Читать книгу Země Ohňů - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 18

Alistair stála na můstku a když shlédla dolů, viděla v hloubce oceán tříštící se o kamenité pobřeží. Zvuk rozbíjejících se vln jí duněl v uších. Silný poryv větru ji málem připravil o rovnováhu, a když vzhlédla vzhůru, jako to udělala v tolika snech dřív, viděla hrad stojící na vysokém útesu. Jeho průčelí zdobily zářivě zlaté dveře. Přímo před nimi stála osamocená postava, obrys ženy, která k ní vztahovala ruce, jako by ji chtěla obejmout. A přesto jí Alistair neviděla do tváře.

„Dcero,“ pronesla žena.

Alistair se snažila udělat krok kupředu, ale její nohy byly jako z kamene. Když se podívala dolů, zjistila, že je připoutaná k zemi. Ač se snažila, co mohla, nedokázala se pohnout.

Vztáhla ruce směrem k matce a zvolala hlasem plným zoufalství: „Matko, zachraň mě!“

Náhle Alistair ucítila, jak se kolem ní pohybuje celý svět. Připadala si, jako by se řítila do propasti, a když se znovu podívala dolů, zjistila, že se pod ní můstek rozpadá. Padala dolů, pouta za ní vlála vzduchem a ona se řítila přímo dolů k mořské hladině i se zbytky můstku.

Alistaiřino tělo v ledově chladném oceánu znecitlivělo. Stále byla spoutaná a cítila, jak klesá ke dnu. Když vzhlédla, viděla, jak denní světlo nad ní je stále slabší a mdlejší.

Náhle otevřela oči a zjistila, že sedí v malé kamenné cele. Na místě, které nepoznávala. Před ní seděla osamocená postava, kterou poznávala jen vzdáleně: Erecův otec. Zle se na ni mračil.

„Zavraždila jsi mi syna,“ pronesl vážně. „Proč?“

„Já to nebyla!“ zaprotestovala Alistair slabě.

Muž si odfrkl.

„Budeš odsouzena k smrti,“ dodal.

„Já Ereca nezavraždila!“ protestovala Alistair znovu. Vstala a snažila se jít blíž k Erecovu otci. Zjistila ale, že je připoutaná ke zdi.

Za Erecovým otcem se objevil tucet strážných oděných v černém brnění. Všichni měli spuštěná hrozivá hledí a zvuk jejich ostruh zaplnil místnost. Chytili Alistair a prudce ji táhli od zdi. Její kotníky ale byly stále připoutané, takže se její tělo napínalo stále víc a víc.

„Ne!“ zaječela Alistair bolestně, když jí málem utrhli nohy.

Alistair se probudila, byla celá pokrytá studeným potem. Rozhlédla se a snažila se přijít na to, kde je. Byla dezorientovaná. Nepoznávala malou temnou celu, ve které seděla. Starobylé kamenné zdi, kovové mříže v oknech. Obrátila se a zkusila udělat několik kroků. Uslyšela zarachocení. Pak uviděla, že je za kotníky připoutaná ke zdi. Pokusila se pouta uvolnit, setřást je, ale nepodařilo se jí to. Železo se jí zařízlo do kotníků.

Alistair se zamyslela a uvědomila si, že je v malé vězeňské cele, částečně pod zemí. Jediný zdroj světla bylo malé okénko vytesané v kameni. Do něj byly pevně zasazené železné mříže. Z dálky se ozvalo množství hlasů a Alistair se zvědavě vydala k oknu. Natáhla se, kam až jí pouta dovolila, naklonila se a snažila se z okna vyhlédnout, zachytit alespoň paprsek denního světla a vidět, co se venku děje.

Alistair viděla, jak se venku shromáždil ohromný dav lidí a v jeho čele stál Bowyer, samolibý s výrazem vítězství ve tváři.

„Ta čarodějnická královna se pokusila zavraždit svého nastávajícího manžela!“ zaduněl Bowyerův hlas nad davem. „Přišla za mnou s plány na Erecovu vraždu. Chtěla si místo něj vzít mě. Ale její plány byly zmařeny!“

Z davu se ozval nespokojený hlahol. Bowyer čekal, až se dav trochu uklidní. Pozvedl ruku a znovu promluvil.

„Všichni můžete klidně spát. Budiž vám útěchou vědomí, že Jižní ostrovy nebudou nikdy trpět pod Alistaiřinou vládou, ani pod vládou nikoho jiného. Vládnout budu jen já. Teď, když leží Erec na smrtelné posteli, jsem to já, Bowyer, a nikdo jiný, kdo vás bude chránit. Já, druhý nejlepší šampion.“

Ozvaly se souhlasné hlasy a dav začal skandovat:

„Král Bowyer, král Bowyer!“

Alistair s hrůzou sledovala představení odehrávající se před jejíma očima. Všechno se dělo tak strašně rychle, že to téměř ani nechápala. Takové monstrum, Bowyer, už jen pohled na něj ji naplňoval zuřivostí. Ten samý muž, který se pokusil zavraždit jejího milovaného, stál přímo před ní. Před jejíma očima tvrdil, že je nevinný a obviňoval ji samotnou. A co bylo nejhorší, stane se králem. To opravdu neexistovala žádná spravedlnost?

To, co se stalo jí, ji ale neznepokojovalo tolik, jako to, co se dělo s Erecem. Myslela na to, jak se svíjí na smrtelné posteli a stále potřebuje její léčivou sílu. Věděla, že pokud brzy léčení nedokončí pak Erec zemře. Nestarala se o to, jestli stráví zbytek života v žaláři za čin, který nespáchala. Jen se chtěla ujistit, že Erec bude v pořádku.

Dveře její cely se náhle otevřely, a když se Alistair otočila, spatřila, jak dovnitř napochodovala velká skupina lidí. V jejím středu kráčela Dauphine. Po jejím boku šel Erecův bratr Strom a také jeho matka. Za nimi následovala skupina královských strážných.

Alistair se je chystala pozdravit, ale pouta se jí se zachřestěním zaryla do kotníků. Nohama jí projela bodavá bolest.

„Je Erec v pořádku?“ zeptala se zoufale Alistair. „Prosím, řekněte mi, jestli žije.“

„Jak se opovažuješ ptát, jestli je naživu?“ vyštěkla Dauphine.

Alistair se obrátila k Erecově matce. Doufala, že alespoň ona se nad ní smiluje.

„Prosím, jen mi řekněte, jestli je naživu,“ prosila a cítila přitom, jak jí puká srdce.

Jeho matka zachmuřeně přikývla. V jejích očích se zrcadlilo zklamání.

„Žije,“ řekla slabým hlasem. „Ale zdá se, že stejně brzy zemře.“

„Vezměte mě k němu!“ vyhrkla Alistair. „Prosím, musím ho uzdravit!“

„Vzít tě k němu?“ zopakovala Dauphine. „Taková troufalost. K mému bratrovi se ani nepřiblížíš – popravdě, nepůjdeš už nikdy nikam. Přišli jsme se na tebe naposled podívat. Abychom si tě naposledy prohlédli, než tě popraví.“

Alistair se šokem zastavilo srdce.

„Popraví?“ zeptala se. „To na tomhle ostrově není žádný soudce nebo porota? To tu není žádný soud a spravedlnost?“

„Spravedlnost?“ zopakovala znovu Dauphine. Udělala krok kupředu a tváře jí hořely rozhořčením. „Ty se opovažuješ mluvit o spravedlnosti? Našli jsme tě se zakrváceným mečem v rukou, náš umírající bratr ležel u tvých nohou a ty mluvíš o spravedlnosti? Spravedlnosti bude učiněno za dost.“

„Ale já už jsem říkala, že jsem ho nezabila!“ bránila se Alistair.

„To je pravda,“ pronesla Dauphine a z jejího hlasu odkapávala jízlivost, „záhadný cizinec se magicky objevil v místnosti, zabil našeho bratra. Pak vložil meč do tvých rukou a záhadně zmizel.“

„Nebyl to žádný záhadný cizinec,“ trvala na svém Alistair. „Byl to Bowyer. Viděla jsem ho na vlastní oči. To on zabil Ereca.“

Dauphine se zašklebila.

„Bowyer nám ukázal svitek, který jsi mu napsala. Chtěla jsi sňatek s ním. Plánovala jsi Erecovu vraždu a svatbu s Bowyerem. Jsi šílená žena. To ti nestačilo mít mého bratra? To ti nestačilo stát se královnou?“

Dauphine předala Alistair svitek a Alistair zděšeně četla:

Jakmile Erec zemře, budeme moci strávit naše životy společně.

„Ale to jsem nepsala já!“ protestovala Alistair. „Ten svitek je podvrh!“

„Ano, jsem si jistá, že je,“ řekla Dauphine. „Jsem si jistá, že máš přesvědčivé vysvětlení naprosto pro všechno.“

„Žádný takový svitek jsem nepsala!“ trvala na svém Alistair. „Copak se neslyšíš? Nic z toho nedává žádný smysl. Proč bych chtěla Ereca zavraždit? Miluji ho z celého svého srdce. Vždyť jsme byli téměř manželé.“

„Můžeme jen děkovat nebesům, že k tomu nedošlo,“ pronesla Dauphine.

„Musíte mi věřit!“ trvala na svém Alistair a obrátila se k Erecově matce. „Bowyer se pokusil Ereca zabít. Chce být králem. Já nechci být královna. Nikdy jsme nechtěla.“

„Nemusíš se bát,“ řekla Dauphine. „Nikdy jí nebudeš. Vlastně ani nebudeš žít. My na Jižních ostrovech máme rychlou spravedlnost. Zítra budeš popravena.“

Alistair zavrtěla hlavou. Uvědomila si, že nemá smysl dál diskutovat. Povzdechla si a cítila na hrudi nezměrnou tíhu.

„Tak proto jste všichni přišli?“ zeptala se slabě. „Abyste mi to oznámili?“

Dauphine se v nastalém tichu ušklíbla a Alistair v jejím pohledu viděla nezměrnou nenávist.

„Ne,“ odpověděla konečně Dauphine po dlouhé chvíli těžkého ticha. „Přišli jsme nad tebou vynést rozsudek a také se naposledy podívat na tvou tvář, než tě konečně pošlou do pekla. Budeš trpět stejně, jako kvůli tobě trpěl náš bratr.“

Náhle Dauphine zrudla, vyrazila kupředu a chytila Alistair za vlasy. Stalo se to tak rychle, že Alistair ani neměla čas jakkoli zareagovat. Dauphine ze sebe vyrazila hrdelní výkřik a zaryla nehty druhé ruky Alistair do tváře. Alistair jen pozvedla ruce, aby si chránila hlavu, zatímco ostatní se vrhli na Dauphine a odtrhli ji od ní.

„Pusťte mě na ni!“ ječela Dauphine. „Chci ji zabít teď a tady!“

„Spravedlnosti dáme průchod až zítra,“ pronesl Strom.

„Odveďte ji odsud,“ rozkázala Erecova matka.

Stráže poslechly její rozkaz a vyvlekly Dauphine ven z místnosti. Ta se snažila vykroutit, kopala kolem sebe a ječela. Strom je následoval. Místnost se pomalu vyprázdnila. Zůstala v ní jen Alistair a Erecova matka. Ta se zastavila ve dveřích a obrátila se k Alistair. Alistair se snažila v její tváři vyčíst alespoň náznak laskavosti nebo soucitu.

„Prosím, musíš mi věřit,“ pronesla Alistair naléhavým hlasem. „Je mi jedno, co si o mě myslí ostatní, ale záleží mi na tobě. Byla jsi ke mně laskavá už od okamžiku, kdy jsme se poprvé setkaly. Víš, jak moc miluji tvého syna. Víš, že bych mu tohle nikdy neudělala.“

Erecova matka se na ni zkoumavě zadívala a oči se jí zalily slzami. Vypadala nerozhodně.

„Proto jsi zůstala pozadu, není to tak?“ tlačila na ni Alistair. „Proto ses zpozdila. Protože mi chceš uvěřit. Protože víš, že mluvím pravdu.“

Po dlouhém tichu Erecova matka konečně souhlasně přikývla. Jako kdyby se konečně rozhodla, udělala několik kroků směrem k Alistair. Ta si uvědomila, že jí Erecova matka skutečně věří. To ji potěšilo.

Jeho matka k ní přispěchala a objala ji. Alistair její objetí opětovala a rozplakala se jí na rameni. Erecova matka také brečela. Pak se vyprostila z její náruče.

„Musíš mě poslouchat,“ promluvila Alistair naléhavě. „Je mi jedno, co se se mnou stane, nebo co si o mně myslí ostatní. Ale co se týká Ereca – musím se k němu dostat. Hned. On umírá. Uzdravila jsem ho jen částečně a musím to dokončit. Pokud to nestihnu tak zemře.“

Jeho matka si ji prohlížela od hlavy až k patě, jako by si až teď uvědomila, že mluví pravdu.

„Po tom všem, co se stalo,“ řekla, „je jediné, o co se staráš, můj syn. Teď už vidím, že ti na něm skutečně hodně záleží – a taky to, že bys takové hrozné věci nebyla nikdy schopná.“

„Samozřejmě, že ne,“ řekla Alistair. „Všechno to nastražil ten barbar Bowyer.“

„Dostanu tě k Erecovi,“ řekla jeho matka. „Možná nás to bude stát obě život, ale musíme se o to alespoň pokusit. Pojď za mnou.“

Pak Erecova matka odemkla Alistaiřina pouta a Alistair ji rychle následovala ven z cely. Prošly skrz žalář a vyrazily na cestu, na které měly riskovat všechno pro Erecovu záchranu.