Читать книгу Vražda na panství - Fiona Grace, Фиона Грейс - Страница 10

„Já myslela, že to má být dovolená!“ vybuchl Naomin rozběsněný hlas na druhé straně telefonu, který Lacey tiskla mezi uchem a ramenem.

Povzdechla si a nechala svou sestru pokračovat ve své tirádě, aniž by ji pořádně poslouchala. Místo toho ťukala do počítačové klávesnice v městské knihovně ve Wilfordshiru, aby zkontrolovala stav své internetové žádosti o změnu turistického víza na podnikatelské.

Po svém setkání se Stephenem se Lacey vrhla do svědomitého průzkumu, z něhož zjistila, že jako člověk, který mluví plynulou angličtinou a v bance má zdravé množství kapitálu, potřebuje už jen solidní obchodní plán. S tím měla díky Saskii a jejím sklonům házet na ni povinnosti, jež byly daleko za hranicemi Laceyina platového stupně, bohaté zkušenosti. K sesumírování a odeslání plánu jí tedy stačilo pouhých pár večerů. Celý proces přitom proběhl zcela hladce a bez jakýchkoli zádrhelů, což ji znovu utvrdilo v přesvědčení, že její zbrusu nový život musí být přáním vesmíru.

Počítač ji přihlásil do oficiálního portálu britské veřejné správy, kde spatřila, že její žádost ještě stále „čeká na vyřízení“. Tak zoufale se chtěla pustit do práce, že se nedokázala ubránit mírnému zklamání. Pak obrátila své soustředění opět k Naominu hlasu, který jí nadále spílal do ucha.

„NEMŮŽU uvěřit, že se stěhuješ!“ křičela na ni sestra. „Natrvalo!“

„Není to natrvalo,“ vysvětlovala Lacey klidně. Za ta léta se naučila nenechat se Naominými náladami strhnout. „Vízum je jenom na dva roky.“

A jéje. Špatný tah.

„DVA ROKY?“ zařvala Naomi a její hněv nyní dosahoval bodu varu.

Lacey obrátila oči v sloup. Bylo jí naprosto jasné, že rodina její rozhodnutí nepodpoří. Naomi potřebovala, aby jí v New Yorku dělala chůvu, a máma si z ní prakticky dělala zvířátko pro emocionální podporu. Radostnou zprávu, kterou napsala na chatu Doylovic děvčata, tudíž přijaly zhruba se stejným potěšením jako atomovou bombu. Přestože od té chvíle uběhlo už několik dní, Lacey se pořád musela vypořádávat s jejími následky.

„Ano, Naomi,“ odpověděla zklamaně. „Dva roky. Řekla bych, že si to zasloužím, nemyslíš? Čtrnáct let jsem věnovala Davidovi. Patnáct své práci. New York si mě přivlastnil na třicet devět let. Řítím se ke čtyřicítce, Naomi! Opravdu mám žít celý svůj život na jednom místě? Mít jedinou kariéru? Být s jediným mužem?“

V hlavě se jí při těch slovech vynořil Tomův pohledný obličej a Lacey cítila, jak jí hned začínají hořet tváře. Měla tolik práce se zařizováním svého potenciálního nového života, že se do cukrárny zatím nevrátila—její prvotní představy o lenivých snídaních na terase dočasně nahradil banán za chůze a předchystané frappuccino ze sámošky. Vlastně si teprve teď uvědomila, že pokud to se Stephenem a Marthou opravdu vyjde, bude si pronajímat obchod přímo naproti Tomovi, takže ho přes výlohu uvidí každý den. Při tom pomyšlení se jí vnitřnosti sevřely potěšením.

„A co Frankie?“ lamentovala Naomi, čímž Lacey přivedla zpátky do reality.

„Poslala jsem mu karamelky.“

„Potřebuje svoji tetičku!“

„Pořád ji má! Nejsem mrtvá, Naomi. Jen budu na chvíli bydlet v zahraničí.“

Její mladší sestra zavěsila.

Třicet šest a táhne jí na šestnáct, pomyslela si Lacey kysele.

Vrátila telefon do kapsy, když vtom koutkem oka postřehla, že na obrazovce něco přeskočilo. Stav její žádosti se změnil z „čeká na vyřízení“ na „schválena“.

Lacey zapištěla, vyskočila ze židle a pěstí proťala vzduch. Ostatní postarší obyvatelé, kteří na počítačích v knihovně hráli solitaire, na ni vyděšeně zírali.

„Pardon!“ vyhrkla Lacey a snažila se krotit své nadšení.

Sesunula se zpátky na židli a úžasem nemohla popadnout dech. Zvládla to. Jejímu plánu svítí zelená. A všechno to proběhlo tak bezproblémově, že se Lacey nemohla zbavit podezření, že v tom měl prsty osud…

Až na to, že ovšem zbývala ještě jedna překážka. Stephen a Martha museli přistoupit na to, aby si jejich obchod pronajala.

*

Lacey se potulovala okolo centra města plná úzkosti. Nechtěla se od obchodu příliš vzdalovat, protože jen čekala na Stephenův telefonát a jakmile ho dostane, bez prodlení tam nakráčí s šekovou knížkou a perem a tu zatracenou smlouvu podepíše, než jí její sabotérské já začne vykládat, že na to nemá. Lacey měla ovšem mimořádný talent na nakukování do výloh, a tak se pustila do důkladné prohlídky všeho, co město nabízelo. Jak se tak loudala ulicí, její levné lodičky z letiště se zasekly mezi kočičími hlavami, takže zavrávorala a zvrtla si kotník. V tu chvíli si uvědomila, že je nejvyšší čas zbavit se své laciné módy, zvlášť pokud chce, aby ji lidé jako potenciální novou podnikatelku brali vážně.

Zamířila k butiku, který stál hned vedle prázdného obchodu, o němž doufala, že bude již brzy její.

Aspoň se rovnou seznámím se sousedy, napadlo ji.

Vešla dovnitř a zjistila, že se jedná o velice minimalisticky vyhlížející podnik, jenž prodává jen pár vybraných kusů oblečení. Žena za pultem při jejím příchodu vzhlédla, přelétla očima Laceyin outfit a pohrdavě zvedla nos. Byla hubená jako vyžle a na tváři se jí zračil strohý výraz, hnědé vlnité vlasy však měla upravené úplně stejně jako Lacey. Ve svých černých šatech by se prodavačka mohla vydávat za její zlou, naklonovanou verzi, pomyslela si Lacey pobaveně.

„S čím vám můžu pomoct?“ zeptala se žena tenkým, nepříjemným hláskem.

„S ničím, děkuji,“ odpověděla Lacey. „Vím přesně, co chci.“

Sundala z věšáku dvoudílný kostýmek stejného typu, jaký nosívala v New Yorku, ale pak se zarazila. Opravdu se chtěla opakovat? Oblékat se jako žena, kterou byla doposud? Nebo se chtěla stát někým jiným, novým?

Obrátila se k prodavačce. „Vlastně byste mi možná mohla trochu pomoct.“

Žena vyšla zpoza pultu a přistoupila k Lacey, dál se na ni ovšem dívala zcela bez zájmu. Očividně usoudila, že plýtvá jejím časem—jak by si někdo v tak laciném oblečení mohl dovolit nakupovat v takovémhle butiku?—a Lacey se nemohla dočkat, až jí před kritickým obličejem zamává svou plastovou kartou.

„Potřebuji něco do práce,“ vysvětlovala Lacey. „Formálního, ale ne příliš upjatého, rozumíte?“

Žena zamrkala. „A jaké máte povolání?“

„Starožitnosti.“

„Starožitnosti?“

Lacey přikývla. „Jo. Starožitnosti.“

Žena něco vybrala a podala jí to. Byl to moderní oděv, z nějž čišela jistá originalita, a měl lehce androgynní střih. Lacey si ho odnesla do kabinky, aby vyzkoušela, jak jí sedne. Odraz v zrcadle jí na rtech vykouzlil úsměv. Vypadala—nedalo se to říct jinak—senzačně. Prodavačka možná měla škleb nestvůry, muselo se jí však nechat, že má dokonalý vkus a obdivuhodnou schopnost rozpoznat, jaký střih bude člověku lichotit.

Lacey vystoupila z kabinky. „Nemá chybu. Vezmu si ho. A čtyři další v různých barvách.“

Prodavaččino obočí vystřelilo vzhůru rychlostí katapultu. „Promiňte?“

Lacey začal zvonit telefon. Z displeje na ni blikalo Stephenovo číslo.

Poskočilo jí srdce. Je to tady! Telefonát, na který tak netrpělivě čekala! Telefonát, který rozhodne o její budoucnosti!

„Vezmu si ho,“ zopakovala Lacey směrem k prodavačce, ačkoli náhle nervozitou sotva dýchala. „A čtyři další v libovolných barvách, které si myslíte, že mi budou slušet.“

Žena se zmateným výrazem odkráčela dozadu—k těm ošklivým šedým úložným budkám, pomyslela si Lacey—aby jí obstarala zbylé kostýmky.

Lacey vzala telefon. „Stephene?“

„Dobrý den. Lacey? Jsem tu s Marthou. Nechtěla byste se stavit k nám do obchodu, abychom si trochu popovídali?“

Podle jeho tónu to znělo slibně. Lacey nedokázala zadržet úsměv.

„Ale jistě. Za pět minut jsem tam.“

Prodavačka se vrátila a v rukou nesla nálož oblečení. Lacey neušlo, že zvolila ideální paletu barev—tělovou, černou, námořnickou modrou a starorůžovou.

„Chcete si je zkusit?“ zeptala žena za pultem.

Lacey zavrtěla hlavou. Potřebovala si teď pospíšit a nemohla se dočkat, až bude mít nákup za sebou a bude moct přeběhnout k sousedům. Nepřestávala se ohlížet k východu za sebou.

„Kdepak. Jestli jsou stejné jako tenhle, budu vám věřit, že mi padnou. Můžete mi je prosím vás namarkovat?“ Mluvila rychle. Rostoucí netrpělivost byla v jejím hlase doslova slyšet. „Jo a tenhle si nechám na sobě.“

Na prodavačce šlo vidět, že se jí způsob, jakým se ji Lacey snaží popohnat, vůbec nelíbí. Jako by to dělala naschvál, markovala pomalu položku po položce a každý kus oblečení pečlivě balila do hedvábného papíru.

„Počkejte!“ vyhrkla Lacey, když žena vytáhla papírovou tašku, aby do ní oblečení naskládala. „Nemůžu s sebou přece mít nákupní tašku. Budu potřebovat kabelku. Nějakou pěknou.“ Přejížděla očima po řadě tašek na polici za ženinou hlavou. „Mohla byste mi vybrat nějakou, co se mi bude hodit k těm kostýmkům?“

Z pohledu na prodavaččin výraz by člověku nikdo nemohl mít za zlé, kdyby si myslel, že obsluhuje uprchlici z blázince. Přesto se otočila, pozorně si prohlédla všechny vystavené tašky a nakonec sundala z police velikou psaníčkovou kabelku se zlatou přezkou.

„Paráda,“ ocenila ji Lacey, která už se pohupovala na špičkách jako sprinter, který čeká na startovní výstřel. „Sečtěte mi to.“

Žena uposlechla jejího příkazu a začala do kabelky opatrně schovávat zabalené oblečení.

„Takže to bude—“

„BOTY!“ přerušil ji znenadání Laceyin výkřik. To má ale děravou hlavu. Právě kvůli svým hloupým lodičkám přece obchod v první řadě vyhledala. „Potřebuji boty!“

Prodavačce se nějakým způsobem podařilo vypadat ještě více otráveně než doposud. Nejspíš si myslela, že si z ní Lacey utahuje a nakonec uteče, aniž by si cokoli koupila.

„Boty máme támhle,“ prohlásila chladně a rukou přitom naznačila, kde je najde.

Lacey obrátila pozornost ke skromné nabídce překrásně tvarovaných podpatků, jaké běžně nosívala v New Yorku, kde se bolavé kotníky považovaly za riziko povolání. Nyní se však věci měly jinak, připomněla si. Nebylo třeba trápit se v obuvi, z níž ji budou bolet nohy.

Pohled jí padl na pár černých polobotek z lakované kůže. Ten bude skvěle ladit s androgynním stylem její nové kolekce kostýmků. Popadla je.

„Tyhle,“ oznámila a položila je na pult před prodavačku.

Žena už se ani neobtěžovala se Lacey ptát, jestli si je chce zkusit, a rovnou je namarkovala. Když na pokladně vyskočila čtyřmístná cena, odkašlala si do dlaně.

Lacey vytáhla kartu, nazula si své nové boty, poděkovala prodavačce a pak z obchodu lehkým krokem přešla do prázdné prodejny vedle. V hrudi se jí vzdouvala naděje, že od Stephena už za pár kratičkých okamžiků převezme klíče a stane se sousedkou té nerudné dámy v butiku, od které si právě zakoupila celou zbrusu novou identitu.

Když vešla, zdálo se, že ji Stephen málem nepoznal.

„Já myslela, žes říkal, že vypadala trochu potrhle?“ procedila koutkem úst žena, která stála vedle něj. Musela to být jeho žena, Martha. Jestli se pokoušela mluvit potichu, hrozivě se jí to nedařilo. Lacey slyšela každé slovo.

Lacey mávla rukama ke svému outfitu. „Tadá. Říkala jsem vám přece, že vím, co dělám,“ dobírala si ho.

Martha po Stephenovi střelila pohledem. „Čeho ses prosím tě bál, ty starý blázne? Vždyť je to odpověď na naše modlitby! Na nic nečekej a už jí ten pronájem dej!“

Lacey tomu nemohla uvěřit. Jaké štěstí. Rozhodně v tom musel mít prsty osud.

Stephen z tašky rychle vytáhl jakési dokumenty a položil je před ni na pult. Na rozdíl od rozvodových papírů, na něž ve chvíli nepopsatelného zármutku rovněž hleděla s nevěřícností, vyzařoval z těchto papírů naopak příslib něčeho lepšího, nové příležitosti. Vytáhla pero, to samé, kterým podepsala rozvodové papíry, a stvrdila dokument svým podpisem.

Lacey Doyleová. Majitelka podniku.

Její nový život byl zpečetěn.