Читать книгу Cesta Hrdiny - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 12

Chlapec stál na nejvyšším návrší jižního kraje Západního království Prstenu. Byl otočen směrem k severu a sledoval východ prvního ze sluncí. Kam až jeho oko dohlédlo se táhly válcovité zelené kopce, které padaly do údolí a zase se zvedaly k vrcholkům, jako by to byly hrby obrovských velbloudů. Hřejivé oranžové paprsky prvního slunce se protahovaly ranní mlhou, nutily ji jemně jiskřit a dodávaly kraji neobyčejnou atmosféru, která korespondovala chlapcovou náladou. Málokdy se probudil takhle brzo a vážil cestu tak daleko od domova – a ještě nikdy se nedostal až takhle vysoko – protože věděl, že se otec bude kvůli tomu hněvat. Ale ten den mu to bylo jedno. Nebral v úvahu žádné z milionu pravidel a domácích povinností, které musel vykonávat během celých svých čtrnácti let. Toho dne bylo všechno jinak. Byl to den kdy přišel jeho osud. A všechno se mělo změnit.

Chlapec, Thorgrin ze Západního království, z Jižní provincie, z klanu McLeodů – běžně známý jednoduše jako Thor – nejmladší ze čtyř bratrů, a nejméně oblíbený syn svého otce, zůstal vzhůru celou noc v očekávání tohoto dne. Netrpělivě přecházel sem a tam, s očima horečnatě upřenýma směrem, kde začalo vycházet slunce. Den jako tento přišel pouze jednou za několik let a kdyby jej propásl, zůstal by v této vesnici, odsouzen starat se o otcovo stádo, do konce svých dní. A to byla myšlenka, se kterou se nedokázal smířit.

Den odvodů. Jediný den, kdy královská armáda vyjížděla do provincií a vybírala si dobrovolníky pro královskou Legii. Po celý svůj život nesnil Thor o ničem nikdy víc. Slovo život pro něj mělo jenom jeden význam: dostat se k Stříbrným, k elitní jednotce králových rytířů, vybavených tou nejlepší zbrojí a zbraněmi, které jsou k dostání v obou královstvích. A nikdo se nemohl dostat k Stříbrným, pokud předtím nesloužil v Legii, jednotce panošů ve věku mezi čtrnácti a devatenácti lety. Pokud člověk nebyl synem urozeného otce, nebo alespoň uznávaného válečníka, potom i dostat se pouze k Legii byl pro většinu nepřekonatelný problém.

Den odvodů, vzácná událost, ke které docházelo vždy jednou za několik let, když Legie potřebovala doplnit, a kdy královi muži vyrazili do všech stran hledat nové rekruty, byl jedinou výjimkou, kdy se šance zvýšily. Každý věděl, že pouze několik málo uchazečů z řad obyčejných občanů bylo vybráno – a že ještě méně z nich se nakonec do Legie skutečně dostalo.

Thor pozoroval horizont záměrně, hledaje jakýkoliv náznak pohybu. Do vesnice vedla jediná cesta a Stříbrní po ní budou muset jet. Chtěl být první kdo je uvidí. Jeho ovčí stádo se promenádovalo všude kolem něj, v jednom hlasitém protivném chóru neustále bečelo, dožadujíc se, aby je vzal zpátky na nižší svahy, kde byly pastviny bohatší. Pokoušel se ten hluk prostě nevnímat. A puch jakbysmet. Musel se soustředit.

Všechny ty roky, kdy se staral o stádo, a dělal otci lokaje, aby poté mohl dělat lokaje bratrům, všechno to bylo snesitelné jenom díky myšlence na ten jediný den, kdy bude moct tohle místo opustit. Ten den, kdy přijdou Stříbrní, a on překvapí všechny, kteří jej podceňovali tím, že bude vybrán. Jediným rychlým pohybem se vyšvihne na jejich vůz a navždy řekne tomu všemu tady sbohem.

Thorův otec jej samozřejmě nikdy nepovažoval za vhodného ke kandidatuře do Legie – vlastně ho nikdy nepovažoval za vhodného pro nic. Namísto toho rozděloval svou lásku mezi Thorovy tři starší bratry. Nejstaršímu bylo devatenáct a druzí dva byli vždy o rok mladší, což zanechávalo Thora pozadu o nejméně tři roky za nimi všemi. Možná proto, že byli přibližně stejně staří, anebo i proto, že si byli vzájemně velmi podobní, a zároveň velmi rozdílní než Thor, drželi tři bratři pospolu a Thorovy existence si pramálo všímali.

Ba co hůř, byli i vyšší, robustnější a silnější než on, a Thor, který dobře věděl, že přitom není žádný třasořitka, se vedle nich cítil maličký. Jeho svalnaté nohy se zdály křehoučké v porovnání s těmi dubovými sudy, které vlastnili jeho bratři. Jeho otec nikdy neudělal nic, aby se to mohlo změnit, a vlastně se zdálo, že se mu to tak i zamlouvá. Nechával Thora starat se o ovce a udržovat zbraně, zatímco jeho bratři měli čas na trénink. I když to nebylo nikdy nahlas řečeno, bylo více než jasné, že Thor je určen k tomu, aby strávil svůj život na okraji pozornosti a sledoval, jak jeho bratři postupně dosahují skvělých schopností. Jeho osudem bylo zůstat pohlcen touto vesnicí a dávat svému otci i bratrům co možná nejvíce podpory, aby mohli jít za svými sny.

Úplně nejhorší ale bylo, že Thor často cítil, že ho bratři pro všechnu práci, kterou pro ně dělal, paradoxně spíše nenávidí. Mohl to vycítit v každém pohledu i ve všech jejich gestech. A i když tomu sám příliš dobře nerozuměl, bál se jich a zároveň jim záviděl. Možná proto, že se od nich tolik lišil. Nevypadal jako oni, nepoužíval jejich „chlapské“ výrazy, dokonce se ani neoblékal jako oni, protože otec schovával vždy to nejlepší – purpurové tuniky a zlatem zdobené zbraně – pouze pro bratry, zatímco na Thora zůstávaly jenom ty nejhrubší a nejobyčejnější hadry.

Nicméně Thor se tím nenechával příliš trápit a dělal to nejlepší co mohl, vždy našel cestu jak šaty upravit, aby lépe seděly. Uvázal si kolem pasu šátek namísto opasku, a když přišlo léto, odpáral rukávy, aby jeho vypracované paže mohl ovívat letní vánek. Ke své tunice nosil kalhoty z hrubé tkaniny – jeho jediný pár – a boty vyrobené z té nejničemnější kůže, zašněrované vysoko až na holeně. Těžko je srovnávat s koženými botami jeho bratrů, ale přesto mu stačily. Celá jeho uniforma byla vlastně naprosto normální – pro pastýře.

Těžko by se u něj ale našlo typické pastýřské vzezření. Thor byl vysoký a štíhlý, s hrdě vyklenutou čelistí, výraznými lícními kostmi a šedýma očima. Vypadal spíše jako válečník, který ztratil svou jednotku. Rovné hnědé vlasy mu volně spadaly za uši a skrz ofinu živě probleskovaly bystré oči.

Thorovi bratři směli dnes spát dlouho. Čekala na ně vydatná snídaně. Poté budou vysláni k Odvodu, vybaveni těmi nejlepšími zbraněmi a otcovým požehnáním, zatímco jejich mladší bratr se ani nesmí zúčastnit. Jednou se pokusil otce zeptat, ale s dobrou se nepotázal. Jeho otec diskuzi rezolutně utnul odmítnutím a Thor to pak již nikdy znovu nezkusil. Nebylo to fér.

Přesto byl však Thor rozhodnutý vzepřít se osudu, který pro něj jeho otec naplánoval. Jakmile se objeví první jezdec královské kolony, poběží o závod zpátky do jejich domu a postaví se otci znovu. Ať se mu to bude nebo nebude líbit, nakonec bude stát u Odvodu s ostatními. Jeho otec ho nemůže zastavit. Při pomyšlení na ten moment však cítil, jak mu v krku roste velký knedlík.

Když první slunce vystoupalo o poznání výše, a když se to druhé, mátově zelené, odhodlalo rovněž ukázat na obzoru, přidávajíc své světlo na fialovou oblohu, kolona se objevila.

Stál jako přimražený, cítil jak se mu po zádech přehnala chladivá vlna. Tam na obzoru se objevil nejasný obrys vozu taženého koňmi, jejichž kopyta vířila nad kolonou prach. Jeho srdce se rozbušilo ještě více, když se záhy objevil druhý vůz. A potom další. I na takovou dálku bylo vidět, jak se pozlacené vozy blyští ve světle sluncí. Jako když plotice vyskakují z vody.

Vokamžiku, kdy napočítal dvanáct vozů, nemohl už déle otálet. Poprvé ve svém životě zapomněl na své stádo, s divoce bijícím srdcem se otočil a klopýtal dolů z kopce, pevně rozhodnutý nezastavit se, dokud si nezíská jejich pozornost.

*

Thor se ani nezastavil aby nabral dech, když se řítil dolů z kopce, skrz křovinaté stromy, nijak se nezajímajíc, že ho jejich větve zraňují. Brzy dorazil na mýtinu odkud už mohl vidět vesnici, která se rozkládala hned pod ní. Byla to malá ospalá osada plná jednopodlažních, bíle omítnutých domků s doškovými střechami. Žilo zde několik tuctů rodin. Z většiny komínů stoupal kouř, protože většina obyvatel už byla vzhůru a připravovala snídani. Bylo to vlastně idylické místo, dostatečně daleko – celý den jízdy – od Králova Dvoru, aby to odradilo cestovatele od častých návštěv. Další z mnoha farmářských vesnic na okraji Prstenu, další zoubek ve velkém kole Západního království.

Thor přesprintoval poslední úsek, který mu zbýval na náves, zanechávaje za sebou oblak prachu. Slepice a psi se tak tak stíhali uhýbat z cesty a stařena sedící před svým domkem, míchajíc cosi v hrnci, se na něj zamračila.

„Zpomal, kluku!“ zasyčela, když ji míjel a prach rozvířený jeho nohou téměř zadusil její oheň.

Ale Thor nezpomalil ani v nejmenším – ne kvůli ní, ne kvůli nikomu. Zahnul do jedné postranní uličky, potom do druhé, kopírujíc svými pohyby dokonale všechny její zákruty, které znal i poslepu, až nakonec dorazil domů.

Bylo to malé, ničím nevýrazné obydlí, stejné jako všechna ostatní. Mělo bílé stěny a vysokou doškovou střechu. Stejně jako většina ostatních mělo jenom jednu místnost. Otec spal na jedné straně a jeho tři bratři naproti. Na rozdíl od ostatních však měl jejich dům vzadu přístavek pro slepice. To bylo místo, kde spal i Thor. Zpočátku spával společně s bratry, ale postupem času byli větší a větší, a také zlejší a namyšlenější. Potom už tam pro něj nebylo místo. Thorovi to zpočátku bylo líto, ale nyní si liboval, že má vlastní pokoj, kde se může od bratrů izolovat. Celé to vlastně jenom potvrdilo něco, co už dávno stejně věděl, že je v této rodině jen a pouze trpěným vyděděncem.

Thor se vřítil do vchodových dveří a zastavil se až ve světnici.

„Otče!“ křičel a zároveň lapal po dechu. „Stříbrní! Už jedou!“

Otec s bratry se zrovna mačkali kolem stolu se snídaní, oblečení ve svých nejlepších šatech. Na jeho slova vyskočili od stolu a drali se ke dveřím, strkajíce do Thora rameny tak, že ho málem porazili na zem.

Thor je spěšně následoval a za malou chvíli už všichni stáli s očima upřenýma k obzoru.

„Nikoho nevidím,“ řekl hlubokým hlasem Drake, nejstarší z bratrů. Se svými širokými rameny, hnědýma očima, úzkými odmítavými rty a na krátko střiženými vlasy, stejně jako zbývající dva bratři, se teď zamračil na Thora. Jako obvykle.

„Ani já nic nevidím,“ zahalasil o rok mladší Dross, vždy stojící po bratrově boku.

„Už jedou!“ bránil se Thor. „Přísahám!“

Otec jej chytil hrubě za ramena a otočil s ním k sobě.

“A jak to můžeš vědět?” dožadoval se odpovědi.

„Viděl jsem je.“

„Jak? Odkud?“

Thor zaváhal, protože ho otec dostal. Samozřejmě, že věděl, že jediné místo odkud mohl Thor kolonu spatřit, bylo z vrcholku kopce. Thor nevěděl co má odpovědět.

„Já…jsem vylezl na kopec…“

„Se stádem? Dobře víš, že nesmějí tak daleko.“

„Ale dneska je to jiné. Musel jsem je vidět.“

Otec se zamračil.

„Okamžitě jdi dovnitř, vylešti meče a přines je bratrům. Musí před královými muži vypadat co nejlépe.“

Tím byl otec s Thorem hotov a otočil se zpět k bratrům, kteří stáli na cestě a vyhlíželi.

„Myslíš, že náš vyberou,“ zeptal se Durs, nejmladší z těch tří, ale i tak o tři roky starší než Thor.

„Byli by blázni, kdyby to neudělali,“ řekl otec. „Letos jim chybí hodně rekrutů. Byl asi hodně malý výběr, jinak by se neobtěžovali jet až sem. Jen stůjte rovně, vy tři, brady vzhůru a vypněte hruď. Nedívejte se jim přímo do očí, ale ani neklopte zrak. Buďte silní a sebejistí. Nesmíte ukázat žádnou slabost. Jestli se chcete dostat do královy Legie, tak se musíte chovat jako když v ní už jste.“

„Ano, otče,“ odpověděli tři synové jako jeden a napřímili se.

Otec se otočil a zamračil na Thora.

„Co tady ještě děláš?“ zeptal se. „Mazej dovnitř!“

Thor stál na místě a nemohl se rozhodnout. Nechtěl neuposlechnout otce, ale také s ním přece musel mluvit. Jeho srdce prudce bušilo, zatímco se rozhodoval. Nakonec usoudil, že bude nejlepší uposlechnout, přinést meče a teprve potom promluvit k otci. Přestat poslouchat úplně by jeho věci nijak nepomohlo.

A tak se Thor rozběhl skrz dům k zadnímu vchodu, kde byl malý přístavek na zbraně. Našel meče svých bratrů, všechny tři byly to nádherné kusy, rukojeti zdobené stříbrným tepáním, vzácné dary, na které otec musel roky šetřit. Popadl všechny tři, jako vždy zaskočen jejich vahou, a běžel skrz dům zase ven.

Přiřítil se zpátky k bratrům a každému podal jeho zbraň. Potom se opět otočil k otci.

„Co? Nejsou vyleštěný?“ řekl Drake.

Otec se na něj odmítavě podíval, ale než stačil cokoliv říct, Thor začal mluvit sám.

„Otče, prosím. Musím s tebou mluvit!“

„Řekl jsem ti, že máš naleštit…“

„Prosím, otče!“

Otec se na něj znovu, ale tentokrát nejistě, zamračil. Musel v Thorově tváři spatřit, že to o čem chce mluvit, je opravdu důležité, protože nakonec řekl: “Takže?“

„Chci aby mě posoudili. Stejně jako ostatní. Pro Legii.“

Smích jeho bratrů, který se mu ozval za zády, způsobil, že se celý začervenal.

Ale otec se nesmál, naopak, jeho už tak zamračený obličej se teď se zachmuřil ještě více.

„Vážně jo?“ zeptal se.

Thor vzrušeně přikyvoval.

„Je mi čtrnáct. Už jsem způsobilý.“

„Odřezkovi už je čtrnáct,“ řekl Drake pohrdavě. „Kdyby tě vybrali, byl bys ze všech nejmladší. To si myslíš, že si vyberou spíš tebe než někoho jako jsem já, o pět let starší chlap?“

„Jseš drzej,“ řekl Durs. „Vždycky jsi byl.“

Thor se na ně podíval. „Já se ale neptám vás,“ řekl.

Potom se hned obrátil zpátky k otci, který se stále ještě kabonil.

„Otče, prosím,“ řekl. „Dej mi šanci. To je všechno o co žádám. Já vím, že jsem mladý, ale to se časem změní. Dokážu se o sebe postarat.“

Otec zakroutil hlavou.

„Ty nejsi voják, chlapče. Nejsi jako tvoji bratři. Jsi pasák ovcí. Tvůj život je tady. Se mnou. Budeš dělat svoje povinnosti a budeš je dělat dobře. Člověk by neměl snít příliš vysoko. Smiř se se svým životem a nauč se ho mít rád.“

Thor cítil, jak se mu srdce pomaloučku láme na malé kousky a jeho životní plány se rozpadají přímo před jeho očima.

Ne, pomyslel si. Tohle nemůže být konec.

„Ale otče…“

„Ticho!“ rozřízl otcův výkřik ranní vzduch. „Mám toho dost. Už jsou tady. Kliď se z cesty a chovej se slušně až tu budou.“

Otec postoupil kupředu a jednou rukou odstrčil Thora stranou, jako by byl nějaká věc, která ani nestojí za pohled. Svalnatá paže se prudce opřela do Thorovy hrudi.

Ulicí se náhle rozlehl velký hluk. Lidé se vyhrnuli ven z domků a postávali po stranách cesty. Velký oblak prachu ohlašoval příchod karavany, která se záhy objevila v ulicích. Tucet těžkých vozů, tažených koňmi si to hřmělo na náves.

Objevili se ve městě náhle jako skutečná armáda a zastavili nedaleko Thorova domu. Jejich koně tančili na místě a frkali. Zabralo notnou chvíli, než se zvednutý prach alespoň trochu usadil, zatímco Thor se snažil přes něj zahlédnout alespoň něco z jejich výzbroje a brnění. Nikdy neviděl Stříbrné takhle zblízka. Jeho srdce bilo vzrušením.

Voják jedoucí v čele kolony sesedl ze svého hřebce. Opravdový člen Stříbrných, oděný v blyštivé kroužkové košili a dlouhým mečem připásaným k boku. Vypadal asi tak na třicet let, strniště na bradě, jizva na tváři a nos kdysi zlomený v boji. Byl to nejpůsobivější muž jakého Thor kdy viděl, dvakrát široký jako ostatní. Výraz v jeho tváři prozrazoval, že zde má vedoucí úlohu.

Voják seskočil na prašnou cestu a, cinkaje ostruhami, předstoupil před seřazené chlapce.

Kolem celé návsi stáli tucty mladých mužů a chlapců v očekávání a s tichou nadějí. Vstoupit do řad Stříbrných znamenalo život plný cti, bitev, slávy a proslulosti – a také titulů, bohatství a třeba i půdy. Znamenalo to získat tu nejlepší nevěstu, nejpříhodnější pozemky a žít život na výsluní. Znamenalo to čest pro celou rodinu. Vstup do Legie byl pro tohle všechno prvním krokem.

Thor si prohlížel veliké, pozlacené vozy a dobře věděl, že jedině tato monstra dokáží uvést všechny rekruty. Kolona navštívila na své cestě mnoho měst a vesnic. Znepokojeně polknul, když si uvědomil, že jeho šance jsou ještě nepatrnější, než si původně myslel. Musel by se vyrovnat všem těmto chlapcům – mnozí z nich byli rození bojovníci – stejně jako svým třem bratrům. Měl pocit, že je možná všechno jeho snažení marné.

Thor mohl stěží dýchat, když voják tiše kráčel podél řady doufajících rádoby rekrutů. Začal na vzdálenějším konci návsi a pomaloučku obcházel dokola. Thor samozřejmě všechny přítomné chlapce dobře znal. Věděl také, že někteří z nich ve skutečnosti nechtějí být vybráni, ale jejich rodiny je přesto chtějí vyslat do světa. Takoví měli od začátku strach a nejspíš z nich budou jenom špatní vojáci.

Thor se propadal hanbou. Cítil, že si zaslouží být vybrán stejně jako kterýkoliv z těch, co stáli teď v řadě. Jenom to, že jeho bratři byli starší, větší a silnější přece ještě neznamenalo, že by neměl alespoň dostat tu šanci postavit se do řady s nimi a být třeba i vybrán. Hořel nenávistí vůči svému otci, a když voják došel až k nim, měl pocit, že snad vyletí z kůže.

Voják se poprvé na své cestě kolem návsi zastavil. Přímo před Thorovými bratry. Prohlédl si je od shora dolů a zdálo se, že na něj udělali dojem. Natáhl se, chytil jílec jednoho z jejich mečů a tasil. Možná aby zjistil, jak kvalitně je kovaný.

Pak se uchechtl.

„Tys tenhle meč ještě nikdy doopravdy nepoužil, že?“ zeptal se Drakea.

Thor poprvé v životě uviděl Drakea nervózního. Drake těžce polkl.

„Ne, můj pane. Ale použil jsem jej mnohokrát při tréninku a…“

„Při tréninku!“

Voják propukl v hurónský smích a otočil se k ostatním, kteří se rovněž přidali, vysmívajíce se Drakeovi přímo do tváře.

Ta se okamžitě zbarvila do ruda. Bylo to poprvé, co Thor viděl Drakea poníženého. Běžně to byl Drake, kdo ponižoval ostatní.

„No, potom můžeme nepochybně našim nepřátelům říct, aby se tě báli – ty, který vládneš mečem v tréninku!“

Zástup vojáků se znovu rozesmál.

Velitel se potom otočil k dalším Thorovým bratrům.

„Tři kusy z jednoho stáda,“ hladil si strniště na bradě. „To se může hodit. Všichni jste pěkně urostlí. I když zelenáči. Budete potřebovat spoustu tréninku, aby z vás nakonec něco bylo.“

Na chvíli se odmlčel.

„Myslím, že pro vás najdeme místo.“

Kývnul bradou směrem k prvnímu vozu.

„Hybaj dovnitř. Ale pospěšte si, než si to rozmyslím.“

Všichni tři bratři se celí rozzáření rozeběhli k vozu. Thor si dobře všiml, že otcova tvář se rozjasnila také.

On sám se cítil pod psa, když je sledoval jak nastupují.

Voják už pomalu odcházel k dalšímu domu. Thorova sebekontrola a trpělivost právě došla.

„Sire!“ zakřičel Thor.

Otec po něm vrhl rozzlobený pohled, ale Thor se o to už nezajímal.

Voják se zastavil zády k Thorovi a pomaloučku se otočil.

Thor postoupil dva kroky kupředu a, se srdcem bijícím až v krku, vypínal hruď jak jenom dokázal.

„Ještě jste neposoudil mne, sire,“ řekl.

Voják si překvapeně prohlédl Thora od hlavy k patě, jako by to byl nějaký vtip.

„Opravdu?“ zeptal se a propukl v smích.

Jeho muži se začali smát také. Ale Thora to vůbec nezajímalo. Tohle byla jeho chvíle. Bylo to teď, nebo nikdy.

„Chci vstoupit do Legie!“ řekl Thor.

Voják předstoupil před chlapce a tyčil se nad ním jako hora.

„Ještě pořád tam chceš?“

Vypadal pobaveně.

„Bylo ti už vůbec čtrnáct let?“

„Bylo, sire. Před dvěma týdny.“

„Před dvěma týdny!“

Voják znovu vyprskl smíchy, stejně jako jeho druhové.

„V tom případě by se naši nepřátelé měli začít třást strachy jakmile tě spatří.“

Thor opět začínal cítit ponížení. Musel rychle něco udělat. Takhle to nemohl nechat. Voják se otočil a odcházel – přesně tomu musel Thor za každou cenu zabránit.

Postoupil o další krok kupředu a zařval: „Sire! Děláte chybu!“

Dav zděšeně zalapal po dechu, když se voják zastavil a znovu se velice pomaloučku otočil.

Teď už se ale mračil.

„Kluku hloupá,“ řekl Thorův otec a chytil chlapce za rameno, „koukej mazat domů!“

„Nikam nejdu!“ zakřičel Thor a setřásl otcovu ruku.

Voják znovu předstoupil před chlapce. Otec se okamžitě stáhnul.

„Víš jaký je trest za urážku člena Stříbrných?“ vyštěkl.

Thorovo srdce bušilo jako o závod, ale dobře věděl, že teď se nesmí poddat.

„Prosím, odpusťte mu, sire,“ řekl Thorův otec. „Je to ještě pořád jenom malé děcko a…“

„S tebou nikdo nemluví,“ řekl voják a neústupným pohledem donutil otce aby mlčel.

Potom se voják otočil zpátky k chlapci.

„Odpověz!“ řekl.

Thor těžce polkl. Tohle nešlo tak, jak si to plánoval.

„Urazit člena Stříbrných je stejné jako urazit krále samotného,“ řekl Thor pokorně tak, jak se mu to vynořilo z paměti.

„Přesně tak,“ řekl voják. „To znamená, že ti teď můžu nechat vysázet čtyřicet ran bičem jestli budu chtít.“

„Nechtěl jsem tě urazit, sire,“ řekl Thor. „Jenom chci být vybrán. Prosím. Snil jsem o tom celý svůj život. Prosím. Nechte mě stát se jedním z vás.“

Voják se na něj upřeně díval. Jeho tvář pomaloučku nabývala měkčích rysů. Po dlouhé chvíli pokýval hlavou.

„Jsi mladý, kluku. Máš statečné srdce. Ale ještě nejsi připravený. Vrať se k nám až přestaneš pít mámino mléko.“

Poté se otočil, rychle odkráčel pryč a vyskočil na koně. Ostatních chlapců si přitom už ani nevšiml.

Naprosto sklíčený Thor pozoroval, jak se kolona dala do pohybu a stejně rychle jako se ve vsi objevila, byla najednou ta tam.

Poslední věcí, kterou Thor z kolony zahlédl, byli jeho bratři sedící na konci vozu. Všichni tři mu věnovali pohledy plné posměchu. Odjížděli pryč přímo před jeho očima. Odjížděli daleko odsud, za lepším životem.

Thor cítil, že v něm cosi právě zemřelo.

Jakmile podívaná pominula, vesničané se opět začali rozcházet do svých domovů.

„Uvědomuješ si vůbec, jakou hloupost jsi udělal, ty kluku bláznivej?“ vyštěkl Thorův otec a chytil chlapce za ramena. „Uvědomuješ si, že jsi mohl naprosto zničit šance svých bratrů?“

Thor hrubě setřepal otcovy ruce z ramen. Ten se napřáhl a uštědřil synovi políček hřebetem ruky.

Chlapec se na otce také zamračil. Část jeho já chtěla zpočátku otcovi ránu oplatit. Ale nakonec se dokázal ovládnout.

„Dojdi pro moje ovce a přiveď je zpátky. Teď hned! A až se vrátíš, nečekej, že tu dneska budeš mít večeři. A doporučuju ti hodně popřemýšlet o tom co jsi vyvedl.“

„Možná se nevrátím vůbec!“ zakřičel Thor, otočil se a naštvaně odcházel pryč. Pryč od domova. Do kopců.

„Thore!“ křičel otec. Posledních několik vesničanů, kteří se ještě nerozešli domů, celé scéně přihlíželo.

Thor přešel do klusu a potom do běhu, ve snaze dostat se od toho místa co nejdál. Skoro si ani nevšiml, že jeho tváře začaly zalévat velké slzy, protože jediný sen, který se kdy odvažoval snít, se teď zdál být dočista pošlapán a zničen.