Читать книгу Země Ohňů - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 13

Alistair klečela u Erecova těla a vzlykala. Pevně ho svírala v náručí, svatební šaty pokryté jeho krví. Zatímco ho svírala, celý svět se kolem ní točil. Cítila, jak z něj vyprchává život. Celé tělo měl poseté bodnými ranami, naříkal a Alistair podle tepu jeho srdce poznala, že pomalu umírá.

„NE!“ zanaříkala Alistair zoufale. Držela ho v náručí a houpavými pohyby jako by ho utěšovala. Cítila, jak jí puká srdce, jako by sama umírala. Muž, kterého si měla vzít a který k ní ještě před chvílí vzhlížel s naprostou láskou a oddaností, teď ležel v jejím náručí téměř bez života. Nedokázala to pochopit. Nečekal smrtelný výpad, byl tak pohlcen láskou a radostí, že nečekal zradu. Byla to všechno její vina. Jen kvůli jejímu hloupému nápadu, protože ho požádala, aby zavřel oči, když přicházela v nových šatech. Alistair se topila ve vlastní vině. Jako by to všechno byla její chyba.

„Alistair,“ vydechl Erec.

Shlédla na něj a viděla, že má oči zpola otevřené. Viděla, jak mu postupně matní, jak ho postupně opouštěla životní síla.

„Chci, abys věděla, že to není tvoje chyba,“ zašeptal. „A taky chci, abys věděla, jak moc tě miluji.“

Alistair vzlykla, přitiskla si ho k hrudi a cítila, jak jeho tělo chladne. Když to udělala, něco uvnitř v ní se zlomilo. Něco, co cítilo všechnu tu nespravedlnost, něco, co rozhodně odmítalo dopustit, aby Erec zemřel.

Alistair náhle ucítila známý mravenčivý pocit. Jako by ji v konečcích prstů popichoval tisíc jehliček. Cítila, jak jí celé tělo od hlavy až k patě zalévá vlna horka. Zmocnila se jí podivná síla, něco silného a starobylého. Něco, čemu nedokázala porozumět. Zmocnilo se jí to silněji než jakýkoli jiný příval moci, který kdy v životě pocítila. Jako by do jejího těla vstoupil nějaký cizí duch. Cítila, jak ji pálí dlaně a pak celé ruce. Podvědomě je natáhla a položila jednu dlaň Erecovi na čelo a druhou na jeho hruď.

Alistair ponechala dlaně na místě a cítila z nich stále větší horkost. Zavřela oči a myslí jí začaly prolétat různé výjevy. Viděla Ereca, jak opouští Jižní ostrovy. Byl tak hrdý, tak vznešený a vyplouval na ohromné lodi. Pak ho viděla, jak vstupuje do Legie, přidává se ke Stříbrným. Bojuje na turnaji a stává se šampionem. Poráží nepřátele a brání Prsten. Viděla ho, jak sedí na koni, záda perfektně rovná, v lesklé zbroji – vzor vznešenosti a odvahy. Věděla, že ho nemůže nechat zemřít. Svět si nemohl dovolit, aby o Ereca přišel.

Alistaiřiny ruce pálily stále víc a když otevřela oči, uviděla, že Erecovi pomalu klesají víčka. Také viděla, že jí z dlaní vyzařuje bílé světlo a pomalu Ereca zahaluje. Viděla, jak do něj proniká a jak ho obklopuje bílá aura. Sledovala, jak se jeho rány, ze kterých prýštila krev, zacelují.

Erec otevřel oči. Zářilo z nich bílé světlo a Alistair cítila, jak se něco v Erecovi mění. Jeho tělo, ještě před chvílí tak chladné, se začalo pomalu zahřívat. Cítila, že se do něj vrací jeho životní síla.

Erec na ni pohlédl se směsicí údivu a překvapení. V tu chvíli Alistair ucítila, že zásoby jejích sil jsou vyčerpané. Její vlastní životní síla zeslábla. Většinu jí předala Erecovi.

Ten pak zavřel oči a upadl do hlubokého spánku. Její ruce náhle zchladly, a když zkontrolovala Erecův tep, cítila, že se vrátil do normálního stavu.

Alistair vydechla úlevou, věděla, že se jí podařilo ho zachránit. Ruce se jí třásly vyčerpáním. Nová zkušenost ji unavila, ale zároveň se cítila povzneseně.

Díky, Bože, pomyslela si a sklonila se k Erecovi. Položila si tvář na jeho hruď a objala ho. V očích se jí zaleskly slzy, tentokrát to ale byly slzy radosti. Děkuji ti, že jsi mi nevzal mého manžela.

Alistair přestala plakat, vzhlédla a přehlédla celou scenérii. Viděla Bowyerův meč ležící na kamenné podlaze. Čepel i jílec byly pokryté krví. Nenáviděla Bowyera tak hluboce, že to nedokázala skrývat. Byla odhodlaná Ereca pomstít.

Alistair sama ještě celá od Erecovy krve, sebrala zakrvácený meč, pozvedla ho a začala si ho prohlížet. Chtěla ho odhodit pryč, chtěla vidět, jak se zařinčením skončí na opačné straně místnosti – když tu se náhle prudce otevřely dveře.

Alistair se obrátila, v rukou stále svírala zakrvácený meč a uviděla, jak se do místnosti vřítila Erecova rodina. Spolu s ní přispěchal tucet vojáků. Když se dostali blíž, jejich poplašený výraz se změnil ve výraz hrůzy – spatřili na zemi v bezvědomí ležícího Ereca.

„Co jsi to udělala?“ vykřikla Dauphine.

Alistair se na ni nechápavě podívala.

„Já?“ zeptala se. „Já jsem neudělala nic.“

Dauphine se zamračila a přistoupila blíž.

„Vážně nic?“ pronesla. „Jen jsi zabila našeho nejlepšího a největšího krále!“

Alistair na ni s hrůzou hleděla. Uvědomila si, že se na ni všichni dívají, jako by byla vražedkyně.

Sklopila zrak a spatřila meč ve svých rukách, spatřila krvavé skvrny na svých dlaních a své zakrvácené šaty. Došlo jí, že si všichni myslí, že na Ereca zaútočila ona.

„Já jsem ho nepobodala!“ protestovala Alistair.

„Ne?“ zeptala se Dauphine obviňujícím hlasem. „Takže ten meč se ve tvých rukách objevil nějakým kouzlem?“

Alistair se rozhlédla po místnosti. Ostatní kolem ní vytvořili kruh.

„Udělal to někdo jiný. Muž, který vyzval Ereca v poli, v bitvě: Bowyer.“

Ostatní se na sebe nevěřícně podívali.

„Tak takhle to tedy bylo?“ oponovala Dauphine. „A kde je tedy ten muž?“ zeptala se a také se rozhlédla po místnosti.

Alistair po něm nikde neviděla ani stopy a uvědomila si, že si všichni myslí, že je lhářka.

„Utekl,“ řekla. „Po tom, co Ereca pobodal.“

„A jak se jeho zakrvácený meč dostal tobě do rukou?“ pokračovala v obviněních Dauphine.

Alistair se s hrůzou zadívala na krvavý meč, který svírala v rukách, a s odporem ho zahodila. Meč se zařinčením dopadl na zem.

„Ale proč bych já chtěla zabít svého nastávajícího manžela?“ zeptala se.

„Jsi čarodějka,“ pronesla Dauphine a teď už stála přímo proti Alistair. „Tvému druhu se nedá věřit. Ach, bratříčku!“ vykřikla Dauphine a vrhla se na kolena k Erecovu boku. Dostala se tak mezi Alistair a Ereca, kterého teď pevně objímala.

„Co ti to jen provedli?“ zanaříkala Dauphine mezi vzlyky.

„Ale já jsem nevinná!“ vykřikla Alistair.

Dauphine se k ní obrátila s výrazem nejhlubší nenávisti. Pak pohlédla na vojáky.

„Odveďte ji do žaláře!“ přikázala jim.

Alistair ucítila, jak ji zezadu zachytávají cizí ruce, jak jí smýkají sem a tam. Byla úplně vyčerpaná. Neměla sílu se bránit a tak jí stráže bez problémů spoutaly ruce za zády a začaly ji táhnout pryč. Alistair bylo téměř jedno, co se s ní stane – ale když ji táhli pryč, nedokázala unést myšlenku, že ji oddělí od Ereca. Ne teď, když ji potřeboval ze všeho nejvíc. Uzdravení, které mu poskytla, bylo pouze dočasné. Věděla, že Erec bude potřebovat další dávku, a pokud mu ji Alistair neposkytne, bude vše ztraceno a Erec stejně zemře.

„NE!“ vykřikla. „Nechte mě být!“

Její křik se ale nesetkal s odezvou. Táhli ji pryč, ruce spoutané za zády, jako by byla jen jedním z mnoha obyčejných vězňů.