a Riley se nedokázala rozhodnout, jestli si přijde víc ublížená nebo vytočená. Mohl by přinejmenším ocenit úsilí, které musela vynaložit, aby bylo dnes večer vše dokonalé.

A docházelo mu vůbec, jak moc se jejich životy zanedlouho změní?

Když Ryan přestal na chvíli mluvit, Riley se zeptala: „Víš, zítra máme v budově FBI setkání, abychom oslavili ukončení stáže. Půjdeš tam se mnou, že jo?“

„Bohužel to nezvládnu, Riley. Tenhle týden budu muset pracovat všech sedm dní v týdnu.“

Riley skoro zalapala po dechu.

„Ale zítra je přeci neděle,“ řekla.

Ryan pokrčil rameny a odvětil: „No jo, jak jsem říkal – otročina.“

Riley pokračovala: „Vždyť to nebude trvat celý den. Pár lidí bude mít proslov – zástupce ředitele a vedoucí našeho výcviku budou chtít říct pár slov. Pak si dáme občerstvení a…“

Ryan ji přerušil: „Mrzí mě to, Riley.“

„Ale já hned zítra po tomhle setkání vyrážím do Quantica. Kufr si beru rovnou s sebou. Myslela jsem, že bys mě odvezl na nádraží.“

„Nemůžu,“ odpověděl Ryan trochu ostřejším hlasem. „Budeš se tam muset dostat jinak.“

Nějakou chvíli jedli v tichosti.

Riley se snažila pochopit, co se to děje. Proč ji zítra Ryan nemůže doprovodit? Zabralo by mu to jen pár hodin z celého dne. Najednou jí ale začalo docházet, co se děje.

Řekla mu: „Ty nechceš, abych odjela do Quantica, je to tak?“

Ryan podrážděně zasténal.

„Riley, nezačínejme s tím znovu,“ prohlásil.

Riley cítila, jak vzteky rudne.

„No, je to teď anebo nikdy.“

Ryan jí odpověděl: „Rozhodla ses sama. Já to beru jako tvoje konečné rozhodnutí.“

Riley vykulila oči.

„Moje rozhodnutí?“ zeptala se. „ Myslela jsem, že to je naše rozhodnutí.“

Ryan si povzdechl: „O tomhle nebudeme diskutovat. Dojíme si večeři, jo?“

Riley seděla a pozorovala ho, jak se dál nimrá v jídle.

Začalo jí to všechno vrtat hlavou.

Má Ryan pravdu?

Byla jsem to já, kdonás k tomuhle dotlačil?

Zpětně si vybavovala, jak probíhaly jejich rozhovory, snažila si vzpomenout, snažila se to vyřešit. Pamatovala si, jak na ni byl Ryan pyšný, když zastavila zabijáka klauna.

„Při nejmenším jedné ženě jsi zachránila život. Tím, že jsi případ vyřešila, jsi nejspíš zachránila i další životy. Možná jsi trochu blázen. Ale hlavně jsi hrdinka.“

Tehdy si myslela, že to je to, co pro ni Ryan chce. Aby se věnovala kariéře v FBI, aby pro něj stále byla hrdinka.

Ale jak teď na tím Riley přemýšlela, nedokázala si vybavit, že by ji v tom přímo podporoval. Nikdy jí neřekl: „Chci, abys šla na akademii. Chci, abys šla za svým snem.“

Riley se několikrát pomalu a dlouze nadechla.

Musíme si o tom promluvit v klidu, pomyslela si.

Nakonec se odhodlala.

„Ryane, co bys chtěl ty? Myslím tím, co bys chtěl pro nás?“

Ryan se na ni podíval a při tom naklonil hlavu do strany.

„Opravdu to chceš vědět?“ zeptal se.

Riley se náhle sevřelo hrdlo.

„Chci to vědět,“ odvětila. „Řekni mi, co chceš?“

Ryanovi se na tváři mihnul výraz plný bolesti. Riley se děsila, co se jí chystá říct.

Nakonec řekl: „Chtěl bych rodinu.“

Pokrčil rameny a snědl další sousto steaku.

Riley cítila lehkou úlevu: „Tu chci také.“

„Vážně?“ zeptal se jí Ryan.

„Samozřejmě. Vždyť to víš.“

Ryan zavrtěl hlavou: „Nejsem si jistý ani tím, že ty sama víš, co chceš.“

To jí vyrazilo dech. Na okamžik nevěděla, jak na to reagovat.

Nakonec odpověděla: „Ty si myslíš, že nezvládnu skloubit budování kariéry se zakládáním rodiny?“

„Samozřejmě, že zvládneš,“ řekl Ryan. „Pro ženy je to v dnešní době běžné. Chtějí mít vše. Je to náročné a vyžaduje to hodně plánování a obětí, ale jde to zvládnout. A strašně rád bych ti s tím pomohl. Ale…“

Hlas mu zeslábl.

„Ale co?“ zeptala se Riley.

Zhluboka se nadechl a pokračoval: „Něco jiného by bylo, kdyby ses rozhodla pro právnickou kariéru jako já. Nebo kdyby ses chtěla stát doktorkou nebo psychiatričkou. Nebo se věnovat obchodování s nemovitostmi. Nebo začít podnikat. Nebo přednášet na univerzitě. Tomuhle všemu bych dokázal porozumět. Zvládl bych se s tím vypořádat. Ale tahle záležitost s Akademií FBI – budeš 18 týdnů v Quanticu! Jak moc se budeme během té doby vídat? Myslíš, že vztah dokáže přežít na dálku tak dlouho? A kromě toho…“

Zadíval se Riley na chvíli do očí.

Pokračoval: „Od té doby, co jsem tě poznal, tě už dvakrát málem zabili, Riley.“

Riley ztěžka naprázdno polkla.

Jistěže měl pravdu. Naposledy čelila smrti, když se střetla se zabijákem klaunem. A předtím, během posledního semestru na vysoké škole, ji málem zabil sociopat a profesor psychologie v jednom. Ten zatím stále ještě čeká na odsouzení za vraždu dvou spolužaček. Riley obě dívky znala. Jedna z nich byla její nejlepší kamarádka a spolubydlící.

Riley pomohla případ těchto příšerných vražd vyřešit a kvůli tomu se dostala na letní stáž do FBI. To byl zároveň jeden z hlavních důvodů, proč začala přemýšlet nad kariérou agentky FBI.

Riley se přiškrceným hlasem zeptala: „Chceš, abych se toho vzdala? Chceš, abych zítra neodjela do Quantica?“

Ryan odpověděl: „Na tom, co chci já, nezáleží.“

Riley se musela přemáhat, aby se nerozbrečela.

„Ale ano, záleží, Ryane,“ řekla. „Záleží na tom hodně.“

Ryan se na Riley upřeně zadíval. Zdálo se, že jejich pohled trvá snad věčnost.

Pak řekl: „Asi jo. Asi chci, abys s tím skončila. Vím, že to bylo vzrušující. Zažila sis ohromné dobrodružství. Ale nastal čas, abychom se usadili. Nastal čas, abychom se soustředili na náš společný život.“

Náš společný život! pomyslela si.

Co tím myslí?

A o čem to vypovídá, že ona neví, co tím myslí?

Jednu věc věděla jistě…

Nechce, abych odjela do Quantica.

Ryan ještě dodal: „Podívej, tady v DC můžeš najít uplatnění ve spoustě zaměstnání. A máš ještě spoustu času rozmyslet si, co chceš skutečně dělat. Zatím nezáleží na tom, abys vydělávala hodně peněz. Z toho, co vydělávám já, sice nezbohatneme, ale vystačíme si a časem budu vydělávat víc.“

Ryan pokračoval v jídle a působil, jako by se mu ulevilo, jako by právě teď všechno vyřešili.

Ale vyřešili vůbec něco? Riley celé léto snila o Akademii FBI. Nedokázala si představit, že se toho snu teď na místě vzdá.

Ne, říkala si. To prostě nejde.

Najednou cítila, jak v ní vztek bublá a roste.

Se zřejmým napětím v hlase mu řekla: „Mrzí mě, že to tak cítíš. Ale já nezměním názor. Zítra odjíždím do Quantica.“

Ryan na ni zíral, jako by nevěřil vlastním uším.

Riley vstala od stolu a dodala: „Užij si zbytek večeře. V lednici je připravený cheesecake. Já už jsem unavená. Vysprchuju se a jdu spát.“

Než stihl Ryan odpovědět, Riley už odkráčela do koupelny. Po pár minutách breku si užila dlouhou horkou sprchu. Z koupelny vylezla v bačkorách a županu a spatřila Ryana, jak sedí v kuchyni. Jídelní stůl už sklidil a pracoval na počítači, od kterého ani nezvedl oči.

Riley odešla do ložnice, zalezla do postele a začala znovu brečet.

Mezitím, co si otírala oči a smrkala, tak pořád přemítala…

Proč mám takový vztek?

Plete se Ryan?

Je něco z toho jeho chyba?

Myšlenky se jí v hlavě chaoticky prolínaly, že nedokázala žádnou z nich promyslet důsledně. Do mysli se jí vplížila otřesná vzpomínka – vzbudila se s nesnesitelnou bolestí v břiše a celá postel byla od krve.

Potrat.

Nutilo ji to přemýšlet – byl tohle jeden z důvodů, proč Ryan nechtěl, aby pracovala pro FBI? V době, kdy se to stalo, byla pod velkým stresem kvůli případu zabijáka klauna. Lékařka v nemocnici ji nicméně ujistila, že potrat nebyl způsobený stresem.

Místo toho jí vysvětlila, že příčinou potratu byly „abnormality chromozomů“.

Jak teď nad tím Riley přemýšlela, vyvolávalo v ní to slovo obavy.

Abnormality.

Říkala si, jestli není někde hluboko uvnitř ní něco nenormálního.

Je vůbec schopná udržet si trvalý vztah nebo dokonce založit rodinu?

Když už pomalu klimbala, věděla s jistotou jen jednu věc.

Zítra jedu do Quantica.

Usnula ještě před tím, než stihla promyslet, co se stane potom.

Lovení

Подняться наверх