Читать книгу Vražda na panství - Fiona Grace, Фиона Грейс - Страница 6

Bez zavinění.

Tak to v rozvodových papírech stálo; černým inkoustem a tlustými písmeny se to ostře rýsovalo proti bělostnému archu papíru.

Bez zavinění.

Lacey si při pohledu na dokumenty hlasitě povzdechla. Nevinně vyhlížející manilovou obálku jí před okamžikem podal poďobaný puberťák, který se přitom tvářil tak znuděně, jako by jí nedoručoval nic neobvyklejšího než rozváženou pizzu. A přestože Lacey okamžitě věděla, proč dostává dopis do vlastních rukou, nic to s ní v tu chvíli neudělalo. To až potom, když se svalila na pohovku v obýváku—kde na konferenčním stolku ještě pořád stálo cappuccino, jež tam po zaznění zvonku nechala vysílat do vzduchu malé obláčky páry—a vytáhla z obálky ony osudné dokumenty. Teprve tehdy to na ni opravdu dolehlo.

Rozvodové papíry.

Rozvod.

Její první reakcí bylo dát se do křiku a rozházet papíry po podlaze, asi jako arachnofobik, kterému někdo právě poslal živou tarantuli.

A tam teď také ležely, rozprostřené na moderním a mimořádně drahém koberci, jenž dostala darem od své šéfové, Saskie, z firmy interiérového designu, kde pracovala. Ze země na ni upřeně zírala slova David Bishop vs Lacey Bishopová. Z nesmyslné směsice písmen se jí před očima náhle začala formovat slova: rozpad manželství, neslučitelné rozdíly, bez zavinění…

Váhavě dokumenty zvedla.

Samozřejmě to nebylo žádné překvapení. Koneckonců, David ukončil jejich čtrnáctileté manželství zvoláním „Ozve se ti můj právník!“ Ani to však Lacey nedokázalo připravit na to, jaký citový dopad na ni bude mít opravdu ty papíry držet v ruce. Cítit jejich váhu, jejich skutečnost, a vidět ta příšerná, tlustě vytištěná, černá slova, prohlašující, že za to nikdo nenese vinu.

Tak už to v New Yorku chodilo—nesporné rozvody přece nejsou tak chaotické, no ne?—ovšem „bez zavinění“ připadalo Lacey vážně trochu přemrštěné. Veškerá vina pochopitelně spočívala na její straně, tedy přinejmenším podle Davidova názoru. Třicet devět a děti nikde. Ani nejmenší náznak touhy po mateřství. Žádné návaly hormonů, když se před ní zjevovaly obličeje dětí jejích kamarádek—kterých bylo víc než požehnaně; vynořovaly se před ní v nekonečném zástupu malých rozkošných tvářiček k zulíbání, jež v ní vzbuzovaly absolutní nic.

„Tikají ti hodiny,“ poznamenal David jedné noci nad skleničkou vína Merlot.

Ovšem co měl samozřejmě na mysli, bylo „Naše manželství je časovaná bomba.“

Lacey se z hrdla vydral hlasitý povzdech. Kdyby jen ve svých pětadvaceti letech, v blaženém opojení bílých konfet a bublajícího šampaňského, věděla, že pokud dá přednost své kariéře, takhle velkolepě se jí to vymstí.

Bez zavinění. Ha!

Odešla najít propisku—končetiny jako by náhle měla z oceli—a našla jednu v kastlíku na klíče. Alespoň teď všechno bylo uklizené. Už nehrozilo, že by kolem David pobíhal a hledal ztracené boty, ztracené klíče, ztracené peněženky, ztracené brýle. Nyní našla všechno přesně tam, kde to nechala. V té chvíli jí to však jako zas taková výhra nepřišlo.

S perem v ruce se vrátila k pohovce a položila ho nad přerušovanou čáru na papíře, kde ho měla podepsat. Avšak místo, aby propisku přiložila k papíru, Lacey se s perem zastavila nad linkou, sotva milimetr nad papírem, jako by jí v podpisu bránila nějaká neviditelná bariéra. Její pozornost zaujal paragraf pod hlavičkou „doložka o podpoře manžela“.

Lacey se zamračila, obrátila na příslušnou stránku a přejela odstavec očima. Jelikož z páru vydělávala víc a sama vlastnila byt na Upper Eastside, kde teď seděla, bude muset Davidovi „ne déle než dva roky“ platit „pevně stanovenou částku“, aby si mohl „zařídit“ nový život na „obdobné úrovni, na jaké žil doposud“.

Lacey nedokázala zadržet pochmurný smích. Ach, ta ironie! David vydělá na její kariéře, přestože přesně kvůli ní se jejich manželství v první řadě rozpadlo! Jemu to tak samozřejmě připadat nebude. David by to pravděpodobně nazval „odškodněním“. Když šlo o rovnováhu, spravedlnost a vyrovnanost, vždycky to byl puntičkář. Lacey však moc dobře věděla, co ty peníze ve skutečnosti představují. Odplatu. Pomstu. Trest.

Způsob, jak mě nakopnout do řiti hned dvakrát, pomyslela si.

Lacey se znenadání rozmlžil zrak a na jejím příjmení se objevila kaňka. Inkoust se rozpil, papír zvlnil. Z oka jí skanula neposlušná slza. S vervou si provinilé oko promnula zadní stranou ruky.

Budu si muset změnit jméno, napadlo ji, zatímco upírala pohled na nyní zdeformované slovo. Vrátit se ke svému rodnému příjmení.

Lacey Fay Bishopová již neexistovala. Byla vymazána. To jméno patřilo manželce Davida Bishopa a tou ženou přestane být, jen co to nad přerušovanou čárou stvrdí svým podpisem. Znovu z ní bude Lacey Fay Doyleová, dívka, s níž neměla nic společného od svých pětadvaceti let a na niž si sotva vzpomínala.

Příjmení Doyleová však mělo pro Lacey ještě menší význam, než to, které si na posledních čtrnáct let vypůjčila od Davida. Otec je opustil, když jí bylo sedm, hned po návratu z dokonalé rodinné dovolené v idylickém přímořském městečku Wilfordshire v Anglii. Od té doby ho neviděla. Jeden den s nimi lízal zmrzlinu na hrbolaté, divoké, větrem bičované pláži a další den se po něm slehla zem.

A ona teď selhala úplně stejně jako její rodiče! Po všech těch slzách, které v dětství prolila nad svým nepřítomným otcem, po všech těch rozzuřených nadávkách, kterými občastovala svou matku, neudělala nic lepšího, než že zopakovala jejich chyby! Nechala své manželství ztroskotat přesně jako oni. Jediný rozdíl byl v tom, utěšovala se Lacey, že ona po sobě nezanechá žádné vedlejší škody. Její rozvod se nepodepíše na dvou rozrušených, ublížených dcerách.

Dál zírala na tu zatracenou linku. Dožadovala se, aby ji podepsala. Lacey se k tomu však stále neměla. Myšlenkami se zadrhla u svého nového jména.

Možná bych se mohla příjmení prostě dočista zbavit, uvažovala s hořkostí. Mohla bych si říkat Lacey Fay, jako nějaká popová hvězda. Cítila, jak jí v hrudi začíná bublat hysterie. Ale proč v tom případě končit u toho? Za pár dolarů si můžu jméno klidně změnit, na co chci. Mohla bych být—rozhlédla se kolem sebe po inspiraci a oči jí padly na šálek kávy, který ležel stále nedotčený před ní na stolku—Lacey Fay Cappuccino. Proč ne? Princezna Lacey Fay Cappuccino!

Hlasitě se rozesmála, zaklonila hlavu s leskle tmavými kadeřemi a s chechtáním ji obrátila ke stropu. Netrvalo to však dlouho a její smích ustal stejně náhle, jako začal. V prázdném bytě se rozhostilo ticho.

Lacey na rozvodové papíry rychle naškrábala svůj podpis. Hotovo.

Usrkla si kávy. Byla studená.

*

Lacey nastoupila jako každý den do nacpaného metra, které vyrazilo směrem k její kanceláři, kde pracovala jako asistentka interiérové designérky. Podpatky, kabelka, vyhýbání očnímu kontaktu—od ostatních dojíždějících se nijak nelišila. Až na to, že lišila. Protože z toho půl milionu lidí, co se právě v dopravní špičce nechávali unášet newyorským metrem, dostala ona jediná tohle ráno rozvodové papíry—tak jí to alespoň připadalo. Byla nejnovější členkou klubu zklamaných rozvedených.

Lacey cítila, jak se jí do očí derou slzy. Potřásla hlavou a přinutila se myslet na pěkné věci. Myšlenky se jí okamžitě stočily k Wilfordshiru a tamější poklidné, divoké pláži. Najednou se jí živě vybavilo šplíchání moře a slaný vzduch. Vzpomínala na zmrzlinářské auto s otravnou zvonivou znělkou, na horké hranolky—chips, tak se jim tam prý podle táty říkalo—které prodávali v malých polystyrenových vaničkách s ještě menší dřevěnou vidličkou, a na to, jak se jí všichni racci snažili je ukradnout, jen co na vteřinku obrátila pozornost jinam. Myslela na své rodiče, na to, jak jim na té dovolené obličeje jen zářily.

Copak to všechno byla lež? Bylo jí tehdy teprve sedm, Naomi čtyři a ani jedna z nich nebyla dost stará na to, aby pochytily jemné rozdíly v emocích dospělých. Její rodiče uměli zjevně velice dobře skrývat, co se děje, protože se všechno zdálo v naprostém pořádku, dokud se to zničehonic ze dne na den úplně nezhroutilo.

Vypadali v té době opravdu šťastní, přemítala Lacey. Jenže vnějšímu světu by zřejmě připadalo, že i ona s Davidem mají vše, co si mohou přát. A taky že měli. Skvělý byt. Dobře placená, naplňující zaměstnání. Pevné zdraví. Jen ta zpropadená děcka, co pro Davida najednou nabyla takové důležitosti. Vlastně k tomu došlo skoro tak znenadání, jako k odchodu jejího otce. Možná to byla mužská záležitost. Zničehonic je přepadne chvíle heuréky a jak se jednou rozhodnou, už je nic nezviklá. A tak cokoli jim stojí v cestě, to spálí na popel, protože proč se obtěžovat a nechávat něco neporušené?

Lacey vystoupila z metra a vmísila se do davu lidí, kteří se tlačili ulicemi New Yorku. Celý život to tu nazývala domovem. Teď jí ale přišlo, že ji město dusí. Odjakživa milovala jeho čilý ruch, o podnicích ani nemluvě. Nyní ji však zaplavila hluboká touha po radikální změně. Po novém začátku.

Zatímco pěšky kráčela posledních pár bloků ke své kanceláři, vytáhla z tašky telefon a zavolala Naomi. Její sestra se ozvala po prvním zazvonění.

„Všechno v pořádku, zlato?“

Naomi napjatě čekala, až jí přijdou rozvodové papíry, a proto zvedla telefon tak rychle i navzdory časné hodině. Lacey se ovšem o rozvodu bavit nechtěla.

„Vzpomínáš si na Wilfordshire?“

„Hm?“

Naomi zněla ospale. Jelikož se jednalo o svobodnou matku, vychovávající nejneposednějšího sedmiletého kluka na světě, Frankieho, nebylo se čemu divit.

„Wilfordshire. Poslední dovolenou, co byli máma s tátou ještě spolu.“

Na okamžik zavládlo ticho.

„Proč se mě na to ptáš?“

Naomi se stejně jako jejich matka zapřísáhla nikdy nemluvit o ničem, co se týkalo jejich otce. Byla mladší, když odešel, a prohlašovala, že nevidí důvod, proč by měla plýtvat energií na to, aby si dělala hlavu z nepřítomnosti člověka, na kterého se ani nepamatuje. Pak ale jedné páteční noci vypila o panáka víc, než jí prospělo, a přiznala, že si ho pamatuje moc dobře, často se jí o něm zdá a tři roky strávila docházením na týdenní terapie, kde na jeho odchod sváděla neúspěch všech svých dospělých vztahů. Naomi se ve čtrnácti vrhla do kolotoče vášnivých, bouřlivých románků, z něhož už nikdy nevystoupila. Lacey se z Naomina milostného života točila hlava.

„Dneska přišly. Papíry.“

„Ach, zlato. To je mi moc líto. Jsi—FRANKIE, POLOŽ TO NEBO UVIDÍŠ!“

Lacey sebou škubla a odtáhla si telefon od ucha, zatímco Naomi Frankiemu na druhé straně hrozila smrtí, jestli okamžitě nepřestane dělat, co nemá dělat, ať už to bylo cokoli.

„Promiň, zlato,“ ozvala se Naomi a hlas se jí vrátil zpět do běžné pokojové úrovně. „Jsi v pořádku?“

„Jsem v pohodě.“ Lacey se odmlčela. „Ne, popravdě řečeno nejsem. Mám chuť udělat něco spontánního. Na stupnici od jedné do deseti, jak šílené by bylo, kdybych se ulila z práce a nasedla na příští let do Anglie?“

„Ehm, řekněme jedenáct? Vyhodí tě.“

„Požádám o osobní volno.“

Lacey málem slyšela, jak Naomi obrácí oči v sloup.

„Saskii? Vážně? To myslíš, že ti dá třeba jen jediný den osobního volna? Ženská, co tě loni přinutila pracovat i přes Vánoce?“

Lacey otráveně zkroutila rty. Máma tvrdila, že to gesto zdědila po otci. „Musím něco udělat, Naomi. Dusí mě to tady.“ Zatahala za límec svého roláku, který jí náhle připadal jako oprátka.

„To je pochopitelné. Nikdo ti to nemá za zlé. Jen se nepouštěj do ničeho unáhleného. Chci říct, že sis vybrala kariéru místo Davida. Tak ji neriskuj.“

Lacey se zarazila a zmateně svraštila obočí. Copak takhle si Naomi její situaci vyložila?

„Já si nevybrala kariéru místo Davida. Dal mi ultimátum.“

„Vysvětluj si to, jak chceš, Lace, jen… FRANKIE! FRANKIE, JÁ PŘÍSAHÁM—“

Lacey mezitím dorazila do práce. Povzdechla si. „Zatím čau, Naomi.“

Ukončila hovor a zvedla pohled k vysoké cihlové budově, které věnovala patnáct let svého života. Patnáct let práci. Čtrnáct Davidovi. Určitě bylo načase, aby něco věnovala sobě? Aspoň jednu krátkou dovolenou. Vzpomínkový výlet. Týden. Dva týdny. Ne víc než měsíc.

S náhlým pocitem odhodlání vešla do budovy. Saskia stála u počítače a štěkala příkazy na jednoho z vyděšeně vyhlížejících stážistů. Lacey nedala šéfové šanci říct jediné slovo, místo toho ji zvednutím ruky umlčela

„Beru si na nějakou dobu osobní volno,“ oznámila.

Sotva stihla zahlédnout, jak se Saskia mračí, než se otočila na patě a vypochodovala stejnými dveřmi, jakými před okamžikem vešla.

O pět minut později držela Lacey v ruce telefon a objednávala si letenku do Anglie.