Читать книгу Lovení - Блейк Пирс - Страница 12

Riley pocítila ostrý záchvěv zvědavosti, když před zhruba 200 nováčků předstoupil přednášející. Úzké klopy, tenká černá kravata, krátce střižené vlasy vytvářely dojem, že patří do jiné doby. Riley připomínal muže z fotografií astronautů z 60. let. Prolistoval si pár kartiček s poznámkami a rozhlédl se po posluchárně. Riley očekávala jeho slova na uvítanou a pochvalu.

Vedoucí Akademie FBI Lane Swanson začal dle očekávání: „Vím, že jste všichni tvrdě dřeli, abyste byli na tento den připraveni.“

S lehkým pousmáním dodal: „Řeknu Vám to bez okolků – nejste připraveni. Nikdo z vás.“

Posluchárnou byly slyšet povzdechy a Swanson se odmlčel, aby jeho slova měla kýžený efekt.

Následně pokračoval: „A o tomhle je tento 20 týdnů trvající program – aby vás co nejlépe připravil na práci pro Federální úřad pro vyšetřování. Součástí přípravy je naučit se, na co je možné se připravit, jak se vypořádat s neočekávaným a naučit se přemýšlet za pochodu. Mějte vždy na paměti – ne nadarmo se Akademii FBI přezdívá „West Point pro policii“. Máme vysoké standardy. Zdaleka ne všichni program úspěšně dokončíte. Avšak ti z vás, kteří ho dokončíte, budete mít průpravu, o které se vám ani nesnilo. Lépe tak zvládnete čelit dalším úkolům, které vás v budoucnu čekají.“

Riley visela na každém Swansonově slově, když hovořil o standardech akademie na zajištění bezpečnosti, pocitu soudržnosti, jednotě, zodpovědnosti a disciplíně. Dále pokračoval o osnově studia – kurzy zaměřené na vše možné od práva a etiky po výslechy a shromažďování důkazů.

Riley cítila s každým slovem narůstající úzkost, protože si uvědomovala novou skutečnost.

Už nejsem jen stážistka letního programu.

Letní program působil v porovnání s touto výzvou jako tábor pro teenagery.

Neocitla se zde za hranicemi svých schopností?

Nebyla to celé chyba?

Když se rozhlédla kolem sebe, připadala si mezi ostatními přítomnými rekruty jako dítě. Málokdo byl ve stejném věku. Z jejich tváří vyčetla, že skoro každý už má zkušenosti a někteří z nich mají dokonce o poznání více zkušeností. Většině rekrutů bylo více než 23 let a někteří už byli na horní hranici 37 let, kdy mohli vstoupit do programu.

Pravdou bylo, že rekruti pocházeli z různých prostředí a pracovních odvětví. Mnoho z nich bylo policejními důstojníky a mnoho z nich sloužilo v armádě. Jiní pracovali jako učitelé, právníci, vědci nebo se věnovali obchodu a ostatní se věnovali spoustě dalších povolání. Všichni ale měli jedno společné – silné odhodlání strávit zbytek života prosazováním práva.

Jen pár z nich sem přešlo rovnou z programu pro stážisty. John Welch, který seděl o několik řad před ní, byl jedním z nich. Riley i jemu byla prominuta podmínka, že rekruti musí mít alespoň tři roky zkušeností v oblasti prosazování práva, aby mohli nastoupit na Akademii FBI.

„Těším se, až pogratuluju těm z vás, kteří úspěšně dokončí zde v Quanticu program. V ten den budete skládat přísahu přímo u vedoucího FBI Billa Cormacka. Přeji všem hodně štěstí,“ dokončil Swanson svou řeč.

Nakonec se drsně zasmál: „A teď – honem do práce!“

Swansonovo místo zaujmul instruktor a začal vyvolávat rekruty podle jména – říkal jim „NAV“, zkratka pro „nové agenty ve výcviku“. Když noví agenti odpověděli na své jméno, instruktor je rozdělil do menších skupin, v rámci kterých budou navštěvovat své kurzy.

Riley čekala se zatajeným dechem, až uslyší své jméno a při tom si vybavila, jak nudný byl včerejšek, když sem dorazila. Poté, co se nahlásila, že přijela, stála jen ve frontách, vyplňovala formuláře, koupila si uniformu a dostala přidělenou ložnici.

Dnešek už byl mnohem zajímavější.

Když zaznělo jméno Johna Welche, zamrzelo ji, že nebyl následně přidělený do stejné skupiny jako ona. Určitě by jí pomohlo, kdyby měla poblíž kamaráda, o kterého se může opřít a se kterým by mohla prožívat všechny nesnáze, které je v příštích týdnech čekají.

I když, možná je to tak lepší, pomyslela si.

Ve vztahu k Johnovi měla poněkud smíšené pocity, takže jeho přítomnost by ji mohla spíše rozptylovat.

Riley si nakonec oddechla, když se dostala do stejné skupiny jako Francine Dowová, která jí byla včera přidělená jako spolubydlící. Francine měla raději oslovení Frankie a byla starší než Riley, bylo jí kolem 30 let. Temperamentní zrzka se zdravou barvou ve tváři, která už něco v životě zažila.

Riley a Frankie se ještě nestihly nijak více poznat. Včera spolu strávily jen chvíli při vybalování věcí ve společné ložnici. Dnes na snídani šla každá zvlášť.

Rileyina skupina se nakonec sešla ve vstupní hale u agenta Martyho Glicka, který jim byl přidělen jako instruktor. Glickovi mohlo být mezi 30 a 40 lety. Byl vysoký a svalnatý, podobně jako hráč fotbalu, a ve tváři se mu zračil vážný a strohý výraz.

Promluvil ke skupině: „Máte před sebou velký den. Ale ještě před tím, než začneme, chtěl bych vám něco ukázat.“

Glick je odvedl do hlavního vstupního vestibulu, obrovské místnosti s mramorovou podlahou se znakem FBI veprostřed a obrovským bronzovým odznakem s černou stuhou na zdi. Riley tudy procházela, když včera dorazila a věděla, že se nachází v síni slávy. Na tomto slavnostním místě si připomínali zemřelé agenty FBI.

Glick je zavedl ke zdi, kde se nacházely portréty a jména. Uprostřed mezi nimi byla zarámovaná pamětní deska, na které stálo:

Absolventi Akademie FBI, kteří zemřeli při výkonu služby přímým následkem činů zločinců.

Jak si skupina prohlížela toto pamětní místo, ozval se občas lehký povzdech. Glick chvíli neřekl ani slovo a nechal na ně působit pocity, které toto místo vyvolávalo.

Téměř šeptem nakonec řekl: „Nezklamte je.“

Když odváděl skupinu dál, aby mohli začít s činnostmi, které je ten den čekají, Riley se ještě ohlédla přes rameno na portréty na zdi.

Bude tu jednou viset i můj portrét? napadlo ji.

To samozřejmě nemohla vědět. S jistotou ale věděla, že následující dny budou plné výzev, kterým ještě nikdy v životě nečelila. Ucítila ohromující pocit odpovědnosti vůči těmto zemřelým agentům.

Nesmím je zklamat, pomyslela si.