Читать книгу Vražda na panství - Fiona Grace, Фиона Грейс - Страница 11

Lacey držela v rukou smeták, zametala podlahu obchodu, jehož byla nyní hrdou nájemnicí, a srdce jí přetékalo radostí.

Ještě nikdy takový pocit nezažila. Jako by měla kontrolu nad celým svým životem, celým svým osudem a svou budoucnost držela ve vlastních rukou. Mozek jí běžel na plné obrátky a už stihl zformulovat počátky pěkně velkých plánů. Velkou zadní místnost chtěla na počest otcova snu, který nikdy neuskutečnil, proměnit v aukční síň. Dokud pracovala pro Saskii, zúčastnila se nespočtu aukcí (pravda, na straně kupujících, nikoli prodávajících), nepochybovala ovšem o tom, že se zvládne naučit vše, co k tomu bude potřebovat. Obchod taky ještě nikdy nevlastnila a teď se na ni podívejte. Kromě toho, všechno, co za něco stálo, vyžadovalo trochu úsilí.

V tom okamžiku koutkem oka zaznamenala, jak kolem prochází nějaká osoba, prudce se zastavuje a přes výlohu na ni zírá. Zvedla oči od zametání v naději, že uvidí Toma, místo toho si však uvědomila, že to před ní jako solný sloup stojí žena. A ne jen tak ledajaká žena, Lacey tuhle dámu moc dobře poznávala. Hubená jako vyžle, černé šaty a stejné tmavé, vlnité vlasy jako Lacey. Bylo to její zlomyslné dvojče—prodavačka od vedle.

Žena se vřítila odemčenými dveřmi do obchodu jako vichřice.

„Co tady děláte?“ obořila se na Lacey.

Lacey opřela smeták o pult a sebevědomě k ženě natáhla ruku. „Jmenuji se Lacey Doyleová. Jsem vaše nová sousedka.“

Žena zůstala na její ruku hledět s odporem, jako by byla prolezlá červy. „Cože?“

„Jsem vaše nová sousedka,“ zopakovala Lacey tím samým sebejistým tónem. „Právě jsem podepsala nájemní smlouvu.“

Žena vypadala, jako by ji právě uhodili do tváře. „Ale…“ zamumlala.

„Vy ten butik vlastníte nebo tam jen pracujete?“ zajímala se Lacey ve snaze přivést ohromenou ženu zpět ke svým smyslům.

Žena jako v hypnotickém transu pokývala hlavou. „Vlastním ho. Jsem Taryn. Taryn Maguireová.“ Pak zničehonic potřásla hlavou, zřejmě se konečně vzpamatovala ze svého překvapení, a přinutila se roztáhnout rty v přátelském úsměvu. „No není to příjemné, mít novou sousedku. Je to skvělý prostor, viďte? A ten nedostatek světla vám jistě také přijde vhod. Alespoň není vidět, jak je to tu zchátralé.“

Lacey odolala nutkání zdvihnout obočí. Léta matčiny pasivní agrese ji naučila nenechat se vyprovokovat.

Taryn se hlasitě zasmála, snad aby zjemnila svůj dvojsmyslný kompliment. „Tak mi povězte, jak se vám povedlo tady získat pronájem? Podle toho, co jsem naposledy slyšela, chtěl Stephen obchod prodávat.“

Lacey pokrčila rameny. „Chtěl. Ale změnil plány.“

Taryn vypadala, jako kdyby spolkla citrón. Oči jí těkaly z jedné strany obchodu na druhou a zvednutý nos, který už nad Lacey dneska jednou ohrnovala, jí nyní sahal málem až do nebe. Její odpor byl čím dál tím zřetelnější.

„A vy tu budete prodávat starožitnosti?“ dodala.

„Přesně tak. Můj otec se tomu řemeslu věnoval, když jsem byla malá, a tak se na jeho počest vydávám v jeho stopách.“

„Starožitnosti,“ zopakovala Taryn. Představa, že bude mít vedle svého nóbl butiku starožitnictví se jí očividně ani v nejmenším nezamlouvala. Probodávala Lacey očima jako jestřáb. „A to můžete udělat? Jen tak si přeskočit rybník a otevřít si podnik?“

„Pokud máte správné vízum,“ vysvětlila Lacey chladně.

„To je… zajímavé,“ poznamenala Taryn a zjevně pečlivě volila každé slovo. „Chci říct, když se v této zemi cizinec uchází o práci, musí příslušná společnost předložit důkazy, že neexistuje žádný rodilý Brit, který by danou pozici zastal. Jenom mě překvapuje, že ta samá pravidla neplatí i pro provozování podniku…“ V hlase jí zaznívalo čím dál tím silnější opovržení. „A Stephen vám to tu jen tak pronajal, úplné cizince? Poté, co mu obchod vyklidili sotva před nějakými, co, dvěma dny?“ Zdvořilost, k níž se zprvu nutila, ji nyní rychle opouštěla.

Lacey se rozhodla nijak nereagovat.

„Vlastně to byla šťastná náhoda. Stephen byl zrovna v obchodě, když jsem tu začala čenichat. Zničilo ho, že předchozí nájemník odešel a nechal mu hromadu účtů, a tak nás asi svedly dohromady hvězdy. Já pomáhám mu, on pomáhá mně. Musí to být osud.“

Lacey viděla, jak Taryn brunátní v obličeji.

„OSUD?“ zaječela a pasivní agrese byla tatam, na jejím místě zůstala jen obyčejná agrese. „OSUD? Před měsíci jsem se se Stephenem domluvila, že jestli se obchod uvolní, prodá mi ho! Mám převzít jeho obchod, abych mohla rozšířit svůj vlastní!“

Lacey pokrčila rameny. „Vždyť já ho nekoupila. Pronajímám si ho. Nepochybuji, že si za tím plánem dál stojí a až přijde čas, prodá vám ho. Jenom ten čas nebude nyní.“

„Nemůžu tomu uvěřit!“ stěžovala si Taryn. „Vplujete si sem jakoby nic a dokopete ho k dalšímu pronájmu? A on ho na vás jen tak přepíše, ani ne za pár dní? To jste mu vyhrožovala? Prováděla jste na něm nějaké voodoo?“

Lacey se nedala. „To se budete muset zeptat ho, proč se rozhodl obchod raději pronajmout mně, než ho prodat vám,“ prohlásila, v duchu si však říkala, Možná proto, že jsem milý člověk?

„Ukradla jste můj obchod,“ uzavřela Taryn svůj výbuch.

Nato nasupeně odkráčela a práskla za sebou dveřmi. Dlouhé tmavé vlasy za ní rozzlobeně povlávaly.

Lacey si uvědomila, že její nový život nebude až tak idylický, jak doufala. A že se z jejího vtípku o tom, jak je Taryn její zlomyslné dvojče, vyklubala pravda. No, s tím se dala udělat jediná věc.

Lacey zamkla dveře obchodu a cílevědomě se vydala ulicí směrem ke kadeřnictví. Rázně vpochodovala dovnitř. Zrzavá kadeřnice seděla znuděně na křesle a listovala si v časopise. Zjevně měla chvilku volna, než jí dojde příští zákazník.

„Jak vám můžu pomoct?“ zeptala se a zvedla k Lacey oči.

„Je čas,“ prohlásila Lacey odhodlaně. „Čas jít na krátko.“

I to byl další sen, který se nikdy neodvážila zrealizovat. David její dlouhé vlasy zbožňoval. V žádném případě se však nehodlala dál podobat svému zlomyslnému dvojčeti. Už ani vteřinu. Přišel čas. Čas se ostříhat. Čas zbavit se posledních zbytků té staré Lacey, kterou bývala dřív. Začínala nový život a v něm se bude řídit vlastními novými pravidly.

„Opravdu chcete jít na krátko?“ ujišťovala se žena. „Vypadáte sice přesvědčeně, ale zeptat se musím. Nechci, abyste toho litovala.“

„Ale ano, opravdu,“ přisvědčila Lacey. „Jakmile to udělám, budu mít tři splněné sny za stejný počet dní.“

Žena se usmála a vzala do ruky nůžky. „Tak dobrá. Pojďme z toho udělat hattrick!“