Читать книгу Cesta Hrdiny - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 14

KAPITOLA TŘETÍ

Оглавление

Král McGil – korpulentní, se sudovitou hrudí, šedí prokvetlým plnovousem a stejným vláknem prošitými vlasy, širokým čelem plným vrásek z příliš mnoha duševních bitev – stál na nejvyšším ochozu svého hradu, spolu se svou královnou po boku. Oba sledovali sílící davy na nádvoří a nepřestávající městský ruch onoho dne. Všude pod nimi, a taky všude kam až oko dohlédlo, se rozkládalo dechberoucí město, obehnané prastarými kamennými opevněními. Králův Dvůr. Pospojované bludištěm klikatých ulic a uliček seděly ve městě domy všech velikostí i tvarů – pro bojovníky, majordomy, koně, Stříbrné, pro Legii, strážné, byla tu kasárna, zbrojnice a arzenál – a mezi tím vším se hemžilo nezpočetně lidí, kteří žili v bezpečí králových hradeb. Ulice rovněž tvořily spojnice mezi mnohaakrovými travnatými poli, královskými zahradami a kamennými náměstími, na kterých zurčely fontány. Králův Dvůr byl stavěn a zušlechťován svými vládci po staletí. Jeho otec, předtím zase jeho otec, a nyní on sám. Ti všichni přidávali do města část svého odkazu. Bez jakékoliv pochyby to byla nejbezpečnější pevnost v celém Západním království Prstenu.

MacGil se mohl pyšnit těmi nejlepšími a nejloajálnějšími válečníky, jaké kdy který král měl. Během jeho života se nikdo neodvážil zaútočit. Již sedmý v pořadí z dynastie MacGilů na královském trůně jej spravoval po celých třicet dva let více než dobře. Byl to dobrotivý a moudrý král. Země po dobu jeho vlády jenom kvetla. Zdvojnásobil velikost armády, rozšířil města, byl k lidu štědrý a snad ani jediná stížnost by se nedala najít mezi jeho poddanými. Lid svého krále miloval, protože nikdy nebylo lépe než za dob jeho vlády.

Což bylo paradoxně to, co ho nenechávalo v noci spát. MacGil znal dobře historii vlastního rodu. Nikdy v ní nebylo tak dlouhé období míru. Vůbec nepřemýšlel o tom jestli jej napadnou – dumal pouze nad otázkou kdy. A kdo to bude.

Největší nepřátelská síla hrozila samozřejmě z vnějšku Prstenu, z říše vyvrhelů, kteří vládli okolní Divočině, a kteří si podmanili všechny národy mimo Prsten. Pro MacGila a jeho sedm předchůdců Divocí nikdy nepředstavovali přímou hrozbu. Bylo to tak díky unikátní zeměpisné poloze jeho království, umístěného v perfektním kruhu – prstenu – jenž jej odděloval od okolního světa hlubokým, míli širokým Kaňonem, jehož břeh byl navíc ještě chráněn energetickým štítem již od dob MacGila Prvního. Díky tomu se Divokých musela jeho země pramálo obávat. Barbaři se mnohokrát pokoušeli zaútočit, porušit štít nebo se dostat přes Kaňon, ale ani jednou se jim to nepodařilo. Dokud on a jeho lid zůstávali uvnitř Prstenu, žádná skutečná hrozba zvenčí tu nebyla.

To ovšem neznamenalo, že zde nebyla hrozba vnitřní. A to bylo právě to, co nedávalo MacGilovi spát. To byl také hlavní důvod oslav, které se ten den konaly: svatba jeho nejstarší dcery. Politický sňatek, který měl usmířit nepřítele a podpořit křehký mír mezi Východním a Západním královstvím Prstenu.

Prsten měl v průměru dobrých pět set mil a v polovině byl rozdělený horským hřebenem, Vysočinou. Na druhé straně Vysočiny bylo Východní království, které ovládalo druhou polovinu Prstenu. A toto království, kde po staletí vládli jejich rivalové, McCloudové, se odjakživa snažilo podkopávat křehké příměří s MacGily.

McCloudové byli se svou částí nespokojení a neustále obviňovali druhou stranu, že jejich polovina má úrodnější půdu. Také si dělali nárok na celé území Vysočiny, přehlížejíce při tom fakt, že minimálně polovina hornaté oblasti patří MacGilům. Na Vysočině neustále docházelo k drobným pohraničním půtkám a větší invaze hrozila každým dnem.

Když o tom všem MacGil přemítal, vždycky se jenom rozzlobil. McCloudové by měli být rádi. Uvnitř Prstenu byli bezpeční. Kaňon chránil i je. Měli dobrou půdu a nemuseli se vůbec ničeho obávat. Proč se prostě nedokázali spokojit se svou vlastní polovinou Prstenu? Jenom díky faktu, že MacGil tak výrazně posílil svou armádu, si McCloudové nic nedovolovali. Ale MacGil byl moudrý král, dobře cítil, že přece jen něco leží na obzoru, a že tenhle mír nevydrží napořád. A tak nabídl svou nejstarší dceru jejich nejstaršímu princi. A den svatby právě přišel.

Jak se díval z ochozu dolů, viděl pod sebou tisíce poddaných, oblečených v tunikách zářivých barev. Sjeli se ze všech koutů království na obou stranách Vysočiny. Skoro celý Prsten se teď ocitl uvnitř jeho opevnění. Jeho lidé město připravovali dlouhé měsíce. Dostali rozkaz opravit vše potřebné, aby město vypadalo co možná nejreprezentativněji, prosperující a silné. Nebyl to jenom svatební den. Byl to také den, kdy měli McCloudové obdržet jasný vzkaz.

MacGil strategicky rozmístil stovky vojáků po všech hradbách, v ulicích a na náměstích. Bylo to mnohem více mužů, než mohl potřebovat, a to ho uklidňovalo. Byla to ukázka síly, o kterou mu šlo. Ve vzduchu byla ale také cítit nervozita, prostor byl nabitý emocemi, které by mohly každou chvíli přerůst v šarvátku. Doufal, že se na žádné ze stran neobjeví horké hlavy povzbuzené alkoholem.

Přehlížel turnajová a festivalová pole, a přemýšlel o přicházejícím dni, plným her, turnajů a všemožných druhů oslav. Bude to stát za to. McCloudové také dorazili s malou armádou. Každý turnajový souboj, každý zápas a každá soutěž budou mít svůj význam. Pokud by jedna událost dopadla špatně, může to skončit bitvou.

„Můj králi?“

Ucítil jemnou ruku na té své a otočil se ke své královně Kree, stále té nejkrásnější ženě, kterou kdy poznal. Za celou dobu jejich šťastného manželství mu porodila pět dětí. Tři z nich byli synové. Neměl si nač stěžovat. Ba co více, stal se z ní jeho nejdůležitější rádce. Jak roky plynuly, uvědomoval si stále více, že jeho manželka je moudřejší než všichni jeho rádci. Dokonce moudřejší než byl on sám.

„Je to den politické práce,“ řekla. „Ale také svatba naší dcery. Zkus si to trochu užít. Podruhé už se to nestane.“

„Měl jsem méně starostí, když jsem neměl nic,“ odpověděl. „Teď když máme úplně všechno, nemůžu si pomoci, abych neustále necítil obavy. Jsme v bezpečí. Ale já se přesto tak necítím.

Ohlédla se k němu svýma soucitnýma očima, byly lískově hnědé, velké a zdálo se, že v nich sídlí všechna moudrost světa. Její víčka byla mírně pokleslá, jako snad odjakživa, a dodávala ji mírně ospalé vzezření. Tvář ohraničovaly krásné hnědé vlasy, nyní již prokvetlé šedými nitkami, spadající po obou stranách tváře na ramena. Měla o pár vrásek navíc, ale jinak se ani za mák nezměnila.

„Protože ty v bezpečí nejsi,“ řekla. „Žádný král není v bezpečí. U našeho dvora je více špiónů, než ses kdy obtěžoval zjišťovat. Tak se věci prostě mají.“

Naklonila se k němu, políbila ho a usmála se.

„Pokus se trochu se uvolnit,“ řekla potom. „Je to přece svatba.“

Potom se otočila a odešla z ochozu.

Díval se jak odchází, a potom znovu zaměřil svou pozornost k dění tam dole. Měla pravdu jako vždycky. On si to chtěl užívat. Miluje svou nejstarší dceru a ona se přece dnes vdává. Navíc byl nejkrásnější den v tom nejkrásnějším ročním období, vrcholném jaru, když léto už klepalo na dveře. Obě slunce zářily na obloze a jemný větřík čeřil vzduch. Všechno bylo v plném květu. Stromy všude kolem zářily širokou paletou růžových, oranžových a bílých květů. Nic by si nepřál víc, než sejít dolů ke svým mužům, sledovat dceru jak se vdává a pít při tom tolik piva, že už by ani nemohl pít dále.

Ale to nešlo. Předtím než mohl vůbec opustit hrad, jej čekala ještě dlouhá řada povinností. Koneckonců, svatba královské dcery nutně znamenala povinnosti pro krále samotného. Musel se setkat se svou radou, se svými dětmi a s dlouhou řadou prosebníků o audienci, kteří měli právo se v takový den setkat s králem. Bude rád, když se mu podaří opustit hrad před západem prvního slunce, kdy má být samotný obřad.

*

MacGil, oblečený ve svém nejlepším královském oděvu, který se skládal ze sametových černých kalhot, zlatého opasku, královské róby z toho nejlepšího purpurového a zlatého hedvábí, bílého pláště, zářivě vyleštěnými koženými vysokými botami a s korunou na hlavě – kruh z ryzího zlata s velkým rubínem uprostřed – kráčel komnatami svého hradu, obklopen služebnictvem. Prošel jednou místností za druhou, seběhl schody, zkrátil si cestu přes královské komnaty a velký sál, který byl pro svou vysokou klenbu a vitrážovaná okna jedním z architektonických skvostů hradu. Konečně se tak dostal k velkým dubovým dveřím, tlustým jako kmen stromu, které před ním jeho služebníci chvatně otevřeli. Trůnní sál.

Jeho rádci se postavili do pozoru, když vstoupil. Dveře se za ním s hlasitým klapnutím zase zavřely.

„Posaďte se,“ řekl poněkud ostřejším tónem než obvykle. Byl unavený, obzvláště toho dne, všemi těmi nekonečnými formalitami, které jeho úřad obnášel. Jak rád by se jich byl zbavil.

Rychlým krokem přešel Trůnní sál, který na něj nikdy nepřestal dělat dojem. Stropy se vypínaly patnáct metrů vysoko a celou jednu zeď zdobila barevná vitráž. Zdi a podlahy byly z kamene dobré dva metry tlustého. Do místnosti se pohodlně vešlo sto hodnostářů. Ale ve dnech jako byl tento, kdy zasedal pouze on a jeho rada, tu byl jen sám s hrstkou svých rádců. Dominantou sálu byl obrovský stůl ve tvaru půlkruhu, za kterým rádci stáli.

Král rychle přešel sál a mířil rovnou ke svému trůnu. Vystoupal po schodech, vedoucích k trůnu, minul přitom hlídající zlaté lvy, a posadil se na rudé sametové čalounění jinak beze zbytku zlatého trůnu. Jeho otec tu sedával, a předtím i jeho otec. Stejně jako všichni MacGilové před nimi. Jakmile se posadil, pocítil MacGil tíhu všech generací svých předchůdců.

Potom přehlédl své rádce. Byl zde Brom, jeho nejslavnější generál a rádce pro vojenské záležitosti. Kolk, generál chlapecké Legie. Aberthol, nejstarší z rádců, učenec, historik a učitel králů posledních tří generací. Firth, rádce pro vnitřní záležitosti, hubený muž s krátkými, šedými vlasy a hlubokýma očima, který nikdy nevydržel ani chvilku v klidu. MacGil Firtovi nikdy zcela nezačal důvěřovat a vlastně mu ani nebylo zcela jasné, co přesně jeho činnost pro korunu obnáší. Ale jeho otec, i děd před ním, si udržovali nablízku poradce pro vnitřní záležitosti, takže i on tento úřad respektoval. Dále zde byl Owen, královský pokladník. Bradaigh, poradce pro zahraniční záležitosti. Earnan, výběrčí daní. Duwayne, poradce pro komunikaci s poddanými a jejich zástupce. A nakonec Kelvin, zástupce šlechty.

Král měl, samozřejmě, absolutní autoritu. Ale království jako takové mělo liberální základnu a už jeho předchůdci vždy dopřávali sluchu názorům urozených, kteří se na ně prostřednictvím svého zástupce mohli obracet. Vznikla tak křehká rovnováha mezi úřadem krále a šlechtou. Zdálo se, že systém funguje správně.

Když MacGil přehlédl radu, zjistil, že jeden její člen chybí. Muž, se kterým potřeboval mluvit ze všech nejvíc – Argon. Jako vždy bylo těžké předvídat kdy a kde se druid ukáže. MacGil se kvůli tomu rozčiloval znovu a znovu, ale stejně mu nezbývalo nic jiného, než situaci přijmout takovou, jaká byla. I pro krále byli druidi velmi nevyzpytatelní. Bez Argonovy přítomnosti chtěl MacGil zasedání ukončit ještě rychleji. Rychle to tu vyřidít, aby se mohl vrhnout na tisícovku dalších věcí, než se bude moci konečně zúčastnit oslav.

Jeho rádcové seděli teď naproti němu kolem půlkruhového stolu v dvoumetrových rozestupech, na těžkých dubových židlích s vyřezávanými opěradly.

„Můj pane, pokud bych mohl začít,“ zahájil sezení Owen.

„Můžeš. A udělej to stručně. Můj dnešní rozvrh je nabitý.“

„Tvá dcera dnes obdrží velké množství darů, což, jak všichni doufáme, naplní její pokladnice. Deset tisíc lidí platí daně, přinášejí dary pro Tebe osobně a zaplňují městské nevěstince a taverny. To naplňuje zase naše pokladnice. Ale přípravy na královskou svatbu, a všechny oslavy s ní spojené, tuto pokladnici zároveň vyčerpávají. Dovoluji si navrhnout úpravu daně prostého lidu i šlechty. Jednorázová speciální daň by mohla pomoci zlikvidovat dopad dnešní výjimečné události.

MacGil viděl obavu ve tváři svého pokladníka a jeho útroby sevřela tíseň při představě, že budou pokladnice prázdné. Ale stejně nehodlal znovu zvyšovat daně.

„Je lepší mít prázdnou pokladnici a loajální poddané,“ odvětil MacGil. „Náš poklad tkví ve spokojenosti našich lidí. Nemůžeme požadovat ještě více.

„Ale, můj pane, pokud ne…“

„Takto jsem rozhodl. Co máme dalšího?“

Owen se sklíčeně zabořil do křesla.

„Můj králi,“ řekl Brom hlubokým hlasem. „Podle tvého rozkazu jsme rozmístili velké množství našich sil po městě. Ukázka síly bude impozantní. Má to ale nevýhodu. Pokud by někdo zaútočil kdekoliv jinde v království, budeme zranitelní.

MacGil přikývl a zamyslel se nad problémem.

„Naši nepřátelé nás nenapadnou zatímco je krmíme.“

Muži se rozesmáli.

„Jaké jsou zprávy z Vysočiny?“

„Žádná hlášená aktivita už dlouhé týdny. Vypadá to, že stáhli své jednotky kvůli přípravám na svatbu. Možná jsou opravdu rozhodnutí k uzavření míru.“

MacGil si tím nebyl nijak jistý.

„Stejně tak to může znamenat, že vyčkávají, aby nás mohli napadnout ve vhodnější dobu. Kterou z těchto možností vidíš jako pravděpodobnější, starší?“ otočil se MacGil na Aberthola.

Aberthol si odkašlal a chraplavým hlasem řekl: „Můj pane, tvůj otec i jeho otec před ním nikdy McCloudům nevěřili. To, že předstírají spánek neznamená, že se nikdy neprobudí.“

MacGil přikývl na znamení, že má stejný názor.

„A co Legie?“ zeptal se potom Kolka.

„Dnes jsme přivítali nové rekruty,“ odpověděl Kolk s krátkým pokývnutím.

„Můj syn je mezi nimi?“ zeptal se MacGil.

„Drží se mezi ostatními se ctí. Je to dobrý jinoch.“

MacGil přikývl a obrátil zrak k Bradaighovi.

„A jaké jsou zprávy z druhého břehu Kaňonu?“

“Můj pane, naše hlídky registrují za poslední týdny zvýšený počet pokusů o překročení. Může to znamenat, že se Divocí připravují k útoku.“

Mezi muži se roznesl tichý šepot. MacGil cítil, že se jeho žaludek ještě více stáhnul. Energetické pole bylo neproniknutelné, ale stejně mu nedokázal plně důvěřovat.

„Co když se pokusí o útok v plné síle?“ zeptal se.

„Dokud je štít aktivní, nemáme se čeho obávat. Divocí se nedostali přes Kaňon už několik století. Nemáme důvod čekat, že tomu teď bude jinak.“

MacGil si tím nebyl vůbec jistý. Útok zvenčí už nepřišel příliš dlouho a král nemohl přestat přemýšlet, kdy k němu dojde.

„Můj pane,“ řekl Firth svým nosním přízvukem. „Cítím se zavázán vám sdělit, že město je dnes zaplněné hodnostáři z McCloudova království. Mohlo by být považováno za urážku, pokud jim neprokážeme náležitou úctu, nehledě na fakt, že se jedná o protivníka. Rád bych doporučil, abyste věnoval některou ze svých odpoledních hodin k přátelskému setkání s každým z nich. Přivedli s sebou početný doprovod, mnoho darů - a šíří se zvěsti, že i mnoho špiónů.“

„A kdo říká, že špióni už tu dávno nejsou?“ zeptal se MacGil a upřeně sledoval výraz Firthovy tváře, neboť se vždycky domníval, že i on sám by mohl být jedním z nich.

Firth otevřel pusu aby odpověděl, ale MacGil si jenom povzdychl a zvedl dlaň v zastavujícím gestu. „Pokud je to pro dnešek vše, opustím teď radu a přidám se k oslavám svatby své dcery.“

„Můj pane,“ odkašlal si Kelvin, „je tu samozřejmě ještě jedna další záležitost. Tradice spojená se svatbou tvého nejstaršího potomka. Každý MacGil vždy v ten den jmenoval svého nástupce. Lid očekává, že uděláte to samé. Mluví se o tom všude. Nebylo by moudré je teď zklamat. Obzvláště, když Meč Osudu stále nemá vlastníka.“

„Chceš abych jmenoval dědice, když jsem stále ještě v nejlepších letech?“ zeptal se MacGil.

„Můj pane, nechtěl jsem nijak urazit,“ sklonil Kelvin hlavu.

MacGil mu pokynul rukou. „Znám tradici a samozřejmě dnes oznámím ono jméno.“

„Informuješ nás kdo to bude?“ zeptal se Firth.

MacGil se na něj rozzlobeně podíval. Firth neudržel tajemství a král tomu muži jednoduše nevěřil.

„Dozvíte se to, až nadejde ten správný čas.“

MacGil se postavil a ostatní vstali s ním. Uklonili se, otočili a rychle se vzdalovali z místnosti. MacGil tam zůstal stát v zamyšlení, sám si později nebyl jistý, jak dlouho to trvalo. Ve dnech jako byl ten dnešní si ze všeho nejvíc přál, aby králem byl někdo jiný.

*

MacGil sestoupil z trůnu a ráznými kroky, které v prázdném Trůnním sále vytvářely hlasitou ozvěnu, se vydal pryč. Škubnul za železnou kliku dubových dveří, sám si je otevřel a vstoupil do postranní místnosti.

Klid a mír této komnaty na něj jako vždy okamžitě zapůsobil. Měřila v průměru stěží dvacet kroků, ale i ona byla zkrášlena stoupající klenbou. Celá místnost byla vyložena kameny a osvětlena pouze malým kruhovým okénkem s vitráží, které sedělo v jedné ze zdí. Žluté a rudé světlo vytvářelo kužel, který osvětloval jediný předmět v jinak prázdné místnosti.

Meč Osudu.

Tady byl, uprostřed této místnosti. Spočíval horizontálně na dvou železných podstavcích. Už jako malý chlapec jej MacGil často navštěvoval, chodil kolem něj a zkoumal jej. Meč Osudu. Legendární meč, zdroj síly a moci celého království, který se předával z generace na generaci. Ten, kdo měl sílu jej pozvednout, byl Vyvoleným, tím, jehož osudem bylo vládnout království, ochraňovat jej od všech útrap a nebezpečí uvnitř i vně Prstenu, až do konce svých dní. Byla to krásná legenda, na které vyrůstal, a jakmile byl MacGil sám pomazaným králem, musel se pokusit meč pozvednout. Ostatně, pouze králové z rodu MacGilů se o to mohli kdy pokusit. Jeho předchůdci, úplně všichni, v tomto testu selhali. On však cítil, že to v jeho případě bude jiné. Byl si jistý, že tím Vyvoleným je on.

Ale mýlil se. Stejně jako všichni králové před ním. Tento neúspěch navždy poznamenal jeho kralování.

Když se na meč díval teď, prohlížel si pozorně jeho dlouhou čepel, vykovanou z neznámého kovu, který nikdo nedokázal pojmenovat. Původ meče byl ještě záhadnější. Pověsti říkaly, že prostě povstal z hlubin země během velkého zemětřesení.

Dívaje se na zbraň, znovu pocítil hořkost onoho selhání. Možná, že i byl dobrý král, ale přece jen nebyl Vyvoleným. A jeho lid to věděl. Jeho nepřátelé to věděli také. I když možná opravdu byl dobrým králem, nikdy nebude Vyvoleným.

Pokud by jím byl, určitě by u jeho dvora bylo méně neklidu a méně zákulisních machinací. Jeho vlastní lid by mu více důvěřoval a jeho nepřátelé by se nikdy neodvážili zaútočit. Část jeho já si přála, aby meč prostě zmizel a celá ta legenda s ním. Dobře ale věděl, že se to nestane. To bylo prokletí a také požehnání legendy o Meči Osudu. Byl silnější než celá armáda.

Jak se teď snad po tisící na meč díval, opět se nemohl ubránit a musel přemýšlet, kdo asi tak bude ten, který meč jednoho dne pozvedne. Kdo z jeho pokrevní linie to dokáže? Ta otázka byla dnes mnohem palčivější, neboť musel už brzy jmenovat svého nástupce. Kdo z nich má šanci? Kdo z nich může být předurčen, aby meč pozvedl?

„Je to těžká čepel,“ ozval se hlas.

MacGil se zarazil překvapením, že je v malé místnosti ještě někdo další.

Ve dveřích stál Argon. MacGil jej poznal po hlase ještě než ho uviděl. Byl zároveň rozzlobený, že se neukázal na zasedání rady, stejně jako byl rád, že se ukázal alespoň teď.

„Jdeš pozdě,“ řekl MacGil.

„Vaše chápání času se na mě nevztahuje,“ odpověděl Argon.

MacGil se otočil zpátky k meči.

„Myslel sis někdy, že budu schopný jej pozvednout?“ zeptal se zamyšleně. „Ten den, co jsem se stal králem?“

„Ne,“ odpověděl suše Argon.

MacGil se otočil a zíral na něj.

„Tys věděl, že to nedokážu. Viděl jsi to ve svých vizích, že?“

„Ano.“

MacGil stál a uvažoval.

„Trochu mě děsí, že odpovídáš tak přímo. To není tvým zvykem.“

Argon tiše stál, dokud si MacGil neuvědomil, že už ani nic dalšího říci nehodlá.

„Dnes jmenuji svého nástupce,“ řekl MacGil. „Přijde mi zbytečné jmenovat následníka zrovna teď. Dost to kazí královu radost ze svatby vlastního dítěte.“

„Možná, že ta radost právě má být takto usměrněna.“

„Ale já mám před sebou ještě tolik let vlády,“ bránil se MacGil.

„Možná, že ne tolik, kolik si myslíš,“ odpověděl Argon.

MacGil přivřel oči. Co se mu to snaží naznačit?

Ale Argon už nic dalšího neříkal.

„Šest dětí. Koho mám vybrat?“ zeptal se MacGil.

„Proč se ptáš mě? Už sis přece vybral.“

MacGil se na něj podíval. „Vidíš toho hodně. Ano, vybral jsem si. Ale stále mě zajímá co ty si o tom myslíš.“

„Myslím, že jsi udělal moudré rozhodnutí,“ řekl Argon. „Ale pamatuj si, že král nemůže vládnout z vlastního hrobu. Navzdory tomu koho sis vybral, osud si stejně vybírá sám za sebe.“

„Budu žít, Argone?“ položil MacGil vážným hlasem otázku, kterou chtěl druidovi říci od samého rána, když jej vzbudila ta strašlivá noční můra.

„Dnes v noci se mi zdálo o vráně,“ dodal ještě. „Přiletěla a ukradla moji korunu. Další mě potom odnesla pryč. Jak jsem letěl, viděl jsem z výšky své království, jak se proměňuje v černou, spálenou pustinu.“

Podíval se na Argona. Jeho oči se leskly.

„Byl to jenom sen? Nebo něco víc?“

„Sny jsou vždy něco víc, nebo ne?“ zeptal se Argon.

MacGila se znovu zmocnila úzkost.

„Odkud hrozí nebezpečí, Argone. Řekni mi jenom tuhle jedinou věc.“

Argon postoupil k němu a hleděl mu přímo do očí s takovým důrazem, že MacGil mohl cítit moc, která z druida vyzařovala.

Argon se ještě trochu naklonil a zašeptal:

„Pokaždé blíž než si sám myslíš.“

Cesta Hrdiny

Подняться наверх