Читать книгу Vražda na panství - Fiona Grace, Фиона Грейс - Страница 7

„Ty ses oficiálně zbláznila, ségra.“

„Beruško, vždyť se chováš úplně nesmyslně.“

„Je teta Lacey v pořádku?“

Naomina, mámina a Frankieho slova Lacey kroužila hlavou, zatímco vystupovala z letadla na asfaltovou plochu letiště Heathrow. Možná že vážně zešílela, když nasedla na první letadlo z letiště JFK, aby strávila sedm hodin ve vzduchu jen se svou kabelkou, myšlenkami a sportovní taškou plnou oblečení a hygienických potřeb, které si na poslední chvíli nakoupila v řetězových obchodech na odletovém terminálu. Nicméně otočit se takhle k Saskii, k New Yorku i k Davidovi zády byl naprosto povznášející pocit. Najednou se zase cítila mladá. Bezstarostná. Dobrodružná. Odvážná. Popravdě jí to připomínalo Lacey Doylovou př. D. (před Davidem).

Oznámit své rodině—a to ještě ke všemu přes hlasitý odposlech—že se bez varování vydává do Anglie, už tak povznášející nebylo. Nikdo z nich totiž zjevně nedisponoval žádným filtrem, a všichni tři měli nepříjemný zvyk říkat nahlas, co si myslí.

„Co když tě vyhodí?“ bědovala máma.

„To si piš, že ji vyhodí,“ přisadila si Naomi.

„Teta Lacey se zhroutila?“ chtěl vědět Frankie.

Lacey si dokázala představit, jak celá trojice sedí kolem konferenčního stolku a usilovně se snaží splasknout jí její bublinu. Jistěže to tak ve skutečnosti nebylo. Jenom jí jako její nejbližší a nejdražší museli naservírovat krutou pravdu. Kdo jiný by to taky v téhle nové, neznámé éře, p. D.—po Davidovi—udělal?

Lacey následovala ostatní rozespalé cestující a prošla letištní halou. Ve vzduchu se vznášelo proslulé anglické mrholení. Tolik k jarnímu počasí. S vlasy zkrabacenými vlhkostí se Lacey zastavila a konečně se na chvilku zamyslela. Jenže teď už stejně nebylo cesty zpátky, ne poté, co přetrpěla sedmihodinový let a oloupila svůj bankovní účet o několik stovek dolarů.

Terminál se nacházel v obrovské budově připomínající skleník, všude samá ocel a namodralé sklo, a zakrývala ho supermoderní klenutá střecha. Lacey vstoupila do nablýskané, vydlážděné místnosti, zdobené kubistickými nástěnnými malbami pod záštitou starobyle působící British Building Society, a zařadila se do fronty před pasovou kontrolou. Když na ni přišla řada, přistoupila k přepážce, odkud na ni shlížela blonďatá žena s tmavě černým, hranatě namalovaným obočím. Lacey jí podala svůj pas.

„Důvod návštěvy? Práce nebo rekreace?“

Policistka měla drsný přízvuk, jenž se v ničem nepodobal jemné řeči britských herců, které Lacey tak okouzleně poslouchala ve svých oblíbených pozdních talk show.

„Jsem na dovolené.“

„Dyť nemáte letenku nazpátek.“

Lacey se na okamžik zarazila, než jí mozek přeložil, co se jí to žena svou neobvyklou mluvou pokouší sdělit. „Je to časově neomezená dovolená.“

Policistka povytáhla své tmavé obočí, přestala se mračit, místo toho se jí však ve tváři usadilo podezření. „Jestli tu hodláte pracovat, musíte mít vízum.“

Lacey zavrtěla hlavou. „Nehodlám. Práce je to poslední, co bych tu chtěla dělat. Mám za sebou čerstvý rozvod. Potřebuju jen trochu času a prostoru, abych si vyčistila hlavu, nacpávala se přitom zmrzlinou a koukala na béčkové filmy.“

Obličej ženy za přepážkou rázem soucitně roztál, což Lacey napovědělo, že i ona zřejmě patří ke členům klubu zklamaných rozvedených.

Vrátila Lacey pas. „Příjemný pobyt. A hlavu vzhůru, jasné?“

Lacey polkla, aby se zbavila malého knedlíku, jenž jí uvízl v hrdle, poděkovala policistce a prošla do příletové haly. Tam už tradičně postávalo několik hloučků lidí, kteří čekali až se mezi příchozími objeví jejich milovaní. Někteří drželi v ruce balónky, jiní květiny. Skupinka dětí s velice světlými vlasy zvedala ceduli s nápisem „Vítej doma, mami! Stýskalo se nám!“

Nikdo z nich tu samozřejmě nestál proto, aby přivítal Lacey. Zamířila k východu na opačném konci haly a myslela přitom na to, jak ji David už nikdy na žádném letišti nepřivítá. Kdyby jen věděla, že když ji po návratu z minulé služební cesty—do Milána, kam jela koupit starožitnou vázu—překvapil na letišti se širokým úsměvěm na tváři a obří kyticí barevných kopretin v rukou, bude to naposledy. Víc by si ten okamžik vychutnala.

Venku si Lacey přivolala taxíka. Byl to typický černý hackney carriage, jak jim tu říkali, a ji při pohledu na něj okamžitě zasáhla vlna nostalgie. S Naomi a s rodiči cestovali stejným černým vozem před všemi těmi lety, během té osudné, poslední rodinné dovolené.

„Kam to bude?“ otázal se jí řidič, jakmile vklouzla na zadní sedadlo.

„Wilfordshire.“

Na okamžik zavládlo ticho. Řidič se na svém sedadle obrátil, aby se jí podíval do obličeje. Huňaté obočí mu křivil pochybovačný škleb. „A víte, že to jsou dvě hodiny cesty?“

Lacey zamrkala. Nebyla si jistá, co se jí tím snaží naznačit.

„To nevadí,“ odpověděla s lehkým pokrčením ramen.

Pohlédl na ni s ještě větším zmatením. „Vy jste Amík, viďte? Hele, nevím, kolik jste zvyklá platit za taxíky u vás, ale na téhle straně rybníka vás dvouhodinová cesta přijde na hezkých pár korun.“

Jeho příkrost Lacey zakočila nejen proto, že vůbec neodpovídala její představě o přidrzlém londýnském taxikáři, ale hlavně kvůli jeho nevyřčené narážce na to, že si takovou cestu nemůže dovolit. Napadlo ji, jestli to má co dělat s tím, že cestuje jako osamělá žena. Když jezdili taxíkem dlouhé vzdálenosti s Davidem, nikdo se jich nikdy na nic nevyptával.

„Mám peníze,“ ujistila řidiče a v hlase jí zazněl mrazivý podtón.

Taxikář se otočil zpátky dopředu a stiskl tlačítko na taxametru. Přístroj zapípal a rozvítil se na něm zelený symbol libry. Lacey zaplavil nový příval nostalgie.

„Jen abyste měla,“ podotkl muž a vyjel s autem od patníku.

Tolik k britské pohostinnosti, pomyslela si Lacey.

*

Do Wilfordshiru dorazili o slibované dvě hodiny později, Lacey o „dvě stě pádlo“ lehčí. Drahé jízdné—i takřka nepřátelský taxikář—ovšem rychle upadli v zapomnění, jen co vystoupila z vozidla a poprvé se zhluboka nadechla čerstvého, mořského vzduchu. Voněl přesně tak, jak si pamatovala.

Lacey odjakživa žasla nad tím, jak v člověku různé pachy a chutě dokážou probudit tak neskutečně silné vzpomínky—a nyní tomu nebylo jinak. Sotva se jí do chřípí dostal slaný vzduch, cítila, jak jí tělem prostupuje bezstarostná radost, jakou nezažila od té doby, co je opustil otec. Zahltila ji s takovou vervou, až jí to málem vyrazilo dech. Všechna ta úzkost, co ji naplňovala od chvíle, kdy slyšela ustarané reakce své rodiny na její nenadálý výlet, z ní rázem opadla. Nacházela se přesně tam, kde potřebovala.

Vykročila hlavní ulicí. Po mrholení, jež zahalovalo letiště v Heathrow tu nebylo ani stopy; všechno se naopak koupalo v posledních paprscích zapadajícího slunce, které městečku dodávalo magický nádech. Ulice vypadala přesně tak, jak si ji pamatovala—dlážděný chodník lemovala z každé strany řada starobylých kamenných domků, jejichž arkýřová okna vyčnívala až nad ochozené kočičí hlavy. Ani jedna z výloh nepadla od její poslední návštěvy za oběť modernizaci. Kdepak, nad všemi se stále houpaly zřejmě původní, dřevěné vývěsní štíty a každý obchůdek nabízel zcela jedinečné zboží, ať už to bylo oblečení pro děti, galanterie, pečivo nebo výběrová káva. Dokonce tu měli i staromódní cukrárnu, plnou velkých skleněných dóz, které překypovaly pestrobarevnými sladkostmi, jež si člověk mohl nakoupit za „penci“ na kus.

Byl duben a celé město zdobily veselé praporky na oslavu nadcházejících Velikonoc; táhly se od obchodu k obchodu a křižovaly se obyvatelům nad hlavami. A že se tu těch obyvatel sešla hezká řádka! Lacey usoudila, že museli právě skončit v práci—teď posedávali na lavičkách před hospůdkami a popíjeli pivo nebo se u bistro stolků před kavárnami ládovali zákusky. Zdálo se, že mají všichni dobrou náladu. Jejich radostné klábosení tvořilo příjemnou kulisu, která působila jako uklidňující bílý šum.

Lacey cítila, jak ji zaplavuje konejšivý pocit, že je všechno tak, jak má být, a tak vytáhla telefon a hlavní ulici si vyfotila. Výsledkem byl obrázek jako z pohlednice: vzadu na obzoru se třpytil stříbrný pás moře a nad ním se rozkládalo překrásné červánkové nebe. Lacey ho poslala do rodinného chatu Doyleovic děvčata. Pojmenovala ho tak Naomi, čímž tehdy Lacey dvakrát nepotěšila.

Je to přesně, jak si pamatuju, připsala pod idylickou fotografii.

O chviličku později jí na mobilu zapípala odpověď. Byla od Naomi.

Vypadá to, jako kdybys omylem zabloudila do Příčné ulice, ségra.

Lacey si povzdechla. Taková sarkastická odpověď byla pro její mladší sestru typická a ona ji měla čekat. Naomi z ní přece nemohla mít jen tak radost nebo na ni být hrdá, jak se jí povedlo převzít kontrolu nad svým životem.

Tos použila filtr? zareagovala máma o okamžik později.

Lacey obrátila oči v sloup a schovala mobil zpátky do kapsy. Nehodlala nikoho nechat, aby jí zkazil náladu. Zhluboka se nadechla a okamžitě pocítila uklidňující účinky svěžího mořského vzduchu. Bylo k neuvěření, nakolik se tu kvalita ovzduší lišila od znečištěného vzduchu v New Yorku, který musela dýchat ještě toho rána.

Vydala se ulicí dál a podpatky jí klap-klap-klapaly na kamenné dlažbě. Jejím dalším cílem bylo najít hotelový pokoj, kde by se mohla ubytovat na dosud neurčený počet dní, jež stráví v Anglii. Zastavila se u prvního penzionu, který uviděla, oboustranná cedule v jeho okně však hlásila, že The Shire nemá „žádné volné pokoje“. Nic se neděje. Hlavní ulice je dlouhá a pokud Lacey dobře sloužila paměť, bude mít ještě spoustu příležitostí.

Následující penzion—Laurel’s—měl sladce růžovou fasádu a tabuli s nápisem „Plně obsazeno“. Jiná slova, stejný význam. Tentokrát však Lacey v hrudi zaplápolal náznak paniky.

Násilím ho uhasila. To její rodina, nasadili jí brouka do hlavy. Nebyl důvod se znepokojovat. Nebude trvat dlouho a něco si najde.

Pokračovala dál. The Seaside Hotel mezi zlatnictvím a knihkupectvím měl všechny pokoje obsazené a Carol’s B’n’B za obchodem s kempingovým vybavením a salónem krásy údajně také neměl žádné místo. Tak to šlo od podniku k podniku, až se nakonec Lacey ocitla na konci ulice.

Nyní už se jí ovšem zmocnila opravdová panika. Jak mohla být tak hloupá a vyjet si sem jen tak, aniž by si předem cokoli zařídila? Celá její kariéra se točila okolo organizování věcí, ale vlastní dovolenou si zorganizovat nedokáže! Neměla s sebou žádné osobní potřeby a teď nemá ani pokoj. Bude se snad muset vrátit stejnou cestou, jakou přišla, a vybalit další „dvě stě pádlo“ za taxíka zpátky do Heathrow, aby nasedla na příští let domů? Není divu, že chtěl David v papírech doložku o podpoře manžela—vždyť jí se s jejími penězi vůbec nedá věřit!

Zatímco jí hlavou vířily úzkostlivé myšlenky, Lacey se otočila na patě, jako by před ní bezmocné rozhlížení po ulici, po níž se sem dostala, mohlo vyčarovat nový penzion. Teprve v tu chvíli si uvědomila, že poslední budova na rohu ulice, před kterou stojí, je hostinec. The Coach House.

S přihlouplým pocitem si odkašlala a pokusila se dát trochu dohromady. Pak vešla dovnitř.

Vypadalo to tam jako typická hospoda; po place byly rozestavené velké dřevěné stoly, na černé tabuli byly psacím písmem bílou křídou napsané speciality pro dnešní večer, v rohu zběsile blikal herní automat. Lacey přistoupila k baru, kde stály na skleněných policích natěsnané láhve vína a na stěně visely dávkovače naplněné různobarevnými druhy alkoholu. Všechno to působilo velice tradičně. Nechyběl dokonce ani přiopilý stařík podřimující na baru s rukama místo polštáře.

Za barem obsluhovala štíhlá dívenka se světle blonďatými vlasy, které měla stažené do neupraveného drdolu na temeni. Vypadala příliš mladá na to, aby pracovala v takovém podniku. Lacey se to rozhodla přičíst tomu, že v Anglii platí nižší věková hranice pro pití alkoholu, nikoli tomu, že čím víc stárne, tím dětštější jí připadají obličeje ostatních.

„Co to bude?“ zeptala se barmanka.

„Pokoj,“ odvětila Lacey. „A sklenku prosecca.“

Měla chuť oslavovat.

Barmanka však zavrtěla hlavou. „Na Velikonoce máme plno.“ Když mluvila, otevírala ústa tak doširoka, že v nich Lacey dokázala zřetelně rozeznat žvýkačku. „Celé město má plno. Ve škole mají prázdniny a spousta rodičů bere děcka do Wilfordshiru a tak. Nejmíň dva týdny se nic neuvolní.“ Odmlčela se. „Takže jen prosecco?“

Lacey se musela přidržet baru, aby nezavrávorala. Zhoupl se jí žaludek. Teď si opravdu připadala jako nejhloupější ženská na světě. Není divu, že ji David nechal. Vždyť je úplně nemožná zmatkářka. Politováníhodná napodobenina člověka. Klidně si tu stojí a předstírá, jaká je nezávislá a dospělá, že si sama vyjela do zahraničí, a ve skutečnosti si přitom ani nedokáže sehnat pokoj.

V tu chvíli zahlédla koutkem oka kráčející postavu. Otočila se a spatřila, jak se k ní blíží nějaký muž. Bylo mu něco přes šedesát, na sobě měl bavlněnou košili zakasanou do modrých riflí, na lysé hlavě mu seděly sluneční brýle a u pasu měl připnuté pouzdro na mobil.

„Zaslechl jsem správně, že hledáte nějaké ubytování?“ zeptal se.

Lacey se už už chystala říct ne—je sice možná zoufalá, ale nastěhovat se ke chlapovi, kterému je dvakrát tolik co jí, na ni bylo trochu příliš v Naomině stylu—když muž dodal, „Já totiž pronajímám rekreační chatky.“

„Aha?“ hlesla překvapeně.

Muž pokýval hlavou a vytáhl z kapsy svých riflí malou vizitku. Lacey ji přeletěla očima.

Půvabné, útulné, venkovské rekreační chaty Ivana Parryho. Ideální pro celou rodinu.

„Taky mám plno, jak říkala Brenda,“ pokračoval Ivan a pohodil přitom hlavou k barmance. „Až na jednu chatku, co jsem zrovna ulovil v aukci. Není sice ještě úplně připravená k pronajmutí, ale jestli jste fakt nahraná, tak vám ji ukážu. Dal bych vám ji se slevou, jelikož je v trochu zuboženém stavu. Jen dokud se v hotelech zas neuvolní místo.“

Lacey zaplavila úleva. Vizitka vypadala věrohodně a Ivan v ní nevzbuzoval žádné varovné signály, že by byl úchyl. Konečně se na ni usmálo štěstí! Spadl jí ze srdce takový kámen, že by tu jeho holou hlavu nejradši políbila!

„Zachránil jste mi život,“ řekla mu a podařilo se jí se ovládnout.

Ivanovi zrudly tváře. „S takovýma výrokama možná počkejte, spíš až to uvidíte.“

Lacey se zasmála. „Ale jděte, jak hrozné to může být?“

*

Lacey se s Ivanem po boku plahočila po úbočí útesu a zněla přitom jako žena při porodu.

„Je to na vás moc příkré?“ zeptal se jí muž a hlas mu přetékal obavami. „Měl jsem vám říct, že je to na útesu.“

„Žádný problém,“ zasípala Lacey. „Zbožňuju—výhled—na moře.“

Za tu dobu, co sem šli, se Ivan projevil jako přesný opak vychytralého obchodníka, protože Lacey jednak připomněl slíbenou slevu (ačkoli se ještě ani nebavili o ceně) a jednak ji opakovaně nabádal, aby neměla žádná velká očekávání. Jak ji teď po výšlapu bolela stehna, začínala uvažovat, zda jeho varování přece jen nebyla oprávněná.

Ovšem jen do té doby, než se před nimi na hřebeni kopce vynořil dům. Proti temnící růžové obloze se rýsovala černá silueta vysoké kamenné budovy. Lacey hlasitě zalapala po dechu.

„To je ono?“ otázala se uříceně.

„To je ono,“ přisvědčil Ivan.

V Lacey se zničehonic probudila síla, o níž si nebyla jistá, odkud pochází, popohnala ji však zbytek cesty na vrchol útesu. Každý krok, jímž se k fascinující stavbě přiblížila, jí z ní odhalil novou část, ještě víc okouzlující, než tu předchozí: půvabnou kamennou fasádu, břidlicovou střechu, popínavé růže, které se ovíjely okolo dřevěných pilířů na verandě, starobylé, masivní, klenuté dveře jako z pohádky. A celý ten výjev obklopoval nekonečný třpytivý oceán.

Lacey mohly oči vypadnout z důlků a otevřená ústa jí visela u prsou, jak se snažila co nejrychleji zdolat posledních pár metrů, které ji od domu dělily. Dřevěná cedule u dveří ohlašovala, že se ocitla u Crag Cottage.

Ivan se zastavil vedle ní a v rukou mu cinkal obrovský svazek klíčů. Urputně se jimi začal probírat. Lacey si připadala jako nedočkavě přešlapující dítě u zmrzlinářského auta, co netrpělivě čeká, až mu pomalý zmrzlinový stroj vydá vytouženou pochoutku.

„Nečekejte žádné zázraky,“ varoval ji Ivan snad po milionté, když konečně našel ten správný klíč—charakteristicky velký, rezavě bronzový klíč, který by klidně mohl odemykat dveře do hradu princezny Lociky. Otočil jím v zámku a otevřel dveře dokořán.

Lacey dychtivě vstoupila do chaty. Téměř okamžitě ji zaplavil nenadálý, avšak nezvykle silný pocit, že přišla domů.

Chodba působila přinejmenším rustikálním dojmem: podlahu tvořila neopracovaná dřevěná prkna a stěny pokrývaly vybledlé vzorované tapety. Středem schodiště po její pravici se táhl červený plyšový koberec se zlatými běhouny, jako by původní majitel věřil, že se nejedná o malebnou chatku, nýbrž o majestátní sídlo. Na levé straně se nacházely otevřené dveře, které ji přímo vyzývaly ke vstupu.

„Jak jsem říkal, je trochu zubožená,“ omlouval se Ivan, zatímco Lacey pokračovala po špičkách dovnitř.

Ocitla se v obývacím pokoji. Tři stěny zakrývaly tapety s blednoucími mátově zelenými a bílými pruhy, zatímco poslední stěna byla odhalená, takže šlo vidět každý kamenný blok, který ji tvořil. Velké arkýřové okno shlíželo na oceán a snížený parapet fungoval zároveň jako lavice. Celý jeden roh zabírala kamna na dřevo s dlouhou černou rourou a vedle nich stál stříbrný kbelík plný štípaného dříví. Většinu další zdi nebylo ani vidět, protože se před ní tyčila široká dřevěná knihovna. Pohovka, křeslo a podnožka spolu vzájemně ladily a budily dojem originálního nábytku ze čtyřicátých let. Všechno zoufale potřebovalo oprášit, Lacey to však připadalo jen o to dokonalejší.

Otočila se čelem k Ivanovi. Zdálo se, že úzkostlivě čeká na její verdikt.

„Zbožňuju to tady!“ vyhrkla nadšeně.

Ivanův výraz se změnil v překvapení (s náznakem pýchy, neuniklo Lacey).

„Uf!“ vykřikl. „To je ale úleva!“

Lacey se nedokázala ovládnout. Plná vzrušení pobíhala po pokoji a prohlížela si každou maličkost. Ve zdobené, vyřezávané knihovničce našla pár detektivek se stránkami zkroucenými stářím. O poličku níž ležela keramická pokladnička ve tvaru ovečky a hodiny, které už dlouho netikaly. Úplně dole se nacházela sbírka čajníků z křehkého porcelánu. Pro milovníka starožitností to byl splněný sen.

„Můžu si prohlédnout zbytek domu?“ chtěla vědět Lacey a cítila, jak se jí hruď nadouvá radostí.

„Jen si poslužte,“ odpověděl Ivan. „Já zajdu dolů do sklepa a zapnu vodu a topení.“

Vyšli do malé, temné chodby a Ivan zmizel průchodem pod schody, zatímco Lacey pokračovala do kuchyně. Srdce jí bušilo nervózním očekáváním.

Jen co prošla dveřmi, hlasitě zalapala po dechu.

Kuchyň vypadala, jako by ji někdo vystřihl z muzea o životě ve viktoriánských dobách. Stála tu pravá černá Arga, z háčků u stropu visely mosazné hrnce a pánvice a přímo uprostřed se rozprostíral veliký čtvercový řeznický stůl. Z okna viděla rozlehlou louku. Na opačné straně elegantních francouzských dveří se nacházela terasa s vratkým stolečkem a židlí. Lacey už si v duchu dokázala představit, jak tam bude sedět, vychutnávat si čerstvě upečený croissant z pekárny a popíjet přitom organickou peruánskou kávu z nezávislé kavárny dole v městečku.

Ze zasnění ji hrubě vytrhlo hlučné bouchání. Ozvalo se odněkud zpod Laceyiných nohou; cítila, jak se podlahová prkna otřásla.

„Ivane?“ zavolala Lacey a spěšně zamířila zpátky na chodbu. „Je všechno v pořádku?“

Otevřenými dveřmi k ní ze sklepa dolehl jeho hlas. „To jen ty trubky. Řekl bych, že už je celá léta nikdo nepoužíval. Možná chvíli potrvá, než se uklidní.“

Nato se domem rozlehlo další obrovské bouchnutí a Lacey nadskočila. Když už teď ale znala jeho neškodnou příčinu, neubránila se smíchu.

Ivan se znovu objevil nad schodištěm do sklepa.

„Tak, to máme všechno hotové. Vážně doufám, že ty trubky nebudou vyvádět příliš dlouho,“ poznamenal svým typicky ustaraným způsobem.

Lacey zavrtěla hlavou. „Přidává to k celkovému půvabu.“

„No, můžete tu zůstat, jak dlouho budete potřebovat,“ dodal. „Budu mít oči na šťopkách a pokud se v některém hotelu uvolní místo, dám vám vědět.“

„Nedělejte si starosti,“ uklidňovala ho Lacey. „Tohle je přesně to místo, o kterém jsem ani nevěděla, že ho hledám.“

Ivan ji obdařil jedním ze svých nesmělých úsměvů. „Tak co byste řekla na deset liber za noc?“

Lacey vylétlo obočí. „Deset? To jako dvanáct dolarů nebo tak nějak?“

„Je to moc?“ vyhrkl rychle Ivan a tváře se mu zbarvily do ruda. „Co třeba pět?“

„Je to málo!“ zvolala Lacey a moc dobře si přitom uvědomovala, že s ním smlouvá, aby cenu zvýšil, místo snížil. Jenže kdyby přijala jeho nehorázně podceněnou nabídku, rovnalo by se to krádeži a Lacey neměla v úmyslu tohoto milého nemotoru zneužít, když ji zachránil ze situace dámy v nesnázích. „Máte tu dobovou chatu se dvěma ložnicemi. Ideální pro celou rodinu. Až se to tu trochu opráší a vycídí, budete si moct s přehledem účtovat i stovky dolarů za noc.“

Zdálo se, že Ivan neví, kam se podívat. Řeči o penězích mu očividně nebyly příjemné, což Lacey jen utvrdilo v názoru, že pro život obchodníka není stavěný. Doufala, že toho žádný z jeho nájemníků nevyužívá.

„Tak co kdybychom se dohodli na patnácti librách za noc?“ navrhl Ivan. „A na to oprášení a cídění vám sem někoho pošlu.“

„Dvacet,“ opáčila Lacey. „A oprášit a vycídit si to tu můžu sama.“ Usmála se a natáhla ruku. „A teď mi dejte ten klíč. Ne jako odpověď neberu.“

Ivanovi nyní kromě tváří zčervenaly i uši a celý krk. Sotva patrným pokývnutím dal najevo souhlas a vložil jí bronzový klíč do dlaně.

„Na vizitce najdete moje číslo. Jestli se něco pokazí, zavolejte mi. Nebo bych spíš měl říct až se něco pokazí.“

„Díky,“ odpověděla Lacey vděčně s malým uchechtnutím.

Ivan odešel.

Teď, když osaměla, se Lacey vydala nahoru, aby dokončila svou prohlídku. Hlavní ložnice se nacházela v přední části domu a měla balkón a výhled na moře. Jednalo se o další místnost, která jako by vypadla z muzea; tento dojem umocňovala jednak velká postel z tmavého dubu s nebesy a jednak stejně vyvedená skříň, jejíž rozměry by stačily k tomu, aby jí člověk mohl projít do Narnie. Druhou ložnici našla v zadní části domu. Okna tohoto pokoje vyhlížela na louku. Záchod nebyl v koupelně, nýbrž v oddělené místnosti, sotva větší než skříň. K umývání sloužila bílá oválná vana na bronzových nohách. Samostatná sprcha tu nebyla, jen nástavec na kohoutku vany.

Lacey se vrátila do hlavní ložnice a zabořila se do postele s nebesy. Poprvé měla příležitost přehrát si v hlavě události celého toho bláznivého dne a málem ji to porazilo. Ještě dnes ráno byla čtrnáct let vdaná žena. Teď byla svobodná. Před pár hodinami žila v New Yorku a nezadržitelně se hnala za kariérou. Nyní seděla v Anglii, v chatce na vrcholu útesu. Jak nečekané! Jak vzrušující! Za celý svůj život nikdy neudělala něco tak odvážného, ale že to byl panečku skvělý pocit!

Z potrubí se ozvalo hlasité bouchnutí a Lacey zapištěla. Vzápětí se ovšem dala do hurónského smíchu.

Natáhla se na posteli, zírala na látková nebesa nad sebou a naslouchala, jak se vlny nadcházejícího přílivu tříští o útesy. Ten zvuk jí náhle připomněl dlouho ztracenou dětskou touhu žít u moře. Zajímavé, že na ten sen úplně zapomněla. Co kdyby se do Wilfordshiru nevrátila? Zůstal by navždycky pohřbený hluboko v její mysli, kde už by ho nikdy neobjevila? Napadlo ji, kolik dalších vzpomínek se jí asi při zdejším pobytu vrátí. Možná, že až se zítra probudí, půjde trochu prozkoumat městečko a uvidí, na co přitom narazí.