Читать книгу Lovení - Блейк Пирс - Страница 9

Riley se akorát rovnala do řady s ostatními stážisty, aby se vyfotili na společnou oficiální závěrečnou fotografii, když zaslechla, jak se otevřely dveře od recepce.

Srdce jí poskočilo a plná očekávání se otočila, aby se podívala, kdo přišel.

Ale byl to jen Hoke Gilmer, vedoucí výcviku z programu pro stážisty, který se na chvíli vzdálil a teď se vracel zpět.

Riley potlačila povzdechnutí. Dopředu věděla, že tu dnes nebude agent Crivaro. Včera jí gratuloval k dokončení stáže a řekl, že se chce vrátit zpět do Quantica. Zřejmě neměl žádnou zálibu v ceremoniích a oficialitách.

Jejím tajným přáním bylo, že se tu Ryan z čista jasna objeví, aby s ní oslavil úspěšné dokončení letního programu.

Ve skutečnosti samozřejmě nepředpokládala, že by se to opravdu stalo.

Nemohla si pomoci, ale i s vědomím tohohle si představovala, jak Ryan změní názor, na poslední chvíli přijede, omluví se za svoje odtažité chování včera v noci a konečně nahlas vysloví, co chtěla slyšet.

„Chci, abys jela studovat na akademii. Chci, abys následovala své sny.“

Ale to se samozřejmě nestane.

A čím dřív se zbavím téhle představy, tím líp.

Stážisti se na focení zformovali do tří řad – jedna řada seděla za dlouhým stolem a dvě řady stály za nimi. Stážisti se seřadili podle abecedy, takže Riley stála v zadní řadě mezi dalšími dvěma stážisty, jejichž příjmení začínalo na S - Naomi Strongová a Rhys Seely.

Ani jednoho z nich neznala příliš dobře.

To by ovšem mohla říct i téměř o všech ostatních stážistech. Už od prvního dne 10 týdenního programu pro stážisty cítila, že mezi ostatní nezapadá. Jediný student, se kterým se za celou dobu sblížila, byl John Welch, od kterého ji dělilo několik studentů nalevo od ní.

John jí hned první den vysvětlil, proč se po ní ostatní tak podivně dívají a šeptají si v její blízkosti.

„Skoro všichni vědí, kdo jsi. Asi by se dalo říct, že tvoje pověst tě předchází.“

Konec konců, ze všech stážistů byla jediná, která už za sebou měla zkušenost z terénu.

Riley potlačila další povzdech, když si tahle slova vybavila.

„Zkušenost z terénu.“

Připadalo jí divné uvažovat o událostech, které se staly na univerzitě, jako o „zkušenostech z terénu“. Spíš by se hodil výraz noční můra. Nikdy se jí nepodaří zbavit se vzpomínky na své blízké kamarádky, jak leží s prořízlými hrdly ve svých ložnicích a vše je nasáklé krví.

To poslední, o čem tehdy uvažovala, byl výcvik u FBI. Nebyla to její volba, že se připletla k případu a pomohla ho vyřešit, a kvůli tomu ji tady skoro všichni už od prvního dne znali.

A když už byl program v plném proudu a ostatní studenti se učili o počítačích a forenzních vědách a dalších zdaleka ne tak vzrušujících věcech, Riley vystopovala zabijáka klauna. Oba tyto případy pro ni byly traumatizující a uvedly ji do smrtelného nebezpečí.

Tento „náskok“ v podobě „zkušeností z terénu“ jí sotva přidal v očích ostatních stážistů na oblíbenosti. Celou dobu bylo zřejmé, že je to popuzuje.

Někteří jí teď zase záviděli, že pokračuje dále na akademii.

Kdyby tak věděli, co mám za sebou, pomyslela si.

To už by jí nejspíš nezáviděli.

Vzpomínka na její dvě kamarádky, které byly zavražděné v Lantonu, ji naplňovala děsem a jejich smrt si dávala za vinu. Přála by si, aby mohla vrátit čas zpátky a zabránit tomu. Obě kamarádky by byly stále naživu a její život by teď vypadal naprosto odlišně. Měla by diplom z psychologie, chodila do nějaké nezáživné práce a neměla by ani trochu jasno v tom, jak naložit se zbytkem svého života.

A Ryan by se mnou byl naprosto dokonale šťastný.

Ale ona by nejspíš šťastná nebyla. Dokud se jí neotevřela možnost služby u FBI, tak ji představa žádné jiné kariéry tak nenadchla. Ačkoli měla pocit, že tato životní dráha si spíš vybrala ji, než že by tomu bylo naopak.

Když už všichni stážisti správně pózovali ve třech řadách, Hoke Gilmer prohodil vtip, aby všechny rozesmál a fotograf je přitom vyfotil. Riley neměla náladu na vtipy, takže v ní to smích nevyvolalo. Byla si jistá, že na fotografii bude mít nucený a neupřímný úsměv.

Také si nebyla příliš jistá kalhotovým kostýmkem, který měla na sobě a který koupila před pár měsíci v dobročinném bazaru. Většina ostatních stážistů pocházela z bohatších poměrů a měla na sobě o dost lepší oblečení. Na právě pořízenou fotografii tak vůbec nebyla zvědavá.

Skupinka se rozpadla, jak se všichni začali přemisťovat k jinému stolu uprostřed místnosti, kde bylo přichystané občerstvení. Každý byl obklopený hloučkem kamarádů a Riley se opět cítila osamocená.

Všimla si Natalie Embry, jak je zavěšená do Rollina Sloana, stážisty, který míří rovnou na dobře placenou pozici jako data analytik do velké pobočky na Středozápadě.

Po svém boku najednou uslyšela hlas: „No, Natalie určitě dostala to, pro co si sem přišla, že jo?“

Riley se otočila a zjistila, že vedle ní stojí John Welch.

Usmála se a řekla: „Ale no tak, Johne, nebuď cynik.“

John pokrčil rameny a odvětil: „Myslíš, že se pletu?“

Riley se znovu otočila na Natalii, která se zrovna chlubila svým zásnubním prstenem.

„Ne, nepleteš,“ odpověděla Riley Johnovi.

Od té doby, co Rollin požádal Natalii před pár dny o ruku, ukazovala Natalie každému na potkání zásnubní prsten. Do vztahu skočili po hlavě – ještě před letním programem se s Rollinem vůbec neznali.

John si povzdechl s předstíraným soucitem.

„Chudák Rollin,“ řekl. „Ale bylo to o fous.“

Riley vyprskla smíchy. Věděla přesně, na co John naráží. Od prvního dne programu, byla Natalie na lovu perspektivního snoubence. V hledáčku měla i Johna, ale ten jí dal najevo, že o ni nemá zájem.

Riley uvažovala, jestli vůbec Natalii zajímal program sám o sobě. Přeci jen byla dost chytrá i nadaná na to, aby byla přijatá na tuto prestižní stáž.

Nejspíš ne, odtušila.

Natalie se na tuto stáž přihlásila ze stejného důvodu, z jakého studovaly některé Rileyiny kamarádky na univerzitě – aby si našly úspěšného manžela.

Riley si zkoušela představit, jaký by byl život, kdyby měla stejné priority jako Natalie. Všechno by bylo jednodušší, důležitá rozhodnutí by byla zcela jasná.

Najít si muže, nastěhovat se do hezkého domu, pořídit si několik dětí…

Riley si nemohla pomoci, ale přinejmenším tuhle jistotu Natalii záviděla.

Nicméně Riley věděla, že takovýto život by ji unudil k smrti – a to byl přesně ten důvod, proč jim to teď s Ryanem neklape.

John řekl: „Předpokládám, že až to tu skončí, tak jedeš rovnou do Quantica.“

„Jo. Ty asi taky, viď?“ odpověděla Riley.

John přikývl. Bylo to vzrušující, že ona a John jsou mezi tou hrstkou studentů, kteří pokračují na akademii.

Většina ostatních se mohla těšit na jiné možnosti. Někteří z nich se vrátí na své školy, aby absolvovali obory, ve kterých se teď v létě zhlédli. Další nastoupí rovnou na pracovní pozice v laboratořích nebo kancelářích přímo zde v budově Hoover nebo v pobočkách v jiných městech. Mohli tak odstartovat kariéru jako počítačoví experti, data analytici, technici – zaměstnání s jistou osmihodinovou pracovní dobou, které nevedlo k ohrožení života.

Zaměstnání, které by se zamlouvalo Ryanovi, posteskla si Riley.

Riley se málem Johna zeptala, jak má v plánu dostat se do Quantica. Ale ono nebylo těžké uhodnout, jak bude cestovat – pojede svým drahým autem. Na okamžik ji napadlo, že se ho zeptá, jestli může jet s ním. Konec konců by jí to ušetřilo peníze za taxi i vlak.

Nedokázala se ale zeptat. Nechtěla mu přiznat, že ji Ryan ani neodveze na nádraží. John je dost všímavý na to, aby odtušil, že jim to s Ryanem neklape. A ona by byla raději, kdyby to nevěděl – alespoň prozatím.

S Johnem si dál povídali a Rileyině pozornosti nemohlo (už opět) uniknout to, jak je John atraktivní – atletická postava, mužný vzhled, krátké kudrnaté vlasy a milý úsměv.

Pocházel z bohaté rodiny a byl oblečený v drahém obleku. Riley mu jeho bohatství a privilegia nezazlívala. Oba jeho rodiče byli vyhlášení právníci v DC, kteří byli značně zapleteni i do politiky, a Riley obdivovala, že si John vybral skromnější život, ve kterém se chce věnovat prosazování práva.

Byl to hodný kluk se spoustou ideálů a měla ho moc ráda. Společně se snažili rozlousknout případ zabijáka klauna, tím, že s ním potají komunikovali v hádankách, aby ho vylákali ze svého úkrytu.

Jak tak vedle sebe stáli a Riley si užívala společný rozhovor a jeho úsměv, přistihla se, jak přemýšlí, jak se jejich přátelství prohloubí na akademii.

Spoustu času budou určitě trávit spolu.

A budu daleko od Ryana…

Dala si pozor, aby už příliš nepouštěla uzdu své představivosti. Problémy, které mají s Ryanem, jsou určitě jen dočasné. Možná jen potřebují nějakou dobu strávit odděleně, aby si připomněli, proč se do sebe zamilovali.

Stážisté konečně dojedli občerstvení a začali odcházet. John na Riley při odchodu zamával a ona mu zamávání oplatila. Natalie stále visela na Rollinovi a celou cestu ke dveřím ještě všem kolem sebe ukazovala prsten.

Riley se rozloučila s Hokem Gilmerem, vedoucím výcviku a zástupkyní ředitele Marion Conorovou. Oba měli dnes svůj proslov, aby pogratulovali celé skupině. Pak Riley opustila recepci a šla do šatny, kde měla uschovaný kufr.

V prázdné šatně byla úplně sama. Posmutněle se kolem sebe rozhlédla. Tady se všichni stážisti během léta potkávali. Dnes tu stojí nejspíš naposledy.

Bude jí program chybět? Nebyla si jistá. Naučila se toho hodně a díky stáži získala spoustu zkušeností. Jednou věcí si ale jistá byla. A to tím, že nastal čas posunout se dál.

Tak proč jsem tak smutná? divila se.

Rychle si domyslela, že je to tím, jak to zůstalo mezi ní a Ryanem nedořešené. Vybavilo se jí, co nehezkého mu včera v noci řekla, než se odebrala do ložnice.

„Užij si zbytek večeře. V lednici je připravený cheesecake. Já už jsem unavená. Jdu do sprchy a pak spát.“

Od té doby spolu nemluvili. Ryan vstal a odešel do práce, ještě před tím, než se Riley vůbec probudila.

Přála si, aby s ním takhle nemluvila. Ale dal jí snad na výběr? Neprojevil ani trochu pochopení pro její pocity – pro její naděje a sny.

Zásnubní prsten jí na ruce nějak podivně ztěžknul. Natáhla ruku před sebe a zahleděla se na prsteníček. Skromný, ale krásný drahokam se blýskal ve světle stropních zářivek a Riley si vzpomněla na ten krásný okamžik, když ji Ryan nesměle požádal o ruku.

Zdálo se, že je to už věčnost.

A po tomto ošklivém rozloučení si Riley říkala, jestli vůbec ještě zasnoubení platí. Skončil tak jejich vztah? Znamenalo to rozchod, i když to ani jeden neřekl nahlas? Bylo na čase opustit Ryana a posunout se dál, stejně jako se posouvala i ve všech ostatních oblastech? A byl Ryan také připravený posunout se dál?

Na okamžik si zahrávala s myšlenkou nepřivolat si taxi a zmeškat vlak do Quantica – alespoň ten dnešní. Třeba by to nebyl takový problém dorazit o den později a zmeškat pár přednášek. Možná by měla počkat, až se Ryan vrátí z práce a ještě jednou si s ním promluvit. Možná by to mohli dát všechno do pořádku.

Ale pak ji napadlo…

Jestli se teď vrátím domů, možná už nikdy neodjedu do Quantica.

Při téhle představě se zachvěla.

Měla takové tušení, že na ni v Quanticu čeká něco osudového a neodvažovala se to propásnout.

Teď nebo nikdy, pomyslela si.

Popadla kufr, zamířila ven z budovy, odchytla si taxi a nechala se odvézt na nádraží.