Читать книгу Cesta Hrdiny - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 16

MacGil seděl v horních patrech svého hradu ve své soukromé přijímací místnosti, kterou používal pro osobní setkání. Seděl na menším trůně, tento byl vyřezán ze dřeva, a díval se na své čtyři potomky, kteří tu stáli před ním. Byl zde jeho nejstarší syn, Kendrick, dvacet pět let starý válečník, vyhlášený svými vybranými způsoby. Ze všech dětí se MacGilovi podobal nejvíc, což byla ironická hra osudu, protože byl levobočkem a výsledkem jediného prohřešku, který kdy MacGil spáchal s jinou ženou. Ženou, na kterou už dávno zapomněl. Vychoval Kendricka spolu s ostatními dětmi i přes královniny počáteční protesty a pod podmínkou, že bude chlapec vyřazen z následnictví na trůně. To teď MacGila trápilo, protože Kendrick byl nejvýtečnější muž jakého poznal, syn, kterého by rád povýšil do následnického stavu. Těžko si představit vhodnějšího nástupce pro jeho království.

Vedle něj stál, jako jeho pravý opak, druhorozený, v legitimní linii však prvorozený, syn, Gareth, dvacet tři let stár, hubený, s holými tvářemi a velkýma hnědýma očima, které se nikdy nepřestávaly pohybovat. Jeho povaha nemohla být od staršího bratra rozdílnější. Garethova byla vším, čím Kendrickova nebyla. Tam kde byl jeho bratr upřímný, Gareth skrýval své pravé myšlenky, kde se jeho bratr zachoval vznešeně, Gareth jednal nečistě a lstivě. MacGila trápilo, že má jeho syn takovou náturu, mnohokrát se jej v minulosti snažil vychovávat a potom převychovávat, ale když chlapec dosáhl čtrnácti let, smířil se s tím, že jeho povaha je jeho osudem. Jeho syn bude ctižádostivý intrikář, který hledá chyby v každém slově vyřčeném v jeho přítomnosti. Gareth také necítil žádné zalíbení k ženám. MacGil dobře věděl, že jeho syn má namísto toho mnoho mužských milenců. Jiní králové by možná takového syna vyhnali, ale MacGil se vždy snažil vyhýbat se rozhodnutím na základě předsudků. Nic z výše řečeného nebylo důvodem, aby svého syna nemohl mít rád. Nechtěl ho kvůli tomuhle soudit. Co jej však u syna opravdu mrzelo, byla jeho podlá povaha. To bylo skutečně něco, nad čím nemohl jen tak přimhouřit oko.

Po Garethově boku stála MacGilova druhorozená dcera, Gwendolyn. Právě jí bylo šestnáct let a už teď byla tou nejkrásnější dívkou, jakou si dokázal představit. A její povaha ještě předstihovala její krásu. Byla milá, štědrá k ostatním, upřímná – vskutku nejlepší mladá dáma jakou znal. V tomto ohledu byla velmi podobná Kendrickovi. Když se na MacGila podívala tak, jak se milující dcera dívá na svého otce, vždy cítil její nekonečnou oddanost. Byl na ní pyšný snad ještě více než na své syny.

Vedle Gwendolyn stál MacGilův nejmladší chlapec, Reece, hrdý a chytrý mladý panoš, který se ve svých čtrnácti letech právě stával mužem. MacGil sledoval se zalíbením jeho přijetí do Legie a už teď v něm mohl rozeznat muže, kterým se v budoucnu stane. Jednoho dne se Reece stane nejlepším ze synů a mohl by být skvělým králem. Jenže ten den ještě nepřišel. Zatím byl příliš mladý a ještě se toho musel hodně naučit.

MacGil měl smíšené pocity, když si prohlížel čtyři ze svých potomků, tři syny a jednu dceru. Byl pyšný, ale zároveň nemohl potlačit ani pocit zklamání. Také se zlobil, protože dva potomci stále chyběli. Nejstarší z nich, dcera Luanda, se samozřejmě připravovala na svou svatbu a protože se vdávala do jiného království, nehrála by v rozhodování o nástupnictví stejně žádnou roli. Avšak další syn, Godfrey, se svými devatenácti lety prostřední z legitimní linie, tu také chyběl. MacGil zrudl zlostí nad takovou opovážlivostí.

Už od malička neměl Godfrey nikdy respekt ke královským záležitostem. Vlastně bylo vždycky jasné, že jej to vůbec nezajímá a že nikdy vládnout nebude. Největším zklamáním pro MacGila bylo, že Godfrey namísto toho plýtval svými dny vysedáváním v nálevnách s partou přátel a způsoboval královské rodině jenom potíže a ostudu. Byl to lenoch, který většinu dní prospal a nocí propil. Na jednu stranu byl MacGil vlastně rád, že tu teď není. Na stranu druhou to byla urážka, kterou nemohl trpět. Ve skutečnosti ale očekával, že se to stane, a tak už dříve vyslal své muže, aby prohledali nálevny a přivedli syna domů. MacGil seděl a tiše čekal, dokud se jim to nepodařilo.

Těžké dubové dveře se konečně otevřely a v nich se objevila královská garda. Dva muži vedli Godfreye za podpaží. Ve dveřích jej postrčili a Godfrey vklopýtal dovnitř. Dveře se za ním ihned s třesknutím zavřely.

Jeho bratři a sestry se otočili a dívali se na něj. Godfrey byl špinavý, páchnul pivem, neoholený a vlastně nebyl ani pořádně oblečený. Vesele se usmál na pozdrav. Drzý jako vždy.

„Dobrý den, otče,“ řekl Godfrey. „Proměškal jsem všechnu zábavu?“

„Postavíš se vedle svých sourozenců a poslechneš si co vám musím říct. Pokud ne, Bůh mi pomáhej, nechám tě svázat v žaláři spolu s ostatními vězni a neuvidíš jídlo, a tím spíš ani pivo, po celé tři dny.“

Godfrey vrhl po otci vzpurný pohled. MacGil v tom pohledu zahlédl skrytou sílu, kus sama sebe, záblesk něčeho, co jednoho dne mohlo Godfreymu dobře posloužit. Pokud by ovšem někdy byl schopný překonat všechny své ostatní vlastnosti.

Vzpurný až do poslední chvíle čekal Godfrey dobrých deset vteřin, než se konečně rozhodl přidat k ostatním.

MacGil znovu přehlédl pět potomků, kteří stáli před ním. Bastard, deviant, opilec, jeho dcera a jeho nejmladší. Byla to podivná směsice a on mohl jen stěží přijmout fakt, že někteří jsou na světě díky němu. A dnes, když nadešel den svatby jeho nejstarší dcery, musel jednoho z nich vybrat za nástupce. Jak jen to měl udělat?

Bylo to navíc i zbytečné. MacGil byl koneckonců ve svých nejlepších letech a mohl klidně vládnout po dalších třicet zim, nebo i více. Kdokoliv, koho dnes zvolí za nástupce, se nemusí dostat na trůn po několik dalších desítek let. Celá ta tradice ho jenom popouzela. Možná měla své opodstatnění za dob jeho otců, ale rozhodně jej postrádala teď.

Odkašlal si.

„Jsme tu dnes proto, abychom dodrželi tradici. Jak dobře víte, v dnešní den, kdy se moje nejstarší dcera vdává, mám povinnost jmenovat svého nástupce. Nástupce, který bude vládnout tomuto království. Kdybych zemřel, nebylo by tu lepší náhrady, než kterou je vaše matka. Avšak zákony tohoto království říkají jasně, že jediným možným nástupcem musí být královský potomek. A proto si musím vybrat.“

Na to se MacGil nadechl a zamyslel. Těžké ticho se rozprostřelo v místnosti a on mohl přímo cítit váhu očekávání všech. Díval se jednomu po druhém do očí a viděl v nich rozdílné emoce. Levoboček se tvářil rezignovaně, věděl dobře, že nebude vybrán. Deviantovy oči hořely ctižádostí, přirozeně očekával, že volba padne na něj. Opilec se díval z okna a bylo mu to úplně jedno. Jeho dcera se na něj s láskou dívala, protože věděla, že vlastně stejně není součástí tohoto výběru, ale zároveň to nemůže její sympatie k otci nijak ohrozit. To samé viděl u svého nejmladšího.

„Kendricku, vždycky jsem tě považoval za svého plnoprávného syna. Zákony království ale bohužel zakazují nástupnictví komukoliv, kdo není plně legitimním následníkem.“

Kendrick se uklonil. „Otče, ani jsem neočekával, že by tomu mělo být jinak. Jsem se svým místem spokojen. Prosím, nenech se mou záležitostí nijak znepokojovat.“

Taková odpověď MacGila zabolela. Jasně podtrhla šlechetnost jeho syna a on si ho přál jmenovat tím spíše.

„To znamená, že zbýváte vy čtyři. Reeci, jsi skvělý mladý muž, nejlepší jakého jsem kdy viděl. Ale jsi příliš mladý, abych o tobě mohl uvažovat.“

„Neočekával jsem více, otče,“ odpověděl Reece a lehce se uklonil.

„Godfrey, jsi jedním z mých tří legitimních synů, ale plýtváš svými dny po hospodách s tou svou sebrankou. V životě se ti dostalo všech možných privilegií, a ty jsi všechny odmítl. Jestli je v mém životě nějaké opravdové zklamání, pak jsi jím ty.“

Godfrey se ušklíbl v odpověď a nepokojně se ošil.

„No, tak předpokládám, že jsem tu hotov a můžu se vrátit do hospody, že, otče?“

S rychlou, posměšnou úklonou se Godfrey otočil a namířil si to napříč místností.

„Okamžitě se vrať!“ vyštěkl MacGil. „IHNED!“

Godfrey otce ignoroval a pokračoval dále. Došel ke dveřím, chytil za železné kliky a otevřel je. Dva strážní stáli přímo za nimi.

MacGil kypěl zlostí, když se na něj strážní tázavě podívali.

Ale Godfrey na nic nečekal, prosmýkl se kolem nich a už byl na dlouhé chodbě.

„Zadržte ho!“ zařval MacGil. „A někde ho zavřete, aby ho královna neviděla. Nechci, aby zkazil své matce radost ze slavnostního dne její dcery.“

„Ano, můj pane,“ řekli strážní, zavřeli dveře a vydali se za Godfreyem.

MacGil se s tváří rudou vzteky, a těžce dýchaje, znovu posadil, ve snaze se uklidnit. Snad už potisící se znovu tázal, jak se mohlo stát, že zplodil takového potomka.

Pak se podíval na své zbývající děti. Všichni čtyři mu oplatili pohled a v tichosti čekali, co bude následovat. MacGil se zhluboka nadechl a snažil se znovu zkoncentrovat myšlenky.

„Tím zbýváte už jenom vy dva,“ pokračoval potom. „A z vás dvou jsem si vybral nástupce.“

MacGil se obrátil ke své dceři.

„Budeš to ty, Gwendolyn.“

Všichni čtyři zalapali po dechu. Do jednoho vypadali šokovaně a Gwendolyn nejvíc ze všech.

„Řekl jsi to správně, otče?“ zeptal se Gareth. „Řekl jsi Gwendolyn?“

„Otče, jsem poctěna,“ řekla Gwendolyn. „Ale nemohu to přijmout. Jsem přece žena.“

„Pravda, žena nikdy předtím neseděla na trůně MacGilů. Ale rozhodl jsem se tuto zvyklost změnit. Gwendolyn, máš tu nejlepší povahu a bytrost, jakou jsem u mladých dívek ještě nikdy neviděl. Jsi mladá a, bude-li si to Bůh přát, já budu žít ještě dlouho. A až nadejde čas, kdy bude vláda u konce, budeš moudrá natolik, abys mohla vládnout. Království bude tvoje.“

„Ale otče!“ zaječel zsinalý Gareth. „Já jsem nejstarší legitimní syn! V celé historii MacGilů to byl pokaždé nejstarší syn kdo byl určen následníkem.“

„Já jsem král,“ řekl MacGil temně, „já tvořím tradici.“

„Ale to není fér!“ namítal Gareth třesoucím se hlasem. „Já mám být příštím králem. Ne moje sestra. Ne žádná holka!“

„Mlč, kluku!“ zakřičel MacGil třesoucí se zlostí. „Dovoluješ si snad zpochybňovat moje rozhodnutí?“

„Takže jsem ve výběru přeskočen ženou? Takhle o mě smýšlíš?“

„Tak jsem rozhodl,“ řekl MacGil. „A ty to budeš respektovat a poslušně se tím řídit, stejně jako všichni ostatní v mém království. Nyní můžete všichni odejít.“

Jeho děti se rychle uklonily a spěchaly ven z místnosti.

Ale Gareth se ve dveřích náhle zastavil, neschopen prostě jen tak odejít.

Otočil se zpět a podíval se na otce.

MacGil mohl i přes celou místnost dobře vidět zklamání, které měl ve tváři. Zcela jistě předpokládal, že bude dnes jmenován. Ba co víc: on si to přál. Zoufale. Což pro MacGila však nebylo žádné překvapení – právě toto byl největší důvod, proč mu následnictví nesvěřil.

„Proč mě nenávidíš, otče?“ zeptal se.

„Není pravda, že tě nenávidím. Jenom si nemyslím, že se nejlépe hodíš k vládnutí v mém království.“

„A proč?“ naléhal Gareth.

„Protože je to přesně to co chceš.“

Garethova tvář potemněla. MacGil ho odhadl naprosto přesně. Hleděl mu teď do očí a viděl v nich zlobu tak obrovskou, že si to nikdy ani nedokázal představit.

Bez dalšího slova Gareth odkráčel z místnosti a práskl za sebou dveřmi.

Ozvěna se rozhlehla po místnosti až se MacGil otřásl. V pohledu svého syna spatřil zlobu tak hlubokou, jakou nevídal ani u svých nejhorších nepřátel. V tom okamžiku si vybavil Argona a jeho předpověď o blízkém nebezpečí.

Mohlo by být až takhle blízko?